ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.620.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 620/2019-5065
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, která podali obvinění M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a J. L. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 4 To 36/2018, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu Ostravě ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 54 T 3/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným (v bodech I./1 až 20, II./1 až 3, a III.) pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dále (v bodě IV./ 1 až 4) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), a (v bodě V.) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Spoluobviněná J. L. byla uznána vinnou (v bodě I./1 až 20) pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud v Ostravě současně rozhodl o vině a trestu ohledně dalšího obviněného L. L.
2. Za uvedenou trestnou činnost soud prvního stupně obviněnému M. K. uložil podle §209 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu v souladu s §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu všech obchodních korporací na sedm roků. Obviněné J. L. soud prvního stupně uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a dvou měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. I této obviněné uložil soud podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na pět roků. V adhezním řízení rozhodl soud podle §228 odst. 1 tr. řádu tak, že obviněnému M. K. uložil povinnost nahradit škodu poškozeným konkrétně specifikovaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, dále povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněnou J. L. dalším poškozeným, částečně též společně a nerozdílně též s obviněným L. L. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození J. V. a ČSOB Leasing, a. s., se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestnou činnost popsanou v bodě I./ 1 až 20 spáchali společně spoluobvinění M. K. a J. L. ve stručnosti tak, že v období od ledna 2008 do 14. 5. 2009 v XY, XY, okres XY nebo jinde, za situace, kdy obviněná J. L. byla od 5. 11. 2007 zapsaná jako jednatelka a jediná společnice obchodní společnosti V, se sídlem XY, IČ: XY (dále též jen „V“), a obviněný M. K., nevlastní otec jmenované, vedený jako zaměstnanec této obchodní společnosti na podkladě plných mocí udělených jednatelkou obviněnou J. L. fakticky řídil veškerou činnost obchodní společnosti V, oba vědomi si jejího stavu insolvence, v úmyslu jménem V, vylákat dodávky zboží a služeb a řádně za ně smluvním partnerům nezaplatit, motivováni majetkovým profitem V, i prospěchem vlastním. Obviněná přitom věděla o uzavírání obchodních smluv obviněným M. K. s dodavateli vyjmenovanými v jednotlivých bodech této části výroku o vině, vykonávala pro tuto obchodní společnost administrativní práce v oblasti účetnictví, aktivně vystupovala v daňovém řízení a při majetkových převodech řízených obviněným M. K., přičemž obviněný M. K. v obchodních vztazích jménem V, využíval skutečnosti, že se mělo jednat převážně o subdodávky pro významného developera v regionu, a to obchodní společnost CTP Invest, s. r. o., při výstavbě průmyslové zóny v XY, poté, co bylo poskytnuto sjednané plnění ze strany smluvních partnerů a následně fakturována jeho cena, tuto obvinění neuhradili buď vůbec, anebo pouze částečně po lhůtě splatnosti faktur, čímž poškozeným způsobili škodu v celkové výši 11 464 631,12 Kč.
V případě jednání popsaného v bodě II./ 1 až 3 tzv. skutkové věty výroku o vině obviněný M. K. poté, co dne 14. 5. 2009 převedl na svoji osobu obchodní podíl ve V, a stal se tak jejím jediným jednatelem, až do 15. 9. 2009 v XY nebo jinde, ačkoli věděl, že se V, nachází ve stavu insolvence, v úmyslu vylákat dodávky zboží či služeb a řádně za ně nezaplatit, proto aby získal majetkové výhody pro V, i pro sebe, jménem této obchodní společnosti v podstatě pokračoval stejným způsobem v objednávání materiálu a služeb vědom si neschopnosti objednatele za ně uhradit smluvenou cenu, čímž poškozeným obchodním subjektům způsobil škodu 352 067,80 Kč.
Skutek pod bodem III. výroku o vině spáchal obviněný M. K. společně se spoluobviněným L. L., na něhož poté, co se obviněný M. K. stal jediným jednatelem V, převedl dne 15. 9. 2009 obchodní podíl v této obchodní společnosti a po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti při odběru věcí v úmyslu jejich nevrácení a s cílem vlastního obohacení dne 16. 9. 2009 v XY obvinění společně navštívili půjčovnu strojů a nářadí QT Technik, s. r. o., kde pod nepravdivou záminkou zapůjčení, resp. pronájmu věcí L. L. podepsal za V, nájemní smlouvu a obviněný M. K. následně zapůjčené stroje a nářadí odvezl s tím, že nebudou řádně vráceny, čímž obchodní společnost QT Technik, s. r. o., utrpěla škodu ve výši 299 839,54 Kč.
Jednání pod bodem IV./ 1 až 4 výroku o vině se dopustil sám obviněný M. K. v podstatě tím, že v XY nebo jinde, poté, co dne 15. 9. 2009 převedl obchodní podíl ve V, na tzv. bílého koně obviněného L. L., nepředal mu rypadlo – nakladač zn. Caterpillar v hodnotě 1 656 480 Kč, nákladní vozidlo LIAZ v hodnotě 196 350 Kč, osobní automobil Škoda Fabia v hodnotě 185 000 Kč a dodávkové vozidlo Peugeot Boxer v hodnotě 252 280 Kč, pouze si od obviněného L. L. vyžádal formální potvrzení o jejich převzetí, a věci si obviněný M. K. ponechal, čímž poškodil obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., o částku 2 037 830 Kč a PSA Finance Česká republika, s. r. o., o částku 252 280 Kč.
Skutku popsaného pod bodem V. výroku o vině se obviněný M. K. dopustil tím, že z pozice jediného jednatele a společníka V, jejíž nepříznivý ekonomický stav v podstatě zapříčinil svými předchozími obchodními aktivitami, s cílem vyhnout se odpovědnosti k jejím závazkům, poté co převedl obchodní podíl ve V, na obviněného L. L., u obchodní společnosti D., jež externě vedla až do dne 9. 9. 2009 účetnictví pro V, zorganizoval za osobní přítomnosti obviněného L. L. fyzické převzetí účetní dokumentace V, a to navzdory upozornění, že tím může být ohroženo zpracování daňového přiznání, přičemž obviněný L. L. podepsal převzetí účetních dokladů, avšak fakticky si je ponechal obviněný M. K., a naložil s nimi přesně nezjištěným způsobem, čímž znemožnil vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů V, příslušným finančním úřadem XY.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. K. a J. L. odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 4 To 36/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného M. K.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání ve formě dvou podání zpracovaných jeho obhájci JUDr. Zdeňkou Doležílkovou a JUDr. Petrem Prokopiusem, které založil na dovolacích důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
6. Podání předložené prostřednictvím JUDr. Zdeňky Doležílkové svou argumentací směřovalo proti té části skutkových zjištění, která byla právně posouzena jako pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (body I./ 1 až 20, II./ 1 až 3, a III. tzv. skutkové věty výroku o vině). Podstatu uplatněných výhrad tvoří nesouhlas obviněného s neprovedením jím navrhovaných důkazů, které jej mohly zbavit trestní odpovědnosti za tento trestný čin. Dále obviněný odmítl, že by převod obchodního podílu v obchodní společnosti V, byl pouze fiktivní, jak zhodnotily soudy obou stupňů. Zdůraznil, že se skutečně stal obětí obchodních postupů obchodní společnosti CTP Invest, s. r. o., které zapříčinily druhotnou platební neschopnost V, o jejím špatném ekonomickém stavu nevěděl, neboť neměl potřebnou odbornou pomoc, proto mu nemohl být prokázán úmysl vztahující se k tomu, že je jmenovaná obchodní společnost insolventní. Zopakoval, že své dodavatele, s nimiž navazoval obchodní vztahy, upozorňoval, že V, financemi nedisponuje, nicméně je očekává od CTP Invest, s. r. o., která mu však za dodávky řádně neplatila, považoval tedy za vyloučené, že by poškozené při sjednávání smluv uváděl v omyl.
7. Námitky uvedené ve druhém podání zpracovaném obhájcem JUDr. Petrem Prokopiusem se v zásadě shodovaly, navíc obviněný tvrdil, že mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním je evidentní „přímý rozpor“, když soudy obou stupňů uzavřely, že obviněný uváděl v omyl své dodavatele, ačkoli si tito byli vědomi, že V, není schopna okamžitých úhrad za sjednané závazky, vyloučil možnost úmyslného zavinění u podvodného jednání, neboť spoléhal na proplacení dodávek obchodní společností CTP Invest, s. r. o. Doplnil, že výše škody způsobená poškozeným subjektům, k jejíž náhradě jej soud prvního stupně zavázal, byla nesprávně zjištěna. V průběhu trestního řízení nebylo navíc dbáno principu rovnosti stran, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neprovedení jím uplatněných důkazních návrhů označil za vadu tzv. opomenutých důkazů, zejména ve vztahu k výslechu svého původního obhájce v této věci Mgr. Martina Brudného. Zbývající trestná činnost popsaná pod body III. a V. výroku o vině byla soudy založena výhradně na výpovědi spoluobviněného L. L., kterou však bylo třeba hodnotit jako nevěrohodnou.
8. V prvním podání učinil obviněný návrh, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, ve druhém podání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Souhlasil přitom s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
b) Dovolání obviněné J. L.
9. Spoluobviněná J. L. podala rovněž proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Vezdenka a uplatnila tytéž dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
10. Obviněná je přesvědčena, že v jejím případě nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ani ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty výroku o vině, kterou považuje za rozpornou a nelogickou, lze dovozovat nanejvýš vědomou nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznila, že s podnikáním v oblasti stavebnictví neměla v rozhodné době žádné zkušenosti, a proto ke všem právním jednáním zmocnila svého nevlastního otce obviněného M. K. Přiznala, že funkci jednatelky zastávala pouze formálně. Pokud nějaké písemnosti jménem obchodní společnosti V, podepisovala, činila tak pouze na žádost obviněného výhradně v případech, v nichž byl nezbytný podpis jednatele obchodní společnosti. Z její strany se tak jedná o „funkční odpovědnost“, nikoli o individuální trestní odpovědnost založenou úmyslným zaviněním. Rovněž napadla způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, který označila za neobjektivní, v důsledku čehož došlo k extrémnímu rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů a následně byl přijat nesprávný právní závěr. Obviněná popřela, že by jí byla známa špatná ekonomická situace obchodní společnosti V, poukázala přitom na závěry vyplývající ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. Renátou Hótovou, znalkyní z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace pohledávky a podniky, odvětví účetní evidence, odvětví ekonomická odvětví různá, specializace daně. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a výši škody, kterou mají společně se spoluobviněným nahradit se obviněná ztotožnila s argumenty uplatněnými obviněným M. K., na které odkázala. Stejně jako tento obviněný i ona vytkla soudům opomenutí důkazů (jedná se o výpovědi svědků L. B., P. R., J. J., J. K., Mgr. Martina Brudného, L. A., J. N., J. P., T. K. a R. L. V., dále opatření stavebních deníků a přečtení lékařských zpráv o zranění obviněné ze dne 1. 8. 2008). Jejich navržení nebylo obviněným v hlavním líčení dne 25. 9. 2017 umožněno, nebylo tak respektováno ustanovení §215 odst. 4 tr. řádu, resp. jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vady vytčené v řádném opravném prostředku pak nebyly napraveny ani odvolacím soudem. Obviněná je rovněž přesvědčena, že předmětná trestní věc neměla být při zohlednění §12 odst. 2 tr. zákoníku posuzována podle trestněprávních norem.
11. Závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Požádala též o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněného M. K. státní zástupce konstatoval, že neobsahuje jedinou námitku, kterou by byl vytýkán nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinnými ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takřka všechny výtky obviněného navíc směřují výlučně proti výroku o vině v části týkající se zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž dovolatel nenamítá, že by zjištěný skutkový stav nevykazoval znaky zvlášť závažného zločinu podvodu, naopak předkládá vlastní skutkovou verzi a provádí vlastní hodnocení důkazů a vytýká, že nebyly provedeny navrhované důkazy, prezentuje skutková tvrzení, která měla z těchto neprovedených důkazů vyplynout. Ve vztahu k bodům III., IV. a V. tzv. skutkové věty výroku o vině pouze zpochybňuje usvědčující výpověď spoluobviněného L. L. vystupujícího v roli tzv. bílého koně. Podle státního zástupce soudy obhajobu obviněného správně považovaly za vyvrácenou, když všechny práce, které V, provedla pro obchodní společnost CTP Invest, s. r. o., v celkové hodnotě téměř 62 mil. Kč, tato obchodní společnost řádně uhradila. Dovolatel tak stále opakuje své námitky jako v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž tyto jsou výlučně skutkového charakteru a formálně deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají. Státní zástupce doplnil, že pokud by obviněný M. K. skutečně podával svým dodavatelům nějaké informace o očekávaných platbách od CTP Invest, s. r. o. (což ovšem nemá oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních), jednalo by se o nepravdivou informaci, kterou by dodavatele i tak uváděl v omyl. Námitky obviněného jsou navíc značně rozporné. Na jedné straně totiž odůvodňuje insolvenci V, nesolidním přístupem CTP Invest, s. r. o., a tvrdí, že o těchto problémech dodavatele informoval, přičemž současně tvrdí, že s ohledem na své nikoli dostatečné odborné znalosti o insolvenci obchodní společnosti vůbec nevěděl. Rovněž ryze skutkového charakteru je polemika dovolatele ohledně důvodnosti a výše způsobené škody. V dané trestní věci nelze rovněž dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodňoval výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy svá stanoviska k neakceptovaným důkazním návrhům odůvodnily. Dovolatel měl navíc možnost uplatnit své důkazní návrhy v rámci odvolacího řízení, což také učinil. Skutečnost, že krajský soud neučinil formální dotaz podle §215 odst. 4 tr. řádu nelze přitom považovat za pochybení, které by zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
13. Ve vztahu k námitkám uplatněným obviněnou J. L. státní zástupce uvedl, že alespoň v případě této obviněné lze některé z nich částečně pod formálně deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit. Takovou námitkou, byť nedůvodnou, je ta, podle níž z tzv. skutkové věty výroku o vině nevyplývá úmyslné zavinění zvlášť závažného zločinu podvodu. Státní zástupce však připustil, že v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními, podle kterých v podstatě obviněná přenechala „operativní řízení“ obchodní společnosti V, spoluobviněnému M. K. a průběžně se o její ekonomický stav nezajímala, by bylo spíše v jejím jednání spatřovat úmysl nepřímý (rovněž pro naplnění subjektivní stránky zcela postačující) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nežli úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutkového charakteru je rovněž námitka týkající se zdravotního stavu obviněné. Shodně jako u obviněného M. K. je třeba nahlížet na argumentaci obviněné ohledně tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy a opomenutých důkazů. Pod dovolací důvod lze formálně podřadit i tvrzení, jímž se obviněná domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, ani tato námitka však není důvodná. Uvedenou zásadu totiž nelze pojímat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku a závazkových vztahů.
14. Vzhledem k tomu, že obviněný M. K. neuplatnil právně relevantně žádné námitky v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v případě spoluobviněné J. L. tyto zčásti danému dovolacímu důvodu neodpovídaly a zčásti se jedná o námitky zjevně nedůvodné, státní zástupce uzavřel, že obvinění důvodně neuplatnili ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v žádné z jeho alternativ.
15. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněné J. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení ohledně obou obviněných a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. K obsahu podaných dovolání obviněných je nejprve třeba uvést, že tito prakticky pouze opakují svou obhajobu z dřívějších stadií trestního řízení, odvolání nevyjímaje (některé pasáže jsou navíc doslovně převzaty; viz č. l. 4755 a násl., 4767 a násl. a 4821 a násl. trestního spisu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
18. Oba obvinění se domáhali přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) K dovolání obviněného M. K.
19. Pokud jde o argumentaci prvního z obviněných, kterou učinil obsahem svého dovolání, je třeba ve shodě s názorem státního zástupce konstatovat, že obviněný M. K. neuplatnil jedinou výhradu, která by byla způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na jeho tvrzení je třeba nahlížet jako na polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, na jejímž základě se domáhá odlišného právního posouzení (pro něj výrazně příznivějšího), přičemž jím vznesené námitky jsou procesní povahy, tudíž nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť je nelze podřadit uplatněnému ani jinému ze zákonem taxativně vymezených důvodů.
20. Z obsahu trestního spisu je zřejmý neměnný postoj obviněného ke skutkům, jež mu byly kladeny za vinu a za něž byl také odsouzen, a to ve vztahu k jednání popsanému v bodech I./ 1 až 20, II./ 1 až 3, III. a V. tzv. skutkové věty výroku o vině (proti jednání v bodě IV. prakticky nesměřovala jeho dovolací argumentace). Jeho obhajoba přitom byla pečlivě prověřována a na základě výsledků provedeného dokazování také jednoznačně vyvrácena. Zejména soud prvního stupně velmi podrobným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k odsuzujícímu rozsudku, přesvědčivým a logickým způsobem tento soud vysvětlil, na podkladě jakých úvah dospěl jak ke svým skutkovým zjištěním, tak k jejich následnému právnímu posouzení. Jak již bylo vysvětleno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem a není úlohou Nejvyššího soudu, aby v řízení o něm znovu opakoval dokazování, doplňoval je a případně přehodnocoval podle představ obviněného. V posuzované věci bylo v rámci hlavního líčení prováděno velké množství důkazních prostředků, rovněž bylo částečně vyhověno důkazním návrhům obhajoby, pokud krajský soud neshledal důvody pro další doplnění dokazování, svůj názor velmi podrobně zdůvodnil (srov. strany 97 až 100 rozsudku tohoto soudu).
21. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud připomene ve stručnosti okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti, které jsou v převážné části společné oběma obviněným, kteří podali dovolání. Lze zopakovat úvahu soudů nižších stupňů týkající se obviněného M. K., který využil obchodní společnost V, aby jejím prostřednictvím jednak zastíral vlastní individuální zájmy a přenášel na ni vlastní trestní odpovědnost za protiprávní jednání, jichž se pod její obchodní firmou dopustil. V průběhu trestního řízení bylo přitom prokázáno (zejména na základě znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Hótové), že V, která vznikla 10. 1. 2007 již ke dni 31. 12. 2007, resp. 1. 1. 2008, vykazovala znaky úpadku, s čímž obviněný M. K. i obviněná J. L. museli být s ohledem na údaje obsažené v daňových přiznáních seznámeni, a to nejpozději k datu 24. 6. 2008 (viz bod 78. usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Její ekonomická situace se nezměnila ani k 31. 12. 2008. Dne 5. 11. 2007 došlo k převodu obchodního podílu jmenované obchodní společnosti na obviněnou J. L. Ve svůj prospěch, coby fyzické osoby, si obviněná z pozice jednatelky V, darovala nemovitosti z majetku této obchodní společnosti (jednalo se o nemovitosti roku 2008 pořízené za 1 500 000 Kč, avšak v darovací smlouvě ze dne 15. 10. 2008 byla jejich hodnota vyčíslena již na 3 100 000 Kč; srov. bod 91. usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Poté dne 14. 5. 2009 obviněná J. L. převedla 100 % obchodní podíl na svého nevlastního otce obviněného M. K. Ještě předtím, než se tak stalo, tento obviněný přitom svévolně disponoval s finančními prostředky V, a rozhodoval o jejích finančních záležitostech. Působení obviněného v obchodní společnosti přitom stále více prohlubovalo již tehdy nepříznivý ekonomický stav V Byly oddalovány úhrady závazků pod nepravdivými přísliby jejich splnění, dále byly uskutečňovány hotovostní výběry příchozích plateb z pohledávek a následně s nimi bylo netransparentně nakládáno. S uvedeným koresponduje i paralelní založení obchodní společnosti L., se stejným předmětem činnosti, jako V, obviněnými M. K. a J. L. (zkratka „L.“ L., obchodní společnost navíc založili bezprostředně předtím, než obviněný ukončil svoji činnost ve V, přičemž v roce 2011 byla L., převedena na osoby ukrajinské národnosti). Celý proces „ekonomické likvidace“ obchodní společnosti V, byl přitom zakončen účelovým převodem 100 % obchodního podílu obviněným na tzv. bílého koně L. L. (podle výpovědi svědka R. H. se obviněný snažil nejprve na něj převést obchodní podíl ve jmenované obchodní společnosti, což ale svědek odmítl). Slíbenou částku 50 000 Kč za převod obchodního podílu na svoji osobu však obviněný L. L. od obviněného M. K. nikdy neobdržel, a proto se následně rozhodl o veškerých jemu známých skutečnostech vypovídat před orgány činnými v trestním řízení.
22. Již soudy nižších stupňů správně vyloučily, že by ekonomické problémy obchodní společnosti V, byly důsledkem tzv. druhotné platební neschopnosti (srov. strana 103 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a strana 35 usnesení odvolacího soudu), způsobené CTP Invest, s. r. o., která obchodní společnosti V, (podle tvrzení obviněného) nehradila za poskytnuté dodávky. Obchodní společnost CTP Invest, s. r. o., naopak své finanční závazky pravidelně plnila, převážně prostřednictvím bankovních převodů. Bylo zjištěno, že tento odběratel uhradil všechny peněžní částky, které byly fakturovány obchodní společností V (viz bod 98. usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Pro úplnost lze poukázat na část výpovědi svědka P. J., který uvedl, že „…vždy apeloval na všechny dodavatelské obchodní společnosti, aby měly dostatečné finanční zázemí v případě, že CTP Invest, s. r. o., bude v prodlení s úhradou fakturovaných plateb, aby to tyto obchodní společnosti byly schopny ustát, což byl jeden z významných parametrů výběrového řízení…“ (srov. strana 85 rozsudku krajského soudu). Již před vznikem obchodního vztahu mezi obchodními společnostmi V, a CTP Invest, s. r. o., obviněný tudíž věděl, že může nastat zpoždění plateb od CTP Invest, s. r. o., na což byl navíc i upozorňován. Obhajobu obviněného je třeba i v tomto nutno považovat za účelovou, kdy on osobně ani obchodní společnost V, se nestali „obětí“ neseriózního jednání CTP Invest, s. r. o., jak obviněný od počátku trestního řízení tvrdil. S ohledem na množství svědeckých výpovědí poškozených je rovněž zřejmé, že obviněný zcela jistě smluvní strany pravdivě neinformoval, že V, nebude schopna hradit poskytnutá plnění (ať už zboží či služby), nebo že se dokonce nachází v platební neschopnosti, ačkoli mu to bylo známo.
23. Proto, aby obviněný M. K. mohl získat majetkový profit prostřednictvím obchodní společnosti V, musela tato obchodní společnost i její postupy v obchodních závazkových vztazích zpočátku vzbuzovat solidnost a solventnost; tedy závazky musela alespoň částečně nejprve splnit (srov. strana 104 rozsudku krajského soudu). Již tehdy však bylo jednání obviněného M. K. (stejně tak jako spoluobviněné J. L.) vedeno zjevným úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poškozené subjekty podvést, tj. uvést je v omyl, že jim (ne)bude za objednané a dodané zboží a služby ze strany V, řádně a včas zaplaceno.
24. Nad rámec správných úvah soudů obou stupňů ve vztahu k naplnění znaku podvodu spočívajícímu v uvedení v omyl lze doplnit, že může spočívat i v prostém objednání zboží s úmyslem za něj později nezaplatit. Nemusí přitom docházet k žádnému přesvědčování či utvrzování o záměru (nepravdivém) uhradit kupní cenu, stejně tak není vyloučena trestní odpovědnost za podvodné jednání, pokud si poškozená osoba, resp. osoba provádějící majetkovou dispozici, byla vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti. V intencích uvedeného názoru Nejvyšší soud dlouhodobě rozhoduje, jak vyplývá např. z usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, podle něhož trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není vyloučena ani tehdy, kdy si poškozená osoba sice byla vědoma jeho nepříznivého ekonomického stavu, avšak přesto s tímto vědomím vstupovala do závazkových vztahů s ním. V jiném usnesení ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 209/2017, zase Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úmyslné zavinění pachatele trestného činu podvodu (spáchaného uvedením v omyl v otázce solventnosti) lze dovodit ze skutečnosti, že jako jednatel obchodní společnosti činil objednávky, ačkoli tato obchodní společnost neměla dostatek finančních prostředků na jejich uhrazení; přijetím těchto závazků předstíral, že obchodní společnost, za kterou jednal, je schopna těmto závazkům dostát, ačkoli to bylo v příkrém rozporu se skutečným stavem (hospodářskou situací), v němž se tato společnost nacházela. Odkázat by však bylo možno i na celou řadu dalších soudních rozhodnutí, v nichž nakonec došlo k odsouzení pachatele za trestný čin podvodu, pokud odebíral zboží s úmyslem za něj nezaplatit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1304/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1088/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, a mnohé další). O naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednáním obviněného M. K. (i obviněné J. L.) proto nelze pochybovat.
25. Zpochybňoval-li obviněný ve vztahu k výši škody, která byla jednotlivým poškozeným podvodným jednáním (v bodech I./ 1 až 20, II./ 1 až 3 a III. tzv. skutkové věty výroku o vině) způsobena, k tomuto Nejvyšší soud uvádí, že opět pouze polemizuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když výše škody způsobená jednotlivým poškozeným byla prokazatelně zjištěna, jak je zřejmé ze stran 40 až 69 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V celkovém souhrnu přitom mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 5 000 000 Kč. Také tuto výhradu obviněný formuloval pouze odmítnutím zjištění soudů, aniž by jakkoli zpochybnil hmotněprávní podklad pro svou odpovědnost za způsobení škody vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) [nyní §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), resp. §51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů].
26. Nejvyšší soud se rovněž ani nemohl zabývat výhradami, jimiž obviněný M. K. zpochybňoval věrohodnost výpovědí spoluobviněného L. L., také tímto důkazním prostředkem se soudy pečlivě zabývaly a jejich úvaha o pravdivosti tvrzení jmenovaného má logickou návaznost na další ve věci opatřené a provedené důkazy (srov. strany 100 a 105 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a strana 36 usnesení odvolacího soudu).
27. Pokud jde o vytýkaný rozsah dokazování, Nejvyšší soud již poukázal na pečlivé zdůvodnění soudem prvního stupně, s nímž se v zásadě ztotožnil i odvolací soud v bodě 112. napadeného usnesení. Lze jen připomenout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 téže sbírky a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1371/18). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale musí o něm rozhodnout a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit, jak se právě v posuzované trestní věci stalo. Sám Ústavní soud ve své rozhodovací praxi k tomuto druhu námitek opakovaně zaujímá stanovisko, podle něhož jde o opomenutý důkaz v případech, v nichž soud důkazní návrh bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). V projednávané věci obviněných již Krajský soud v Ostravě náležitě vážil uplatněné důkazní návrhy a pokud některé neprovedl, vysvětlil příčiny jejich nadbytečnosti (srov. strany 97 až 100 rozsudku krajského soudu), přičemž poté co se jejich provedení obvinění dožadovali i po soudu odvolacím, tento v bodech 103. až 113. opětovně vyložil, z jakých důvodů jim nevyhověl. Ve vztahu k návrhům obviněných se proto nemohlo jednat o porušení jejich procesních a už vůbec ne ústavních práv (rovnosti stran či práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak se snažili tvrdit oba ve svých dovoláních.
28. Bez jakéhokoli opodstatnění je i další tvrzení obviněného M. K. spočívající v tom, že v posuzované trestní věci jsou závěry soudů (ve vztahu ke všem bodům výroku o vině) v „příkrém nesouladu“ s provedenými důkazy. Lze se snad jen domnívat, že tím obviněný mínil prosadit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. s jejich následným právním posouzením. Jak již bylo v tomto usnesení uvedeno, soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, zejména soud prvního stupně provedl obsáhlé, takřka vyčerpávající dokazování (soudy obou stupňů v trestní věci totiž rozhodovaly celkem třikrát, než posuzovaná věc dospěla do stadia dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, viz bod 34. usnesení vrchního soudu), jeho výsledky přesvědčivě zdůvodnil tak, aby mohl učinit nezpochybnitelné skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani dovolací soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně určena právní kvalifikace, a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
c) K dovolání obviněné J. L.
29. Na rozdíl od obviněného M. K. obviněná J. L. v rámci svého dovolání uplatnila námitky, které jsou alespoň s velkou mírou tolerance zčásti podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za argumentaci způsobilou naplnit §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat tu, jejímž prostřednictvím obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je přesvědčena, že v jejím případě nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu, ať už přímého či nepřímého podle §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Připustila, že skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině mohou nanejvýš svědčit o zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když se o vedení obchodní společnosti V, sama nezajímala a za tímto účelem pověřila spoluobviněného M. K. výkonem jednatelských oprávnění. Za způsobilé k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu lze považovat i tvrzení týkající se nesprávné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Jedná-li se o první z námitek obviněné J. L., podle které je vyloučeno její úmyslné zavinění spáchat zvlášť závažný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je třeba zdůraznit, že se i v tomto směru jedná o pouhé opakování obhajoby (srov. zejména stranu 100, resp. 103 rozsudku Krajského soudu v Ostravě), přičemž na ni vyčerpávajícím způsobem reagoval i soud odvolací na straně 32 a násl. svého usnesení. Nad rámec správných úvah a logických závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud ještě dodává následující.
31. Hájí-li se obviněná J. L. tím, že jí jednání popsané v bodě I./ 1 až 20 výroku o vině nelze klást za vinu, protože svoji odpovědnost jediné jednatelky, tj. statutárního orgánu (a současně jediné společnice) V, na základě plných mocí přenesla na spoluobviněného M. K., nelze její tvrzení akceptovat. Je tomu tak proto, že pokud je obsahem udělené plné moci „zastupování obchodní společnosti“, je vyloučeno v souladu s ustanovením §31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní §441 o. z.), takový akt chápat jinak, než že je zástupce (zmocněnec) oprávněn činit za obchodní společnost právní úkony, tj. jednat za ni ve vztahu ke třetím osobám. V žádném případě nejde o „přenesení“ funkce jednatele obchodní společnosti na zmocněnce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004). Podle §66 odst. 2 obch. zák. je totiž nutné považovat závazek z výkonu funkce jednatele obchodní společnosti za závazek osobní povahy, který nelze převést na jiného, jak se snažila tvrdit obviněná v posuzovaném případě. Obviněná J. L. mohla pověřit plnou mocí spoluobviněného M. K. výlučně k tomu, aby jako třetí osoba (nikoli člen statutárního orgánu, nebo společník) zastupoval obchodní společnost V, navenek.
32. Obviněná i přes zmocnění obviněného M. K. k jednání za jmenovanou obchodní společnost je plně odpovědná za následky vyvolané jednáním obviněného M. K., které učinil jménem V Její (tzv. nepravá) lhostejnost k výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, kterou měla vykonávat s péčí řádného hospodáře (viz bod 25. tohoto usnesení), ji v žádném případě nemůže vyvinit z trestní odpovědnosti za jednání, jímž byla poškozeným obchodním subjektům způsobena škoda 11 464 631,12 Kč, tedy škoda významně převyšující hranici škody velkého rozsahu (5 000 000 Kč) podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc v průběhu dokazování bylo jednoznačně zjištěno, že obviněná, ačkoli do činnosti obchodní společnosti nikterak významněji nezasahovala, aktivně vystupovala přinejmenším při sjednávání a následném uzavírání úvěrových smluv v bance a v daňovém řízení, rovněž se podílela na zpracování daňových přiznání, prováděla další administrativní činnost, takže nešlo o situaci, že by se vůbec žádným způsobem nepodílela na podnikání a neměla alespoň zevrubný přehled o výsledcích hospodaření včetně množství přijatých závazků (srov. strana 104 rozsudku soudu prvního stupně a bod 90. usnesení odvolacího soudu). Přinejmenším tedy u obviněné J. L. byly naplněny znaky jak intelektuální, tak i volní složky úmyslného zavinění ke spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že obviněná jednoznačně věděla o převodech majetku V (které byly navíc v mnoha případech např. darování nemovitých věcí učiněny jí samotnou, a to dokonce v její vlastní prospěch), stejně tak jako se podílela na zakládání obchodní společnosti L., a stala se její první jednatelkou. Právě do této nově založené obchodní společnosti byl vyveden majetek původně náležející V
33. Podle vyjádření obviněné soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jedná o věc, již bylo možné „řešit“ prostřednictvím soukromoprávních prostředků, nikoli vyvozením její trestní odpovědnosti. Ani v tomto směru však Nejvyšší soud nemohl dát obviněné za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V projednávané trestní věci, obviněná J. L. zjištěným jednáním popsaným v bodě I./ 1 až 20 výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny formální znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo připomenuto. Současně bylo v posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , neboť jednání obviněné odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti, naopak se dá říci, že svým rozsahem a škodlivými následky jde o čin vyšší společenské škodlivosti. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů (soud druhého stupně navíc v reakci na shodnou námitku obviněné v bodech 114. až 116. napadeného usnesení) pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o vině, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněnou je nutné postihnout prostředky trestního práva. Použití uvedené zásady soudy obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též jejímu výkladu, jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
34. Namítala-li obviněná nerespektování §215 odst. 4 tr. řádu krajským soudem, jedná se i v tomto ohledu o pouhé opakování argumentace užité již v předcházejících stadiích trestního řízení, přičemž na ni v bodě 36. svého usnesení Vrchní soud v Olomouci obsáhle reagoval. Nejvyšší soud proto na tuto část napadeného rozhodnutí odkazuje a ve shodě s názorem státního zástupce dodává, že pokud krajský soud neučinil formální poukaz na citované ustanovení trestního řádu, nezakládá to porušení práva na spravedlivý proces obviněné ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V průběhu trestního řízení provedené důkazy vytvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, přičemž soudem prvního stupně byla stranám opakovaně dána možnost navrhovat důkazní návrhy, jimž soud částečně vyhověl, popřípadě odůvodnil, proč tak neučinil.
35. K ostatním procesním výhradám obviněné, které se shodovaly s dovoláním obviněného M. K., se již Nejvyšší soud vyjádřil pod body 25., 27. a 28. tohoto usnesení, proto se k nim již nebude samostatně vyjadřovat.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
36. Druhým z dovolacích důvodů, na nějž obvinění M. K. a J. L. ve svých dovoláních odkázali, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který zákon definuje ve dvou alternativách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jejich odvoláních, odpadá možnost naplnění první z nich. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v daném případě jej obvinění spatřovali v písmenu g). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal naplnění tohoto důvodu ani u jednoho z obviněných, nemohla být dána ani druhá alternativa podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
37. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dovolání obviněné J. L. z větší části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídalo, pokud ano, posoudil Nejvyšší soud takové námitky jako zjevně neopodstatněné, proto její dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
38. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných M. K. a J. L. o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí (nikoli odkladu vykonatelnosti, jak se nesprávně domáhal obviněný M. K.; pozn. Nejvyššího soudu) , resp. rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, proti nimž byla obviněnými podána dovolání. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu