ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.661.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 661/2019- 611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněné M. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 10 To 358/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 14/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 10 To 358/2018, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2018, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2018, byla obviněná M. S. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustila tím, že:
dne 28. 2. 2017 v 16:50 hodin na silnici III/03322 při řízení osobního motorového vozidla zn. Audi A3, RZ XY ve směru jízdy od obce XY k obci XY nepřizpůsobila rychlost jízdy dopravní situaci na komunikaci před ní, překročila povolenou rychlost na daném úseku komunikace a nestihla včas reagovat na osobu chodce B. S., narozeného XY, přecházejícího komunikaci z pohledu řidičky zleva doprava s přerušením jeho pohybu přes vozovku, a to v místě vyústění účelové komunikace ve směru od rozhledny k sídlišti XY, uvedeným vlivem narazila v pravém jízdním pruhu levou přední částí vozidla Audi do pravého boku chodce, který po nárazu spadl na komunikaci do levého jízdního pruhu, přičemž utrpěl zranění spočívající v krevním výronu v místě obou očnic, podkožním krevním výronu a otoku na čele vlevo a na obličeji, krvácení pod omozečnice celé levé hemisféry mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vlevo, krvácení do III. mozkové komory, vícečetných ložiscích krvácení do mozku a pohmoždění mozku s rozvojem otoku mozku, zlomenině spodiny lební v rozsahu levé střední a levé přední jámy lební, zlomeninách obličejového skeletu a vedlejších nosních dutin, zlomenině dolní části krční páteře, oboustranných mnohočetných zlomeninách žeber, krvácení do levé pohrudniční dutiny, pohmoždění obou plic, pohmoždění sleziny, zlomenině levé pažní kosti, zlomenině levé lopatky a otevřené zlomenině pravého bérce, které si vyžádaly hospitalizaci na KARIM Fakultní nemocnice v Hradci Králové od 28. 2. 2017 do 10. 3. 2017 spojenou s umělou plicní ventilací včetně tracheostomie, drenáží levé pohrudniční dutiny s odsátím krve, stabilizací krční páteře pomocí osteosyntézy a fixováním pravého bérce pevnou ortézou, dále hospitalizací od 10. 3. 2017 do 23. 3. 2017 na JIP FN Hradec Králové s přetrvávajícím hlubokým bezvědomím, dále hospitalizaci na ARO Nemocnice Kutná Hora od 23. 3. 2017 do 6. 4. 2017 s trvalým hlubokým kóma a hospitalizaci na Oddělení DIOP Nemocnice Český Brod od 6. 4. 2017 do 8. 4. 2017, kde jmenovaný na následky postkontuzní a posthemoragické encefalopatie zemřel, a uvedeným jednáním porušila ust. §4 písm. a), b) a §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Za tento přečin uložil Okresní soud v Kutné Hoře obviněné podle §143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněné trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku ve výši 1 107 184 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 13. 4. 2018 do zaplacení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozené V. S., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. S., nar. XY, bytem XY, se svým zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2018, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 10 To 358/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, trestu a o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. S., nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku ve výši 553 592 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 10 To 358/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná poukazuje na skutečnost, že ačkoliv soudy nižší instance aplikovaly právní předpisy, konkrétně trestní zákoník a trestní řád a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nesprávně tyto právní předpisy vyložily, a to zejména v otázce stanovení její viny.
Následně obviněná namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zásady zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), zásady legality (§2 odst. 4) a zásady materiální pravdy (§2 odst. 5). Je přesvědčena o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, když zároveň odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Soudy podle jejího názoru hodnotily důkazní situaci a okolnosti zcela v její neprospěch, zcela vadně zejména s ohledem na způsob její jízdy. Poukazuje na zásadu in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 LZPS. Extrémní porušení této zásady týkající se zjišťování materiální pravdy, vedlo rovněž k dotčení práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. 438/2000).
Tvrdí, že soudy svévolně hodnotily důkazy bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Konkrétně poukazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Mrázka, kdy podle tohoto znalce měla dostatek času pro reakci s ohledem na vstup poškozeného do vozovky. Zdůrazňuje, že podle znaleckého posudku Ing. Bartoně neměla dostatek času pro reakci a poškozený byl pro ni překážkou náhlou a nečekanou. Upozorňuje na skutečnost, že poškozený se dopustil porušení povinnosti chodce (poškozeného) podle §54 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu (toto ustanovení neexistuje, zřejmě obviněná měla na mysli §54 odst. 2 zákona). Současně definuje překážku náhlou a předpoklady bezpečného zastavení vozidla, přičemž tato otázka v projednávaném případě nebyla vyřešena, ačkoliv se jedná o zásadní otázku. Namítá, že pokud znalec Ing. Mrázek říká, že mohla reagovat lépe, neřekl jak. Uvádí, že obdobnou věcí se zabýval Nejvyšší soud, když v tomto směru odkazuje na usnesení sp. zn. 6 Tdo 82/2016 a 8 Tdo 1052/2015. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1052/2015 nelze okolnosti, které může řidič předvídat, dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, tj. kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení spočívající v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít v případě, pokud bude povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení dána současně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Obviněná rovněž odkazuje na všechny námitky vznesené během trestního řízení, kterými se soudy nezabývaly. Dle jejího názoru vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou tedy v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
V závěru dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 14/2018 a navazující rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 358/2018 a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 549/2019, nejprve shrnul uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněná jeho naplnění. Podstatou dovolání je tvrzená existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem soudů ohledně způsobu jízdy obviněné, když z provedeného dokazování podle ní plyne, že poškozený byl pro ni překážkou náhlou a nečekanou. Ve vztahu k namítanému porušení zásady materiální (objektivní) pravdy uvádí, že tato zásada byla opuštěna více jak před dvaceti pěti lety, když navíc se jednalo o procesní zásadu, nikoliv hmotněprávní. Obdobně zásada in dubio pro reo jako zásada procesní nemůže sama o sobě naplnit žádný z dovolacích důvodů. Přesto se s podstatou dovolání obviněné státní zástupce ztotožňuje.
Podle státního zástupce ve věci existují v podstatě tři podstatné důkazy o způsobu jízdy obviněné a způsobu chůze poškozeného jako chodce před předmětným střetem (výpověď svědka S. a dva znalecké posudky s rozdílným právním závěrem a v zásadě shodujícími se v technických záležitostech). Soud prvního stupně sice obsah těchto důkazů obsáhle cituje, avšak při formulaci skutkové věty pominul klíčové okolnosti, které z nich vyplývají. Podle státního zástupce bylo ovšem klíčové zjistit, jak se pohyboval chodec a jak dovolatelka se svým vozidlem. Tato klíčová zjištění vyjádřil soud prvního stupně v popisu skutku způsobem, který není dostatečný pro dovození trestní odpovědnosti dovolatelky.
V prvé řadě státní zástupce podotýká, že ve skutku nebyla uvedena nejmenší prokázaná rychlost jízdy obviněné jako skutkový podklad pro tvrzení, že obviněná překročila povolenou rychlost jízdy. Za závažnější považuje, že ve výroku ani v odůvodnění rozsudku není uvedena rychlost chůze chodce v jednotlivých (zejména počátečních) fázích jeho pohybu, přes poměrně podrobnou a jednoznačnou výpověď svědka S. (chodec vyběhl nebo závažnějším krokem vstoupil). Z popisu skutku tak nelze učinit žádný podstatný právní závěr k otázce, zda a jaké okolnosti měla obviněná předpokládat a nepředpokládala a ani v čem spočíval její špatný odhad ohledně pohybu poškozeného. Upozorňuje na skutečnost, že ze znaleckého posudku Ing. Mrázka vyplývá, že poškozený zahájil svou chůzi minimálně 7 sekund před střetem s průměrnou rychlostí 1 m/s (3,6 km/h) a zastavením se minimálně na 2 sekundy uprostřed komunikace, což ovšem neodpovídá odůvodnění rozsudku, že poškozený se pohyboval rychlou chůzí, čemuž závěr o 1 m/s neodpovídá. Zdůrazňuje, že rychlost chůze chodce na samotném počátku vstoupení do vozovky byla pro řidičku klíčová pro úsudek, zda v dané situaci hrozí nebezpečí chodci či nikoliv.
Protože znalec Ing. Bartoň se zabýval rychlostí chůze až zastavením chodce v polovině vozovky, když již nebylo možno na chodce reagovat, je třeba vycházet ze znaleckého posudku Ing. Mrázka. Pokud podle znalce Ing. Mrázka šel poškozený od okraje vozovky do okamžiku nárazu celkem 7 sekund, tak po eliminaci jeho 2 s zastavení musela být skutečná rychlost na počátku pohybu chodce 7/5 m/s, tedy 1,4 m/s (5,04 km/h), což nelze považovat za vběhnutí ani svižný krok, nicméně při takovém tempu by poškozený překonal vozovku za 5 sekund a za okrajem pravé krajnice by se v době střetu nacházel 2,8 m (tedy více jak 3 m od pravděpodobné dráhy vozidla obviněné). Státní zástupce tak činí závěr, že kdyby se poškozený pohyboval alespoň trošku svižnější chůzí a obviněná jela zcela stejnou výchozí a konečnou rychlostí, jakou skutečně jela, tak by ke střetu s chodcem nedošlo ani z jedné strany projíždějících vozidel. Proto za výlučnou příčinu nehody považuje státní zástupce způsob chůze chodce – přiměl obviněnou náhle změnit směr jízdy a neopustil při nezměněné rychlosti bezpečně vozovku, ale vytvořil svým zastavením náhlou překážku, kterou nemohla očekávat. Běžně se nepřechází vozovka tak, aby se chodec nechal oboustranně minout protijedoucími vozidly s rychlostí 90 km/h. Takové očekávání se nedalo požadovat ani po dovolatelce.
Státní zástupce k rychlosti jízdy dovolatelky následně uvádí, že tato neměla žádný vliv na průběh ani následky nehody. I kdyby obviněná skutečně překročila rychlost o 7 km/h, nic to nemění na skutečnosti, že chodec měl v tu dobu být již 3 m za krajnicí a dovolatelka by projela bezpečně za jeho zády. Nadto poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1275/2018, ohledně povinností chodce při chůzi po vozovce mimo přechod a stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 3472/16, ve vztahu konkurence různých příčin dopravních nehod. Výjimkou by byly případy s výrazným překročením povolené rychlosti o více jak 70 % (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Dovolatelka však měla překročit rychlost pouze o 7,77 %, a to bylo vypočítáno pouze na základě odhadů, neboť nelze vypočítat intenzitu brždění při vyhýbacích manévrech. Podle státního zástupce tedy poškozený přecházení vozovky započal pozdě, aby dovolatelka nemusela reagovat brzděním, ale dostatečně svižnou chůzí, aby opustil vozovku včas, pokud dovolatelka přibrzdí, popř. přejede blíže k podélné dělicí čáře. Po zatroubení svědka S. v protijedoucím vozidle se poškozený zastavil uprostřed vozovky, ztratil nejméně 2 sekundy a vytvořil zcela novou dopravní situaci. Dovolatelka usmrcení poškozeného nezavinila, rovněž s ohledem na §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, když chodec se podle výpovědi svědka S. nejevil jako osoba s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Námitku extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem lze proto považovat dle mínění státního zástupce za právně relevantně uplatněnou námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemůže být předmětným trestným činem pro absenci příčinné souvislosti kryté zaviněním.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc soudu prvního stupně znovu projednat v potřebném rozsahu a rozhodnout. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněná prostřednictví obhájce replikou ze dne 23. 6. 2019 zareagovala na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukazuje na neprokázání vyšší rychlosti jízdy nežli nejvyšší povolené v souladu se zákonem o silničním provozu a akcentuje na rychlost 65 km/h, na níž se oba znalci shodli jako na rychlosti nárazové. Zdůrazňuje, že závěry o její rychlosti jízdy nakonec potvrzuje i výpověď svědkyně H., neboť tato by jinak nemohla vidět ve vzduchu tělo poškozeného. Na závěr repliky obviněná uvádí, že se ztotožňuje s názorem státního zástupce ohledně výlučné příčiny dopravní nehody ve způsobu chůze poškozeného. Návrh petitu rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává podle ní nezměněn, když současně souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněné, která naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí trpí vadou extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem.
Obviněná, jak již bylo naznačeno, namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud předně považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7.2017, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Současně je ovšem třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Nicméně Nejvyšší soud musí konstatovat, že o takový případ se nejedná.
Obviněná existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje z nedostatečného časového intervalu pro reakci řidiče na vstup chodce do vozovky, který porušil povinnosti chodce podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, a zároveň poukazuje na rozličné závěry znaleckých posudků Ing. Mrázka a Ing. Bartoně ve vztahu k její reakci na vstup poškozeného do vozovky. Nejvyšší soud musí konstatovat, že v daném případě došlo k naplnění extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když skutečně dosud zjištěné skutečnosti nepředstavují dostatečný podklad pro dovození trestní odpovědnosti dovolatelky. V tomto směru lze také pro stručnost odkázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Obviněná především zpochybňuje závěr soudů, že měla dostatek času k reakci na vstup poškozeného do vozovky a že tento pro ni nepředstavoval překážku náhlou a nečekanou a poukazuje na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Bartoně. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je nejprve třeba obecně uvést, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že obviněná měla překročit povolenou rychlost, aniž by ovšem bylo uvedeno, jak rychle měla jet, přičemž ze skutkových zjištění ani nevyplývá, jaká měla být rychlost poškozeného, přičemž ani není blíže specifikováno, v čem měl spočívat špatný odhad obviněné. Již v tomto je třeba spatřovat jisté skutkové nedostatky, které znemožňují přezkoumat trestní odpovědnost obviněné z toho pohledu, zda svým jednáním naplnila všechny znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Obecně ve vztahu k otázce dostatku času obviněné k reakci na vstoupení poškozeného do vozovky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Především je nepochybné, že o průběhu dopravní nehody se mohly soudy nižší instance dozvědět zejména z výpovědi obviněné, ze svědecké výpovědi svědka S. a dvou znaleckých posudků – Ing. Mrázka (č. l. 76-107, 177-186) a Ing. Bartoně (č. l. 262-362). Zde je třeba zdůraznit, že zejména výpověď svědka S. je velmi podstatná, když se jedná o svědka, který celou situaci vnímal bezprostředně a není na výsledku řízení zainteresován. Nejvyšší soud si je vědom výpovědi svědkyně H., ovšem tato samotný vstup poškozeného do vozovky neviděla, takže se nemohla k chování poškozeného jako účastníka silničního provozu nijak vyjádřit. Ve vztahu k předloženým znaleckým posudkům je třeba konstatovat, že znalecké posudky předložené obžalobou a obhajobou působí vedle sebe velmi rozpačitě, když shora uvedení znalci dospěli k odlišným, dokonce protichůdným závěrům ohledně příčiny dopravní nehody, když podle znalce obžaloby měla řidička reagovat brzděním již v okamžiku, když poškozený začal vstupovat do vozovky, podle znalce obhajoby byl děj přerušen zastavením poškozeného na středu vozovky. Současně je z provedeného dokazování nepochybné, že poškozený do vozovky vběhl nebo svižnějším krokem vstoupil, jak uvedla obviněná, ale zejména svědek S., který řídil protijedoucí vozidlo a který na poškozeného dokonce zatroubil, když se poškozený nacházel ve vozovce. V tomto směru je třeba zdůraznit, že i soud prvního stupně uzavřel, že poškozený se pohyboval svižnou chůzí (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Přes tento naznačený závěr se soudy nižší instance dostatečným způsobem nezabývaly rychlostí chůze poškozeného v jednotlivých fázích jeho pohybu, tedy tím, jakou rychlostí vstoupil do vozovky, za jakou dobu se dostal do středu vozovky a jakou rychlostí vstoupil do vozovky do jízdního pruhu obviněné a za jakou dobu by vozovku překonal, pokud by se nezastavil. Současně nevzaly v úvahu ani nutnost dvojího rozhodování obviněné, jak při spatření poškozeného, tak poté, co se poškozený zastavil uprostřed vozovky. Rovněž dostatečně nevzaly v potaz ustanovení §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 250/2016 Sb. (zákon o silničním provozu), dle něhož platí, že „mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.“ Poškozený nepochybně tyto své povinnosti porušil, když svým jednáním spočívající v přecházení komunikace mimo přechod pro chodce na komunikaci s povolenou rychlostí jízdy 90 km/h nejenže ohrozil sebe, ale i další účastníky silničního provozu tím, že donutil řidiče k náhlé změně směru jízdy i rychlosti jízdy. V dané souvislosti je třeba rovněž odkázat na ustanovení §54 odst. 3, věta první, zákona o silničním provozu, podle kterého jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Zde je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědka S. vyplývá, že poškozený se v průběhu přecházení vozovky zarazil a udělal jeden krok zpět, takže se zastavil, když v podstatě obdobně se vyjádřila obviněná, která vypověděla, že poškozený začal zmatkovat, dělal kroky dopředu a dozadu. Z pohledu shora citovaných ustanovení a průběhu skutkového děje bylo nezbytné zkoumat, kolik času měla obviněná k zastavení vozidla, aby zabránila osudnému střetu vozidla a chodce, zda tedy poškozený nepředstavoval pro obviněnou, jako řidičku dopravního prostředku, náhlou a nečekanou překážku, když i ze skutkové věty se podává, že chodec přecházel komunikaci a že tak činil s přerušením pohybu. Jinak vyjádřeno, soudy nižší instance se měly zabývat rychlostí chůze chodce v jednotlivých fázích jeho přecházení přes vozovku, tuto postavit najisto, když objasnění této otázky je důležité pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné, neboť rychlost chůze poškozeného při vstupu do vozovky byla klíčová pro úsudek obviněné, zda poškozený přejde včas či nikoliv a zda hrozí nějaké nebezpečí kolize a jak má na situaci adekvátně zareagovat.
Nejvyšší soud vycházel při objasňování této otázky ze znaleckého posudku Ing. Mrázka, z jehož závěrů nakonec vycházely soudy nižších stupňů, jak je patrno z písemného odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť znalecký posudek Ing. Bartoně operoval s časovou reakcí obviněné na poškozeného až od středu vozovky. Ze znaleckého posudku Ing. Mrázka se podává, že chodec zahájil svou chůzi minimálně 7 sekund před střetem a že se pohyboval průměrně 1 m/s (3,6 km/h). Do tohoto časového úseku byly zohledněny jednak úkroky stranou, tak i samotné zastavení uprostřed vozovky. Na tomto místě je vhodné uvést, že rychlost 3,6 km/h nelze považovat za svižnou chůzi ani vběhnutí, přičemž závěr znalce o rychlosti chůze poškozeného neodpovídá ani svědecké výpovědi svědka S., ale nakonec i závěru soudu prvního stupně, že poškozený šel svižnou chůzí (viz str. 9 rozsudku). Obecně se uvádí, že zcela běžná a rychlostně normální chůze se pohybuje okolo 5 km/h. Zároveň platí, že rychlost chůze vstupující osoby do vozovky je klíčová pro úsudek řidiče ohledně dalšího počínání na pozemní komunikaci. Jestliže obviněná viděla poškozeného včas, což nebylo zpochybněno, a tento se pohyboval minimálně svižnou chůzí (viz výpověď svědka S.), tak je třeba vyřešit otázku, zda měla obviněná důvod se cítit v ohrožení sama či mít za to, že jsou v ohrožení další účastníci silničního provozu, tedy zejména poškozený přecházející komunikaci. Při posuzování naznačeného problému Nejvyšší soud zvážil všechny dosud zjištěné skutečnosti, obdobně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Při stanovení počáteční rychlosti chůze poškozeného je tedy vycházeno ze závěrů znalce Ing. Mrázka (znalec obžaloby), který shledal, že poškozený od okraje vozovky do okamžiku nárazu šel celkem 7 s, včetně dvousekundového zastavení, které bylo způsobeno výlučně jednáním poškozeného nezávislého na dalších okolnostech způsobené obviněnou. Poškozený tak měl zcela reálně 5 sekund na přechod komunikace široké 7 m. Minimální rychlost chodce by musela činit 7/5 m/s, což je rovněž 1,4 m/s nebo 5,04 km/h. Ani tuto rychlost nelze považovat za vběhnutí nebo svižnou chůzi, avšak Nejvyšší soud z této minimální rychlosti vycházel. Při takto stanovené rychlosti chůze by poškozený překonal celou šíři vozovky (7 m) za 5 sekund a za dobu 7 sekund by poškozený musel ujít nejméně 9,8 m, což je 2,8 m za krajnicí vozovky. Z uvedeného tedy vyplývá, že v době střetu se poškozený, který měl jít svižnou chůzí, zcela objektivně neměl na vozovce vyskytovat a měl již být 2 sekundy na druhé straně komunikace, 2,8 m za pravou krajnicí. V potaz je také nutné vzít, že řidiči automobilů nejezdí přímo pravými koly po krajnici, ale vozidlo udržují mezi krajní čárou a středovou čárou. V důsledku toho by výsledná vzdálenost poškozeného a obviněné bez zastavení poškozeného uprostřed komunikace byla o poznání ještě delší. Poškozený by v takovém případě přešel vozovku naprosto bezpečně, aniž by na něho musela obviněná reagovat výrazným snížením rychlosti, a to i za předpokladu, že by obviněná jela rychlostí podle znaleckého posudku Ing. Mrázka (97 km/h), tedy rychlostí vyšší nežli byla v dané oblasti povolena.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat rovněž na zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), která znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Naznačená zásada se neuplatní v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Lze připustit, že poškozený byl sice osobou, která by se vzhledem ke svému věku dala označit za osobu výrazně staršího věku (85 let), ovšem nelze pominout, že poškozený šel svižnou chůzí, neměl hůlku a vypadal nepochybně mladší, o čemž svědčí i úřední záznam, ze kterého se podává, že při prvotním ohledání Policií ČR byl označen za muže výrazně mladšího věku (viz č. l. 117). Za takové situace je třeba mít za to, že poškozený nejevil na první pohled známky osoby výrazně staršího věku či osoby s nějakým zdravotním hendikepem, když pak by bylo možno po obviněné objektivně požadovat vyšší míru opatrnosti [§5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu]. Zde je také třeba podotknout, že obviněná viděla poškozeného z větší vzdálenosti a po poměrně krátkou dobu, takže objektivně nemohla posoudit jeho věk. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno ještě konstatovat, že řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 785/2017), když důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo. Navíc přes tento naznačený závěr mohou nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). V posuzované trestní věci z dosud zjištěných skutečností lze dovodit, že o takovou situaci se jedná (neočekávané a náhlé vstoupení do vozovky) a to z důvodů, které budou rozvedeny dále.
Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné podotknout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala z nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když poukazuje na skutečnost, že obviněná místo nehody znala a věděla, že se tam často pohybují chodci, přičemž nereagovala na skutečnost, že poškozeného viděla ještě stojícího na levé krajnici vozovky a nezastavila nebo alespoň výrazněji nepřibrzdila. Jinak vyjádřeno, podle soudů obviněná nedodržela povinnou míru opatrnosti (viz str. 4, bod 7 rozsudku soudu druhého stupně). Nicméně žádné další okolnosti, které by svědčily o tom, že by obviněná měla a mohla předvídat, že se dospělý jedinec rozhodne nečekaně vběhnout do vozovky a hlavně že se bezdůvodně uprostřed této vozovky zastaví a nedokončí svou trajektorii chůze přímo, soudy přímo nepředložily (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). Z pohledu závěru o nedodržení povinné míry opatrnosti obviněnou je ovšem třeba uvést, že míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem – jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek, byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněné je činem nezaviněným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Tz 9/86 a Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Sluší se poznamenat, že tyto závěry platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli – i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012). Objektivní hledisko bylo v projednávaném případě vymezeno předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřeně daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost obviněné předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí. Jinak vyjádřeno, subjektivní vymezení spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit a jakou lze po něm s přihlédnutím ke všem skutečnostem známým v daném okamžiku spravedlivě požadovat.
Jak již bylo naznačeno, zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně prokázaných před obecnými soudy (povětrnostní podmínky, denní doba, roční období, jednání ostatních účastníků silničního provozu, aj.). Zanedbání potřebné míry opatrnosti nelze dovozovat jen na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty – došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Platí, že zejména v případě trestných činů v dopravě hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k poznatkům nebo ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným takový následek způsoben nebude.
Nedbalostní jednání obviněné je v projednávaném případě dovozeno jen z toho, že obviněná si nepočínala dostatečně obezřetně. Zde je třeba podotknout, že poškozený významně porušil povinnosti vyplývající z §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť přecházel vozovku s dvěma jízdními pruhy mimo obec, mimo přechod pro chodce způsobem ohrožujícím jednak sebe, tak i další účastníky silničního provozu – obviněnou a svědka S., když také nelze pominout, že se na dvě sekundy bezdůvodně zastavil a do druhé poloviny vozovky vstoupil za situace, kdy se k němu vozidlo obviněné přibližovalo. Tímto vstupem do vozovky poškozený nepochybně ohrozil nejen sebe, ale donutil i obviněnou k náhlé změně směru jízdy, jíž se snažila vyhnout poškozenému. Na tomto závěru nemůže mít vliv skutečnost, že obviněná si byla vědoma výskytu chodců v dané lokalitě. Nelze přičítat k tíži obviněné a klást jí za vinu, že poškozený jednal v rozporu s povinnostmi zákona o silničním provozu a zcela nečekaně a nepředpokládaně se zastavil uprostřed vozovky, zazmatkoval, a nakonec se rozhodl pokračovat v chůzi, když již vstoupil do dráhy jízdy obviněné. Opak by totiž vedl k absurdnímu závěru, že každý řidič musí vždy a za všech okolností počítat s tím, že ostatní účastníci silničního provozu jeho pravidla nedodržují. Takový závěr by však byl v rozporu s účelem platných pravidel silničního provozu.
Ve vztahu k namítané rychlosti jízdy obviněné, byť soudy nižších stupňů uzavřely, že tato nebyla hlavní příčinou střetu, je nutné uvést, že soud prvého stupně v tomto směru nepostupoval zcela bez vad a pochybení, přičemž soud druhého stupně se s takovými vadnými závěry ztotožnil a tyto nenapravil. V prvé řadě se Nejvyšší soud musí ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, že maximální rychlost, jakou obviněná mohla na daném úseku vozovky jet, není uvedena expressis verbis ve skutkové větě, přestože soud prvního stupně uzavírá, že obviněná překročila povolenou rychlost, aniž by ovšem zároveň uvedl, jakou rychlostí. Protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento akceptoval znalecký posudek Ing. Mrázka, je nepochybné, že měl za to, že obviněná jela rychlostí nejméně 97 km/h, což nakonec uvedl i soud druhého stupně, který sice konstatoval pochybení soudu prvního stupně týkající se neuvedení rychlosti vozidla obviněné ve skutku, a přesto toto pochybení nenapravil (viz str. 3, bod 6 rozsudku soudu druhého stupně), lze uzavřít, že podle soudů obviněná jela rychlostí nejméně 97 km/h. Pokud bude Nejvyšší soud vycházet z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jela obviněná rychlostí 97 km/h, což je o 7,77 % rychleji, než je maximální povolená rychlost mimo obec na daném úseku. Nejvyšší soud uvádí, že i za předpokladu, že by obviněná mírně překročila maximální povolenou rychlost, nebyla rychlost obviněné příčinou dopravní nehody. Z dosud zjištěných skutečností se totiž podává, že by obviněná i přes mírné překročení povolené rychlosti na daném úseku komunikace chodce nesrazila, kdyby poškozený zůstal v koridoru své chůze a v rychlosti, jakou přechod vozovky započal, rovněž i dokončil bez bezdůvodného zastavení uprostřed vozovky a následného neočekávaného vstupu do druhé poloviny vozovky do dráhy jízdy obviněné.
Lze tedy uzavřít, že z dosud zjištěných skutečností lze dovodit existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když soudy nižší instance nedostatečně posuzovaly účast každého z účastníků silničního provozu na vzniklé dopravní nehodě, včetně toho, jak obviněná jako řidič i poškozený jako chodec respektovali povinnosti, jež jim stanoví pravidla silničního provozu, a ve vztahu ke způsobu chůze poškozeného zcela evidentně nedostatečně posuzovaly okolnosti, které mohla či nemohla obviněná jako řidič předvídat, a to právě se zřetelem na konkrétní dopravní situaci. S ohledem na shora naznačené závěry je tedy nutné konstatovat, že soudy nižší instance se dosud řádně jednak nevypořádaly s rychlostí a způsobem chůze chodce (poškozeného) – povinnosti chodců, otázkou rychlosti jízdy obviněné a principem omezené důvěry v dopravě. Za naznačené situace dosud nelze uvažovat o zanedbání povinné míry opatrnosti a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům nepovažuje Nejvyšší soud za nutné zabývat se ostatními námitkami obviněné vztahujícím se k zásadám trestního řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 10 To 358/2018 a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 14/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když se nedostatečně vypořádal se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Kutné Hoře bude muset znovu projednat věc obviněné a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena z podnětu dovolání obviněné, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v její neprospěch (viz §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová