ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.695.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 695/2019- 1005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného E. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 171/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 99/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 99/2016, byl obviněný E. S. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jako jednatel společnosti C. A., IČ: XY, se sídlem XY, poté, co za tuto společnost jako zprostředkovatele podepsal smlouvu o spolupráci s poškozenou společností Servis VŠEM s.r.o., se sídlem Praha 5, Nárožní 2600/9a, jako zájemcem, na jejímž základě měl zprostředkovatel zájemci zprostředkovat obchodní vztah s norskou společností Seaman Seafood AS, a poté, co poškozená splnila svůj závazek složit na účet zprostředkovatele vedený v norské bance DNB Bank ASA částku 1,000.000 norských korun jako kauci určenou k náhradě případných škod způsobených na věcech poskytnutých zprostředkovatelem či Seaman Seafood AS, popř. jako garanci solventnosti zájemce ve vztahu k Seaman Seafood AS, když ekvivalent této částky ve výši 3,380.000 Kč poškozená na účet zprostředkovatele poukázala dne 22.10.2012 a na tento účet byla částka připsána dne 23.10.2012, přestože si byl vědom povinností zprostředkovatele vyplývajících z uvedené smlouvy, konkrétně sám nepoužít kauci k jinému účelu, než byl smlouvou sjednán, a zajistit, aby kauce byť i jen zčásti nebyla využita k jinému účelu, popř. aby nedošlo ke ztrátě prostředků z kauce, a byl si vědom i ustanovení smlouvy, v němž bylo výslovně uvedeno, že kauce není ani nebude majetkem zprostředkovatele a zprostředkovatel odpovídá za prostředky představované kaucí jako za předmět úschovy, tedy není oprávněn s kaucí nakládat jako se svým majetkem a použít ji jakkoli pro své potřeby, není-li ve smlouvě uvedeno jinak, a dále ustanovení, v němž bylo uvedeno, že kauce slouží k náhradě případné škody, za kterou zájemce Seaman Seafood AS odpovídá, případně nákladů, které vzniknou Seaman Seafood AS v souvislosti s nesplněním závazků zájemce v rámci smluvní spolupráce Seaman Seafood AS a zájemce za dobu do zahájení výroby a dodání prvních 70 tun bezvadných výrobků, s prostředky, které mu byly takto svěřeny, bez souhlasu a vědomí poškozené společnosti okamžitě začal nakládat jako s vlastními, konkrétně je využil mimo jiné ke splacení dluhu své přítelkyni a svému bratrovi, k nákupu vozidla, zčásti je převedl na svůj účet či použil na další své potřeby, a přestože společnost Servis VŠEM s.r.o. nejpozději dopisem ze dne 10.05.2013 od smlouvy o spolupráci odstoupila a vyzvala obžalovaného, aby částku nejpozději do 31.05.2013 vrátil, obžalovaný tak do současné doby neučinil a svěřenou částku ani zčásti poškozené navrátil.“
Za toto jednání byl obviněný E. S. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozené Servis VŠEM s. r. o. škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 99/2016, podal obviněný E. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 171/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 171/2017, podal následně obviněný E. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr. ř. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že výslech svědka G. N., který byl proveden v Norsku dne 23. 5. 2016 a který byl pro předmětné soudní řízení zcela zásadní, proběhl, aniž byl informován o možnosti účastnit se tohoto výslechu, stejně tak jako jeho obhájce JUDr. Vladimír Doležal. Výhrady vznesl rovněž proti tomu, jakým způsobem byl výslech veden, neboť otázky z českého jazyka do norského byly dle názoru obviněného nepřesně přeloženy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje obviněný za naplněný tím, že proti němu bylo v Norském království vedeno policejní vyšetřování v téže věci, které bylo rozhodnutím ze dne 6. 11. 2014 pravomocně zastaveno. Toto rozhodnutí podle jeho názoru vytváří překážku trestního stíhání podle §11 odst. 2 písm. b) tr. ř.
Za nejpodstatnější důvod pro zproštění obviněný označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde připomněl věcnou podstatu předmětné věci, a to rozpor mezi tvrzeními poškozeného, společnost Servis VŠEM s. r. o. (svědky J. Ž. a J. K.) na jedné straně a jím na druhé straně, a to v otázce, k čemu měla sloužit částka 1.000.000 NOK. Poškozená společnost a jmenovaní svědci tvrdí, že pouze jako průkaz solventnosti zájemce o spolupráci se společností Seaman Seafood AS, případně k náhradě škody způsobené této společnosti. Dovolatel však tvrdí, že vedle shora uvedeného taktéž k úhradě nákladů spojených se zajištěním zahájení spolupráce, tzv. k úhradě potřebných nákladů, včetně jeho odměny. Zdůraznil, že o podnikatelském záměru spočívajícím ve zpracování norského lososa v České republice vedl veškerá jednání se svědkem J. Ž. Sepsal proto své požadavky jako podmínky případné budoucí spolupráce formou Memoranda of cooperation, přičemž prostřednictvím svědka J. Ž. byly tyto podmínky zcela akceptovány, a to ve smlouvě o spolupráci ze dne 13. 9. 2012. V této souvislosti vyjádřil názor, že následně uzavřená Smlouva o spolupráci ze dne 13. 10. 2012 byla uzavřena výlučně z formálních důvodů a nebyla pro vztah mezi smluvními stranami určující.
V doplňku mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že z jím dokládané skypové komunikace vyplývá, že reálným podkladem pro skutečné jednání byla Smlouva o spolupráci ze dne 13. 9. 2012. Doložil rovněž doklad o odložení o podezření ze spáchání „ostatní hrubá zpronevěra §256 TZ“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (v dovolání chybně uveden rozsudek) Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 171/2017, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 99/2016 a aby věc se vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že naplnění zmíněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že v hlavním líčení byla podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena výpověď svědka G. N., přičemž nebyly splněny podmínky pro čtení takové výpovědi z přípravného řízení, neboť o tomto úkonu nebyl vyrozuměn on ani jeho obhájce. Je třeba řešit, zda výslech svědka G. N. měl být vyloučen z okruhu důkazů použitelných proti obviněnému, a to z důvodu porušení zásady kontradiktornosti. V posuzované trestní věci soud zkoumal důvody, pro které se svědek G. N. nemůže dostavit k hlavnímu líčení, a vycházel přitom i ze sdělení samotné obhajoby, že je svědek velmi vážně nemocen. Zásada výlučného nebo rozhodujícího důkazu znamená, že opírá-li se odsouzení obviněného výlučně nebo v převážné míře o důkaz poskytnutý svědkem, jehož obviněný nemohl v žádné fázi řízení vyslechnout, má se za to, že jeho práva na obhajobu byla nepřiměřeně omezena. Výraz „rozhodující“ je třeba chápat úzce jako důkaz takového významu, že je pravděpodobně určující pro výsledek případu. Je-li výpověď nepřítomného svědka podpořena dalšími důkazy, je posouzení otázky, zda se jedná o rozhodující důkaz, závislé na síle podpůrných důkazů. Čím jsou podpůrné důkazy silnější, tím menší je pravděpodobnost, že výpověď nepřítomného svědka je výpovědí rozhodující. Zde je však třeba poukázat na to, že skutková zjištění týkající se viny obviněného E. S. mají v uvedeném směru oporu v jiných důkazech než ve výpovědi svědka G. N., především pak v listinných důkazech a výpovědích svědků J. Ž. a J. K. Nalézací soud veškeré důkazy náležitě posoudil, přičemž jeho hodnocení nevykazuje žádné známky svévole. Nelze proto tvrdit, že by trestní řízení jako celek bylo nespravedlivé. Skutek uvedený ve výroku o vině je tedy i na základě tohoto důkazního podložení způsobilý být předmětem právního posouzení jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že doposud orgánům činným v trestním řízení uvedená okolnost nebyla známa, neboť v rozhodnutí soudů o žádném cizozemském rozhodnutí týkajícím se předmětné trestní věci zmínka není. Rovněž je třeba poukázat na to, že obviněný ke své osobě uvedl, že trestně stíhán nikdy nebyl. V dovolání ze dne 9. 4. 2018 obviněný odkazuje na policejní vyšetřování, které bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 6. 11. 2014, přičemž v doplňku dovolání ze dne 5. 5. 2018 dokládá k důkazu odložení podezření ze spáchání „ostatní hrubá zpronevěra §256 TZ“ ze dne 11. 3. 2014. Zástupce poškozené společnosti Servis VŠEM s. r. o. J. K. se ve své výpovědi o žádném dalším trestním řízení vedeném proti obviněnému v Norském království na podkladě jejich oznámení nezmiňoval. Soud pouze ve svém rozhodnutí argumentoval výsledky civilních řízení vedených v Norském království, když bylo rozhodováno ve věci vrácení částky 1.000.000 NOK po skončení smluvní spolupráce mezi obviněným a společností Servis VŠEM s. r. o. vzniklé na základě smlouvy o spolupráci uzavřené dne 13. 10. 2012, přičemž společnost C. A. byla odsouzena k úhradě 1.190.260 NOK s tím, že společnost C. A. nejednala v souladu s ustanovením smlouvy o spolupráci. Protože informace uváděná v dovolání obviněným nebyla nijak ověřena, nelze se k ní relevantně vyjádřit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že těžiště dovolací argumentace obviněného zřetelně směřuje proti skutkovým zjištěním ve věci, neboť obviněný tvrdí, že v rámci spolupráce se společností Servis VŠEM s. r. o. vycházel ze smlouvy o spolupráci ze dne 13. 9. 2012. Opakuje tudíž tvrzení ze své obhajoby, které však již bylo provedeným dokazováním jednoznačně vyvráceno. Pro spolupráci mezi společnostmi Servis VŠEM s. r. o. a C. A. nebylo směrodatné obviněným vypracované Memorandum o spolupráci ze dne 13. 9. 2012, takže obviněný neměl souhlas k užití finančních prostředků, které měly sloužit jako kauce. Ze smlouvy o spolupráci uzavřené dne 13. 10. 2012 vyplynulo, že obviněný nesměl s finančními prostředky zaslanými na bankovní účet C. A. nakládat způsobem, kterým učinil. Důležitým je, že nejpodrobněji upraveným bodem smlouvy o spolupráci ze dne 13. 10. 2012 byla ustanovení, jakým způsobem smí a nesmí obviněný s finančními prostředky nakládat. Ustanovení o nakládání s kaucí tak byla oproti obviněným vypracované verzi záměrně revidována. Jestliže tedy obviněný nakládal s předmětnou kaucí způsobem popsaným ve výroku rozsudku, bylo namístě jeho jednání právně posoudit jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ale není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu; takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455). Současně tento dovolací důvod nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). To však neznamená, že lze naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podložil námitkou, že v hlavním líčení byla podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena výpověď svědka G. N., norského občana trvale žijícího v Norsku, který se do České republiky k výslechu nedostavil, a to mimo jiné i s ohledem na svůj závažný zdravotní stav. Obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky pro čtení takové výpovědi z přípravného řízení, neboť o tomto úkonu nebyl vyrozuměn on ani jeho obhájce.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že výslech svědka G. N. proběhl v rámci právní pomoci. Příslušné justiční orgány Norského království byly s odvoláním na Článek 1, odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních podepsané dne 20. 4. 1959 ve Štrasburku, Článek 4 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, podepsané dne 9. 5. 2000 v Bruselu a Článek 1 odst. 1 Dohody mezi EU a Islámskou republikou a Norským královstvím, podepsané dne 19. 12. 2003 v Bruselu, požádány o právní pomoc spočívající v doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému E. S., výslechu obviněného E. S. a výslechu svědka G. N. v této trestní věci, přičemž obviněný E. S. byl stíhán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V žádosti o právní pomoc v bodě IV., bylo výslovně uvedeno, aby o termínu a místě výslechu svědka G. N. bylo státní zastupitelství informováno tak, aby státní zástupce o konání výslechu svědka mohl vyrozumět obhájce obviněného, neboť obviněný i jeho obhájce mají právo být výslechu svědka přítomni a mají právo klást mu otázky. Usnesení o sdělení obvinění bylo norskými orgány obviněnému předáno dne 18. 4. 2016 a obviněný uvedl, že si jako obhájce zvolil JUDr. Vladimíra Doležala. Přes další žádost o právní pomoci byl státní zástupce o rozhodnutí obviněného ohledně advokáta vyrozuměn až po obdržení písemného vyhotovení právní pomoci, takže advokát nebyl o svém zvolení včas informován. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obhájci předáno až dne 27. 6. 2016, tedy po konání výslechu svědka G. N. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že předmětnému výslechu obhájce obviněného přítomen nebyl a nebyl o něm ani vyrozuměn.
Ustanovení §211 tr. ř. pak upravuje případy, kdy lze místo výslechu svědka v hlavním líčení přečíst protokol o jeho výpovědi. Obvodní soud přečetl shora zmíněnou výpověď svědka G. N. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona (tj. tr. ř.) a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Jinými slovy trestní řád zde připouští čtení protokolu o předchozí výpovědi k důkazu namísto osobního výslechu svědka v případech, kdy je zřejmé, že osobnímu výslechu brání natrvalo či pro dohlednou, nikoli přechodnou dobu některá z vyjmenovaných překážek, v důsledku které je osoba pro soud nedosažitelná. Rigidní setrvávání na osobním výslechu svědka v situacích taxativně uvedených v citovaném ustanovení by totiž znamenalo buď nepoužitelnost předchozí výpovědi jako důkazu anebo extrémní průtahy trestního řízení v případě dlouhodobého čekání s nejistým výsledkem, zda překážka osobního výslechu odpadne. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. III. ÚS 128/06) překážky uvedené v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. musejí mít takový charakter, aby bylo možno důvodně usuzovat, že výslech svědka bude před soudem v dohledné době znemožněn, takže nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný. To by bylo v rozporu s jednou ze základních zásad trestního řízení, podle níž musí orgány činné v trestním řízení projednávat urychleně bez zbytečných průtahů, s největším urychlením pak zejména vazební věci (§2 odst. 4 tr. ř.).
Současně ale jde o výjimku ze zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.), podle níž jednání před soudy je ústní, důkazy výpověďmi svědků se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. současně stanoví, že trestní věci se projednávají při plném šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.
Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) zakotvuje zásadu, podle níž předtím, než může být obviněný odsouzen, musejí být za normálních okolností všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti na veřejném jednání, aby mohly být kontradiktorně přezkoumány. Z této zásady existují výjimky, které však nesmějí porušovat práva obhajoby. Ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy v zásadě vyžadují, aby obžalovanému byla poskytnuta dostatečná a řádná možnost zpochybnit a vyslýchat svědky proti sobě, buď když činí výpověď nebo v pozdější fázi řízení. V posuzovaném případě bylo třeba zkoumat, zda nebylo soudy porušeno právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, tj. že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (obdobně viz §33 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud však nezjistil, že by obvodní nebo městský soud postupovaly v rozporu s uvedenými ustanoveními trestního řádu, nebo že by nerespektovaly kontradiktornost trestního řízení garantovanou Úmluvou. Evropský soud pro lidská práva citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě sice nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je především rozhodné, zda stěžovatel měl nebo naopak neměl možnost v předchozích stadiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena (II. ÚS 662/01).
K popsané procesní situaci existuje rozsáhlá judikatura jak Evropského soudu pro lidská práva, tak i Ústavního soudu, kde ovšem stanovisko Ústavního soudu vždy odvisí od situace v individuálním posuzovaném případu. V obecnější poloze Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02 konstatoval, že výčet překážek bránících výslechu svědka uvádí ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. Za ještě důležitější pro řešení nastolené otázky považuje Nejvyšší soud další část odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu, kde se uvádí, že při posuzování, zda případným extenzivním výkladem vybočily obecné soudy z rámce ústavnosti, je třeba zvažovat, zda výpověď takového svědka byla pouze jedním z důkazů usvědčujících pachatele či se jednalo o zásadní usvědčující důkaz.
Stěžejní otázkou ale zůstávalo, zda shora zmíněný protokol o výpovědi svědka G. N. bylo možno přečíst k důkazu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvodní soud dovodil možnost použití tohoto ustanovení ze závěru, že svědek G. N. je norským občanem, který trvale žije v Norsku, do České republiky se k hlavnímu líčení nedostavil a rovněž byl natolik vážně nemocen, že nebyl schopen výslechu. Z kontextu alternativ umožňujících čtení protokolu o dřívější výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. však lze dovodit, že se musí jednat o situaci, kdy dosažení osobního výslechu svědka před soudem není reálné a to ani za použití pořádkových opatření, které má soud k dispozici (pořádkové pokuty, předvedení). Nejvyšší soud proto shledal, že podmínky dovolující čtení protokolu o předchozí výpovědi svědka G. N. stanovené v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byly splněny.
Poslední otázkou, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti řešil, bylo, zda snížený standard provedení tohoto důkazu v hlavním líčení nezpochybňuje závěr o vině obviněného E. S., k němuž obvodní i městský soud dospěly. Zde Nejvyšší soud opět důkladně vážil bohatou judikaturu Ústavního soudu k této otázce, která souhrnně řečeno upozorňuje na to, že interpretace ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nesmí být extenzivní a jeho použití nesmí být mechanické, neboť musí respektovat i význam tohoto důkazu v kontextu dalších důkazů opatřených v předmětném trestním řízení. Nejde tedy o formalistické chápání interpretace procesních předpisů, ale uvážení toho, jak jejich použití ovlivnilo kvalitu výsledných skutkových zjištění.
Rovněž Evropský soud pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkající se nepřítomnosti svědka v řízení před soudem. Jde o třístupňový test, podle kterého je nutno prověřit: 1) zda existoval závažný důvod pro to, že obhajoba neměla možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby, 2) zda výpověď nepřítomného představovala výlučný nebo rozhodující důkaz viny, 3) zda byly dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu. Výše uvedená kritéria byla podrobena revizi ve věci Schatschaswili proti Německu, a to z hlediska vyjasnění vztahu mezi těmito kritérii. V této věci ESLP uvedl, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlnosti řízení. Dále zdůraznil, že síla vyvažujících faktorů nezbytných k tomu, aby bylo řízení považováno za spravedlivé, závisí na významu svědectví nepřítomného svědka.
Přečtení výpovědi svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a zejména její využití pro závěr o vině obviněného je tedy podle Nejvyššího soudu při respektování zásad fair procesu vyloučeno v případě, kdy by se jednalo o tzv. klíčového svědka, jehož výpověď by byla jediným osamoceným a stěžejním důkazem v předmětné věci.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 569/11 uvedl, že čtení předchozí výpovědi svědka k důkazu není samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
Tak tomu ale v posuzovaném případě rozhodně nebylo. Je nesporné, že skutková zjištění týkající se viny obviněného E. S. mají v uvedeném směru oporu v jiných důkazech než ve výpovědi svědka G. N., a to především v listinných důkazech a výpovědích svědků J. Ž. a J. K. Svědek J. Ž. se se svědkem G. N. opakovaně v Norsku setkal a popsal, jakým způsobem se tento svědek stavěl k celému projektu, tedy, že celou situaci nevnímal tak intenzivně jak bylo předkládáno samotným obviněným. Svědek G. N., manažer společnosti Seaman Seafood AS, blíže nehovořil ani o garanci, kterou obviněný v konečném důsledku použil ve svůj prospěch, neboť veškeré podmínky této garance solventnosti zájemce o uskutečnění obchodu, resp. kauce určené k náhradě případných škod, byly dány Smlouvou o spolupráci mezi společností C. A. a společností Servis VŠEM s. r. o. ze dne 13. 10. 2012.
Lze tedy shrnout, že výpověď svědka G. N. byla spíše podpůrným důkazem pro závěr o vině obviněného E. S., přičemž zdaleka nebyla důkazem jediným, když (jak patrno z rekapitulace důkazů shora) byl obviněný ze spáchání trestné činnosti spolehlivě usvědčován celou řadou důkazů dalších, které by podle názoru Nejvyššího soudu k závěru o vině obviněného vedly i při odhlédnutí od výpovědi svědka G. N. Nejvyšší soud proto uzavřel, že i při rezervovaném hodnocení významu výpovědí svědka G. N. se závěr o vině obviněného E. S., k němuž shodně dospěly Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, jeví jako dostatečně podložený mnoha dalšími důkazy, prostý libovůle při jejich hodnocení, a proto zcela přesvědčivý a zákonný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitka obviněného týkající se porušení zásady ne bis in idem je tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelná, když namítl nepřípustnost svého trestního stíhání z důvodu podle §11 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť státem přidruženým mezinárodní smlouvou k prováděním schengenských předpisů, tedy v Norsku, bylo vydáno rozhodnutí, které má účinky pravomocného zastavení trestního stíhání. V dovolání ze dne 9. 4. 2018 obviněný odkazuje na policejní vyšetřování, které bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 6. 11. 2014, přičemž v doplňku dovolání dokládá k důkazu odložení podezření ze spáchání „ostatní hrubá zpronevěra §256 TZ“ ze dne 11. 3. 2014.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že pravomocné rozhodnutí policejního orgánu v trestní věci nemůže založit překážku věci rozhodnuté a nepřípustnost trestního stíhání. Jiným oprávněným orgánem (než soudem), jehož pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání představuje překážku věci rozhodnuté, a činí tak nepřípustným další trestní stíhání obviněného pro týž skutek, se rozumí státní zástupce, nikoliv policejní orgán či správní orgán. Rozhodl-li tedy o odložení věci policejní orgán, pak takové usnesení nezakládá překážku věci rozhodnuté, a tedy nepřípustnost opětovného trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1183/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2008, svazek 44, pod T 1075).
Podle §11 odst. 2 písm. b) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit a, bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým byla osoba pravomocně zproštěna obžaloby, nebo které má účinky pravomocného zastavení trestního stíhání, ledaže
1. nevytváří ve státě, v němž bylo vydáno, překážku věci pravomocně rozhodnuté,
2. bylo vydáno výlučně z důvodu, že v jiném státě bylo zahájeno trestní stíhání proti téže osobě pro týž skutek,
3. bylo vydáno výlučně z důvodu, že skutek není trestným činem nebo že nespadá do pravomoci orgánů státu, který takové rozhodnutí vydal, nebo
4. bylo vydáno výlučně z některého z důvodů odpovídajících důvodům uvedeným v odstavci 1 písm. a), c) až e), l) nebo m).
V intencích citovaného ustanovení se „soudem“ rozumí soudní orgány členských států Evropské unie, „jiným oprávněným orgánem“ je jen státní zástupce (prokurátor). Z uvedeného plyne, že orgánem oprávněným rozhodovat o zastavení trestního stíhání není policejní orgán. Pokud v posuzované věci policejní orgán rozhodl o odložení věci, nelze na něho pohlížet jako na rozhodnutí, které by podle §11 odst. 2 písm. b) tr. ř. založilo překážku věci rozhodnuté. Je třeba též uvést, že bylo rozhodnuto jen o odložení věci, nikoliv o zastavení trestního stíhání. I v této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zjistil, že obviněný E. S. sice odkázal na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však v této části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně jeho výpovědi, výpovědí svědků J. Ž. a J. K. a listinných důkazů – smluv o spolupráci ze dne 13. 9. 2012 a 13. 10. 2012) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V této části podaného dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zpronevěry podle 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve svědecké výpovědi zástupce poškozené společnosti J. K., dále ve výpovědi svědka J. Ž. a listinných důkazech. Soudy si byly vědomy, že obviněný spáchání předmětného skutku popíral, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně a jejich skutkové závěry jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného E. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu