ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.84.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 84/2019-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovolání obviněné A. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2018, č. j. 6 To 304/2018-996, v trestní věci vedené Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 T 13/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 T 13/2017-963, byla obviněná A. H. uznána vinnou pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
1) dne 17. září 2013 v Chebu, XY, podepsala prostřednictvím společnosti Fincentrum, a. s., za níž s ní jednal M. H., nar. XY, návrh smlouvy č. 3814603078 o rizikovém životním pojištění s dividendou G s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., přičemž při uzavírání tohoto návrhu na výslovný dotaz v dotazníku úmyslně uvedla, že nemá uzavřeno ani zažádáno o jiné pojištění na stejný pojistný zájem (úrazové pojištění, pojištění denních dávek, pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci), a zamlčela tedy, že ve stejný den podepsala více návrhů pojistných smluv na stejný pojistný zájem, a to:
- pojistnou smlouvu o životním pojištění ING SMART č. 84406297 s pojistitelem ING Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku
- pojistnou smlouvu o životním pojištění Active Life+ č. 9071368409 s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1422162304 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu o životním pojištění FINmax4life č. 3834684410 s pojistitelem Česká pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7008205168 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s.,
při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně nahlásila pojistnou událost spočívající v poranění svého levého kolena a pravého kotníku ze dne 14. 3. 2014, kdy jí UNIQA pojišťovna, a. s., zaplatila pojistné plnění za denní odškodné a náhradu za pracovní neschopnost ve výši 110.600 Kč,
2) dne 20. září 2013 v Chebu, XY, uzavřela prostřednictvím společnosti Broker Consulting, a. s., za níž s ní jednal J. V., nar. XY, a M. H., nar. XY, tyto návrhy pojistných smluv:
a) č. 4800027569 o životním pojištění ELAN s pojistitelem Komerční pojišťovna, a. s.,
b) č. 11013002 o variabilním životním pojištění s pojistitelem Generali pojišťovna, a. s.,
c) č. 50526276 o životním pojištění RYTMUS RISK s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s.,
přičemž při uzavírání těchto smluv na výslovný dotaz v dotaznících úmyslně uvedla, že nemá sjednáno ani nesjednává jiné pojištění na stejný pojistný zájem (úrazové pojištění, pojištění denních dávek, pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci), a zamlčela tedy, že ve stejný den podepsala více návrhů pojistných smluv na stejný pojistný zájem, když kromě výše uvedených smluv týž den na stejném místě podepsala ještě:
- pojistnou smlouvu o životním pojištění ING SMART č. 84406297 s pojistitelem ING Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku
- pojistnou smlouvu o životním pojištění Active Life+ č. 9071368409 s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1422162304 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu o rizikovém životním pojištění č. 3814603078 s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7008205168 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s.,
- pojistnou smlouvu o životním pojištění FINmax4life č. 3834684410 s pojistitelem Česká pojišťovna, a. s.,
při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitelé tyto smlouvy vůbec neuzavřeli, následně u všech pojistitelů nahlásila pojistnou událost spočívající v poranění svého levého kolena a pravého kotníku ze dne 14. 3. 2014, kdy jí na pojistném plnění za denní odškodné a náhradu za pracovní neschopnost vyplatila Komerční pojišťovna, a. s., částku 95.848 Kč, Generali pojišťovna, a. s., částku 123.800 Kč a Allianz pojišťovna, a. s., částku 79.800 Kč.
Za to byla obviněná podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla zároveň uložena povinnost uhradit poškozeným podle svých sil ve zkušební době škodu, kterou jim způsobila trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené UNIQA pojišťovně, a. s., se sídlem Evropská 136, Praha 6, částku 101.552 Kč, poškozené Komerční pojišťovně, a. s., se sídlem Karolinská 1, Praha 8, částku 95.848 Kč, poškozené Generali pojišťovně, a. s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, částku 123.800 Kč a poškozené Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, částku 67.576. Poškozená Komerční pojišťovna, a. s., byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Součástí rozsudku byl i výrok podle §226 písm. b) tr. ř., jímž byla obviněná zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 2 ZT 60/2016-55, a to pro dílčí útok (skutek), jenž podle obžaloby tvořil součást pokračujícího zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, když soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. Poškozenou Pojišťovnu České spořitelny, a. s., se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice, pak výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněné proti odsuzující části shora citovaného rozsudku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 6 To 304/2018-996, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ohledně Komerční pojišťovny, a. s. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit jmenované pojišťovně na náhradě škody toliko částku 94.866 Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pojišťovnu odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu následně napadla obviněná A. H. dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že soudy vystavěly své skutkové závěry výhradně na jediném, osamoceně stojícím důkazu, a sice výpovědi svědka J. S., aniž by blíže zkoumaly jeho obecnou i specifickou věrohodnost. Podvodný úmysl dovolatelky toliko presumovaly bez potřebné opory v dalších na sebe logicky navazujících důkazech a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatelka však trvá na tom, že dotčeným pojišťovnám žádnou důležitou skutečnost při uzavírání smluv vědomě ani jakkoli zištně nezatajila. Poukázala na to, že při uzavírání pojistných smluv vždy jednala se zprostředkovatelem společností Fincetrum, a. s. a Broker Consulting, a. s., smluvně vázaných na poškozené pojišťovny. Na něm bylo, aby dotčeným pojišťovnám sdělil, že sám navrhl klientovi současné uzavření několika pojistných smluv na stejný pojistný zájem a klient je podepsal. Z toho dovolatelka zároveň dovozuje, že právě ona (a nikoli pojišťovny) byla osobou uváděnou v omyl, když od makléře důvodně očekávala, že příslušné formuláře vyplní řádně a v souladu s jejími pokyny, včetně informace o tom, že má uzavřeny i jiné obdobné pojistné smlouvy, a jako takové je v dobré víře podepisovala. Jako projev úmyslu jí tedy nelze klást k tíži, že makléřem vyplněné návrhy smluv blíže nezkoumala a v tomto směru si snad počínala nedbale, zvláště pokud se stejně nedbalého jednání dopouštěly prostřednictvím svých makléřů i samy pojišťovny, které jsou k provozování předmětné obchodní činnosti vybaveny odborným aparátem. Právě makléři měli podle zprostředkovatelských smluv s pojišťovnami garantovat, že návrh na uzavření pojistné smlouvy bude opatřen pravdivými údaji a že budoucímu pojištěnci při jeho vyplnění poskytnou potřebnou součinnost. Této povinnosti svědek M. H., který jediný vyplnil všechny formuláře k návrhům pojistných smluv a který odmítl k věci vypovídat, nedostál. Tohoto procesního práva využil i svědek J. V. Ani on tedy nepotvrdil, že by s dovolatelkou uzavíral nějakou smlouvu, a nevyvrátil tak její obhajobu, podle níž s nikým jiným než se svědkem H. nejednala. Podrobně vypovídající svědek J. S., z jehož výpovědi nakonec soudy vycházely, dovolatelku podle svých slov osobně neznal a žádnou smlouvu s ní neuzavíral. Vyloučil, že by podpisy uvedené na pojistných smlouvách byly jeho. Stav důkazní nouze byl tudíž dán i ohledně samotné platnosti všech pojistných smluv, když soud odmítl návrh obhajoby, aby byly podrobeny zkoumání znalcem z oboru písmoznalectví. Tím se však zbavil možnosti zjistit, kdo jednotlivé návrhy na uzavření smluv vyplnil a kdo je s dovolatelkou jako zprostředkovatel uzavřel. Dovolatelka znovu zopakovala, že tímto zprostředkovatelem byl ve všech případech svědek M. H., který tedy věděl o všech pojistných smlouvách na stejný pojistný zájem, které uzavřela. Měl tudíž k dispozici právě tu podstatnou informaci, kterou měla dovolatelka úmyslně zamlčet a tím naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. Přesto ji svědek H. ujistil, že více pojistných smluv uzavřít může. Samotný fakt, že její pojištění je rozloženo do více smluv, dovolatelku zprvu udivil, a proto se svědka opakovaně výslovně zeptala, zda je takový postup v souladu s právem. Chtěla mít jistotu, že pokud se jí skutečně něco stane, nevznikne s plněním pojistného žádný problém. Svědek H. jí právě takové řešení doporučil s tím, že je nejefektivnější, ničemu neodporuje a především, že se o něm všechny pojišťovny dozvědí již při registraci jednotlivých smluv. Jeho ujištění tedy brala tak, že pravdivě odpověděla na všechny dotazy. Tato její konstantní obhajoba nebyla v průběhu řízení žádným důkazem vyvrácena.
Dovolatelka uzavřela, že nižší míra obezřetnosti při uzavírání smluv mohla založit maximálně její odpovědnost v rovině občanskoprávní, nikoli však z hlediska práva trestního. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. 6 To 304/2018 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomněl, že hmotněprávní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není určen k přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a v jeho rámci tak obecně nelze brojit ani proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Zásah do skutkového stavu věci lze v řízení o dovolání připustit jen ve zcela výjimečných případech tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry na straně druhé. Tato situace však podle názoru státního zástupce v posuzované trestní věci nenastala. Soudy při rekonstrukci skutkového stavu důvodně vycházely z listinných podkladů a současně zohlednily výpověď svědka J. S., který v obecné rovině popsal mechanismus pojistných podvodů realizovaných v daném místě mezi makléři. Takto zjištěné skutečnosti pak doplnily úvahami k ekonomické situaci obviněné, v jejímž světle se jako naprosto iracionální jevilo její počínání, kdy sjednala více než deset pojistných smluv o životním pojištění s úrazovým pojištěním s měsíčním plněním téměř 10.000 Kč, ačkoli její mzda činila cca 15.000 Kč čistého měsíčně. V návaznosti na tom soudy dospěly k logickému závěru, že obviněná - i vzhledem k jednoduchosti a přehlednosti formulářů - existenci již uzavřených smluv cíleně zatajila, tak aby mohla uzavřít smlouvy další a tím maximalizovat budoucí plnění, které bylo zasíláno na zvláštní účet u mBank. Ten byl přitom spravován a kontrolován vícero osobami, které po vzájemné dohodě rozhodovaly o dělbě výtěžku. Státní zástupce dále doplnil, že sama dovolatelka si byla podle svého vyjádření dobře vědoma nestandardních okolností, za nichž smlouvy uzavírala, a příslušné návrhy s evidentně nepravdivými údaji podepsala jako správné. Na tom nic nemění ani fakt, že smlouvy sjednávala prostřednictvím makléře. Nebylo u ní zjištěno žádné narušení smyslových či vyhodnocovacích procesů, takže rozhodně v omyl uváděna nebyla, a už vůbec ne pojišťovnami, které se právě ve formulářích k údaji o vícero souběžných pojištění stavěly poměrně zřetelně. Její jednání tedy naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, když bylo zahrnuto zjevným podvodným úmyslem, vztahujícím se nejméně k zatajení předchozích podobných dohod, s cílem zajistit si na úkor pojišťoven plnění.
Trestný čin obviněná spáchala v zásadě standardním způsobem, který zároveň podle přesvědčení státního zástupce vylučoval úvahy o uplatnění zásady subsidiarity v její prospěch. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud její dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná A. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl k odvolání obviněné zrušen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované v pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatelka formálně namítla nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřela primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pak ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného trestného činu v jejím jednání (zde ve formě úmyslného zavinění). Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založila na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhala se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítala vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnila primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil .
K námitce obhajoby, že v řízení nebyl proveden navržený důkaz vypracováním písmoznaleckého posudku pro účely zjištění, kdo vlastně vyplňoval příslušné formuláře k návrhům pojistných smluv, je nutno v obecné rovině zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na jejich doplnění důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na rozhodnutí soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení bezesporu ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je odmítl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Tento požadavek Okresní soud v Chebu beze zbytku splnil. O výše zmíněném důkazním návrhu, který obhájce obviněné přednesl u hlavního líčení dne 28. 3. 2017, rozhodl procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 803 a násl. spisu). Důvody, pro něž k doplnění dokazování v požadovaném směru nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) vylíčil na str. 9 písemného odůvodnění svého prvního odsuzujícího rozsudku ve věci ze dne 26. 5. 2017, č. j. 6 T 13/2017-889, a následně znovu i na str. 10/11 odůvodnění rozsudku ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 T 13/2017-963. V odvolacím řízení pak obviněná ani v jednom případě žádný důkazní návrh, o němž by bylo nutno zvlášť rozhodnout, nevznesla (viz protokoly o veřejném zasedání ze dne 14. 5. 2018 a ze dne 8. 10. 2018, založené na č. l. 930 a 992 spisu). Přesto Krajský soud v Plzni nejprve v odůvodnění usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 6 To 264/2017-936, a poté i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ze dne 8. 10. 2018, č. j. 6 To 304/2018-996, zřetelně deklaroval, že další doplnění dokazování v obhajobou navrhovaném směru sám považuje za nadbytečné a pro právní posouzení jednání obviněné zcela nepodstatné. K opomenutí navrhovaného důkazu, jež by zároveň znamenalo nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva dovolatelky na spravedlivý proces, tedy v posuzované věci zjevně nedošlo.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým závěrům stran jejího podvodného úmyslu po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s její obhajobou spočívající v podstatě na tezi, že se vědomě žádného protiprávního jednání nedopustila, když byla naopak sama obelhána a zneužita k páchání trestné činnosti svědkem M. H., nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 5 až 11). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněná uplatnila i v dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal již odvolací soud. Jestliže vůči skutkovým zjištěním okresního soudu a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 5 a 6 písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona. Oba soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, že přímý úmysl dovolatelky lze dovodit především z nestandardního množství smluv, které uzavřela na stejný pojistný zájem a ze způsobu placení pojistného a následného uplatnění pojistného plnění.
Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že dovolatelka si při sjednávání pojištění musela být vědoma toho, že pojistné smlouvy jsou uzavírány za účelem dosažení zisku pro ni i pro další zainteresované osoby, a nikoli ke krytí rizik spojených s jejím nahodilým úrazem či onemocněním. Proto neakceptoval ani její konstrukci, že pokud podepsala jednotlivé návrhy na uzavření pojistných smluv, „aniž by je četla a tedy aniž by byla srozuměna s tím, že jsou vyplněny nepravdivě“, nemělo být její nedbalé počínání posouzeno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být nahlíženo jako na soukromoprávní odpovědnostní vztah mezi ní a poškozenými pojišťovnami, který měl být se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe řešen za použití norem jiného, tj. netrestního právního odvětví. Úmyslné (a nikoli nedbalostní) jednání dovolatelky, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, se svou povahou nepochybně vymklo z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů), a to natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Rozhodně nebylo charakterizováno takovými výjimečnými okolnostmi, které by odůvodnily případnou úvahu o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a vůči dovolatelce postačí uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože ve věci obviněné A. H. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že její námitky neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jejího dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu