ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.2.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 2/2019-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 12 To 186/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 1 T 1/2018, byl obviněný J. F. uznán vinným jednak přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině]. Za to mu byl podle §337 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění obviněný trestnou činnost popsanou pod bodem 1) výroku o vině spáchal ve stručnosti tím, že v době od 1. 11. 2016 do 28. 2. 2018 ve XY, ani jinde, neplnil řádně svoji zákonnou vyživovací povinnost na nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, vyplývající mu jak z občanského zákoníku, tak i z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 4. 2016, č. j. 1 P 230/2014-380, kterým mu byla stanovena vyživovací povinnost na nezletilého ve výši 6 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky nezletilého D. F. Obviněný dosud uhradil pouze 8 000 Kč, i přestože byl po celé období zaměstnán jako zedník ve Spolkové republice Německo s pravidelným měsíčním příjmem. Za uvedené období dluží na výživném částku v celkové výši 88 000 Kč. Trestné činnosti popsané pod bodem 2) výroku o vině se obviněný dopustil tím, že dne 18. 2. 2018 v XY, řídil po pozemní komunikaci motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu Strakonice, odboru dopravy, ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. MUST/001937/2016/OD/hla, MUST/009182/2016/OD/hla, pravomocným dne 27. 6. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců, a dále rozhodnutím téhož úřadu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. MUST/030174/2016/OD/hla, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, sp. zn. ODSH 64127/2017/paho1 SO4, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 12 To 186/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. F. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Šimáka a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu vyjádřil své přesvědčení, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno jeho právo být přítomen v pořadí druhému hlavnímu líčení u okresního soudu a rovněž u veřejného zasedání konaného odvolacím soudem, ačkoli mu toto právo garantuje jak ustanovení §202 tr. řádu, tak čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 3 Tdo 516/2003). Odvolací soud v reakci na odvolací námitku o porušení jeho práva soudem prvního stupně uvedl, že se obviněný z hlavního líčení omluvil a požádal soud o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dovolatel se proti tomu ohradil, neboť svou žádost skutečně zaslal, ale v domnění, že v hlavním líčení bude projednáván výlučně přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Následně však zjistil, že bylo jednáno též o přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 24. 4. 2018 obviněný znovu kontaktoval (tentokrát telefonicky) okresní soud s žádostí o odročení hlavního líčení (již odročovaného, pozn. Nejvyššího soudu) ; toto však bylo konáno opět v jeho nepřítomnosti. Pokud jde o veřejné zasedání před krajským soudem dne 8. 8. 2018, obviněný si předvolání k němu ve schránce vyzvedl až 5. 8. 2018, vzhledem k tomu, že do konání veřejného zasedání zbývala jen krátká doba, nebyl schopen se omluvit v zaměstnání a ze zahraničí se k soudu dostavit. Proto dne 6. 8. 2018 odvolacímu soudu zaslal žádost o odročení veřejného zasedání, ani tentokrát mu však soud nevyhověl a jednal v jeho nepřítomnosti. Dovolatel měl přitom připravené důkazní návrhy specifikované v jeho již uplatněném „návrhu na obnovu řízení“ na č. l. 232 a násl. trestního spisu. V důsledku nesprávného procesního postupu odvolacího soudu je však nemohl předložit, v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. V další části svého dovolání, aniž by výslovně specifikoval, zda se týkají již dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný zmínil, že vztah mezi ním a matkou nezletilého syna je dlouhodobě vyhrocen, jak dokládá několik řízení, která jsou vedena ve věci výchovy a výživy nezletilého a o úpravě styku. Matka nezletilého svědkyně D. F. před obviněným záměrně tajila „novou“ adresu, na kterou se se synem odstěhovala. Nesdělila mu ani číslo svého bankovního účtu, aby mohl hradit výživné, přičemž si úmyslně na poslední (obviněnému) známé adrese poštovní poukázky nepřebírala. Při své výpovědi před soudem prvního stupně se podle obviněného dopustila trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku, pokud vypověděla, že obviněného informovala o nové adrese bydliště.
7. Podle obviněného soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně, a to pouze v jeho neprospěch. Pokud okresní soud konstatoval, že obviněný záměrně zasílal výživné prostřednictvím pošty na nesprávnou adresu, jedná se o ničím nepodložený závěr. Podle dovolatele totiž minimálně od měsíce října 2017 bez znalosti správné adresy či bankovního účtu matky neměl faktickou možnost hradit výživné. Pokud by soud k této skutečnosti přihlédl, bylo by rozhodné období ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině vymezeno do dne 30. 9. 2017. Za této situace by nakonec soudy musely obviněnému uložit souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (společně s trestem uloženým rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, který však obviněný blíže nespecifikoval, pozn. Nejvyššího soudu ), nikoli trest úhrnný. I tímto postupem soudů se obviněný cítil být zkrácen na svých právech, když „mu namísto jednoho trestu za souběhové jednání byly uloženy dva samostatné tresty jako za recidivu“ .
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy, Ph. D. Tento uvedl, že obviněný ohledně své účasti při hlavním líčení a správnosti dokazování zopakoval obdobné námitky, které vznášel již v rámci odvolání. Odvolací soud se s nimi vypořádal v odstavcích 6 až 10 napadeného usnesení a s uvedenou argumentací se státní zástupce plně ztotožnil, proto na ni v podrobnostech odkázal. Poukázal současně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, v nichž byl vysloven názor, podle něhož pokud dovolatel opakuje námitky, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, Nejvyšší soud je zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné.
10. Ve vztahu k účasti obviněného při veřejném zasedání státní zástupce odkázal na poměrně bohatou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011, usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1057/2013, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1139/2013), v nichž se však jednalo o neúčast obviněných z důvodu tvrzeného onemocnění. Státní zástupce je přesvědčen, že akceptovatelnými překážkami bránícími obviněným v účasti na veřejném zasedání jsou výlučně překážky svojí povahou nejzávažnější, vedle vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, např. hospitalizace v nemocnici. Takovou překážku naopak nepředstavuje dovolená či plnění pracovních povinností, což zřetelně odmítl akceptovat Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 221/2018. Pakliže se tedy obviněný J. F. rozhodl zůstat dne 8. 8. 2018 v zaměstnání ve Spolkové republice Německo a nezúčastnit se veřejného zasedání u Krajského soudu v Praze, jednalo se o jeho vlastní rozhodnutí, proto nemůže zpětně namítat, že mu nebylo umožněno být přítomen soudního jednání. Relevantní omluvou by v posuzovaném případě podle státního zástupce mohla být situace, kdy by obviněný v době před 8. 8. 2018 náhle onemocněl a nebyl vůbec schopen vykonat cestu ke Krajskému soudu v Praze, což se ale nestalo. Dovolatel naopak tvrdí, že uvedeného dne pracoval a lze tak usuzovat, že byl zcela zdráv a cestování schopen. Ze samotné argumentace obviněného je zřejmé, že byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn a že se sám rozhodl tohoto jednání soudu nezúčastnit, aniž by mu v účasti bránila vážná překážka ve smyslu shora citované judikatury. Žádné ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání tak nebylo porušeno, a proto je v této části dovolání zjevně neopodstatněné.
11. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že měl připravené důkazní návrhy, které jsou blíže uvedeny v jeho návrhu na povolení obnovy řízení, státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.“ .
12. Namítal-li obviněný v závěru svého dovolání nesprávné hodnocení důkazů, aniž by současně uplatnil námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, pak nejde o žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu.
13. Státní zástupce shrnul, že argumentace obviněného dílem neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům a dílem je zjevně neopodstatněná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. F. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného J. F. k vyjádření nejvyššího státního zástupce
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva využil osobně, nikoli prostřednictvím svého obhájce. Ke své neúčasti u veřejného zasedání dne 8. 8. 2018 doplnil, že byl nucen se omluvit pod tíhou okolností. Nezbýval mu totiž žádný den dovolené, který by za tímto účelem mohl využít, přičemž pokud by se do zaměstnání nedostavil, mohl by s ním zaměstnavatel „okamžitě rozvázat pracovní poměr“. Pokud by se nedostavil na pracoviště, hrozil vznik velmi vysoké škody na straně zaměstnavatele. Za nepřiléhavý proto obviněný označil poukaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 221/2018, protože své zaměstnání neupřednostnil před účastí u veřejného zasedání. Závěrem svého podání požádal Nejvyšší soud o pochopení celé situace.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu s procesními podmínkami stanovenými v trestním řádu se konalo hlavní líčení, event. veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V praxi se může jednat o porušení některého z ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu. Na druhou stranu soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže ten svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419, ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
18. Obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na projednání dovolání obviněného, které Nejvyšší soud posoudil ve svém celku jako zjevně neopodstatněné.
b) K dovolání obviněného J. F.
19. Pokud jde o námitky obviněného J. F., je třeba úvodem ve shodě s názorem státního zástupce poznamenat, že se v zásadě jedná o pouhé opakování argumentace užité od počátku trestního stíhání, odvolání nevyjímaje (některé jeho pasáže jsou navíc převzaty zcela doslovně; viz č. l. 158 a násl. trestního spisu). Soudy přitom na obhajobu obviněného přiléhavě reagovaly, náležitě se vypořádaly s tvrzeními obviněného a odmítly je pro jejich nedůvodnost (srov. strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení krajského soudu). Soudy zjištěné skutky na podkladě provedeného dokazování byly rovněž správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Argumentace dovolatele je v zásadě založena na výlučně skutkových či procesních výhradách, na něž není dovolací soud povinen, ale ani oprávněn věcně reagovat, nejde-li o dovolatelem neuplatněný případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem. Jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření konkrétním odkazem na publikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, v takových případech Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné.
1) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
20. Obviněný ve svém dovolání deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jak jednání soudu prvního stupně (druhého hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2018), tak i odvolacího soudu (veřejného zasedání dne 8. 8. 2018), kterého hodlal využít, přičemž výslovně požádal o jejich odročení. Svoji neúčast přitom omluvil řádně a včas takovými objektivními skutečnostmi, které jejich odročení odůvodňovaly. Tato tvrzení sice lze považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak nelze jim přiznat opodstatnění.
21. V posuzovaném případě na obviněného J. F. podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku návrh na potrestání dne 3. 1. 2018, sp. zn. ZK 420/2017. Trestní věc byla poté u jmenovaného soudu prvního stupně vedena pod sp. zn. 1 T 1/2018. Dne 8. 3. 2018 byl na obviněného podán další návrh na potrestání pod sp. zn. ZK 98/2018, a to pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u téhož soudu byla tato věc následně vedena pod sp. zn. 1 T 38/2018.
22. Za účelem projednání návrhu na potrestání obviněného pro přečin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku samosoudkyně okresního soudu nařídila hlavní líčení na 26. 3. 2018. Obviněný si předvolání k jeho konání společně s návrhem na potrestání pro uvedený přečin (předvolání podle vzoru 10 ve smyslu sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-ODJ-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) vyzvedl na poště dne 28. 2. 2018 (viz č. l. 118 tr. spisu), zásilka mu byla rovněž doručována prostřednictvím Policie České republiky, neboť si doručované písemnosti nepřebíral; tato mu byla úspěšně doručena dne 5. 3. 2018. Přinejmenším ode dne 28. 2. 2018 tedy obviněný musel vědět, že se nařízené (první) hlavní líčení týká projednání návrhu na potrestání ve věci přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž nasvědčují i kopie podacích lístků o úhradách výživného na č. l. 129 trestního spisu, které obviněný zaslal e-mailem dne 26. 3. 2018 jako přílohu své omluvy okresnímu soudu, tedy v den konání hlavního líčení. Jako důvod absence u soudního jednání přitom uvedl, že „nedostal od svého zaměstnavatele na dnešní den dovolenou.“ , přičemž výslovně požádal soud o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
23. Okresní soud pak za splnění podmínek ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, v jehož průběhu byla mj. vyslechnuta i matka nezletilého svědkyně D. F., poté bylo hlavní líčení odročeno na 25. 4. 2018.
24. Následně samosoudkyně Okresního soudu v Mělníku rozhodla usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 1 T 38/2018-35, a podle §23 odst. 3 tr. řádu z důvodu v §20 odst. 1 tr. řádu spojila věc vedenou pod sp. zn. 1 T 1/2018 (přečin zanedbání povinné výživy) s věcí vedenou pod sp. zn. 1 T 38/2018 (přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání) ke společnému řízení pod sp. zn. 1 T 1/2018 (viz č. l. 35 trestního spisu). Usnesení o spojení věci bylo obviněnému doručeno opět orgánem Policie České republiky dne 30. 3. 2018, a to společně s návrhem na potrestání pro přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a s předvoláním k hlavnímu líčení na 25. 4. 2018 (viz č. l. 35 verte trestního spisu).
25. Za daných okolností zcela jistě nelze uvěřit tvrzení obviněného J. F., že se domníval, že předmětem projednání při hlavním líčení u soudu prvního stupně dne 26. 3. 2018 bude výlučně přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když v této věci nejenom, že nebylo do té doby nařízeno hlavní líčení, ale ani mu nebyl doručen návrh na potrestání pro přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž ke spojení obou věcí došlo až den poté co se první hlavní líčení uskutečnilo, tj. 27. 3. 2018.
26. Jelikož obviněnému nebylo možné doručit ani další zásilku tentokrát obsahující předvolání k (v pořadí druhému) hlavnímu líčení odročenému na 25. 4. 2017; [vzor 5 ve smyslu sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-ODJ-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení], byla za tímto účelem opět využita Policie České republiky, které se až dne 30. 3. 2017 podařilo zásilku obviněnému úspěšně doručit (viz č. l. 130 verte a 137 trestního spisu). Takřka po měsíci od doručení předvolání k hlavnímu líčení obviněný J. F. dne 24. 4. 2018 (tj. jeden den před termínem odročeného hlavního líčení) telefonicky kontaktoval Okresní soud v Mělníku s tím, že se omlouvá a souhlasí, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti. Jako důvod přitom uvedl, že „[v]čerejšího dne dostal předvolání k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kdy se jednání mělo konat včera a neměl možnost se tam dostavit a s ohledem na to, že není pravomocné rozhodnutí tohoto soudu, je nadbytečné, aby jezdil k Okresnímu soudu v Mělníku.“ (srov. č. l. 144 trestního spisu). V pořadí druhé hlavní líčení u Okresního soudu v Mělníku bylo konáno dne 25. 4. 2018 opětovně v nepřítomnosti obviněného v souladu s §202 odst. 2 tr. řádu, přičemž v jeho závěru samosoudkyně vyhlásila odsuzující rozsudek, jímž obviněného J. F. uznala vinným oběma přečiny, pro které byly podány návrhy na potrestání. Podle Nejvyššího soudu obviněný svým sdělením soudu dal jasně najevo, že si sám vyhodnotil procesní situaci, kdy nepovažoval za nutné se osobně dostavit k jednání u Okresního soudu v Mělníku za účelem projednání věci vedené pod 1 T 1/2018, tj. pro přečiny podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Projevil tak zřetelným způsobem svoji vůli, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, a to při znalosti předmětu jeho projednávání, kterým byly oba přečiny, pro něž byl následně odsouzen. Zaznamenaný obsah jeho omluvy je tak jednoznačně rozporný s tvrzením v dovolání o údajně projevené žádosti o odročení hlavního líčení.
27. Přinejmenším nedbalý přístup obviněného k zajištění přijímání poštovních zásilek, který svědčí o jeho lhostejnosti k využívání procesních práv v trestním řízení, jichž se v dovolání domáhá, se projevil i při doručování odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 1 T 1/2018. Soud po marném využití služeb České pošty musel opětovně žádat o součinnost policejní orgán, jemuž se podařilo zásilku obviněnému předat až dne 20. 5. 2018 (viz č. l. 153 verte a 164 trestního spisu).
28. Dne 29. 5. 2018 podal obviněný proti odsuzujícímu rozsudku odvolání (viz č. l. 158 a násl. trestního spisu). Za účelem jeho projednání nařídil Krajský soud v Praze veřejné zasedání na 28. 6. 2018. Obviněného J. F. se však nepodařilo o jeho konání vyrozumět, a proto bylo jednání odročeno na 8. 8. 2018 (viz č. l. 197 trestního spisu). Ani v tomto případě si obviněný vyrozumění obsahující příslušné poučení o tom, že se veřejné zasedání může konat v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 202 trestního spisu) nevyzvedl, a protože dne 4. 7. 2018, resp. 9. 7. 2018 nebyl zastižen na adrese, kterou při výslechu u Policie České republiky uvedl jako adresu pro účely doručování, ani na adrese trvalého bydliště; (viz č. l. 3 trestního spisu), byly zásilky během úložní doby připraveny k vyzvednutí, a to až do dne 23. 7. 2018, resp. 24. 7. 2018, kdy mu byly vloženy do domovních schránek na obou adresách, ohledně nichž se soud oprávněně domníval, že si tam obviněný (alespoň) přebírá poštovní zásilky (viz č. l. 197 verte a 215 trestního spisu). Ze zprávy Policie České republiky ze dne 14. 7. 2018 založené na č. l. 215 trestního spisu se navíc podává, že obviněnému nejenže nebylo možné doručit vyrozumění o veřejném zasedání (srov. č. l. 199 trestního spisu), ale navíc nereagoval ani na telefonická volání a SMS zprávy zasílané příslušníkem policie.
29. Odročené veřejné zasedání Krajský soud v Praze konal dne 8. 8. 2018 v 9:00 hod., rozhodl o jednání v nepřítomnosti obviněného a nakonec vyhlásil usnesení, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Téhož dne, tj. 8. 8. 2018 byla ke krajskému soudu doručena písemnost obviněného zaslaná poštou a označená jako „[o]mluva, žádost o odročení veřejného zasedání“ , která byla příslušným zaměstnancem soudu otevřena až v 10:30 hod., tedy až poté co bylo veřejné zasedání skončeno (konáno od 9:00 do 9:45 hod., viz č. l. 221 verte trestního spisu). Podáním obviněný soudu sdělil, že „…dne 5. 8. 2018 jsem po návratu z dovolené nalezl v poštovní schránce vyrozumění k veřejnému zasedání na den 8. 8. 2018 v 9:00hod. (…) Chtěl bych Vás proto touto cestou požádat o odročení veřejného zasedání na měsíc září.“ . Je třeba upozornit, že 5. 8. 2018 byla neděle, tudíž ihned v pondělí mohl obviněný telefonicky kontaktovat soud, čímž by se s relativně dostatečným časovým předstihem stihl omluvit z veřejného zasedání nařízeného na 8. 8. 2018, resp. požádat o jeho odročení, nikoli (jak učinil) zvolit doručení písemné omluvy prostřednictvím poštovního doručovatele, a to navíc tzv. obyčejnou zásilkou, jejíž doručení trvá nejdéle (viz č. l. 224 a 225 trestního spisu).
30. Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného a to i ve zjednodušeném řízení před samosoudcem po podání návrhu na potrestání a po zkráceném přípravném řízení (§314b a násl. tr. řádu), při respektu k určitým zvláštnostem, které se týkají takového způsobu řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007, publikované pod č. T 996 ve svazku 36 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Jedna z nich spočívá v tom, že v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu ke skončení vyšetřování, a proto obviněnému ani nelze umožnit, aby poté prostudoval spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Tato podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 písm. b) tr. řádu se v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného za uvedených předpokladů neodporuje ani ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních lidských práv a svobod, jestliže soudní řízení jako celek není dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Jak přitom vyplývá z trestního spisu, v trestních věcech obviněného se konalo zjednodušené řízení před samosoudcem podle §314b tr. řádu, obviněný byl vždy řádně předvoláván, a to i v případě, že bylo možné konat obě hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti, viz již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
31. V posuzované trestní věci byly splněny podmínky pro konání obou hlavních líčení v nepřítomnosti obviněného. Materiální podmínky byly naplněny tím, že trestní věc bylo možné spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti, a to především pokud byly zjištěny jeho majetkové výdělkové poměry, tedy schopnost hradit výživné na nezletilého syna a byla vyslechnuta jeho bývalá manželka svědkyně D. F. Ze samotného způsobu provedení obou přečinů vyplývá i úmyslná forma zavinění (viz strana 3 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 usnesení odvolacího soudu). Stejně tak byly naplněny i formální podmínky konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud obviněnému byly oba návrhy na potrestání řádně doručeny, (první týkající se přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dokonce dvakrát ve dnech 28. 2. 2018 a 5. 3. 2018, druhý pak dne 30. 3. 2018, přičemž obviněný byl k oběma skutkům ve zkráceném přípravném řízení vyslechnut (viz č. l. 3 a násl. trestního spisu). Účelu trestního řízení tak bylo možné dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Nejvyšší soud uvádí, že postupem okresního soudu nedošlo k namítanému pochybení ve vztahu k obviněnému, a už vůbec ne k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný navíc ani nepožadoval, aby některé z hlavních líčení bylo odročováno, naopak souhlasil s jejich konáním v jeho nepřítomnosti.
32. Pokud jde o nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání konaného Krajským soudem v Praze dne 8. 8. 2018, dovolací soud uvádí, že ani tento soud svým postupem neporušil jeho ústavně garantované základní právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
33. Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, přičemž nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Citované ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, lze dovodit z §233 odst. 1 tr. řádu upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou věc obviněného J. F. však toto posledně citované ustanovení nedopadá, neboť se v době projednávání odvolání před krajským soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž pobýval na svobodě. Výkon trestu odnětí svobody nastoupil až dne 10. 10. 2018 (viz č. l. 250 trestního spisu). Aplikace §263 odst. 4 tr. řádu nebyla tudíž případná. Obviněný byl ohledně nařízených veřejných zasedání řádně vyrozuměn (nikoli předvolán), z čehož lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
34. Nadto je třeba souhlasit se státním zástupcem, že omluvu obviněného rozhodně nelze považovat za řádnou a včasnou, tedy takovou, pro kterou měl odvolací soud veřejné zasedání (podruhé) odročovat. Obecně platí, že pokud by se obviněný řádně a včas omluvil, tak by bylo možné v případě nevyhovění takové žádosti z pohledu práva na spravedlivý proces uvažovat o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, publikovaný ve svazku č. 54 pod č. 156/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vyžaduje se však, aby obě podmínky byly splněny kumulativně, tedy aby se obviněný omluvil včas a omluva byla řádná, tedy pro soud akceptovatelná.
35. Vzhledem ke způsobu doručení omluvy obviněného ke Krajskému soudu v Praze a datu, kdy tak učinil, resp. kdy byla poštovní zásilka odvolacímu soudu doručena (viz blíže bod 29. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), se ze strany obviněného nejednalo o včasnou omluvu. Z žádosti o odročení veřejného zasedání je pak patrno, že obviněný uplatnil důvody, které mu musely být známy již v době doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání (absence volných dnů dovolené). Za této situace dovolací soud navíc pochybuje, že by se situace změnila v měsíci září, na který obviněný požadoval odročit veřejné zasedání. Pokud jde o řádnost omluvy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že omluva obviněného nebyla ani řádná. To, že musel být dne 8. 8. 2018 v zaměstnání, nemůže být samo o sobě posuzováno jako důvod pro odročení veřejného zasedání. Je třeba zdůraznit, že obviněný dlouhodobě pobýval v zahraničí, kde pracoval, takže pokud by soud druhého stupně přijal jeho omluvu, tak by to fakticky znamenalo, že by se obviněný k veřejnému zasedání nemohl dostavit nikdy po vyčerpání řádné dovolené. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní řízení, dokonce u různých soudů byl (resp. je) trestně stíhán, a za takové situace měl postupovat tak, aby se mohl k veřejnému zasedání dostavit i ze zahraničí, kde se rozhodl dlouhodobě žít a pracovat. Výkon zaměstnání (ani v zahraničí) není přitom natolik akceptovatelnou překážkou, jež by obviněnému bránila v účasti u soudního jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 408/2018).
36. Obsah omluvy dovolatele J. F. podporuje závěr, že raději upřednostnil čerpání dovolené k rekreaci, než aby si volné dny ponechal pro cesty do České republiky k soudním jednáním, případně jiným úředním úkonům, s nimiž musel z důvodu souběžně vedených trestních stíháních počítat. Své tvrzení obviněný nedoložil žádnými důkazy např. vyjádřením zaměstnavatele, z něhož by vyplývala přechodná nezastupitelnost v zaměstnání, výkazem vyčerpaných dnů dovolené apod. Obviněný se tak jednoznačně nenacházel v situaci, kdy by jeho neúčast zapříčinily důvody, které by mu objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání dne 8. 8. 2018 u odvolacího soudu v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Své rozhodnutí nezúčastnit se veřejného zasedání navíc učinil svobodně, přičemž při zohlednění jeho dosavadního přístupu k soudům, resp. i ostatním orgánům činným v trestním řízení a obsahu jeho omluv je zcela evidentní, že dosud nepovažoval za nutné se k soudům osobně dostavovat a hájit svá procesní práva, jež mu zákon přiznává a jichž se s takovým důrazem v dovolání domáhá. To, že odvolací soud neodročil nařízené veřejné zasedání, jak obviněný žádal, Nejvyšší soud nepovažuje za zkrácení jeho práv ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
37. Lze ještě doplnit, že dovolatel zcela rezignoval na uplatňování svých práv v trestním řízení a na svou obhajobu, když nebyl schopen se zúčastnit byť jediného hlavního líčení, resp. veřejného zasedání, která se konala za účelem projednání a rozhodnutí jeho trestních věcí. V České republice si navíc ani na adrese trvalého pobytu, ani na doručovací adrese nepřebírá poštu, a ani si do Spolkové republiky Německo, kde byl v rozhodné době zaměstnán, nezajistil přeposílání doručených zásilek. Z jeho strany se tak jedná o zjevně účelové obstrukce, které svědčí o jeho přístupu k projednávání jeho trestních věcí, v nichž je třeba respektovat mj. zásadu rychlosti řízení. Z těchto důvodu považuje Nejvyšší soud za přiléhavý poukaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 221/2018. Obviněný dlouhodobě nedbá svých práv, přičemž pokud jich v určité míře využívá, činí tak se zřejmým úmyslem jich spíše zneužívat a mařit účel trestních řízení vedených proti jeho osobě.
2) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
38. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný také opřel své dovolání a jenž spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva soudy nižších stupňů, uplatnil jedinou relevantní námitku (byť rovněž opakovanou), a to že nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani tato právní námitka obviněného však nebyla důvodná.
39. Trestné činnosti pod bodem 1) výroku o vině se obviněný dopouštěl od 1. 11. 2016 do 28. 2. 2018, přičemž byl odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a trestnou činnost pod bodem 2) výroku o vině kvalifikovanou jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchal dne 18. 2. 2018. Obviněný je přesvědčen, že souhrnný trest mu měl být ukládán ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 5 T 81/2016 (jak Nejvyššímu soudu vyplynulo z obsahu spisového materiálu, když obviněný toto rozhodnutí ve svém dovolání nikterak blíže nespecifikoval; pozn. Nejvyššího soudu) .
40. Podle zásad uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, uloží soud souhrnný trest, odsuzuje-li pachatele, za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (viz §43 odst. 2 tr. zákoníku). Více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně ˗ byť nepravomocný ˗ rozsudek (doručen trestní příkaz) za jiný trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posuzovat obdobně jako recidivu (viz rozsudek publikovaný pod č. 8/1974 -II. Sb. rozh. tr.).
41. V předmětné trestní věci byl obviněný J. F. odsouzen za trestnou činnost, kterou dokonal dne 28. 2. 2018 [skutek pod bodem 1) tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 1 T 1/2018] a dne 18. 2. 2018 [skutek pod bodem 2) tzv. skutkové věty výroku o vině téhož rozhodnutí]. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 T 81/2016, byl přitom vyhlášen dne 9. 10. 2017. S ohledem na skutková zjištění soudů, jež dovolací soud uznal za správná, Nejvyšší soud považuje jednání obviněného popsané pod bodem 1) tzv. skutkové věty výroku o vině za dokonané dne 28. 2. 2018, nikoli již 30. 9. 2017, jak se obviněný domáhá.
42. Z uvedené chronologie je proto zřejmé, že rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích byl vyhlášen dříve, než obviněný dokonal trestnou činnost pro kterou je vedeno toto dovolací řízení, a pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 1 T 1/2018, jehož okamžik vyhlášení nastal dne 25. 4. 2018. Pokud tedy Okresní soud v Mělníku obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek §43 odst. 1 úhrnný (nepodmíněný) trest odnětí svobody, postupoval správně, jak ostatně již konstatoval i Krajský soud v Praze na straně 3 napadeného usnesení.
3) Námitky míjející se s uplatněnými dovolacími důvody
43. V ostatních částech svého dovolání obviněný předložil, resp. zopakoval výhrady, které neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
44. Cítíl-li se obviněný být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod projednáním jeho trestní věci v nepřítomnosti, v důsledku čehož nemohl předložit připravené důkazní návrhy, Nejvyšší soud uvádí (při zohlednění již výše uvedeného pod body 20. až 37. tohoto usnesení), že neúčast na soudním projednávání byla jeho vlastním rozhodnutím. V předvolání k oběma k hlavním líčením (vzor 5 i 10 sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-ODJ-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) byl mj. samosoudkyní poučen „[d]le §196 odst. 2 tr. řádu, aby soudu neprodleně sdělil/a své případné návrhy na provedení dalších důkazů, mimo důkazů uvedených již v obžalobě. Budete-li žádat provedení dalších důkazů, učiňte toto písemně, přičemž sdělte, které skutečnosti jimi mají být objasněny. V případě návrhu výslechu osob je nutno soudu oznámit přesnou adresu místa jejich bydliště, příp. adresu místa, kde se fakticky zdržují.“ . Taktéž byl poučen i rámci vyrozumění o obou veřejných zasedáních (vzor 14 téhož sdělení Ministerstva spravedlnosti) „[c]hcete-li, aby byly při veřejném zasedání provedeny důkazy, oznamte je podepsanému soudu ještě před veřejným zasedáním, u svědků oznamte též jejich přesnou adresu, jakož i to, o čem mají být slyšeni.“ (srov. č. l. 202 trestního spisu). Případné doplnění dokazování v souladu s představami obviněného, je důsledkem jeho vlastního postoje, jímž jak před soudem prvého stupně, tak i před soudem odvolacím, demonstroval pasivní způsob naplnění svého procesního postavení, když ani v jednom případě nepovažoval za důležité se osobně k soudům dostavit. Jeho poukaz na podaný návrh na povolení obnovy řízení ve věci neplacení výživného, rovněž nemá relevanci pro dovolací přezkum Nejvyššího soudu, přičemž je možné souhlasit s přiléhavým odkazem státního zástupce na usnesení publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
45. Stejně tak mimo rámec možností Nejvyššího soudu v dovolacím řízení jsou výhrady obviněného proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, pokud postupovaly ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace jednotlivých důkazních prostředků a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Své hodnotící úvahy také soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Pouhý nesouhlas obviněného s výsledkem trestního řízení nemůže znamenat povinnost dalšího přezkumu věci v řízení o mimořádném opravném prostředku.
46. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že nelze přijmout přístup obviněného k matce nezletilého syna, v jejímž chování v zásadě spatřuje příčinu svého stíhání pro přečin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení obviněného jsou zcela v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jimiž soud prvního stupně uzavřel, že obviněný platby na výživu nezletilého dítěte opakovaně zasílal na „starou“ (nesprávnou) adresu, ačkoli mu byla nová adresa sdělována. Věděl tedy, že se na původní adrese již dávno matka s nezletilým synem nezdržují (viz strana 5 rozsudku Okresního soudu v Mělníku a dále č. l. 186 trestního spisu), tím spíš, pokud ji na „nové“ adrese předtím kontaktoval (viz č. l. 186 trestního spisu). I v tomto směru se ze strany obviněného jedná o účelovou obhajobu, která byla v průběhu trestního řízení vyvrácena.
IV. Závěrečné shrnutí
47. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného J. F. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu