ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.800.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 800/2019- 965
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného T. F. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 7 To 101/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu ve Praze pod sp. zn. 2 T 24/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 T 24/2018, byl obviněný T. F. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil se spoluobviněným V. M., nar. XY, který byl uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tím, že:
obžalovaní T. F. a V. M.
dne 19. 12. 2017 v době okolo 21:50 hodin v blízkosti autobusové zastávky na XY v Kladně, po předchozí dohodě směřující k užití pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému V. G., narozenému XY, a zmocnění se jeho věcí, po předchozím požití přesně nezjištěného množství alkoholu, kdy koncentrace alkoholu v krvi obžalovaného T. F. činila 3,23 g/kg, přistoupili k poškozenému, užili přitom bezprostřední pohrůžky násilí, vyjádřené konkludentním jednáním, tj. přistoupením obou obžalovaných k poškozenému a vyjádřením tak početní a fyzické převahy, obžalovaný T. F. poté vybočil z rámce předchozí vzájemné dohody s obžalovaným V. M. a poškozeného fyzicky napadl tak, že ho zezadu chytil pod krkem, povalil na zem na levý bok a poté ho opakovaně, v úmyslu usmrtit, nejméně dvakrát bodl velkou intenzitou uvedeným kuchyňským nožem do pravé boční strany hrudníku s povytažením čepele a opětovným zasunutím do rány a dále do pravé paže, a způsobil mu tím bodnou ránu na pravé boční ploše
hrudníku pronikající 7. mezižebřím do dutiny hrudní, s jejím zavzdušněním (pneumothorax) a poraněním dolního laloku pravé plíce s krvácením (hemothorax) a bodnou ránu boční plochy střední třetiny pravé paže, pronikající do hloubky s poraněním tepny a pulsním krvácením, čímž došlo k ohrožení života poškozeného, a pouze v důsledku poskytnutí včasné, odborné a specializované zdravotní péče nedošlo k progresi šokového stavu a smrti poškozeného, nato se zmocnil částky ve výši asi 500 Kč v mincích, které vytáhl poškozenému z levé kapsy kalhot, a obžalovaný V. M. se současně zmocnil černé pánské peněženky poškozeného s hotovostí ve výši cca 3 000 Kč v bankovkách, kterou měl poškozený uloženu v kapse košile, přičemž poškozenému se poté podařilo z místa utéct.
Týmž rozsudkem Krajského soudu v Praze byl uznán vinným spoluobviněný V. M. spácháním zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a spoluobviněný L. D. ze spáchání zločinu účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tito spoluobvinění tím, že:
obžalovaní V. M. a L. D.
obžalovaný L. D. dne 8. 8. 2017 v době okolo 16:40 hodin na chodníku před domem čp. XY v XY ulici v Kladně úmyslně vzbudil v obžalovaném V. M. rozhodnutí spáchat trestný čin, neboť obžalovanému V. M. řekl, aby přepadl starší paní, v situaci, kdy se pohybovali asi dva metry od poškozené E. Š., narozené XY, mu řekl „teď máš šanci“, obžalovaný M. v úmyslu zmocnit se její kabelky, přistoupil zezadu k poškozené, které skočil na levé rameno, uchopil ji za kabelku, kterou se snažil strhnout, když se mu to v důsledku obrany poškozené nepodařilo, povalil ji na zem, kde se snažil cloumáním kabelku, kterou poškozená držela pevně v rukou, znovu vytrhnout, poškozenou táhl po zemi, až se mu podařilo z její ruky kabelku, obsahující mobilní telefon zn. Nokia 5130 Xpress Music, IMEI XY, v hodnotě nejméně 300 Kč, skládací deštník v hodnotě nejméně 50 Kč, koženou peněženku v hodnotě nejméně 1 000 Kč, finanční hotovost ve výši 300 Kč, osobní doklady, a to občanský průkaz, průkaz pojištěnce VZP ČR, platební kartu České spořitelny č. XY, klíče od bytu a drobné písemnosti, vytrhnout, čímž poškozené způsobil škodu ve výši nejméně 1 950 Kč a dále poškozené svým jednáním způsobil pohmoždění pravé ruky a pravého kolene s následným ošetřením v Oblastní nemocnici v Kladně.
Za uvedený pokus zločinu vraždy uložil Krajský soud v Praze obviněnému T. F. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, částku 43 850 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Spoluobviněnému V. M. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Pro výkon trestu byl tento spoluobviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Spoluobviněnému L. D. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 T 24/2018, podal obviněný T. F. a spoluobvinění včetně opatrovnice obviněného V. M. odvolání do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 7 To 101/2018, kterým všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 7 To 101/2018, podal obviněný T. F. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s objektivním stavem v rámci provedeného dokazování, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces ze strany soudů.
Obviněný především namítá, že výpověď poškozeného G. je zcela nevěrohodná a soudy k ní neměly přihlížet, neboť je v rozporu s dalšími důkazy, konkrétně jeho výpovědí, svědeckými výpověďmi, kamerovým záznamem a odborným vyjádřením z oboru genetiky. Obviněný zdůrazňuje, že poškozený je osobou mnohonásobně trestanou, požívá větší množství alkoholu a často vyvolává střety s různými osobami. Poukazuje na skutečnost, že vybrání sociální podpory poškozeným nebylo nijak prokázáno, přičemž takovou částku nemusel mít poškozený druhý den při sobě a jeho tvrzení v tomto směru je nevěrohodné. Tvrzení o loupežném motivu je zcela účelové, takže zvolená právní kvalifikace skutku ani popis skutkového děje neodpovídá. Obviněný dále uvádí, že měla být provedena rekonstrukce pro správné zjištění skutkového stavu a ověření věrohodnosti poškozeného, což navrhoval již v řízení před policejním orgánem, který tento důkaz odmítl a soud I. stupně na požadavek provedení tohoto důkazu nikterak nereflektoval a nepovolil jej ani Vrchní soud v Praze. Vyslovuje přesvědčení, že z kamerových záznamů vyplývá pravý opak toho, co soudy dovodily v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud I. stupně sám vyloučil určité skutečnosti, neboť v tomto směru nepovažoval poškozeného za nevěrohodného. Namítá, že selektivní hodnocení důkazů pouze v jeho neprospěch je v přímém rozporu se základními principy trestního řádu. Ze svědeckých výpovědí osob z místa činu, jakož i strážníka městské policie U. podle obviněného vyplývá skutečnost, že se poškozený i obvinění museli znát delší dobu, a proto je i v tomto výpověď poškozeného nepravdivá.
Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozeného obviněný současně upozorňuje na skutečnost, že soud I. stupně části výpovědi poškozeného nevěřil, přičemž podle jeho názoru si soud sám odporuje v jednotlivých částech odůvodnění svého rozhodnutí. Soudy tedy nehodnotily provedené důkazy objektivně a nestranně. Zdůrazňuje, že na kamerovém záznamu není samotný útok zachycen. Ve věci je tedy dán extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, když nemohl jednat v loupežného motivu. Obviněný rovněž poukazuje skutečnost, že při jeho zadržení u něho nebyla nalezena skoro žádná hotovost, přičemž ani nebylo prokázáno, že by se dotkl on či spoluobviněný V. M. peněženky poškozeného, přičemž žádný ze slyšených svědků nepotvrdil, že by poškozenému šahali do kapes.
Obviněný zdůrazňuje, že měl jednat v úmyslu poškozeného usmrtit. S tímto vyslovuje nesouhlas, když jednal zkratkovitě a jednalo se o exces. Všechny rány směřovaly do oblasti břišní. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že poranění poškozeného lze z lékařského hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví. Podle mínění obviněného měl být skutek kvalifikován podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když poškozenému způsobil toliko těžkou újmu na zdraví. Namítá, že subjektivní stránka musí být jednoznačně prokázána bez jakýchkoliv pochybností, tedy musí být prokázáno, že jednal v úmyslu získat majetkový prospěch a že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 7 To 101/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 T 24/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 557/2019, nejprve uvedl, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným soudy nižších stupňů a jaký uplatnil dovolací důvod. Současně rozvedl, v jakých skutečnostech obviněný spatřuje jeho naplnění. Následně ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že obviněný svoji argumentaci zakládá na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Upozorňuje, že Nejvyšší soud je v podstatě vázán hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů s určitými výjimkami, a to existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Státní zástupce dále uvádí, že podstatnou část argumentace obviněného nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do skutkových zjištění soudů.
Pod zvolený dovolací důvod je podle jeho názoru možno podřadit námitku, podle které se měl dopustit trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv pokusu vraždy. Státní zástupce uvádí, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve snaze získat majetkový prospěch, když nožem napadl poškozeného, bodal jej do hrudníku a musel při tom být srozuměn i jako osoba bez lékařského vzdělání, že způsob a intenzita útoku mohou vést k usmrcení poškozeného, neboť bodáním do horní poloviny těla může být způsobeno poškození plic, srdce i dalších životně důležitých orgánů. K úmrtí poškozeného dle znalce nedošlo jen zásluhou včasné lékařské pomoci. Z označení zranění poškozeného za těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jiný trestný čin i s ohledem na stadium trestného činu, neboť u pokusu není podstatné, že smrt nenastala.
Státní zástupce na závěr konstatuje, že obviněný uplatnil námitky, se kterými se vypořádaly již soudy nižší instance postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ze spisového materiálu nebyla zjištěna existence žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Ve vztahu k požadavku na doplnění dokazování rekonstrukcí státní zástupce považuje tento procesní úkon za nadbytečný, jenž by nemohl přispět k zásadnějšímu objasnění skutkového stavu a nejedná se tudíž o opomenutý důkaz.
V závěru vyjádření navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, ve způsobu hodnocení provedených důkazů a z toho, že jeho jednání mělo být posuzováno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když zpochybňuje užití právní kvalifikace trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku s ohledem na použitou formulaci ve znaleckém posudku o způsobení těžké újmy na zdraví, a současně stran námitky o zaviněném jednání, potažmo že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, byť s jistou dávkou tolerance. Primárně ovšem obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný se z loupežného motivu pokusil usmrtit poškozeného tím, že ho pobodal do horní části těla, a tím ho bezprostředně ohrozil na životě, neboť bez včasné lékařské pomoci by poškozený zemřel. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem I. stupně a II. stupně, když podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by důvodem napadení poškozeného bylo, že chtěl získat jeho věci. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž je ze strany obviněného rovněž namítán, za potřebné zdůraznit určité skutečnosti. Především je třeba uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Zároveň je ale nezbytné konstatovat, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Ve vztahu k právu na spravedlivý proces je třeba uvést, že toto nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1496/2017).
Obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Konkrétně obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů (otázka věrohodnosti výpovědi poškozeného, hodnocení kamerových záznamů), a na podkladě zpochybnění způsobů hodnocení důkazů dovozuje vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že soud I. stupně ve věci provedl rozsáhle dokazování, když následně všechny provedené důkazy hodnotil jednak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 16-18, bod 44. – 53. rozsudku soudu I. stupně). Uvedený soud závěr o vině založil na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, když ani nepomíjí skutečnost, že poškozený byl podnapilý (viz str. 17-18, bod 51. rozsudku soudu I. stupně). Zde se ovšem sluší poznamenat, že rovněž obviněný a spoluobviněný V. M. byli výrazně podnapilí, mnohem více než poškozený. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že soud I. stupně při formulování skutkového stavu nevycházel jen z výpovědi poškozeného, ale z komplexního hodnocení všech provedených důkazů, když poukazuje i na výpovědi slyšených svědkyň, kamerový záznam, ale zejména skutečnost, že poškozený od počátku zahájení trestního stíhání vypovídá ohledně podstatných skutečností neměnně, když přihlíží i ke skutečnosti, že poškozený od počátku velmi přesně odlišuje úlohy jednotlivých útočníků z pohledu vymezení domluvy mezi obviněným a spoluobviněným V. M.
Soud II. stupně (viz str. 4-6, bod 14. – 23. usnesení) se s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost, ani to, že by některé významné okolnosti nebo důkazy či skutečnosti z nich vyplývající ignoroval a nevzal je při svém rozhodnutí v úvahu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud II. stupně se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu I. stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný v uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem II. stupně a se kterými se uvedený soud řádně a náležitým způsobem vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Jestliže obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi poškozeného ve vztahu k jeho trestní minulosti, musí Nejvyšší soud podotknout, že trestní minulost poškozeného sama o sobě neznamená, že jeho výpověď je nevěrohodná. Pokud by totiž byla přijata argumentace obviněného, znamenalo by to, že osobu, která byla v minulosti trestně postižena, nelze považovat za věrohodnou. Takový závěr nelze akceptovat. Naopak je třeba zdůraznit, že trestněprávní minulost poškozeného nebrání skutečnosti, aby se taková osoba mohla stát obětí trestného činu a mohla podat svědectví a aby bylo možno z výpovědi takové osoby při formulování skutkového stavu vycházet, zejména za situace, kdy ji podporují další provedené důkazy. Nadto je vhodné dodat, že rovněž obviněný je osobou, která měla v minulosti konflikty se zákonem a byla soudně trestána. Takže se rovněž nejedná o osobu, která by z pohledu argumentace obviněného mohla být považována za věrohodnou. Sluší se poznamenat, že vzhledem k věku poškozeného a počtů záznamů v jeho rejstříku trestů, je míra trestné činnosti obviněného vzhledem k jeho dosaženému věku téměř stejná. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že při posuzování věrohodnosti poškozeného nelze skutečně pominout určité podstatné skutečnosti, které již při hodnocení jeho věrohodnosti vzal v úvahu soud I. stupně, ale i soud II. stupně (viz str. 17 rozsudku soudu I. stupně, bod 17., viz str. 5, bod 18. usnesení soudu II. stupně). Zároveň nelze přehlédnout, že poškozený od počátku zahájení trestního stíhání vypovídá v podstatných bodech neměnně a přesně rozlišuje úlohu obou zúčastněných obviněných. Zde je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že poškozený a žádný z obviněných se dříve blíže neznali, neměli žádný konflikt a za takové situace by bylo zcela nelogické, aby poškozený ohledně jednání obviněného vypovídal nepravdu a snažil se vyvinit spoluobviněného V. M. ve vztahu k použité právní kvalifikaci týkající se obviněného. Současně je třeba zdůraznit, že zajištěné kamerové záznamy, ale ani výpovědi svědkyň nepodporují verzi události obviněného, když tento ani nebyl nijak zraněn. Skutečnost, že u obviněného, ale ani u spoluobviněného V. M. nebyly nalezeny žádné finanční prostředky, je nerozhodná, když mezi spácháním činu a zadržením obviněného a spoluobviněného uplynul jistý časový úsek. Pokud obviněný namítá, že soud I. stupně v některých částech považoval výpověď poškozeného za nevěrohodnou, aniž by ovšem uvedl v jakých, je třeba zdůraznit, že toto tvrzení z provedeného dokazování nevyplývá, když v podstatných bodech obviněný vypovídá po celou dobu trestního řízení shodně. Proto lze uzavřít, že tvrzený extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy v dané věci není dán.
Ve vztahu k námitce neprovedení důkazu rekonstrukcí, jak namítá obviněný v rámci podaného dovolání, Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska. Byť obviněný výslovně nezmiňuje existenci tzv. opomenutých důkazů, je zřejmé, že se fakticky obviněný jejich existence dovolává. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak již bylo naznačeno, za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení důkazu rekonstrukcí je třeba uvést, že soud II. stupně reagoval na důkazní návrhy obhajoby uplatněné v podaném odvolání, včetně požadavku na provedení rekonstrukce, když tento návrh zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť by nepřinesl do projednávané věci důkazní zvrat, pouze by potvrdil skutečnosti, které byly již dostatečně objasněny (viz str. 5, bod 20. usnesení soudu II. stupně). V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku částečně právně relevantním způsobem, když právní kvalifikace je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Současně takové tvrzení platí i o námitce zavinění, potažmo prokázání úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, která byla uplatněna rovněž částečně právně relevantním způsobem, když posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotněprávního předpisu.
Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za nutné zdůraznit následující. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a jedná v úmyslu získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Na subjektivní stránku jednání pachatele je namístě v případech pokusů předmětného zvlášť závažného zločinu, usuzovat z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod., a případně také z toho, zda mohl pachatel počítat s nějakou konkrétní okolností, která mohla smrtelnému následku zabránit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, s. 1301).
Podobně z hlediska posouzení, zda jde o pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku nebo o dokonaný zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele v takových případech je určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 864/2014).
Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165), jenž musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Lze konstatovat, že jak soud I., tak i soud II. stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku se u základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V případě kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se rovněž vyžaduje úmyslné zavinění, což vyplývá z použité dikce tohoto ustanovení, kde se uvádí, kdo v úmyslu pro sebe nebo jiného získat majetkový prospěch, když ovšem postačí i úmysl nepřímý (viz R 37/2008). Navíc v případě pokusu trestného činu se vždy vyžaduje úmyslné zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 702/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015). O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů shledaly, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, byť výslovně citaci tohoto ustanovení neuvádí. Zde je ovšem třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, když z použité slovní argumentace vyplývá, že dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve vztahu k usmrcení poškozeného, když tak jednal z důvodu, že chtěl získat majetkový prospěch (viz odkaz na srozumění). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Platí, jak již bylo naznačeno, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, to, na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když nelze pominout ani slovní projevy pachatele vůči poškozenému v době před pácháním trestné činnosti (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017).
V tomto směru je třeba uvést, že byť obviněný popírá, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, tak nelze pominout, že útoky nožem vůči poškozenému směřovaly na horní část těla, přičemž jedna z ran směřovala prokazatelně do oblasti hrudníku, což představuje část lidského těla, která je velmi zranitelná, když se zde nachází životně důležité orgány, jejichž poškození má zpravidla fatální následky (srdce, plíce, játra aj.) a byl také prokazatelně veden velkou intenzitou. Při útoku na tuto část těla lze zpravidla vždy očekávat vznik závažných zranění bezprostředně ohrožující život napadené osoby s přihlédnutím k způsobu vedení útoku (nůž, velká intenzita útoku), což je všeobecně známo. Jistou výjimku z tohoto závěru by představovala situace, kdy by útok byl veden např. malou intenzitou nebo nástrojem, který objektivně nebyl způsobilý vést k vzniku závažných zranění. Z pohledu shora naznačených závěrů je také třeba zdůraznit, že obviněný fyzické útoky na hrudník poškozeného vedl opakovaně, nejméně dvakrát a prostřednictvím nože, což je nástroj, jehož použití činí útok velmi nebezpečný a hrozí při něm bezprostřední ohrožení života poškozeného. V tomto ohledu soudy výstižně poukázaly na to, že pokud jde o charakter útoku, byl tento ze strany obviněného veden velkým kuchyňským nožem (o celkové délce 22 cm a délce čepele 11 cm), který si obviněný přinesl s sebou a zaútočil jím na poškozeného, když po něm prvotně chtěl peněženku. Tyto razantní útoky byly vedeny po předchozím chycení poškozeného zezadu pod krkem, což samo o sobě snižovalo možnost obrany ze strany poškozeného. Jednou ránou pak byla zasažena horní pravá končetina poškozeného. Navíc nelze pominout, že vlastnímu útoku obviněného vůči poškozenému nepředcházelo žádné slovní vyjádření, útok byl zcela neočekávaný a byl veden proti osobě, které byla určitým způsobem hendikepovaná, takže z její strany nebylo možno objektivně očekávat nějakou intenzivní obranu. Přesto za takové situace obviněný opakovaně použil proti poškozenému nůž a, jak již bylo naznačeno, útok vedl velkou intenzitou.
Současně nelze přehlédnout ani závěry znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na něž obviněný rovněž poukazuje, z nichž mělo podle dovolatelova názoru vyplynout, že způsobená zranění poškozeného dosahují pouze míry těžkého ublížení na zdraví, čemuž měla odpovídat i právní kvalifikace. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného doc. MUDr. Milošem Sokolem, Ph.D. ze dne 26. 2. 2018 (č. l. 268-282), způsobil obviněný poškozenému bodnou ránu na pravé boční ploše hrudníku pronikající 7. mezižebřím do dutiny hrudní, s jejím zavzdušněním (pneumothorax) a poraněním dolního laloku pravé plíce s krvácením (hemothorax), a bodnou ránu boční plochy střední třetiny pravé paže, pronikající do hloubky, s poraněním tepny, s pulsním krvácením. Ačkoliv skutečně znalec výslovně ze soudně lékařského hlediska uvedl, že utrpěná zranění naplňují kritéria tzv. těžké újmy na zdraví, tak současně konstatoval, že poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě, neboť se jednalo o staršího muže, nemocného, došlo ke krevní ztrátě a byla nutná rychlá a adekvátní pomoc. Jinak vyjádřeno, útok poškozeného bezprostředně ohrožoval na životě a jen zásluhou včasné, odborné a následně specializované léčebné péče nedošlo k úmrtí poškozeného. Skutečnost, že poškozený nezemřel, byla zapříčiněna pouze včasnou lékařskou pomocí.
Nejvyšší soud proto ve shodě s oběma nižšími soudy dospěl k závěru, že obviněný musel být s ohledem na charakter užitého nástroje i místo na těle, jež bylo cílem útoku, srozuměn s reálnou možností usmrcení poškozeného. Mohl totiž zcela důvodně předpokládat právě zasažení některého z životně důležitých orgánů a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1409/2016). Přestože tedy dovolatel tvrdí, že poškozeného ve skutečnosti zavraždit nechtěl, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba dovodit jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem (tedy jak přežití poškozeného, tak i jeho úmrtí). Je-li subjektivní stránka trestného činu, v tomto případě vraždy, naplněna, nehraje již skutečný následek pachatelova jednání natolik podstatnou roli a nedojde-li ke smrti poškozeného, zůstává stále namístě uznat pachatele vinným pokusem vraždy ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které k tomuto závěru dospěly na základě provedeného dokazování (viz výpověď poškozeného).
Pokud obviněný dále namítá, že se nemůže jednat o pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když došlo jen k způsobení těžké újmy na zdraví, je tato námitka rovněž podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zpochybňuje použitou právní kvalifikaci z toho pohledu, že tím, že poškozenému byla způsobena jen těžká újma, nemohl naplnit zvolenou skutkovou podstatu. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pro pokus jakéhokoliv trestného činu je charakteristické, že nedošlo k dokonání trestného činu, tedy nenastal následek. Zde se sluší poznamenat, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn. Pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§15, §16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu vraždy rozhodná skutečnost, že u poškozeného nedošlo k způsobení smrti poškozeného, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za kterých k útoku došlo (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015). Jinak vyjádřeno skutečnost, že v dané věci byla způsobena poškozenému jen těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž nedošlo k jeho usmrcení, tedy nenastal předpokládaný následek, nemůže vést k závěru, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014). Zde je třeba pro stručnost odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně subjektivní stránky jednání obviněného.
Lze proto shrnout, že z provedených důkazů soudy učinily správná skutková zjištění, která následně správně podřadily pod odpovídající ustanovení trestního zákoníku, tedy pod §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Po subjektivní stránce pak správně u obviněného dovodily úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud rovněž neshledal žádné porušení základních, ústavně garantovaných pravidel spravedlivého procesu, a to jak při hodnocení důkazů, tak při právním posouzení skutku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová