ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.817.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 817/2018-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovoláních, která podali obvinění V. M., nar. XY v XY, bytem XY, E. Z. M., nar. XY v XY, bytem XY, P. , IČ: XY, se sídlem XY, a obviněný A. T., nar. XY v XY v Běloruské republice, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 To 45/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se ohledně obviněných V. M., E. Z. M., A. T. a obchodní společnosti P., a za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněné obchodní společnosti A., zrušují, a to
- v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 3 To 141/2016,
- a částečně ve výrocích o vině pod body 1. a 2. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 61 T 2/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 61 T 2/2016, byli obvinění V. M. , A. T. a E. Z. M. uznáni vinnými jednak zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněné společnosti P. , IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „P.“) a A. , IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „A.“) byli shora uvedeným rozsudkem uznány vinnými přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněným V. M. , A. T. , E. Z. M. podle §265 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody (pozn. Nejvyššího soudu v rozsudku je chybně uvedeno, že jde o souhrnný trest) v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále byl obviněným V. M. a A. T. uložen jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let a 6 měsíců, jednak podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 000 Kč (vyměřený ve 150 denních sazbách po 2 000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 dní. Obviněným právnickým osobám - obchodním společnostem P. a A. byl podle §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „TOPO“), uložen peněžitý trest ve výši 300 000 Kč (vyměřený ve 150 denních sazbách po 2 000 Kč). Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku jim dále soud prvního stupně uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to financí na účtech blíže specifikovaných ve výroku jeho rozsudku na str. 4. Dále soud prvního stupně rozhodl, že se podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabírají věci, a to konkrétně náhradní díly, které byly zajištěny Celním úřadem pro Zlínský kraj a které byly specifikovány ve výroku rozsudku na jeho str. 4 až 5. Soud prvního stupně tímto rozsudkem též podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněné A. T. a právnickou osobu – obchodní společnost A. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 KZV 18/2015-351, pro skutek, v němž byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 To 45/2017, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 1 To 45/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněných V. M., A. T., E. Z. M. a právnických osob – obchodních společností P. a A. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu a §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích, jimiž byli všichni obvinění uznáni vinnými, a ve výrocích o uložených trestech a uloženém ochranném opatření ve formě zabrání věci. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněné V. M., A. T., E. Z. M. uznal vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jim uložil shodný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Obviněným V. M. a A. T. dále uložil jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let a 6 měsíců a jednak podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 200 000 Kč (vyměřený ve 100 denních sazbách po 2 000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Odvolací soud dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl, že se zabírají věci, a to v rozsudku konkrétně uvedené náhradní díly, které byly předtím zajištěny Celním úřadem pro Zlínský kraj. Trestní věc obviněných právnických osob – obchodní společností P. a A. byla za použití §222 odst. 2 tr. řádu postoupena Ministerstvu průmyslu a obchodu k posouzení, zda se jedná o správní delikt. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obviněného A. T. a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti A. směřující do zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto.
3. Trestné činnosti se měli obvinění V. M. , A. T. , E. Z. M. podle rozsudku soudu druhého stupně dopustit (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný V. M. jako předseda představenstva obchodní společnosti P. a obviněný A. T. jako jednatel obchodní společnosti A., tedy jako osoby oprávněné jednat za uvedené obchodní společnosti, disponující povolením k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a podrobně znalí povinností z takového obchodu vyplývajících, uzavřeli v Praze, v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v měsíci dubnu 2014, kupní smlouvu č. 05/POD/2014 mezi prodávající obchodní společností A. a kupující obchodní společností P., jejímž předmětem byla dodávka elektronických náhradních dílů pro pozemní bojová vozidla, které jsou vojenským materiálem ve smyslu §5 zák. č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějším změn (dále ve zkratce jen „ZZO“, „zákon č. 38/1994 Sb.“), a položky SVMe 5 písm. b) přílohy č. 1 vyhl. č. 210/2012 Sb. Obviněná E. Z. M. jako vedoucí obchodní referentka divize obchodu s neleteckým materiálem obchodní společnosti P. ze své pozice dojednávala celý průběh uvedené obchodní transakce, včetně přípravy a náležitostí smlouvy a způsobu platby, a v součinnosti s V. M. zajišťovala komunikaci s A. T. Obchodní společnost P. pak dne 22. 7. 2014 uhradila obchodní společnosti A. na základě takto uzavřené kupní smlouvy zálohovou fakturu na částku 123 208,38 USD (včetně DPH ve výši 21 %), a podle uzavřeného kontraktu následně uskutečnili bez licence udělené Ministerstvem průmyslu a obchodu ve smyslu §14 ZZO obchodní transakci s dodavatelem poptávaných dílů, ukrajinskou obchodní společností Ukrspecexport, se sídlem na Ukrajině. Obviněný A. T. po dohodě s obviněnými E. Z. M. a V. M. sice objednal požadované zboží u ukrajinského dodavatele, avšak současně vyvíjel snahy ke zlegalizování obchodu z Ukrajiny opatřením fiktivních smluv mezi obchodními společnostmi ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru) a A. a mezi TETRAKOM-2 LTD (z Bulharska) a ELIPLAZA TRADING LTD (z Kypru), které byly podkladem pro vydání mezinárodního importního certifikátu č. 135/2014 pro dovozce obchodní společnost A. a konečného uživatele obchodní společnost P., jejichž smyslem mělo být deklarování provedeného obchodu s vojenským materiálem v rámci zemí EU, které nepodléhá rozhodnutí o udělení licence. Obchod poté obvinění A. T. s E. Z. M. a V. M. dokončili dne 22. 8. 2014, kdy bylo objednané zboží v celkové hodnotě nejméně 246 000 USD „konspirativním“ způsobem jako součást oficiální licencované zakázky dopraveno z Ukrajiny do České republiky cílovému odběrateli obchodní společnosti P. do skladu v areálu obchodní společnosti A., na adrese XY, kde bylo zajištěno Celním úřadem pro Zlínský kraj. Obvinění A. T., E. Z. M., V. M., obchodní společnosti P. a A. měli společně zajistit a uskutečnit protiprávní vstup zboží uvedeného shora na území Společenství ve smyslu čl. 202 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, a tento dovoz zboží z Ukrajiny zatajit před celními orgány České republiky. Takto byl v zásadě popsán i skutek, který byl v tomto řízení kladen za vinu i obviněným právnickým osobám – obchodním společnostem P. a A., které tím navíc měly zapříčinit neodvedení dovozního cla v celkové výši 104 518 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem pro Zlínský kraj.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění V. M. , A. T. , E. Z. M. a obchodní společnost P. (tj. všichni obvinění vyjma obchodní společnosti A.).
a) Dovolání V. M., E. Z. M.
a společnosti P.
5. Tito obvinění podali společné dovolání prostřednictvím svého obhájce a opřeli je
o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), f) a g) tr. řádu.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu uplatnili, protože podle nich ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Tím byl podle nich porušen princip zákonného soudce uvedený v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), neboť došlo ke zcela netransparentní výměně jednoho z přísedících v průběhu trestního řízení. Obvinění nesouhlasili s argumentací odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku, kterou v dovolání citovali. Měli za to, že jednotu senátu, který ve věci rozhoduje, je potřeba zachovat po celou dobu trestního řízení. Stejné nároky jako na zákonného soudce je totiž potřeba klást i na přísedící. V řízení podle obviněných došlo k nezdůvodněné výměně přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové, která byla stanovena rozvrhem práce a zúčastnila se předběžného projednání obžaloby, za nového člena senátu Iva Vaicenbachera. K výměně došlo z důvodu pracovní vytíženosti přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové v novém termínu hlavního líčení, které bylo odročeno na žádost jednoho z obhájců obviněných.
7. Dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl podle nich naplněn, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Rozsudek soudu druhého stupně napadli pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což se promítlo i do právních závěrů soudů nižších stupňů. Obvinění především shledali mezery ve skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně nedoplnil dokazování, jak po něm požadoval odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí ohledně zjištění více informací o ukrajinské společnosti Parallax, naopak se spokojil s informací státního zastupitelství o tom, že dosud bezvýsledně byly tyto informace požadovány v přípravném řízení na základě právní pomoci již dne 24. 4. 2015. Soudy nižších stupňů pak již rezignovaly na doplnění tohoto důkazu, a to i přesto, že situace na Ukrajině se oproti roku 2015 uklidnila. Obhajoba rovněž trvala na výslechu zahraničních svědků, proto měl být znovu učiněn pokus o justiční spolupráci v jazyce, kterému by svědci rozuměli.
8. Soudy nižších stupňů ani nijak nereagovaly na návrhy obviněných, aby ze zprávy Celního úřadu byla rozlišena celní řízení a dovozy v rámci celního skladu obchodní společnosti P. podle země původu dováženého zboží. Obvinění byli přesvědčeni, že z toho by pak bylo zjištěno, že u zboží dováženého z Ukrajiny (či obecně ze zemí bývalého Sovětského svazu) bylo až na zcela drobné výjimky prováděno tzv. velké celní řízení. Proto by se jevil značně nelogický (a až absurdní) postup popsaný ve skutkové větě, že by obvinění znalí situace riskovali, že dotčené zboží projde kontrolou celních orgánů bez povšimnutí.
9. Obvinění považovali za podstatné zjištění totožnosti P. V. a jeho výslech k provedené celní kontrole. Přitom odvolací soud pár dní před veřejným zasedáním o odvolání zjistil, že se jedná o zaměstnance Celní správy, avšak přes jeho ztotožnění jej nevyslechl. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že právě P. V. mohl ozřejmit, kdo a jaký podnět dal k celní kontrole, a podpořit tak verzi obhajoby, že umístění zboží „navíc“ bylo součástí konkurenčního boje a „podpásových“ jednání. Dovolatelé shrnuli, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které navrhla obhajoba a které by logicky doplnily dokazování chybějícím směrem, a to dokonce i ty, na nichž původně sám trval.
10. Obvinění nerozporovali skutková zjištění soudů nižších stupňů spočívající v tom, že mezi obchodními společnostmi A. a P. byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo dodání elektronických náhradních dílů pro pozemní bojová vozidla Kwadrat a Shilka. Obchodní společnost A. měla náhradní díly dodat obchodní společnosti P., která měla v úmyslu je následně dodat do Alžírska. O dodávkách zboží bylo jednáno s obchodní společností Parallax z Ukrajiny, neboť bylo známo, že by potřebné náhradní díly mohla mít k dispozici. Jelikož se s danou ukrajinskou společností nebylo možno dohodnout (bylo by potřeba rovněž mimo jiné získat licenci na dovoz tohoto zboží), obrátila se obchodní společnost P. na obchodní společnost A., která byla schopna dané zboží zajistit zřejmě z Bulharska, které je členskou zemi Evropské unie, odpadla by tak povinnost získat na dovoz zboží licenci.
11. Obvinění dále namítali, že obchod mezi obchodními společnostmi A. a P. není možno považovat za zahraniční obchod s vojenským materiálem ve smyslu ustanovení §2 ZZO, neboť obchodní společnost A., která měla zajistit dovoz materiálu do České republiky, v níž též sídlí a podle jejíhož právního řádu podniká, měla následně na jejím území toto zboží prodat obchodní společnosti P., která zde též sídlí a podniká. Mezi uvedenými obchodními společnostmi tak neměl probíhat přeshraniční obchod ve vztahu k náhradním dílům. Aby obchodní společnost A. mohla do České republiky dovést dotčené náhradní díly, byla ze strany obchodní společnosti P. poskytnuta součinnost A. T., a to zejména při získání mezinárodního importního certifikátu. O celé činnosti (o průběhu celé transakce) byly předem orgány státní správy informovány. Konkrétní informace o tom, jakým způsobem zamýšlel A. T. celý obchod provést, neměli zástupci obchodní společnosti P. k dispozici a ostatně se o to podle smlouvy neměli starat, protože celou transakci měl zajistit A. T. a obchodní společnost P. za to měla zaplatit smluvenou kupní cenu, kterou z 50 % skutečně uhradila. Obvinění připomněli, že obviněná E. Z. M. vypověděla, že v rámci snahy sehnání daných náhradních dílů oslovili řadu dodavatelů (včetně těch z Ukrajiny), avšak ani u obchodní společnosti Parallax z Ukrajiny nenabyli dojmu, že jsou schopni náhradní díly dodat. Náhradní díly jim přislíbil dodat A. T. prostřednictvím jím ovládané obchodní společnosti A., což pro ně bylo z hlediska zajištění obchodu jednodušší, neboť se jednalo o tuzemský obchod mezi dvěma českými obchodními společnostmi. Obvinění zdůraznili, že záznam ze dne 10. 7. 2014, není záznamem o jednání, ale pouhé zachycení vzkazu obviněného A. T. obviněnou E. Z. M., neboť A. T. neuměl psát v českém jazyce. Rovněž z e-mailové komunikace ze dne 13. 8. 2014 nelze dovodit, že by se měla týkat dovozu zboží z Ukrajiny učiněném v rozporu s právními předpisy. Stejně tak e-mailové zprávy V. K. ze dne 21. 8. 2014 se týkaly výhradně dovozu zboží na další prodej do Egypta. E-mailová zpráva ze dne 21. 8. 2014, v níž měla obchodní společnost Parallax informovat o „alžírské dodávce“ a v příloze měla zpráva údajně obsahovat seznam inkriminovaného zboží, byla doručena blíže neztotožněnou osobou pouze obviněnému A. T. Není žádný důkaz prokazující, že by obdobná zpráva byla doručena také obchodní společnosti P. nebo některému jejímu zaměstnanci, což v řízení před soudem tvrdil také A. T.
12. Dovolatelé také zopakovali skutková zjištění, že dne 26. 8. 2014 byla v dočasném celním skladě obchodní společnosti P. v XY kontrolována zásilka zboží dovezeného z Ukrajiny na základě jiné smlouvy. Jednalo se o odlišné zboží s konečným určením v Egyptě. V rámci této celní kontroly bylo zjištěno, že součástí této dodávky zboží z Ukrajiny je také zboží, na nějž nebyla vydána dovozní licence Ministerstvem průmyslu a obchodu. Obvinění připomněli, že podmínky provozování dočasného celního skladu zajišťují, aby se v něm umístěné zboží nedostalo neoprávněně z celního skladu mimo dohled Celní správy České republiky. Je sledováno, jaké zboží vstoupí do skladu a jaké z něj odejde, „jak fyzicky, tak přes pečetě“ – označováním i dokumentárně. Obchodní společnost P. může s jednotlivými zásilkami ve skladu pracovat (přebalovat, měnit označení, rozdělovat zásilky nebo je scelovat apod.). V tomto případě s inkriminovanou zásilkou z Ukrajiny určenou pro Egypt nebylo od jejího umístění v celním skladu dne 22. 8. 2014 do příchodu celníků dne 26. 8. 2014 prokazatelně nijak manipulováno. Nedošlo k porušení pečetí, kterými jednotlivé bedny zásilky opatřily celní orgány na Ukrajině nebo na Slovensku, které byly při nakládce a uzavření dané zásilky bezpochyby přítomny. Celní kontrola byla provedena po předběžném upozornění Celní správy, kdy asi hodinu předem telefonicky informoval L. C. obviněného V. M., že bude provedena prohlídka dodaného zboží. Pokud by obvinění V. M. a E. Z. M. věděli o tom, že v zásilce je něco „navíc“, nic by jim nebránilo toto zboží z této zásilky jednoduše vyjmout. Průvoz neevidovaného zboží přes dočasný celní sklad P. by postrádal logiku, neboť společnost měla vědomost o tom, že zboží z Ukrajiny je celními orgány pečlivě kontrolováno po jednotlivých položkách s pořizováním fotodokumentace při tzv. velké celní kontrole, což dokládá také evidence Celní správy za roky 2012 a 2013. K tomu obvinění navrhovali provést důkaz dalším dotázáním na celní správu. Obvinění také vyjádřili přesvědčení, že tento závěr z dokazování je zcela v rozporu s názorem odvolacího soudu, že obvinění nepočítali s natolik precizní a podrobnou kontrolou s identifikací zboží ze strany orgánů celní správy, jíž mohlo být rozlišeno od podobných druhů zboží legálně dopravovaných. Při celní kontrole byli všichni zúčastnění doslova překvapeni obsahem beden, konkrétně tím, co v nich bylo „navíc“. Následně i proto probíhala e-mailová komunikace s ukrajinskou společností, aby vysvětlila, jak se dané zboží do zásilky dostalo a jak má být s tímto zbožím dále naloženo. Zboží bylo na žádost celníků ihned po provedení kontroly dopraveno na vlastní náklady obchodní společnosti P. Celnímu úřadu pro Zlínský kraj. Obvinění poznamenali, že standardně se zástupci obchodní společnosti P. účastní převzetí dodávky zboží přímo v zahraničí, ale v daném případě tomu tak nemohlo být z důvodu napjaté bezpečnostní situace na Ukrajině, neboť došlo k anexi Krymu a rozbrojům s Ruskem a byla vydávána doporučení nevjíždět do dotčených oblastí Ukrajinské republiky.
13. Dovolatelé měli za to, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky u žádného z trestných činů popsaných v obžalobě. Shledali absenci zavinění ve formě úmyslu ze strany obchodní společnosti P. a obviněných V. M. a E. Z. M.. V řízení nebyla prokázána jejich vědomost, že součástí dodávky zboží z Ukrajiny určené pro reexport do Egypta je také další zboží, které mělo být dodáno obchodní společností A. a které nebylo uvedeno v celním prohlášení. Obvinění tvrdili, že o dodávce zboží nevěděli a ani ji nemohli důvodně předpokládat. Obviněný A. T. v hlavním líčení popřel, že by obchodní společnosti P. přeposlal e-mail ze dne 21. 8. 2014 od ukrajinské společnosti Parallax, který měl obsahovat seznam inkriminovaného zboží. Z e-mailové komunikace pak nelze v žádném případě dovodit, že by se strany domlouvaly na čemkoliv protiprávním, např. převozu nedeklarovaného zboží z Ukrajiny. V důsledku toho nemůže obstát právní závěr Vrchního soudu v Olomouci, že obvinění jednali v úmyslu přímém v rozporu s pravidly obchodování s vojenským materiálem, která podrobně znali. Obvinění tak byli uznáni vinnými pouze na základě objektivní skutečnosti, že se v dočasném celním skladě v zapečetěné dodávce z Ukrajiny objevilo zboží nad rámec předpokládané dodávky a nad rámec celního prohlášení, aniž by byl doložen jakýkoliv podíl obviněných V. M., E. Z. M. a společnosti P. na uskutečnění této dodávky. Dovolatelé zdůraznili, že znak subjektivní stránky trestného činu nelze presumovat.
14. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu obviněná obchodní společnost P. podřadila námitku, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Obviněná s takovým postoupením skutku, který je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu a který odcitovala, vyjádřila nesouhlas, neboť takto vymezený skutek neodpovídá skutkové podstatě přestupku podle §25 odst. 1 ZZO. Skutková věta totiž ve vztahu k obviněné právnické osobě – obchodní společnosti P. nadále předpokládá neuhrazení cla, když uvádí: „…současně nezajistili a neučinili žádné úkony ke splnění povinnosti společnosti P. a A. dle čl. 36a uvedeného nařízení spočívající v podání celního prohlášení před vstupem zboží na celní území Společenství, a v konečném důsledku tak nepřiznáním dovozu shora uvedeného zboží v celkové hodnotě nejméně 246 000 USD zapříčinili neodvedení dovozního cla v celkové výši 104 518 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Celním úřadem pro Zlínský kraj“. Tento závěr je však podle dovolatelky v rozporu s názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho rozsudku ohledně možného jednočinného souběhu trestných činů podle §265 tr. zákoníku a podle §240 tr. zákoníku. Odvolací soud v něm uvedl, že došlo k faktické konzumpci, a aplikoval zásadu de minimis non curat praetor u fyzických osob. Obviněná obchodní společnost P. byla přesvědčena, že stejný závěr je nutno vztáhnout i na totožné jednání u právnických osob, a to i na přestupek, resp. správní delikt. Co se týče nedovoleného obchodu s vojenským materiálem bez licence, pak v tomto směru skutková věta nemíří na obchodní společnost P. Doměření cla je řešeno zcela samostatně v celním řízení, včetně uplatnění penále a dalších sankčních institutů, navíc clo i penále již bylo obviněnou uhrazeno. S ohledem na shora uvedené, tak měla být obchodní společnost P. zcela zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu.
15. Dovolatelé z důvodů shora rozvedených navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám rozhodl tak, že zprostí obviněné V. M., E. Z. M. a společnost P. obžaloby podle §226 písm. a), in eventum písm. b) tr. řádu, případně aby ve vztahu k těmto dovolatelům přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
b) Dovolání A. T.
16. Tento obviněný v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. řádu.
17. Nejprve dovolatel shrnul dosavadní průběh řízení. Připomněl, že byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby prvním rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 10. 2016, č. j. 61 T 2/2016-2167, pro skutek popsaný pod body 1 – 3 výroku tohoto rozsudku, v němž obžaloba spatřovala zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.), přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.) a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2. a 3.). Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněných, které směřovala výlučně do 1. a 2. bodu jeho výroku, zároveň výslovně uvedla, že do výroku v bodě 3. odvolání nepodává, jelikož s ohledem na provedené dokazování před soudem prvního stupně sama navrhla v tomto bodě zproštění obviněných obžaloby. Obviněný A. T. se vzdal odvolání, rozsudek tak v bodě 3. nabyl právní moci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 To 141/2016-2217, ale byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek jako celek i přesto, že státní zástupkyně napadla svým odvoláním pouze body 1. a 2. jeho výroku, jelikož se podle odvolacího soud jedná o jednotný rozsudečný výrok nerozdělený na jednotlivé skutky, ale jedná se o jeden skutek. Dalším rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, č. j. 61 T 2/2016-2308, pak pro jednání specifikované pod body 1. a 2. uznal obviněné vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, oba ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Naopak pak pro jednání pod bodem 3. zprostil obviněného A. T. a společnost A. obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Nastala tak nevídaná a nepředvídatelná situace, kdy soud prvního stupně obviněného pro jediný skutek zároveň zprostil obžaloby a zároveň pro týž skutek jej uznal vinným. Dovolatel k tomu podotkl, že soud prvního stupně pouze mechanicky převzal názory odvolacího soudu ze zrušovacího usnesení a nijak nereflektoval, že v mezidobí došlo k podstatným změnám v důkazní situaci, čímž své rozhodnutí zatížil další vadou. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaného odvolání také obviněným A. T. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odvolání směřující do zprošťující části zamítl.
18. Dovolatel upozornil, že ještě před doručením meritorního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (napadeného rozsudku) bylo obviněným doručeno opravné usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1 To 45/2017-2497, jímž bylo zasaženo do výrokové části opravovaného rozhodnutí, které však bylo obviněným doručeno až o další měsíc později soudem prvního stupně, tedy až po uplynutí lhůty pro podání stížnosti proti opravnému usnesení. Tento postup považuje dovolatel za protiústavní, neboť mu běžela nejprve lhůta pro podání stížnosti od doručení opravného usnesení, které se vztahovalo k meritornímu rozhodnutí, jež mu bylo doručeno mnohem později až soudem prvního stupně.
19. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podřadil námitky týkající porušení zákazu dvojího stíhání pro týž skutek (principu ne bis in idem ). Podle obviněného odvolací soud před zrušením rozsudku soudu prvního stupně sám zatížil řízení vadou, protože přistoupil k projednání odvolání státní zástupkyně, ačkoliv konstatoval, že rozsudečný výrok je jednotný a nerozdělený na jednotlivé skutky. Podle názoru obhajoby tedy tím pádem nabyly právní moci všechny tři body výrokové části rozhodnutí, v dalším řízení proto došlo k porušení zásady ne bis in idem . Dovolatel má za to, že nelze jedním skutkem zároveň uznat obviněného vinným a zároveň jej zprostit obžaloby. Pokud nedošlo k podání odvolání do celého skutku, byť to bylo zapříčiněno už nesprávným postupem při podání obžaloby, nabyl podle obviněného právní moci celý výrok prvního rozsudku soudu prvního stupně, neboť nepodáním odvolání byl skutek vyčerpán jako celek. Tato procesní situace v žádném případě nemůže jít k tíži obviněného. Již odvolací soud, který přezkoumával zprošťující rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně, měl při vyjádření názoru, že se jedná o jediný (nedělitelný) skutek, rozhodnout, že se v trestním stíhání nebude pokračovat. Pokud však za této situace došlo k vydání druhého meritorního usnesení o tomto jediném skutku, pak podle obviněného došlo k porušení zásady ne bis in idem . Soudy nižších stupňů tak nedostály své ústavní povinnosti vyjádřené v čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), když neposkytly obviněnému soudní ochranu, dále porušily čl. 36 a násl. Listiny, především čl. 40 odst. 5 Listiny, stejně tak čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále ve zkratce jen „EÚLP“). Obviněný dovodil, že trestní řízení bylo v jeho případě pravomocně skončeno již v řízení před soudem prvního stupně, a to nabytím právní moci jeho prvního zprošťujícího rozsudku, a jakékoliv další pokračování v trestním stíhání pak bylo nepřípustné s ohledem na §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jestliže bylo v řízení pokračováno, pak vydání méně příznivého rozhodnutí ve věci pro obviněného nepochybně naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
20. Další své námitky obviněný opřel o dovolací důvody citované v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu . Byl si vědom vázaností dovolací soudu skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v předchozí fázi řízení, nicméně z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout rovněž v případě existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, který podle dovolatele nastal i v této věci. Soud prvního stupně se v rámci nového projednání věci zcela odvrátil od původních domněnek o možnosti konkurenčního boje, který měl být veden proti obviněnému na trhu s vojenským materiálem. V novém projednání věci se těmto zjištěním nevěnoval a učinil zcela odlišné rozhodnutí od původního. Vznikla tak paradoxní situace, kdy na základě rozšíření dokazování v podstatě učiněných výhradně ve prospěch obviněného, byl vydán pro obviněného podstatně horší rozsudek. Soud prvního stupně nijak nereflektoval změněnou důkazní situaci a jen odkázal na vázanost právním názorem odvolacího soudu. Tuto závadu odvolací soud nijak nenapravil.
21. Soud prvního stupně zatížil řízení také další procesní vadou, pokud písemnosti do zahraničí zasílal v českém jazyce, o němž lze předpokládat, že mu dožádaní svědkové nebudou rozumět. Soud tak podle obviněného činil v rozporu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959 publikovanou pod č. 550/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva o vzájemné pomoci“ nebo „ÚVP“) a v rozporu s Druhým dodatkovým protokolem k Evropské úmluvě o vydávání publikovaným pod č. 30/1997 Sb., ač ve skutečnosti obviněný zřejmě mínil Druhý dodatkový protokol k ÚVP publikovaný pod č. 48/2006 Sb.m.s. (dále ve zkratce jen „Protokol k ÚVP“), přitom jak Česká republika, tak i země, do nichž soud písemnosti zasílal (Bulharsko, Kypr, Ukrajina), jsou smluvními státy Úmluvy o vzájemné pomoci i Protokolu k ÚVP. Konkrétně vytkl pochybení při doručování písemností svědkům V. N. M., A. N. a V. I. K. a V. B. K. Podle dovolatele krajský soud porušil zejména čl. 15 odst. 3 Protokolu k ÚVP, příp. čl. 16 odst. 2 Protokolu k ÚVP, jelikož nepřiložil sdělení, ve kterém by bylo uvedeno, že adresát může získat informace o svých právech a povinnostech ohledně doručení dokumentů od orgánu uvedeného ve sdělení. Obviněný podotkl, že v případě členských států Evropské unie (Bulharko a Kypr) je relevantní rovněž Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z roku 2000, publikovaná v České republice pod č. 55/2006 Sb.m.s. (dále ve zkratce jen „ÚVP-EU“ či „Úmluva o vzájemné pomoci - EU“), která explicitně stanoví, že doplňuje Úmluvu o vzájemné pomoci a Protokol k ÚVP. V čl. 5 ÚVP-EU jsou stanoveny obdobné povinnosti jako v Úmluvě o vzájemné pomoci týkající se potřeby překladu dokumentů do jazyka dožádaného členského státu. Dále obviněný upozornil rovněž na právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP [ve skutečnosti mínil písm. d)], podle nějž má obviněný právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“ . Obviněný byl přesvědčen, že obesílání svědků v zahraničí pouze v českém jazyce je zcela neefektivní a lze je kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, který však nemůže jít k tíži obviněného. Kromě toho je takový postup soudu v rozporu s výše uvedenými mezinárodními smlouvami. Soud prvního stupně zapříčinil, že obhajoba nemohla svědky bezprostředně vyslechnout, klást jim otázky, a tím zkrátil obviněného na jeho ústavně zaručených právech. Podle dovolatele toto porušení bylo natolik významné, že založilo podstatnou vadu řízení, která způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť měla vliv na skutková zjištění a v konečném důsledku také na nesprávné použití trestního zákoníku.
22. Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že se „nejedná o namítaný procesní nedostatek v tom smyslu, že předvolání nebyla konkrétním svědkům přeložena do cizího pro ně srozumitelného jazyka, neboť svědky se na známých adresách nepodařilo zastihnout či zásilky si úmyslně nepřevzali. S ohledem na souhlas obviněného s provedením důkazu přečtením vyjádření jednotlivých svědků v rámci hlavního líčení a s přihlédnutím k dalším důkazům, lze takový postup považovat za zákonný.“ K tomu obviněný uvedl, že souhlas s přečtením jednotlivých výpovědí byl v dané procesní fázi opodstatněný, neboť nic nevypovídalo vzhledem k okolnostem případu tomu, že by se mělo jednat o klíčové a usvědčující důkazy. Také i s ohledem na to, že došlo ke zproštění obžaloby, a paradoxně po provedení dokazování pro obviněného příznivějším směrem, nastala pro obviněného zcela překvapivá procesní situace, kdy byl odsouzen. Obhajoba na základě této překvapivé změny změnila své procesní stanovisko k souhlasu se čtením výpovědí svědků. Byli rovněž navrhováni další svědci, kteří v přípravném řízení vyslechnuti nebyli. Zdůraznil, že je přesvědčen, že primární bylo pochybení soudu spočívající v absenci překladu doručovaných písemností. Tím došlo k závažnému porušení principu kontradiktornosti trestního řízení a principu rovnosti zbraní jako součást práva na spravedlivý proces, neboť nebyl obhajobě bez závažných důvodů umožněn výslech klíčových svědků obžaloby. Odvolací soud rezignoval na nápravu těchto závažných vad řízení, nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování, o nichž rozhodl až v rámci závěrečné porady, kdy se k zamítavému stanovisku odvolacího senátu obhajoba nemohla vyjádřit (např. zvážením jiných důkazních návrhů), a tím sám zatížil řízení další procesní významnou vadou a lze je podle dovolatele kvalifikovat jako opomenuté důkazy, jak o nich hovoří bohatá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Odůvodnění odvolacího soudu, že důkazní návrhy nemají pro účely projednávané věci žádný význam, není absolutně přezkoumatelné a zcela nedosahující úrovně kladené na rozhodnutí vrchních soudů.
23. Nad rámec výše uvedeného obviněný jednoznačně odmítal, že by se dopustil jakéhokoliv trestněprávního jednání, které je mu napadeným rozhodnutím kladeno za vinu. Celé trestní stíhání považoval za neopodstatněné a postavené pouze na spekulacích nekriticky převzatých z obžaloby. O smyšlenosti vytýkaných konstrukcí obžaloby svědčí rovněž jeden z bodů obžaloby, který nakonec sama obžaloba vzala zpět, a na jeho základě došlo ke zproštění.
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný uvedl, že mu byl uložen trest zcela neadresně (zejména ve výroku o trestu podle §81 a §82 tr. zákoníku) a zcela v rozporu se zásadou individualizace trestů.
25. Na závěr obviněný uvedl, že došlo k tak výrazným zásahům do práva obviněného na spravedlivý proces, pro něž napadené rozhodnutí nemůže obstát, a proto obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil, stejně tak aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i na ně obsahově navazující rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, příp. aby Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, aby orgány činné v trestním řízení nepokračovaly v trestním stíhání obviněného. In eventum dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, shledá-li překážku v §265m odst. 1 písm. a) tr. řádu, po zrušení napadeného rozsudku postupoval za vyslovení závazného právního názoru (spočívajícího v respektování zásady ne bis in idem ) podle §265l odst. 1 tr. řádu tak, že věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí příslušnému soudu nižšího stupně.
III. Vyjádření k dovoláním
26. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obě podaná dovolání považoval za obsahově a dílem i doslovně shodná s předchozími odvoláními týchž dovolatelů. S podstatou námitek se tak podle něj již vypořádal odvolací soud ve velmi podrobném odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (zejména na jeho stranách 21 až 39). Odvolací soud se především vyjádřil k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce, k tvrzenému porušení zásady ne bis in idem , k důvodnosti odmítnutí dodatečných důkazních návrhů obhajoby a ke správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění. S tímto zdůvodněním státní zástupce souhlasil a pro stručnost na něj odkázal.
27. K dovolacím námitkám A. T. , které se týkaly dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, předně státní zástupce připomněl, že není přípustný odkaz na vlastní předchozí argumentaci uvedenou v řádném opravném prostředku (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o údajné porušení zásady ne bis in idem, pro zjištění, zda se jedná o jeden skutek, není podle státního zástupce podstatné, jak je skutek popsán v rozsudečném výroku. I kdyby byl popsán jako skutek jeden, může se přesto jednat o více skutků nebo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu umožňující rozhodnout samostatně o každém jednotlivém skutku. V předmětné věci je proto podstatné nikoliv to, zda byl skutek jako jeden či více činů nebo útoků popisován či odůvodňován, nýbrž to, zda skutečně šlo o jeden skutek. Proto považoval za zbytečnou polemiku dovolatele (obsaženou v odst. 20 na str. 7 jeho dovolání), jak byl skutek popisován nalézacím soudem či komentován odvolacím soudem v řízení předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku. Ze závěrů na str. 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 bylo navíc patrno, že teprve v dalším řízení má být nalézacím soudem mimo jiné vyhodnoceno, zda byly či nebyly skutky spáchány v jednočinném souběhu. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že dovolatel spatřoval základ vadného postupu odvolacího soudu právě v citovaném usnesení ze dne 22. 2. 2017 a nikoliv v jeho konečném rozsudku ze dne 11. 12. 2017 napadaném dovoláním. I kdyby bylo toto usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 nezákonné, čemuž nic podle státního zástupce nenasvědčuje, bylo by možno je zrušit, jen pokud by bylo samo napadeno, avšak dovoláním být napadeno nemůže. Předmětnou vadou mělo být údajné překročení rozsahu odvolání státní zástupkyně, což nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel tedy navrhl, aby bylo zrušeno jedno z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu pro vady, které žádný dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce byl přesvědčen, že tím dovolatel vybočil z mezí stanovených zákonodárcem pro tento opravný prostředek. Dovolání podle něj není branou otevírající možnost celkové revize všech dříve učiněných rozhodnutí. Jestliže je vada některého z nich založena na jiném než dovolacím důvodu, pak takové rozhodnutí cestou dovolání rušit nelze, a to ani jako součást předchozího vadného řízení. Proto nezbývá než respektovat usnesení odvolacího soudu, jímž byl celý původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen. Z druhého rozsudku nalézacího soudu lze pak soudit, že dovolatel A. T. jím byl zproštěn pro jednání, které bylo samostatným skutkem. V tomto směru státní zástupce souhlasil s argumentací rozvedenou odvolacím soudem na str. 40 a 41 odůvodnění jeho rozsudku. Státní zástupce měl za to, že k porušení zásady ne bis in idem nedošlo, tvrzený důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu naplněn nebyl a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
28. Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů podle státního zástupce nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Ústavní i Nejvyšší soud jsou tak povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaného pod č. 172/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Státní zástupce byl přesvědčen, že dovolatel A. T. nepředložil žádné konkrétní námitky, jež by mohly založit extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními , spíše jen opakoval procesní námitky, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud. To se týká i námitky opomenutých důkazů. V této části tedy dovolání uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce neodpovídá.
29. Z námitek, které obviněný A. T. podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, spočívajících v tom, že trest mu byl uložen „neadresně“, nebylo zřejmé, v čem měla tato vada spočívat, zda a jakým způsobem byla porušena dovolatelem jen zmíněná ustanovení §81 a §82 tr. zákoníku, nebyl uveden vztah těchto námitek k uplatněnému dovolacímu důvodu. Proto se k nim státní zástupce nemohl blíže vyjádřit. Dovolatel tamtéž konstatoval, že trest mu byl uložen „v rozporu se zásadou individualizace trestu“, patrně tím mínil porušení §39 tr. zákoníku, v němž je tato zásada vyjádřena. Pokud se odvolával na blíže neuvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, nebylo patrno, jaké judikáty měl obviněný na mysli. Státní zástupce k tomu připomněl, že individualizací trestu se Nejvyšší soud v zásadě nezabývá, neboť v souladu se svou ustálenou judikaturou nepovažuje otázku přiměřenosti trestu za dovolací důvod. K tomu lze připomenout rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Výjimky z tohoto pravidla Nejvyšší soud připouští, jen pokud uložený trest neobstojí v testu proporcionality a dále odkazoval na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Porušením zásady proporcionality však dovolatel neargumentoval, a státnímu zástupci ani dovolacímu soudu nepřísluší v tomto směru dovolací argumentaci doplňovat. K této námitce proto jen státní zástupce konstatoval, že ani dovolatel neuvedl, že by snad byl uložený trest v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takovému rozporu podle státního zástupce také nic nenasvědčuje. V této části tak dovolání A. T. podle státního zástupce neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
30. Státní zástupce se dále vyjádřil k dovolání V. M., E. Z. M. a společnosti P. Jestliže tito dovolatelé v čl. IV svého dovolání namítali nesprávné obsazení soudu prvního stupně a dovozovali tím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, bylo z jejich dovolání předně patrno, že tento důvod se měl vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a že rozhodnutí odvolacího soudu chtěli patrně tito dovolatelé napadnout pouze podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K tomu státní zástupce plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud na str. 21 až 24 s touto námitkou podrobně a správně vypořádal. V této části proto státní zástupce považoval jejich dovolání za zjevně neopodstatněné.
31. Podobně státní zástupce odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které se vztahovalo k těm námitkám dovolatelů, které se týkaly tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a opomenutých důkazů. V této části dovolání obvinění předestírali svou vlastní verzi skutkového děje, přičemž tento text je totožný s dříve podaným odvoláním. K tomu státní zástupce doplnil, že nelze v dovolacím řízení uplatňovat procesní zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo spočívající v tom, že při více možných interpretacích skutkového děje se měly soudy přiklonit k verzi obhajoby. K tomu státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu - např. usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, či usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. n. a u.). Z toho státní zástupce dovodil, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. V této části tak dovolání neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
32. K námitce dovolatelky obchodní společnosti P., že bylo rozhodnuto o nezákonném postoupení věci jinému orgánu, neboť v popisu skutku byla ponechána i ta část, která se týká nezaplacení cla a která tak neodpovídá skutkové podstatě správního deliktu podle §25 odst. 1 ZZO, čímž měl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, státní zástupce zdůraznil, že dovoláním lze napadnout toliko výrok rozhodnutí a nikoliv odůvodnění rozhodnutí. Z výroku napadeného rozsudku je patrno, že podle §222 odst. 2 tr. řádu se postupuje správnímu orgánu celý žalovaný skutek k posouzení, zda se jedná o přestupek (správní delikt), aniž by bylo uvedeno, zda vůbec a jaký přestupek či správní delikt má být v tomto jednání spatřován. Teprve v odůvodnění na str. 42 dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že by se mohlo jednat o kvalifikaci podle §25 odst. 1 ZZO, podle nějž se právnická osoba dopustí přestupku tím, že obchoduje s vojenským materiálem bez povolení podle §6 odst. 1 nebo licence podle §14 odst. 1 citovaného zákona. Z toho je podle státního zástupce zřejmé, že podstatě jednání obviněné právnické osoby popsané ve výroku rozhodnutí o postoupení věci tato právní kvalifikace odpovídá. Pokud jsou v popisu skutku uvedeny další skutkové okolnosti týkající se nezaplacení cla, na správnosti postoupení věci by to samo o sobě nic nezměnilo. Spíše naopak, pokud by část skutku v rozhodnutí o postoupení uvedena nebyla, dovolatelka by mohla namítat, že skutek nebyl vyčerpán a že o jeho části nebylo vůbec rozhodnuto. K tomu připomněl zásady platné pro posuzování skutku při postoupení věci vyplývající z odborné literatury (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2763). Podstatné pro postoupení trestní věci je, že skutek v žádné své části není trestným činem a existují důvody pro předpoklad, že by jej snad mohl příslušný správní orgán posoudit jako přestupek. Zda, v jaké své části a jakým přestupkem skutek je, je úvahou činěnou soudem již jen v rovině pouhé pravděpodobnosti a správní orgán názorem soudu v tomto ohledu není vázán. Správní orgán může tedy následně zjistit, že postoupený skutek v některé své části, nebo dokonce v žádné své části, žádným přestupkem není. Proto považoval státní zástupce z hlediska zákonnosti postoupení za irelevantní úvahy dovolatele, zda a v jaké části je žalovaný skutek přestupkem, postačí, že by důvodný předpoklad, že by nějakým přestupkem v nějaké své části být mohl. Státní zástupce se tedy dále zaměřil na posouzení toho, zda žalovaný skutek ve věci dovolatelky takové znaky měl. Dovolatelka ve svých dalších úvahách uvedla, že „pokud jde o nepovolený obchod s vojenským materiálem bez licence, v tomto směru nijak skutková věta nemíří“ na ni samotnou, neboli že pro to nebyla žalována. Z bodu 2. podané obžaloby je skutečně patrno, že dovolatelce bylo kladeno za vinu pouze zkrácení cla a její jednání bylo státní zástupkyní kvalifikováno pouze jako delikt daňový – jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo tomu tak zjevně proto, že zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku nebyl uveden v pozitivním výčtu trestných činů v tehdy platném znění §7 TOPO a samotný obchod tak dovolatelce nebyl tehdy přičitatelný. Tento stav trval až do novelizace uvedeného ustanovení účinné od 1. 12. 2016.
33. Státní zástupce dále připomněl, že první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2016 byl zprošťující. Soud zde respektoval popis jednání dovolatelky obchodní společnosti P. členěný podle obžaloby, tedy s nejistým vymezením souběhu. Druhý rozsudek téhož soudu byl odsuzující a popis skutku byl sloučen do jednoho textu, přičemž jednání dovolatelky bylo posouzeno pouze jako trestný čin daňový, který by byl spáchaný v jednočinném souběhu s nepovoleným zahraničním obchodem s vojenským materiálem, pokud by se tento trestný čin tehdy vztahoval i na právnické osoby. Třetí rozsudek soudu odvolacího stanovil ohledně dovolatelky jen postoupení věci, a to sice pro skutek popsaný tak, že jeho součástí byl jak nepovolený obchod, tak i krácené clo. Soudem zvažovaný přestupek se týkal právě onoho obchodu, nikoliv kráceného cla. Názor dovolatelky, že její věc byla postoupena ohledně skutku, pro který vůbec nebyla žalována, by se tak mohl jevit podle státního zástupce jako správný. Ovšem podle názoru státního zástupce z podané obžaloby nelze její bod 2., týkající se dovolatelky a popisující jen zkrácení cla, zcela oddělit od popisu skutku v bodu 1., popisujícího jednání dovolatelčiných orgánů a zaměstnanců. Státní zástupce uvedl, že bod 2. obžaloby tedy zdaleka nemůže být bodem samostatným, neboť sám o sobě neobsahuje dvě základní náležitosti popisu skutku - místo a čas spáchání činu, které jsou obsaženy toliko pod bodem 1. obžaloby. Státní zástupce proto uzavřel, že názor dovolatelky, že její věc byla postoupena ohledně skutku, pro který vůbec nebyla žalována, považuje za nesprávný. Popis jí přičitatelného jednání při samotném obchodu i při krácení cla obžaloba obsahovala, byť v části dovolatelku samotnou výslovně neuvádějící. Její jednání ohledně samotného obchodu mohlo být přestupkem po celou dobu trestního řízení a na tom nemění nic ani to, že vzhledem k tehdejší právní úpravě nemohlo být tehdy trestným činem.
34. Státní zástupce nesouhlasil ani s další námitkou dovolatelky obchodní společnosti P. týkající se faktické konzumpce. Podstatou jejího uplatnění v trestním právu je zjištění soudu, že jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu . Již z této definice je patrno, že veškeré posuzování se děje toliko na úrovni činů soudně trestných. Jestliže se nějaké jednání pro svůj malý význam na této úrovni neudrží, může být stejně dobře jednáním zcela beztrestným nebo jednáním přestupkovým. Z hlediska trestního práva hmotného je takový rozdíl již nerozhodný, neboť orgány činné v trestním řízení nejsou povolány k tomu, aby se zabývaly posuzováním přestupků. Právě proto postačí k postoupení věci jen shora zmíněná jistá míra pravděpodobnosti, že skutek by mohl být přestupkem a od soudu se nepožaduje přesná právní kvalifikace. Státní zástupce k tomu dále poukázal, že důvodem vypuštění kvalifikace podle §240 odst. 1 tr. zákoníku u fyzických osob nebyla faktická konzumpce, jak se mylně domnívala dovolatelka, nýbrž zákaz sebeobviňování, jak je obsáhle rozvedeno na str. 41 a 42 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud považoval právní kvalifikaci jednání spočívajícího ve zkrácení cla za rozpornou se zásadou presumpce neviny a principem zákazu donucování k doznání. Jakkoliv závěrečná zmínka o marginálnosti cla na str. 42 odůvodnění uvedeného rozsudku není zcela dobře srozumitelná, neboť nikoli všechna slova na sebe plynně navazují, jde jen o okrajový závěr celé argumentace založené na zákazu sebeobviňování. Státní zástupce tak měl za to, že nebyl použit institut faktické konzumpce, neboť kdyby jej odvolací soud užít chtěl, zcela jistě by to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl.
35. Státní zástupce pak shrnul, že právnická osoba trestní odpovědnost za hlavní trestný čin spočívající v obchodu s vojenským materiálem v rozhodné době neměla. Právnické osobě nehrozil za obchod se zbraněmi trestní postih a zákaz sebeobviňování se tak na ni nevztahoval. Dovolatelka se navíc domáhala užití faktické konzumpce nadbytečně, když sama uváděla, že ani odvolací soud nezvažoval její jednání posoudit jako celní přestupek. Proto státní zástupce dospěl k závěru, že námitky dovolatelky obchodní společnosti P. vztahující se k postoupení věci stojí sice na reálném základě, avšak samy osobě ani společně s jinými námitkami nemohou zpochybnit, že pro postoupení věci byly dány zákonné předpoklady. Postoupení se týkalo žalovaného skutku popsaného v bodu 2. ve spojení s bodem 1. obžaloby, právnické osobě přičitatelné jednání týkající se obchodu se zbraněmi nebylo žádným trestným činem a teprve správnímu orgánu přísluší zabývat se tím, ve které části, zda vůbec a případně jakým by mohlo být přestupkem. Nic z toho již nebylo úkolem soudu. V této části považoval státní zástupce dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné, neboť podmínky pro postoupení věci dány byly.
36. Závěrem státní zástupce zopakoval, že konkrétní důvody uvedené ze strany dovolatelů dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání všech dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
37. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné replice, kteří tohoto práva využili.
38. Obvinění V. M., E. Z. M. a obchodní společnost P. s vyjádřením státního zástupce nesouhlasili a setrvali na svých námitkách, které ještě blíže rozvedli. Především svou pozornost věnovali důkazním prostředkům, které soudy nižších stupňů nebyly provedeny (zejména jde o výslech P. V., který měl vést celní kontrolu, a výslech svědků, jimž byly na Ukrajinu zasílány soudní obsílky s českým textem). Nesouhlasili ani se závěrem státního zástupce ohledně správného postupu odvolacího soudu, který postoupil věc správnímu orgánu k posouzení, zda se jedná o přestupek. Jestliže se bod 1. obžaloby týkal výhradně obviněných fyzických osob a nikoliv obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P., pak skutky popsané pod tímto bodem nejsou skutky, pro které byla podána obžaloba na obviněnou právnickou osobu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Obhajoba se v tomto zcela ohradila proti názoru státního zástupce, že popis přičitatelného jednání obviněné společnosti při samotném obchodu i při krácení cla obžaloba obsahovala, byť v části dovolatelku samotnou výslovně neuvádějící. Byli přesvědčeni, že není možné, aby popis skutku, pro který měla být obviněná obchodní společnost P. obžalována, byl skryt tak, že ohledně tohoto skutku nebylo uvedeno žádné konkrétní jednání této obchodní společnosti a obhajoba měla snad hádat, co je předmětem obžaloby a jednání, jež je jí kladeno za vinu. Obviněná obchodní společnost P. poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 7 Tz 80/65, v němž je výslovně uvedeno, že podle §220 odst. 1 tr. řádu soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Rozhodl-li soud o skutku, pro který nebyl obviněný obžalobou postaven před soud, porušil soud zákon v neprospěch obviněného, neboť porušil zásadu obžalovací. K tomu podle obviněné došlo právě v jejím případě. Takové skrytí zažalovaného skutku totiž fakticky znemožnilo její obhajobu, neboť nevěděla, že je stíhána i pro skutek spočívající v provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Z uvedených důvodů obvinění setrvali na na svých původních návrzích uvedených v jejich dovolání.
39. Obviněný A. T. k vyjádření státního zástupce uvedl, že nesouhlasí s jeho tvrzeními, která nepovažoval za opřená o relevantní argumentaci ve vztahu k podaným dovoláním. Nesouhlasil ani s tím, že by pouze odkázal na své předchozí odvolání, naopak byl přesvědčen, že jeho dovolání obsahuje všechny relevantní argumenty včetně podřazení pod příslušné dovolací důvody. Dále setrval na svém názoru, že odvolací soud měl ve svém prvním usnesení ze dne 22. 2. 2017 při zaujetí svého stanoviska, že rozsudečný výrok je jednotný a nerozdělený na jednotlivé skutky, vydat rozhodnutí, kterým by dále v trestním stíhání nepokračoval, a měl tak správně zastavit trestní stíhání všech dovolatelů. Protože k tomuto postupu ze strany odvolacího soudu nedošlo, podal obviněný tehdy ústavní stížnost, jež byla Ústavním soudem vyhodnocena jako předčasná. Obviněný tedy neměl jinou možnost, než tuto svou námitku porušení zásady ne bis in idem vznášet pravidelně v každém svém opravném prostředku, chtěl-li si zachovat tento argument pro eventuální budoucí kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Znovu zdůraznil, že považuje každé rozhodnutí navazující na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 za nezákonné, neboť se pokračovalo v trestním stíhání již materiálně skončeném. To, že obviněný je nucen neustále opakovat tuto námitku, aby si pro futuro zachoval možnost uvést ji před Ústavním soudem, mu nemůže být kladeno k tíži. Názor státního zástupce, který vylučuje možnost argumentovat těmito námitkami v dovolacím řízení, by podle dovolatele zakládal porušení práva dotčené osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v odepření spravedlnosti. Obviněný byl přesvědčen, že státní zástupce k tomu uvedl nepřiléhavou judikaturu, která se vztahuje k existenci dvou skutků, kterou rozhodně nelze na tento případ aplikovat právě proto, že se jedná o skutek jediný. Soudy nižších stupňů se podle dovolatele nijak nevypořádaly s námitkou porušení zásady ne bis in idem , nevysvětlily a neospravedlnily svůj postup spočívající v pokračování v trestním stíhání, které již bylo materiálně skončeno.
40. Podle obviněného A. T. v jeho trestní věci došlo k excesům, jež podle Ústavního soudu v takovém případě má korigovat již dovolací soud s oporou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle něj došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, neboť došlo ke zhoršení jeho postavení, ač v pozdějších fázích řízení byly získány důkazy svědčící pouze v jeho prospěch. Trval též na tom, že došlo k opomenutí podstatných důkazů, resp. že soud doručoval chybně písemnosti do zahraničí pouze v českém jazyce. Došlo tak k neúspěšnému doručení předvolání obhajobou navrhovaných svědků. Znovu zopakoval, že soud prvního stupně se ani nesnažil v dostatečném časovém prostoru před konáním hlavního líčení zajistit účast svědků a činil tak formálně špatným způsobem (předvolával svědky v českém jazyce). Podotkl, že obhajoba má k tomu jako důkaz k dispozici předvolání svědka A. N. ze dne 5. 4. 2017. Dalším klíčovým důkazem, který nebyl podle obviněného proveden, a relevantním způsobem nebylo zdůvodněno, proč k tomu nedošlo, bylo znalecké zkoumání ve věci charakteru zboží, zda se jedná o vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. Identifikace zboží byla učiněna toliko z fotografií, nikoliv in natura . Jestliže ve věci charakteru předmětného zboží panovala nejistota, měly soudy vyřešení této otázky věnovat dostatečnou pozornost, v tom odkázal obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 601/2016. Za opomenutý důkaz obviněný považoval také nevypořádání se s důkazním návrhem na výslech svědka V. B., který měl vypovídat ke skutečnostem souvisejícím s právní pomocí obviněnému v pozici tehdejšího jednatele obchodní společnosti A. v souvislosti s podáním vysvětlení při celním řízení, kdy byl už jednou této obchodní společnosti dodáván neobjednaný vojenský materiál, jak tomu mohlo být právě i v tomto případě. Odůvodnění zamítnutí rozhodnutí odvolacího soudu k provedení tohoto důkazu považuje obviněný za vágní a neodpovídající zásadám spravedlivého procesu.
41. Ze shora uvedených proto i dovolatel A. T. setrval na obsahu svého dovolání a na návrhu, jak má ve věci Nejvyšší soud rozhodnout.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
42. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
43. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
44. Obvinění V. M., E. Z. M. a obchodní společnost P. ve svém dovolání argumentovali dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. a), g) a f) tr. řádu. Dovolatel A. T. své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. řádu. Obviněná obchodní společnost A. dovolání nepodala.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
45. Obvinění V. M., E. Z. M. a společnost P. své dovolání mimo jiné opřeli též o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu v jeho druhé alternativě, že ve věci podle dovolatelů rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť původní složení senátu, který rozhodoval o předběžném projednání obžaloby ve složení z předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely a přísedících Mgr. Milana Lukeše a Ing. Miroslavy Motyčkové, bylo jiné, než v jakém složení senátu bylo dále ve věci rozhodováno, když místo přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové rozhodoval přísedící Ivo Vaicenbacher. Podle obviněných došlo k bezdůvodné výměně přísedící určené podle rozvrhu práce.
46. Obvinění tak uplatňovali druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl nesprávně obsazený soud. O tento případ jde však tehdy, pokud obsazení soudu neodpovídá ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“). Takové porušení lze spatřovat zejména v případě, pokud by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
47. Obvinění poukazovali na skutečnost, že v dané věci rozhodoval soud prvního stupně v jiném složení senátu, než ve kterém rozhodoval o předběžném projednání obžaloby, a že došlo k nedůvodné změně ve složení senátu soudu prvního stupně. Jak je ovšem ze shora uvedených obecných východisek zřejmé, taková námitka neodpovídá ani první a ani druhé alternativě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť rozhodoval věcně příslušný soud (viz §16 a §17 tr. řádu) složený správně podle pravidla uvedeného v §31 odst. 2 písm. a) ZSS, tedy z předsedy senátu a dvou přísedících, protože krajský soud rozhodoval v trestní věci jako soud prvního stupně
48. Nadto se touto námitkou již odvolací soud řádně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal, což je patrné z obsahu jeho rozhodnutí (viz odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 21 až 24). Nejvyšší soud tak na jeho argumentaci v tomto směru může plně odkázat. Správně byl zdůrazněn rozdíl mezi soudci profesionály a soudci z řad přísedících, jak jej připouští i Ústavní soud (viz např. jeho usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14). V posuzované věci nedošlo k výměně přísedící bez nějaké objektivní příčiny, nešlo o nějaký akt libovůle soudu prvního stupně, ke změně složení senátu došlo pro překážku na straně přísedící Ing. Miroslavy Motyčkové, která se nemohla zúčastnit nově nařízeného hlavního líčení přeloženého na žádost jednoho z obhájců obviněných. Soud prvního stupně se rozhodl pro změnu v osobě přísedícího s ohledem na potřebu postupovat v řízení ekonomicky, efektivně a rychle.
49. Ani Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně porušení ústavně zaručeného práva obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel pro určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v ustanoveních §41 a §42 ZSS. Podle §42 odst. 2 ZSS se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam nevyžadují takové opatření. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Současně je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný ve svazku 26 pod č. 66/2002 Sb. n. a u.).
50. V dané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat i na další judikaturu Ústavního soudu, který se zabýval porovnáním zákonných institutů soudce a přísedících a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, uveřejněný ve svazku 61 pod č. 105/2011 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, uveřejněný ve svazku 82 pod č. 145/2016 Sb. n. a u., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). V rámci obecných východisek Ústavní soud sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení, ovšem požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Mezi soudci a přísedícími je přece jen třeba rozlišovat, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto neoznačil za porušení ústavního pořádku (viz zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13).
51. V daných souvislostech je třeba zohlednit i praktickou stránku věci, protože přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, aby předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko dva přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem.
52. Lze tedy shrnout, že při volbě přísedících musí být dána větší míra volnosti než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání, a proto je třeba zohlednit i jejich osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel poskytuje v souvislosti s výkonem funkce přísedícího. Přísedící jsou voláni k jednotlivým trestním věcem zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Z těchto důvodů nemohou být tato pravidla a zásady stanoveny rozvrhem práce tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Není tedy bez dalšího aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní soudní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).
53. Jak je z výše uvedeného i z obsahu příslušného trestního spisu patrné, v nyní posuzované trestní věci složení senátu soudu prvního stupně zcela odpovídalo požadavkům citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích i judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť zde rozhodoval věcně příslušný soud složený správně z předsedy senátu (JUDr. Radomíra Koudely) a dvou přísedících (Mgr. Milana Lukeše a Iva Vaicenbachera). Přísedící byli vybráni ze seznamu přísedících vedeného u Krajského soudu v Brně v souladu s platným rozvrhem práce tohoto soudu pro rok 2016 příloha B str. 126. Proto Nejvyšší soud dovodil ve shodě s odvolacím soudem, že změna v osobě jednoho z přísedících nebyla aktem libovůle, jak tvrdili někteří obvinění, a nemohla tudíž ani založit porušení práva obviněných na zákonného soudce a nenaplňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu či jakýkoliv jiný dovolací důvod, nedošlo tímto postupem ani k porušení základního práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu
54. Obviněný A. T. uplatnil dovolací důvodu uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť podle něj trestní řízení skončilo již prvním zprošťujícím rozsudkem soudu prvního stupně, proti jehož výroku v části pod bodem 3. nepodala státní zástupkyně odvolání. Nejvyšší soud proto na tomto místě považuje za potřebné nad rámec shora uvedené narativní části tohoto rozhodnutí stručně shrnout dosavadní průběh trestního řízení před soudy prvního a druhého stupně, který je východiskem pro následné posouzení námitky obviněného A. T., že trestní stíhání bylo již dříve pravomocně skončeno a nemělo v něm být pokračováno, tedy že došlo k porušení principu ne bis in idem . Pak je zapotřebí zabývat se tím, zda jednání kladené obviněným za vinu je jedním či více skutky, jakou povahu mělo podání státní zástupkyně, jímž státní zástupkyně vyjadřovala svou vůli týkající se podání řádného opravného prostředku, a zda a případně v jakém rozsahu poté bylo možno ve věci dále jednat, tedy vést trestní stíhání proti obviněným.
55. K posouzení uplatněné námitky je především třeba znát vedle popisu jednání obviněných obsaženého v jednotlivých rozhodnutích ve věci samé též formulaci jejich výroku, tedy způsob jejich rozhodnutí, aby bylo možno posoudit, zda některým z dřívějších rozhodnutí nebyla skutečně vytvořena překážka věci rozsouzené, pro kterou by nemohl obstát napadený ani jemu předcházející rozsudek soudů nižších stupňů, případně i jiná rozhodnutí soudů nižších stupňů učiněná v předcházejícím trestním řízení.
56. Nejvyšší soud připomíná, že v dané věci nejprve rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 61 T 2/2016-2167 , jímž byli všichni obvinění podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 KZV 18/2015-351, pro skutky popsané pod body 1. až 3. výroku tohoto rozsudku, v nichž obžaloba spatřovala jednak zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku (a to v bodě 1., který se týkal obviněných V. M., E. Z. M. a A. T.), jednak přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (a to v bodě 2., který se týkal obviněných V. M., E. Z. M., A. T. i obchodních společností P. a A.), jednak zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (a to v bodě 3., který se týkal obviněných A. T. a obchodní společnosti A.). Výše uvedený rozsudek napadla odvoláním státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, přičemž v písemném vyhotovení odvolání jej specifikovala tak, že jej směřuje výlučně do bodů 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně (neboli nechtěla jím napadnout výrok pod bodem 3.). Obvinění se vzdali práva na odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 To 141/2016-2217, byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek jako celek, ačkoliv státní zástupkyně napadla pouze body 1. a 2. výroku, protože se podle odvolacího soudu jednalo o jednotný rozsudečný výrok nerozdělený na jednotlivé skutky, naopak v obžalobě popsané jednání bylo jediným skutkem (viz str. 11 odůvodnění jeho rozhodnutí). Druhým rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, č. j. 61 T 2/2016-2308 , pak byli pro jednání (původně specifikované pod body 1. a 2.) obvinění V. M., E. Z. M., A. T. uznáni vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku a všichni obvinění přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, oba trestné činy spáchali ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Naopak pak pro jednání (původně označené pod bodem 3.) soud zprostil obviněného A. T. a společnost A. obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Z tohoto rozhodnutí pak lze dovodit, že krajský soud měl za to, že se jednalo o 2 skutky. První skutek podle něj tvořilo jednání původně popsané pod bodem 1. a 2. zahrnující jak zahraniční obchod s vojenským materiálem bez potřebného povolení, tak zkrácení cla, a druhé samostatné jednání pak bylo tvořeno bodem 3., co se týče obviněného A. T. a A. ohledně zkrácení daně z přidané hodnoty. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 1 To 45/2017-2447, na podkladě odvolání podaných obviněnými zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal obviněné V. M., E. Z. M. a A. T. (původně bod 1.) vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednání obviněných právnických osob P. a A. v části týkající se obchodování s vojenským materiálem ze zahraničí bez povolení postoupil podle §222 odst. 2 tr. řádu Ministerstvu průmyslu a obchodu k posouzení, zda se jedná o přestupek. Co do zprošťující části výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného A. T. a A. zamítl. Z hlediska posouzení žalovaného jednání odvolací soud zřejmě přehodnotil své původní stanovisko a souhlasil se soudem prvního stupně, který žalované jednání posoudil jako dva skutky. První skutek představovalo jednání původně popsané pod body 1. a 2. obžaloby a právně kvalifikované jako zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, za nějž uznal vinné obviněné fyzické osoby, zatímco obviněné právnické osoby nikoliv, a proto pro uvedený skutek postoupil věc příslušnému orgánu k posouzení, zda se jedná o přestupek. Naopak toto jednání (oproti obžalobě) z důvodu presumpce neviny a z něj plynoucího zákazu nucení k sebeobviňování neposoudil současně jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 tr. zákoníku (srov. jeho argumentaci na str. 41-42 odůvodnění jeho rozsudku). Skutek druhý (původně uvedený pod bodem 3. obžaloby) byl odvolacím soudem považován za samostatné jednání se svým odlišným následkem, a proto o něm mohlo být rozhodnuto (samostatně) zprošťujícím výrokem.
57. Z uvedeného je patrné, že obvinění byli obžalobou postaveni před soud pro jednání uvedená v bodech 1. až 3., pro které byli obvinění nejprve obžaloby zcela zproštěni, státní zástupkyně podala odvolání proti zprošťujícímu výroku prvního rozsudku soudu prvního stupně pouze do bodů 1. a 2., odvolací soud však považoval zažalované jednání za skutek jediný, a proto zrušil celý první rozsudek soudu prvního stupně, kterému uložil se věcí znovu zabývat. Poté soud prvního stupně rozdělil jednání obviněných do dvou bodů, za jednání původně popsané pod body 1. a 2. obžaloby všechny obviněné uznal vinnými, zatímco pro jednání původně popsané pod bodem 3. obviněné A. T. a obchodní společnost A. zprostil obžaloby. Se zprošťující částí rozsudku pak souhlasil i odvolací soud, změnil jen odsuzující výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně tak, že uznal vinnými jen obviněné – fyzické osoby, zatímco ohledně obviněných právnických osob věc postoupil Ministerstvu průmyslu a obchodu. Jinými slovy přehodnotil svůj původní názor, že zažalovaný byl jediný skutek, sám v žalovaném jednání spatřoval (zřejmě) dva skutky.
58. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozsudku (tj. ve svém v pořadí druhém rozhodnutí v této věci) podrobně zabýval otázkou jednoty a totožnosti skutku (srov. zejména na str. 26-27 tohoto rozhodnutí). Na str. 28 odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ohradil proti názoru obviněného, že snad měl dospět k závěru ve vztahu k posouzení podmínek jednoty skutku vůči všem obviněným k tomu, že se mělo jednat o jediný skutek. Konstatoval, že musel posuzovat, vzhledem k obsahu napadeného rozhodnutí samotnou formálně nejasně vyjádřenou nedělitelnost zprošťujícího výroku, a shledal jej nejasným a ve svém výsledku v návaznosti na další četné nesprávnosti rozhodnutí celkově nesprávným, vycházeje přitom z podaného odvolání státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, a proto bylo nutno odvolání vztáhnout na celý výrok.
59. S takovýmto přístupem k odvolání se však nelze ztotožnit, jelikož odvolací soud je zásadně vázán při přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně rozsahem podaného dovolání (§254 tr. řádu). Výjimku tvoří právě přezkum v případě, je-li ve skutku, jehož se týká podané odvolání, shledáván jednočinný souběh více trestných činů, musí odvolací soud z hlediska požadavků uvedených v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumat správnost všech právních kvalifikací i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 19/2013 Sb. rozh. tr.). Přesto odvolací soud dále na jednu stranu tvrdil, že celé žalované jednání není jedním skutkem, na druhou stranu v té části, která byla podle něj samostatným skutkem, měl podle svého přesvědčení právo (a povinnost) rozsudek soudu prvního stupně též přezkoumat a případně pro vady předcházejícího řízení ho i zrušit, byť v této části nebyl tento rozsudek napaden odvoláním státní zástupkyně, aniž by zároveň vysvětlil s ohledem na znění ustanovení §254 tr. řádu, proč by tomu tak mělo být. V tom bylo odůvodnění jeho rozhodnutí nelogické, vnitřně rozporné a důvodně bylo napadáno obviněným A. T. Nicméně ani s námitkami tohoto obviněného dovolací soud zcela nesouhlasil, jak vyplyne též z další části tohoto rozhodnutí.
60. Nejprve je třeba posoudit, zda předmětem tohoto řízení je jeden skutek, jak původně uváděl soud druhého stupně, či více skutků, konkrétně dva skutky, a to první skutek zahrnující jednání pod body 1. a 2. obžaloby a druhý skutek zahrnující bod 3. obžaloby, jak dovodily soudy prvního i druhého stupně ve svých druhých rozhodnutích, případně dokonce tři samostatné skutky podle dělení obsaženého v obžalobě v bodech 1. až 3.
61. K otázce vymezení a posouzení skutku z hlediska práva hmotného (jednota skutku) a z hlediska procesního práva (totožnost skutku) je možno odkázat též na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, z nedávné doby pak např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 551/2019.
62. Je třeba odlišovat pojmy „jednota skutku“, resp. „mnohost skutků“ jako pojmy hmotněprávní a „totožnost skutku“ jako pojem procesněprávní. O jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou (princip ne bis in idem ). O tom, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků, mohou v určitých případech vyvstat pochybnosti, jak ostatně dokládá i nyní projednávaný případ, v němž na tutéž otázku jinak nahlížel dozorový státní zástupce, jinak dovolatelé, jejichž argumentaci částečně nyní přisvědčil i Nejvyšší soud, jinak soudy prvního a druhého stupně (a to dokonce jinak i v různých časových obdobích). Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem více trestných činů (což hrálo roli i v daném případě), ať již jde o souběh jednočinný či vícečinný, je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, zda jednání pachatele či pachatelů tvoří jeden skutek či zda jde o více jejich skutků. Tato otázka pak nabývá na významu, má-li být o každém ze žalovaných skutků rozhodnuto různým způsobem (podle toho, zda skutek je trestným činem, přestupkem, či dokonce jednáním beztrestným).
63. Vymezení skutku bývá předmětem sporů a posouzení nejen v nauce, ale i v aplikační praxi. Co se rozumí skutkem, tak může být i dnes velmi sporné. Zpravidla se v učebnicích i komentářích uvádí tzv. Růžkova definice skutku (srov. jeho díla RŮŽEK, A. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech. Praha: ČSAV, 1958, zejména s. 90 a násl., a RŮŽEK, A. Obžalovací zásada v československém socialistickém trestním řízení. Praha: ČSAV, 1964, zejm. s. 120 a násl.; dále srov. učebnice ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 277 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 348 a násl.; SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 323 a násl.). Podle této definice se skutkem rozumí „událost ve vnějším světě spočívající v jednání člověka“, neboli má jít o „událost ve vnějším světě vyvolanou zásahem člověka“ (tak rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Tato definice ovšem obsahuje určité nedostatky a duplicity (srov. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 196 a násl.), zejména podle současné teorie práva je událost právní skutečností nezávislou na lidské vůli, tudíž nemůže spočívat v jednání člověka, jednání bývá definováno jako projev vůle ve vnějším světě, tudíž i uvedení pojmu „ve vnějším světě“ je již obsaženo v pojmu jednání, uznávalo se, že jednat může toliko člověk, proto i tato část definice byla nadbytečná, na druhou stranu pojem skutku bude nepochybně hrát roli i v případě zvažované odpovědnosti právnických osob, které také mohou být podle současné české právní úpravy pachateli trestného činu. Za poněkud zdařilejší definici skutku lze považovat tu Solnařovou, který za jediné jednání z hlediska souběhu trestných činů považoval „takové projevy vůle navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu) následek způsobit, bez ohledu na to, zda způsobily (byly způsobilé způsobit) následek jediný či více následků“ (SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 326). Často se vychází též z definice užívané v judikatuře (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr., kterou ovšem již dříve formuloval Růžek – RŮŽEK, A. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech. Praha: ČSAV, 1958, s. 93; srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171 a 172), podle níž „za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním“. V případě této modifikované verze se zdůrazňují i další znaky trestného činu, které ale pojem skutku také na první pohled příliš neobjasňují, dokonce naopak jej podle kritiků mohou zatemňovat (tak např. skutek nepřestává být skutkem jen proto, že absentuje zavinění nebo příčinná souvislost, i v takovém případě by soud musel rozhodnout o skutku obsaženém v obžalobě, a to např. zprošťujícím rozsudkem – snad i proto prvek zavinění z uvedené definice Solnař vypustil). Nicméně svůj smysl mohou mít v tom směru, že se jimi vyjadřuje tzv. jednotící vůle, která dílčí akty spojuje v jeden celek (např. jednání přípravného charakteru spočívající v opatření výbušniny tvoří jeden celek s jejím pozdějším užitím, bylo-li to již při jejím opatření plánováno) a kterou by právě pojem zavinění v uvedené definici mohl být nahrazen.
64. Podstatu skutku tak tvoří jednání, rámec určitých dílčích aktů zahrnutých do jednání, jež může záležet v pohybu i ve zdržení se pohybu, je také určován trestněprávně relevantním následkem, jehož jednání musí být příčinou. Nikoli nevýznamná pro posouzení jednoty skutku je též tzv. jednotící vůle pachatele.
65. Posouzení, zda půjde o skutek jediný či o více skutků, může ovšem svým způsobem záviset i na právní kvalifikaci činu. Již samotná formulace určitých skutkových podstat totiž předvídá, nakolik určitou výseč objektivní reality posoudíme jako jeden celek a tedy i jeden skutek, anebo naopak více skutků. Některé trestné činy totiž vyžadují dvě či více jednání (tak např. znásilnění předpokládá jednak omezení osobní svobody v podobě donucení různou formou, jednak pohlavní styk), případně více následků (např. u loupeže se žádá porušení svobody rozhodování a ohrožení či porušení zájmu na ochraně majetku). Žádá-li se více jednání či následků, bývá mezi nimi vztah prostředku a účelu (např. právě u znásilnění). V mnohém tak záleží i na vůli zákonodárce, jak vymezí znaky trestných činů, zejména pak jeho jednání a následek, jež tvoří základ každého skutku (srov. k tomu též DOLENSKÝ, A. Jednočinný souběh a jeden skutek. Bulletin advokacie, 1985, III, s. 155 a násl.).
66. V nauce (zejména té německé) se tak někdy lze setkat i s následujícím vymezením skutku založeném na: a) jednání v přirozeném smyslu (stačí jediný tělesný pohyb – např. stisknutí spouště zbraně), b) přirozené jednotě jednání (více tělesných pohybů opakovaně naplňujících znaky skutkové podstaty úzce souvisejících v čase a místě a vedených sjednocující vůlí, jež se nezúčastněnému třetímu jeví jako jeden celek, jedno jednání – např. několik po sobě jdoucích úderů pěstí), c) právní jednotě jednání (pokud jinak různé trestné činy jsou některým prvkem spojeny, tj. jednota skutku je dána při alespoň částečné identitě více jednání – např. znásilnění a loupež spojené násilným jednáním vůči oběti; může ale jít i o případ společného následku více jednání, o případy tzv. zastřešujících trestných činů, o trestné činy trvající, hromadné a pokračující). K tomu srov. stručný přehled v ŘÍHA, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 74 až 76; z německé literatury lze odkázat například na zevrubný výklad obsažený např. v JESCHECK, H.-H. Lehrbuch des Strafrechts. Allgemeiner Teil . 5. Auflage. Berlin: Duncker & Humblot, 1996, s. 707 a násl.; KÜHL, K. Strafrecht. Allgemeiner Teil. 8. Auflage. München: Vahlen, 2017, s. 904 a násl.
67. Shora uvedená obecná východiska je třeba aplikovat i na tento případ. Nejvyšší soud přitom přihlédl též k vlastní předchozí judikatuře, a to zejména k usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007, publikované pod č. T 994 ve svazku 36 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Dospěl tak k závěru, že v nyní posuzované věci je nutno na jednání obviněných, pro něž byla podána obžaloba, nahlížet jako na tři samostatné skutky, neboť každá dílčí část jednání se od sebe navzájem odlišuje v podstatných rysech, právní kvalifikace každého z žalovaných trestných činů počítá s odlišným jednáním i odlišným následkem, zároveň tyto dílčí části skutkového děje nejsou, jakkoliv na sebe do určité míry navazují, spojeny (zastřešeny) nějakým širším trestným činem. Výseče objektivní reality, v nichž byly obžalobou spatřovány žalované trestné činy, se z hlediska posouzení jednoty skutku neshodují a ani nepřekrývají, a to ani v jednání, ani v následku. Jinými slovy řečeno jednotlivé skutky obsahují rozdílné rozhodné skutkové okolnosti z hlediska jednání i jeho následku. Konkrétně bod 1. zahrnuje jednání spočívající v provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez patřičného povolení nebo licence (ve smyslu §265 tr. zákoníku), tj. v jednání ve formě konání, kterým mělo být zasaženo do zájmu státu na kontrole zahraničního obchodu s vojenským materiálem a dodržování pravidel takového obchodování. Bod 2. pak obsahuje jednání vztahující se ke zkrácení cla ve větším rozsahu (ve smyslu §240 tr. zákoníku) provedeného zatajením celní povinnosti, tj. v opomenutí zvláštní povinnosti konat, kterým měl být zasažen zájem státu na řádném vyměření a následném odvedení dovozního cla. Bod 3. pak obsahuje rovněž zcela samostatné jednání tykající se neodvedení daně z přidané hodnoty z vystavené zálohové faktury, čímž mělo dojít ke zkrácení daně ve značném rozsahu.
68. K závěru o tom, že jednání původně uvedené pod bodem 3. obžaloby je samostatným skutkem, o němž náleží samostatně též rozhodnout podle §220 odst. 1 tr. řádu, nakonec dospěly též soudy nižších stupňů, jak vyplývá z napadeného rozsudku soudu druhého stupně i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť bylo rozhodnuto o něm zprošťujícím výrokem, zatímco o zbylých dvou bodech obžaloby výrokem odsuzujícím, resp. mezitímním (o postoupení věci). Ovšem v daném řízení došlo k podstatné procesní vadě, pokud o tomto skutku bylo vedeno další trestní řízení i poté, co první zprošťující výrok jeho se týkající obsažený v prvním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2016 nabyl právní moci, neboť proti němu státní zástupkyně nebrojila včas a řádně podaným odvoláním, naopak z jejího odvolání (podaného do výroku pod body 1. a 2.) je zcela jasně patrné, že právě proti tomuto 3. bodu výroku o vině své odvolání nepodává. Bylo tak chybou odvolacího soudu, že přezkoumával i v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně a že jej i v tomto rozsahu, v němž byla již pravomocně věc vyřízena, zrušil. Proto je vadné též celé další trestní stíhání obviněných v této části, neboť tím došlo k porušení principu ne bis in idem , kterým je zapovězeno nejen rozhodnout znovu v téže věci, je-li dána překážka věci rozsouzené ( exceptio rei iudicatae ), ale též je zapovězeno i vést další řízení (prvek bis ) o tomtéž (prvek idem ). Proto z pohledu dovolacího soudu je v tomto směru zcela důvodná námitka obviněného A. T., že byl porušen zákaz dvojího trestního stíhání pro týž skutek a dvojí rozhodnutí pro totéž jednání, čímž byl naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Avšak není pravdou, jak konstatoval státní zástupce, že tato vada se týká výlučně předchozích rozhodnutí, naopak se jednoznačně promítá i do výroku všech rozhodnutí následujících po pravomocném skončení trestního řízení ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. prvního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, když proti němu státní zástupkyně nepodala odvolání.
69. Odvolací soud při rozhodování o odvolání státní zástupkyně proti prvnímu zprošťujícímu rozsudku přezkoumával též výrok, proti němuž státní zástupkyně nebrojila svým odvoláním a který tak již v řízení před soudem prvního stupně nabyl právní. Odvolací soud tak nerespektoval stávající právní úpravu řízení o řádném opravném prostředku – odvolání, založené nikoli na principu revizním, ale na principu vázanosti odvolacího soudu (jako orgánu rozhodujícího o tomto podaném řádném opravném prostředku) vytýkanými vadami i vymezením napadeného výroku stranou (viz §254 odst. 1 tr. řádu), který je jen v omezené míře doplňován možností revize za užití principu tzv. beneficia cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti – viz §261 tr. řádu) a možností přezkoumat i jiný než napadený výrok v intencích §254 odst. 2 tr. řádu. To ovšem nebyl tento případ a ani odvolací soud na tom svou argumentaci nezaložil. Je tak zřejmé, že odvolací soud svým prvním zrušovacím rozhodnutím (usnesením ze dne 22. 2. 2017) se dopustil uvedené podstatné procesní vady, pokud na základě odvolání státní zástupkyně do výroku o vině pod body 1. a 2. prvního rozsudku soudu prvního stupně zrušil i již pravomocný výrok o vině obsažený pod bodem 3. téhož rozsudku.
70. Tím ovšem došlo k tomu, že bylo dále pokračováno v trestním stíhání, které již bylo předtím pravomocně skončeno zprošťujícím rozsudkem, takové trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017, resp. §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění právě účinném. Obvinění A. T. a obchodní společnosti A. tak neměli být dále stíháni, nemělo být o skutku pod bodem 3. ani rozhodováno. Proto v tomto směru nemůže obstát ani napadený rozsudek soudu druhého stupně, jímž bylo pod bodem IV. zamítnuto odvolání uvedených obviněných, které se týkalo tohoto žalovaného skutku, stejně tak nemohl obstát ani jemu předcházející zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 20. 4. 2017). Již jen proto (v této části) je tak důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí, která jsou uvedenou vadou zatížena, stejně tak i zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017, naopak není z podnětu dovolání obviněných důvodu rušit již pravomocný výrok uvedený pod bodem 3. prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2016 (to ostatně ani obvinění nežádali a nedomáhali se jiného, pro ně výhodnějšího důvodu pro zproštění obžaloby v této části).
71. Nejvyšší soud však nedal obviněnému A. T. za pravdu v tom směru, že by částečná právní moc výroku pod bodem 3. prvního rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu §139 odst. 2 tr. řádu založila překážku věci rozsouzené i ohledně dalších výroků, proti nimž státní zástupkyně odvolání podala. Ostatně podle názoru Nejvyššího soudu by takový důsledek nemělo podání odvolání státní zástupkyně ani v tom hypotetickém případě, že bychom považovali všechny tři body obžaloby za skutek jediný, jak naznačoval obviněný a jak se původně domníval odvolací soud. V takovém případě by totiž státní zástupkyně podala odvolání do jediného zprošťujícího výroku o vině, jakkoliv popsaného pod 3 body, pouze by nebrojila proti části popisu skutku týkající se jedné z více právních kvalifikací naznačené pod 3. bodem, rozhodující by bylo, že by jednoznačně vyjádřila vůli podat odvolání proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného a žádala jeho zrušení (takový hypotetický příklad lze demonstrativně připodobnit některým jiným obvyklým a typickým případům jednočinných souběhů trestných činů – např. krádeže vloupáním, porušování domovní svobody a poškození cizí věci, pokud by obviněnému tyto tři trestné činy byly kladeny za vinu a v popisu skutku byly popsány zvlášť pod třemi různými body, přičemž státní zástupkyně s ohledem na provedené dokazování by uznala, že nebyly naplněny znaky trestného činu poškození cizí věci, protože se dodatečně ukázalo, že nebyla způsobena škoda ve výši požadované již pro naplnění základní skutkové podstaty daného trestného činu; ani v tomto případě by při podání odvolání proti zprošťujícímu rozsudku ohledně prvních dvou bodů obžaloby, tj. krádeže vloupáním a porušování domovní svobody, v neprospěch obviněného s žádostí o jejich zrušení nebylo vnímáno podané odvolání tak, že by neoznačení bodu třetího mělo znamenat úplné nepodání odvolání a mělo by založit překážku věci rozsouzené, naopak by se jistě s ohledem na obsah podaného odvolání dovodilo, že státní zástupkyně chtěla, aby byl zrušen napadený rozsudek a poté obvinění pro daný jediný skutek byli uznáni vinnými).
72. Nejvyšší soud tedy (i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře – viz zejména shora zmíněné usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007), jak již bylo výše uvedeno, posoudil i jednání popsaná pod body 1. a 2. obžaloby jako dva samostatné skutky, neboť mají odlišná jednání i následky, jakkoliv spolu do jisté míry v čase a prostoru souvisí, nepřekrývají se navzájem, nemají ani část jednání či následku společnou a není důvod na ně nahlížet jinak, než odděleně. Je pochopitelné, že stát nemůže očekávat, že by z nelegálního obchodu mu byly odváděny povinné platby, čímž by došlo k přiznání nelegálního obchodu. K těmto závěrům, které nakonec použil i odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí, dospěl Nejvyšší soud dříve v celé řadě svých rozhodnutí. Tak podle rozhodnutí č. 85/1953 Sb. rozh. tr. zatajení zisku docíleného trestným činem nelze považovat za zkrácení daně, k tomu dospěl Nejvyšší soud i v rozhodnutí č. 53/1974 Sb. rozh. tr., neboť by se tím nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, což je v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. To samé ve vztahu k výnosu z trestného činu lichvy konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 30/2006 Sb. rozh. tr.
73. Lze tak shrnout, že z důvodů shora rozvedených týkajících se nesprávného pojetí jednoty skutku a na to navazujících nesprávných rozhodnutí soudů nižších stupňů musel Nejvyšší soud zrušit všechna předchozí meritorní rozhodnutí ve věci v celém svém rozsahu s výjimkou zprošťujícího výroku pod bodem 3. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 61 T 2/2016, který se týkal obviněného A. T. a obviněné obchodní společnosti A., v němž byl spatřován obžalobou trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obvinění měli dopustit nesplněním daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty. Protože důvod zrušení prospíval i spoluobviněné obchodní společnosti A., která dovolání sama nepodala, rozhodl dovolací soud za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i v její prospěch.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu
74. S řešením shora označené otázky jednoty skutku souvisí též posouzení námitky obviněné obchodní společnosti P. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, že její věc neměla být odvolacím soudem postoupena jinému orgánu, protože pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky, ale měla být obžaloby zproštěna. I tuto námitku (jakkoliv zčásti z poněkud jiných než tvrzených důvodů) považoval Nejvyšší soud za důvodnou.
75. Na další (zbývající) zažalované jednání pod bodem 1. a 2. obžaloby je nutno také pohlížet jako na dva samostatné skutky, jak bylo shora vysvětleno. První skutek (bod 1.) zahrnuje zahraniční obchodování s vojenským materiálem bez povolení či licence, přičemž se týká pouze obviněných fyzických osob (tedy obviněné V. M., E. Z. M. a A. T.). Jelikož v době uvedeného jednání za něj nebyly trestně odpovědné právnické osoby (srov. §7 TOPO ve znění účinném do 30. 11. 2016), nebylo obviněným právnickým osobám P. a A. po celou dobu trestního řízení ani kladeno za vinu, jinými slovy právnické osoby pro takové jednání nebyly stíhány, není tak ani možno v této části ohledně nich činit jakýkoliv výrok, tedy ani rozhodnout o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. řádu, popř. za užití §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak to učinil odvolací soud. V tomto směru se tedy odvolací soud též dopustil podstatné procesní vady, která ovšem vycházela z jiného nesprávného náhledu na jednotu skutku spočívajícího v tom, že odvolací soud nesprávně považoval jednání popsaná původně pod body 1. a 2. obžaloby za skutek jediný, ač jde o skutky dva, jak uzavřel Nejvyšší soud. V tomto směru je tak možno dát za pravdu obviněné obchodní společnosti P., pochybení se ovšem dotýká i obviněné obchodní společnosti A., která dovolání sice nepodala, ovšem důvod zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů prospívá i jí (princip tzv. beneficia cohaesionis ).
76. Oběma obviněným právnickým osobám byl v trestním řízení kladen za vinu nikoli nedovolený zahraniční obchod s vojenským materiálem, ale hospodářské trestné činy směřující proti veřejnému rozpočtu, konkrétně zkrácení cla. Zde se ovšem uplatní shora rozvedená judikatura Nejvyššího soudu, kterou měl v posledním rozhodnutí na paměti i odvolací soud, tedy že z tvrzených nelegálních obchodů nelze vyvozovat trestní odpovědnost za neodvedení daně či cla. To se týká jak obviněných fyzických osob, tak i obviněných právnických osob. V tomto případě proto bude skutečně namístě obviněné zprostit obžaloby, neboť musí dostat přednost aplikace principu nemo tenetur se ipsum accusare, neboli principu zákazu nucení k sebeobviňování. Tato zásada, která tvoří součást práva na spravedlivý proces, je promítnuta jednak v mezinárodních smlouvách o lidských právech [obecně čl. 6 EÚLP, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.], jednak ve vnitrostátním právu v čl. 40 odst. 4 Listiny a v ustanoveních trestního řádu (§33 odst. 1, §89 odst. 3 a §92 odst. 1 tr. řádu). Uplatňuje se i v řízení proti právnickým osobám. Odkázat k tomu lze též na bohatou odbornou literaturu, z poslední doby např. na články HERCZEG, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení. Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, str. 38 a násl.; PÚRY, F., MATES, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl.; BOHUSLAV, L. Zásada nemo tenetur ve vztahu k trestnímu řízení proti právnickým osobám. In: Ústavněprávní limity trestního práva. K odkazu Jiřího Herczega. Praha: Leges, 2019, s. 175 a násl.
77. V tomto směru se tak jeví být správným první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2016, který v bodě 2. všechny obviněné zprostil obžaloby. Ani v tomto rozsahu tak odvolací soud uvedený rozsudek rušit neměl. V dalším řízení tak bude namístě obviněné znovu pro jednání popsané pod bodem 2. zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, jak to již dříve soud prvního stupně učinil. Protože ale dovolací soud ohledně tohoto bodu obžaloby rušil jako nesprávná a nezákonná všechna rozhodnutí soudů nižších stupňů následující po prvním rozsudku soudu prvního stupně, nemohl ponechat bez rozhodnutí odvolání podané státní zástupkyní, v rámci postupu podle §265k odst. 1 tr. řádu proto zrušil i zmíněný první rozsudek soudu prvního stupně v bodě 2., aby soud prvního stupně v dalším řízení mohl stejný výrok znovu vyslovit.
e) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
78. Všichni obvinění, kteří podali dovolání, pak shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění pod tento dovolací důvod veskrze podřazovali námitky, které by samy o sobě uplatněnému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídaly, nicméně s ohledem na kasační zásah z jiných důvodů (viz výše) se Nejvyšší soud vyjádří i k některým dalším výhradám dovolatelů, které se týkaly především procesu dokazování v řízení před soudy nižších stupňů, zejména k jeho rozsahu, způsobu zajištění a provedení některých důkazních prostředků, dále se týkaly zjištěného skutkové stavu soudy nižších stupňů.
79. Obecně lze totiž konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
80. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, že jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky, že v dovolacím řízení zásadně nelze posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, případně přezkoumávat správnost výběru druhu trestu a jeho výměry, byl-li uložen zákonu odpovídající druh trestu v jeho zákonné výměře. Přesto se dovolací soud v tomto případě vyjádří i k některým zbývajícím námitkám obviněných, které podřadili pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, byť by tyto námitky samy o sobě nebyly přípustné. Pokud by totiž bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by namístě jej jako nepřípustné odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu. Nejvyšší soud se k některým těmto námitkám vyjádří především proto, že došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu z jiných důvodů (viz výše) a zároveň některé z těchto námitek považuje i Nejvyšší soud za důvodné.
81. Námitka směřující proti posouzení zboží jako vojenského materiálu vznesená dovolatelem A. T., jakož i námitky dovolatelů V. M., E. Z. M. a společnosti P. rozporující závěr soudů nižších stupňů, že se jednalo o zahraniční obchod, byly pouze formálně správně uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale dovolatelé tyto své námitky odvíjeli od jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly v trestním řízení soudy nižších stupňů.
82. O tom, že se v nyní posuzovaném případě při stávajících skutkových zjištěních soudů nižších stupňů jednalo o zahraniční obchod s vojenským materiálem ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., není ani podle Nejvyššího soudu pochyb. Otázce, zda dodané zboží je vojenským materiálem, věnovaly orgány činné v trestním řízení patřičnou pozornost, v řízení před soudem pak zejména odvolací soud (viz str. 31 odůvodnění jeho rozsudku). Již v přípravném řízení byla vyžádána odborná vyjádření a zprávy od různých institucí (od Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti na č. l. 472 trestního spisu, od Generálního ředitelství cel – Celně technické laboratoře na č. l. 470 trestního spisu, od Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany v Brně na č. l. 493-497 trestního spisu), které se podrobně zabývaly zkoumáním, zda se jedná o vojenský materiál ve smyslu §5 ZZO. Všechny tyto instituce na základě zkoumání zajištěného zboží dospěly k závěru, že se jedná o vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. V řízení tedy vůbec nevyvstaly pochybnosti o tom, zda se jedná o vojenský materiál, jak se snaží nyní obhajoba předestřít. Stejně tak postup obviněného A. T., resp. A., v případě, kdy žádali po Licenční správě Ministerstva obchodu a průmyslu vystavení prohlášení o konečném užití vojenského materiálu dováženého do ČR (mezinárodní importní certifikát pro dovozce A., konečného uživatele P. a vývozce ELIPLAZA TRADING LTD.) pro zboží, jehož předmětem byly náhradní díly pro pozemní bojová vozidla, jež se zcela shoduje se seznamem ke kupní smlouvě mezi P. a A., a odpovídá také seznamu zajištěných náhradních dílů celním úřadem (viz Stanovisko Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu na č. l. 476 trestního spisu), svědčí o vědomosti obviněných, že se jedná o vojenský materiál. Jinými slovy obvinění si byli vědomi toho, že na dovoz daného zboží potřebují patřičné povolení podle zákona č. 38/1994 Sb., a tedy o zboží tohoto druhu sami jednali jako o vojenském materiálu podle zákona č. 38/1994 Sb.
83. Stejně tak důvodně soudy nižších stupňů odmítli verzi, že by obvinění V. M. a E. M. Z. nevěděli, že dodání uvedeného zboží ze zahraničí bylo zahraničním obchodem, jak se snažili tito dovolatelé tvrdit. Co je považováno za zahraniční obchod upravuje §2 ZZO. Byť obě dotčené obchodní společnosti P. a A. jsou českými společnostmi, tj. zřízenými podle českého právního řádu, bylo oběma stranám zřejmé, že předmětem kupní smlouvy (na č. l. 272-282 trestního spisu) je zboží (vojenský materiál v kupní smlouvě specifikovaný), které se nenachází na území České republiky a bude jej potřeba dovézt ze zahraničí. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obchodní společnost P., resp. za ni V. M. a E. Z. M., poskytovala součinnost k dovozu vojenského materiálu ze zahraničí obchodní společnosti A., resp. za ni jednajícímu A. T., a to již před uzavřením kupní smlouvy z dubna 2014. K těmto skutkovým zjištěním dospěly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování (k tomu srov. také argumentaci odvolacího soudu na str. 38 odůvodnění jeho rozsudku). Obviněný A. T. podle soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu plnil v celé transakci zprostředkovatelskou úlohu, v čemž mu (především při zajištění licence) pomáhala svědkyně O. B., zaměstnankyně obchodní společnosti P. (jak vyplývá z její svědecké výpovědi), spolupracovala s ním také obviněná E. Z. M.
84. Hodnocení provedených důkazů a z nich dovozených skutkových závěrů je soudem prvního stupně věnována náležitá pozornost na str. 25-28 odůvodnění jeho rozsudku, na což navázal odvolací soud na str. 33-39 odůvodnění vlastního rozsudku. Nejvyšší soud tak může plně odkázat na jejich argumentaci. Jejich závěry se zdají být logické, nelze v tomto směru dospět k závěru, že by byly v rozporu s provedenými důkazy, jak obvinění naznačovali, natožpak tzv. extrémním, že by jejich skutková zjištění a závěry neměly vůbec oporu v důkazech získaných v rámci dokazování, popř. že by význam některých stěžejních důkazů byl zcela jiný v porovnání s tím, jak jej vyhodnotily soudy nižších stupňů.
85. Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně se zabývaly též obhajobami obviněných, jimž neuvěřily. Takové závěry se zdají být logické s ohledem na dosavadní stav poznání vyplývající z dosud provedeného dokazování, nicméně je třeba uznat výhrady obviněných právě proti tomuto rozsahu provedeného dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že skladovací režim umístění zboží v dočasném celním skladě neumožňoval manipulaci se zásilkou, s čímž nesouhlasil obviněný V. M.. K tomu ale lze uvést, že ať už obvinění mohli se zbožím v dočasném skladu manipulovat či nikoliv, zdá se logický závěr soudů nižších stupňů, že k tomu nebyl dostatečný časový prostor. Zboží totiž bylo do skladu přijato dne 22. 8. 2014 (pátek) a k celní kontrole došlo 26. 8. 2014 v úterý ráno. Soudy nižších stupňů zároveň dospěly k závěru, že obvinění nevěděli, že bude provedena tak důkladná celní kontrola, díky níž celní orgán odliší legálně dovezené zboží v zásilce určené pro příjemce v Egyptě od zboží podobného druhu přidaného nad uvedený rámec, které bylo určeno pro následný vývoz do Alžírska. V tomto směru se ovšem zdají být důvodné výhrady obviněných, že soudy nižších stupňů učinily tyto závěry, aniž by je opřely o některé konkrétní důkazy, resp. že naopak obviněnými navrhované důkazy k této otázce neprovedly (zejména k otázce četnosti a hloubce prováděných kontrol, provedení hloubkové kontroly na „objednávku“ či „na udání“, k čemuž by též mohl vypovídat svědek P. V.), aniž by dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč tak neučinily.
86. Protože došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů z jiných (shora zmíněných procesních) důvodů, naskýtá se tak znovu prostor k otevření dokazování, shledají-li to soudy nižších stupňů za potřebné, a k případnému doplnění dokazování i o možný výslech svědků, kteří pobývají v zahraničí, a to při dodržení náležité formy při zajištění těchto osob (jak k tomu bude učiněna poznámka níže). Jde ovšem primárně o rozhodnutí soudů nižších stupňů, do kterého dovolací soud zasahuje jen výjimečně, dojde-li takovým postupem k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu, tj. pokud neprovedené důkazy mají charakter tzv. opomenutých důkazů.
87. Obecně k tomu lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů musí vyplývat, že se návrhy obviněného na doplnění dokazování soudy vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je obviněnému kladen za vinu. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. n. a u., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. n. a u. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. n. a u. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí (viz např. nález ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 120/2006 ve svazku č. 41 na str. 499 Sb. n. a u., nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, publikovaný pod č. 60/2010 ve svazku č. 56 na str. 643 Sb. n. a u.).
88. V další fázi řízení tak bude s ohledem na novou procesní situaci na zvážení, zda dosavadní argumentace ohledně výslechů svědků, kteří pobývají v zahraničí, je způsobilá odůvodnit, proč jejich výslech nebude znovu proveden. Pokud by byl (i s ohledem na postoj stran) prováděn pokus o zajištění jejich účasti v hlavním líčení, je třeba postupovat formálně správně, tj. podle závazných pravidel pro zajištění přítomnosti svědků, je-li jim doručováno do zahraničí.
89. V tomto směru dovolací soud z trestního spisu zjistil, že soud prvního stupně přečetl se souhlasem stran výpovědi svědků z přípravného řízení (což je postup možný a zákonný, a to i případně v dalším trestním řízení, bude-li opakováno dokazování), a to konkrétně V. N. M. (vyslýchán v přípravném řízení dne 19. 6. 2015 za využití mezinárodní právní pomoci, viz č. l. 850-853), V. I. K. (v přípravném řízení vyslýchán dne 10. 8. 2015 také za využití mezinárodní právní pomoci, viz č. l. 946-951) a V. B. K. (vyslýchán v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání za využití mezinárodní právní pomoci dne 29. 12. 2014, viz č. l. 698-700). Obhájci obviněných byli předem informováni o výslechu svědka V. I. K. a svědka V. N. M. (viz vyjádření státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně č. l. 2482). Tím bylo vyvráceno tvrzení dovolatele A. T., že mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně právo vyslýchat svědky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP, neboť obhájci byli informováni o tom, že dojde k výslechu svědků v zahraničí a kdy k němu dojde, zároveň se ho mohli zúčastnit. Výkon tohoto práva mu tak v prvních dvou případech byl umožněn, bylo na obviněném, zda svého práva využije či nikoli. Nadto obvinění posléze v hlavním líčení dali souhlas s přečtením protokolů o výslechu svědků z přípravného řízení, čímž se vzdali práva na provedení výslechu v hlavním líčení za dodržení základních zásad, které právě v hlavním líčení se mohou uplatnit v plném rozsahu (především pokud jde o princip bezprostřednosti a ústnosti, ale též o zásadu práva na obhajobu, na spravedlivý proces a související princip kontradiktornosti, je-li vykládán široce tak, že jeho součástí je i právo klást vyslýchaným osobám otázky). Takový postup je možný a nebyl dosud shledán protiústavním, naopak s takovým zjednodušením trestního procesu náš právní řád počítá, stejně jako s ním počítají i různé cizozemské právní řády.
90. Zároveň je třeba předeslat, že ani skutečnost, že by obviněný neměl po celou dobu řízení možnost konkrétnímu svědkovi klást otázky, nemusí nutně vždy zcela vyloučit použitelnost takové výpovědi z důvodu porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jak dovozoval obviněný. Je totiž třeba přistoupit k tzv. třístupňovému testu před jeho použitím (1. zda existoval závažný důvod pro nemožnost výslechu svědka obviněným v hlavním líčení, 2. zda šlo z hlediska viny o výlučný či rozhodující důkaz, a 3. zda byly dány dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé), jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce jen „ESLP“) a navazující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu – srov. zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. prosince 2011 Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (stížnost č. 26766/05 a 22228/06) a rozsudek ESLP z 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu (stížnost č. 9154/10), které nastavují velmi přísné podmínky pro použitelnost takových výpovědí, naproti tomu srov. pozdější rozsudek ESLP z 24. 5. 2016 ve věci Przydzial proti Polsku, č. stížnosti 15487/08, rozsudek první sekce ESLP ze dne 12. 1. 2017 ve věci Štulíř proti České republice, stížnost č. 36705/12, či rozsudek první sekce ESLP ve věci Bátěk a ostatní proti České republice, stížnost č. 54146/09, kde i přes kladné odpovědi v rámci shora uvedeného třístupňového testu dospěl ESLP k závěru, že právo na spravedlivý proces jako celek porušeno nebylo. Více k tomu viz např. ŘÍHA, J. Vybrané aspekty použitelnosti protokolů o dřívějších svědeckých výpovědích v hlavním líčení s ohledem na judikaturu ESLP. In: JELÍNEK, J. a kol. Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, str. 233 a násl.; případně též ŘÍHA, J. K některým aspektům účasti soudce na úkonech přípravného řízení. In: Ústavněprávní limity trestního práva. K odkazu Jiřího Herczega. Praha: Leges, 2019, s. 164 a násl.
91. Pokud by ovšem došlo k opětovnému předvolání svědků – cizinců pobývajících v zahraničí, bude namístě napravit procesní chyby, jichž se soud prvního stupně při předvolání těchto svědků dopustil, jak obvinění důvodně vytýkali. Původně soud prvního stupně k hlavnímu líčení konanému dne 19. 10. 2016 předvolal také svědky V. N. M., V. I. K. a V. B. K. V trestním spise jsou na č. l. 2121, 2129 a 2195 trestního spisu založeny obálky s předvoláními, které soud adresoval přímo těmto svědkům, které se soudu prvního stupně posléze vrátily jako nedoručené. Po rozlepení těchto obálek dovolací soud zjistil, že je v nich vložena pouze písemnost předvolání svědka (vz.10a), čestné prohlášení a souhlas se zpracováním osobních údajů, veškeré písemnosti jsou uvedeny pouze v českém jazyce. Takový postup ale nelze považovat za procesně správný, v souladu s mezinárodními úmluvami upravujícími právní pomoc ve věcech trestních při doručování do ciziny, ať již se jedná o již shora zmíněnou Úmluvu o vzájemné pomoci (č. 550/1997 Sb.) a Protokol k ÚVP (č. 48/2006 Sb.m.s.), nebo v případě členských států o Úmluvu o vzájemné pomoci – EU (č. 55/2006 Sb.m.s.), která doplňuje shora uvedenou Úmluva o vzájemné pomoci a její protokoly, resp. v souladu se subsidiární národní úpravou (zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů).
92. V případě členských států Evropské unie (Kypru a Bulharska) se primárně použije Úmluva o vzájemné pomoci - EU. Zasílání a doručování procesních písemností upravuje čl. 5 ÚVP-EU. Je preferováno tzv. přímé doručování písemností, při němž jsou písemnosti zasílány přímo osobám, jimž jsou určeny, nachází-li se na území jiného členského státu, tedy primárně se nedoručuje prostřednictvím příslušných orgánů dožádaného členského státu. Výjimky stanovuje čl. 5 odst. 2 ÚVP-EU, kdy je možno využít doručení prostřednictvím příslušných orgánů daného státu, včetně neznámého pobytu osoby, neúčinnosti či nevhodnosti doručení poštou (k vyhledání cizozemského orgánu příslušného k přijetí žádosti o spolupráci viz internetové stránky Evropské justiční sítě pod odkazem https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/EJN_Home.aspx?l=CS& ). V čl. 5 odst. 3 ÚVP-EU je pak stanoven požadavek doručovat písemnost v jazyce členského státu, na jehož území se adresát nachází ( „Lze-li předpokládat, že adresát nezná jazyk, ve kterém je písemnost vyhotovena, je třeba přeložit ji nebo alespoň její důležité části do jazyka (jednoho z jazyků) členského státu, na jehož území se adresát nachází. Pokud je orgánu, který písemnost vydal, známo, že adresát zná pouze jiný jazyk, musí být písemnost nebo alespoň její důležité části přeloženy do tohoto jiného jazyka.“ ). V tomto případě tak soud prvního stupně nejméně formálně pochybil, pokud nesplnil požadavek přeložení písemnosti do jazyka členského státu, na jehož území se adresát nachází, neboť v dané věci skutečně nelze důvodně předpokládat, že adresát písemnosti rozumí českému jazyku. Nadto byla pochybnost i o tom, zda vůbec se předvolání určené svědkovi A. N. dostalo do jeho rukou a zda nemělo být využito mezinárodní právní pomoci ve smyslu uvedeného čl. 5 odst. 2 ÚVP-EU (tedy zda byl vážný důvod pro nepřítomnost svědka v hlavním líčení).
93. Ve vztahu k doručování písemností na Ukrajinu je nutno rovněž vycházet primárně z mezinárodních úmluv, jejichž jsou jak Česká republika, tak Ukrajina smluvními stranami . Ukrajina je smluvním stranou Úmluvy o vzájemné pomoci, k níž ale podle čl. 16 odst. 2 ÚVP učinila výhradu (viz informace pod odkazem https://www.coe.int/en/web/conventions/search-on-treaties/-/conventions/treaty/030/declarations?p_auth=8QwZLxgz ), aby jí byly žádosti a přiložené doklady zasílány s překlady do ukrajinštiny nebo do některého oficiálního jazyka Rady Evropy. Ukrajina je také smluvním státem Protokolu k ÚVP, podle jehož čl. 16 mohou justiční orgány smluvních států zasílat procesní dokumenty a soudní rozhodnutí přímo poštou osobám, které se nacházejí na území jiné strany, avšak k tomuto článku učinila Ukrajina výhradu, takže se pro Ukrajinu tento článek neužije (viz informace pod odkazem https://www.coe.int/en/web/conventions/search-on-treaties/-/conventions/treaty/182/declarations?p_auth=8QwZLxgz ). Zvláštní bilaterální mezinárodní smlouvu týkající se justiční spolupráce či přímo pomoci v trestních věcech s Ukrajinou uzavřenou nemáme (viz aktuální přehled mezinárodních úmluv s Ukrajinou pod odkazem https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/ukrajina/smlouvy/index.html ).
94. Uvedené postupy jsou dále pro účely postupu českých orgánů činných v trestním řízení subsidiárně doplněny zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, v němž je doručení písemností do zahraničí upraveno v §43 [ (1) Justiční orgán doručuje písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu na základě žádosti o právní pomoc. (2) Doručení písemnosti v trestním řízení na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem je účinné, pokud bylo provedeno v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu nebo v souladu s právním řádem České republiky.(3) Umožňuje-li to mezinárodní smlouva nebo tento zákon, může justiční orgán doručit písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. (4) Nebrání-li tomu předpisy cizího státu, na jehož území je zapotřebí doručit písemnost, může justiční orgán doručit písemnost adresátovi na území tohoto státu přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Na žádost justičního orgánu ověří ústřední orgán, zda doručení nebrání předpisy cizího státu, na jehož území má být doručeno, a způsob, jakým se takové doručení v cizím státu provádí. (5) Doručovaná písemnost nesmí obsahovat pohrůžku donucením. ].
95. Lze tak shrnout, že z multilaterálních smluv, jimiž je vázaná Česká republika, tak i Ukrajina, nevyplývá, že by bylo možno na Ukrajinu doručovat poštou přímo osobě, pro kterou je písemnost určena, neboť k čl. 16 Protokolu k ÚVP učinila Ukrajina výhradu, není k dispozici ani bilaterální úmluva, která by to umožňovala, a proto je možno svědky na území Ukrajiny předvolávat pouze na základě žádosti o právní pomoc podle Úmluvy o vzájemné pomoci, přičemž je třeba žádost i doručovanou písemnost přeložit do ukrajinského jazyka, příp. do jednoho z oficiálních jazyků Rady Evropy. Jak vyplynulo z trestního spisu, soud prvního stupně při doručování písemností na Ukrajinu tedy postupoval procesně chybně, neboť jednak volil špatnou formu doručování, a jednak nezajistil předklad dané písemnosti do příslušného jazyka (k postupu při doručování do smluvního státu uvedené úmluvy srov. zejména čl. 7-12 ÚVP). V případě doručování do členského státu EU, pak soud prvního stupně nezajistil překlad písemností do jazyka příslušného členského státu.
96. Z uvedeného vyplývá, že je třeba dát obviněným za pravdu, že se soud prvního stupně dopustil procesních pochybení při zajištění účasti svědků pobývajících v zahraničí v hlavním líčení. S ohledem na zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů tak bude znovu na jejich postupu za součinnosti stran, aby stanovily rozsah prováděného dokazování, náležitě se vypořádaly s návrhy stran na provedení jednotlivých důkazních prostředků, a to při respektu k judikatuře Ústavního soudu týkající se dokazování a tzv. opomenutých důkazů, a na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o skutkovém stavu bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Budou-li zajišťováni svědci pobývající v zahraničí, je třeba respektovat postupy, které umožňují vícestranné, případně i dvoustranné mezinárodní smlouvy, jimiž jsou oba státy vázány, aby nedocházelo k porušování křehkých mezinárodních vztahů a aby zároveň bylo postupováno v souladu s právním řádem České republiky, jak bylo rozvedeno shora.
97. Obviněný A. T. dále spatřoval porušení práva na spravedlivý proces v tom, že mu bylo doručeno opravné usnesení dříve, než obdržel rozsudek, jenž byl takovým opravným usnesením opravován. Dovolací soud v takovém postupu soudů nižších stupňů porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje. Z trestního spisu skutečně vyplývá, že bylo nejprve doručeno dne 9. 3. 2018 obviněnému a dne 6. 3. 2018 jeho obhájci opravné usnesení odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1 To 45/2017-2497), zatímco samotné opravované meritorní rozhodnutí (napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017, č. j. 1 To 45/2017-2447) byl doručen obviněnému dne 10. 4. 2018 a jeho obhájci dne 4. 4. 2018. Zároveň je zřejmé, že opravným usnesením došlo pouze k opravě písařské chyby ve výroku v názvu trestného činu (namísto „provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence“, obsahovalo původní písemné vyhotovení rozsudku „provedení zahraničního materiálu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence“). Jednalo se tak o zjevnou písařskou chybu, která byla důvodně opravným usnesením napravena. Dovolatel měl možnost proti oběma rozhodnutím brojit opravnými prostředky (proti opravnému usnesení stížností, proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním), pro něž měl zachovány zákonem předvídané lhůty. Ostatně podstatné je rozhodnutí meritorní, proti němuž obviněný brojil včasným, řádným a též důvodným dovoláním, na jehož základě bylo napadené i jemu předcházející rozhodnutí zrušeno. Nicméně v doručení opravného usnesení dříve, než rozhodnutí opravovaného dovolací soud pochybení neshledává. Tato skutečnost vyplynula z nastalé procesní situace a zákonné úpravy, neboť meritorní rozhodnutí odvolacího soudu doručuje soud prvního stupně, zatímco procesní rozhodnutí učiněná v průběhu řízení před odvolacím soudem doručuje odvolací soud sám. Zjistil-li odvolací soud sám pochybení v písemném vyhotovení vlastního rozhodnutí, které bylo k rozeslání předáno se spisem soudu prvního stupně, nezbylo mu, než vyhotovit opravné usnesení a je také rozeslat. Obdržel-li obviněný takové opravné usnesení dříve, byl naopak předem upozorněn, že samotné písemné vyhotovení meritorního rozhodnutí obsahuje chybu, která je již ale napravena. Jde zde ale jen o úvahu akademickou, protože dovoláním napadené (opravované) rozhodnutí bylo beztak z jiných důvodů v celém svém rozsahu zrušeno.
f) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
98. Podobné teze uvedené shora k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu platí i pro námitky obviněného A. T. podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jimiž obviněný zpochybňoval zákonnost výroku o trestu s ohledem na nedostatečnou či absentující individualizaci uloženého trestu.
99. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.
100. Dovolací námitky obviněného A. T., jimiž brojil proti uloženému trestu, který mu byl podle něj uložen neadresně a v rozporu se zásadou individualizace trestu, by proto nebylo možno zahrnout ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod, tedy ani pod důvod nesprávné aplikace hmotněprávního ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak již bylo shora naznačeno, dovoláním lze napadat výrok o trestu zásadně jen z toho důvodu, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen sice přípustný druh trestu, ale ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To však nebyl případ obviněného (byl mu uložen jak přípustný druh trestu, tak i v zákonem předpokládané výměře), ostatně obviněný nic z toho v dovolání ani netvrdil.
101. Jinými slovy nebýt jiných důvodů, nebyly by tyto výhrady obviněného způsobilé odůvodnit kasační zásah Nejvyššího soudu. Protože ale bylo napadené rozhodnutí zrušeno z jiných důvodů, je možno se i k těmto částečně důvodným výhradám obviněného stručně vyjádřit. S obviněným je totiž možno souhlasit, že soud prvního stupně přistoupil k rozhodování o trestu poněkud paušálně, zabýval se především povahou a závažností jím zjištěného trestného činu obviněných, u něhož přihlížel především ke způsobu jeho provedení a k jeho následkům, méně pak k osobám tvrzených pachatelů, jejich poměrům i možnostem jejich nápravy. Nepřihlížel tak k principu individualizace trestu, který neodůvodnil jednotlivě ve vztahu ke konkrétním obviněným (viz odůvodnění na str. 31-32 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak pokusil tyto nedostatky napravit doplněním odůvodnění (viz str. 43-44 jeho rozsudku), nicméně setrval v paušalizovaném přístupu ke všem obviněným – fyzickým osobám. Tento paušální přístup se pak projevuje zřetelně ve výroku o peněžitém trestu, u něhož soudy nižších stupňů nerespektovaly způsob jeho výměry vyplývající ze zákona. Na takovou přetrvávající chybnou praxi obecných soudů již dříve ve svém rozhodnutí upozorňoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 3/2018-V. Sb. rozh. tr.: „ Peněžitý trest se vyměřuje v tzv. denních sazbách, a to ve dvou oddělených krocích. Nejprve je třeba v souladu s kritérii uvedenými v §68 odst. 3 tr. zákoníku stanovit počet denních sazeb a následně určit jejich výši, a to v zákonem určených rozpětích podle §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Celková výměra peněžitého trestu je pak dána součinem (multiplikací) takto stanovených hodnot. Postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Naopak nesprávný a nepřípustný je opačný postup soudu, při němž nejprve stanoví celkovou výměru peněžitého trestu, kterou následně rozpočítá na denní sazby. “ Při zcela identické výměře podmíněného trestu odnětí svobody i peněžitého trestu dvěma různým fyzickým osobám tak skutečně vznikají důvodné pochybnosti o paušalizovaném přístupu soudů nižších stupňů při rozhodování o trestu, které úspěšně nevyvrací ani odůvodnění soudů nižších stupňů, které jen obecně odkazují na předpokládané stejné poměry obou obviněných. Není přitom zřejmé, zda soudy nižších stupňů vycházely z nějakých konkrétních zjištění ohledně majetkových, výdělkových i jiných poměrů obviněných, či zda s ohledem na nemožnost jejich zjištění tak činily (kvalifikovaným) odhadem podle §68 odst. 4 tr. zákoníku. Vysvětlení se tak nezdá dostatečně přesvědčivé, aby vyvrátilo uvedené pochybnosti o správnosti tohoto výroku. I v tom je třeba zjednat v dalším řízení, budou-li obvinění znovu uznáni vinnými, nápravu.
V. Závěrečné shrnutí
102. Z důvodů shora podrobně rozvedených Nejvyšší soud z podnětu podaných dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil ohledně obviněných V. M., E. Z. M., A. T. a obchodní společnosti P., a za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněné obchodní společnosti A. v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 3 To 141/2016, jakož i částečně ve výrocích o vině pod body 1. a 2. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 61 T 2/2016. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
103. Na Krajském soudu v Brně – pobočce ve Zlíně pak bude, aby provedl znovu hlavní líčení a v něm rozhodl o zbývajících skutcích uvedených v obžalobě, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, tj. o skutcích č. 1 a 2. Ohledně skutku č. 2 by vzhledem ke shora uvedenému rozboru měl obviněné znovu zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Dále by se měl zabývat skutkem uvedeným v obžalobě pod č. 1, i s ohledem na postoj stran zvážit, nakolik je třeba zopakovat či doplnit dokazování, případně zda je možno učinit nové rozhodnutí na stávajícím podkladě. Při případném doplnění (či opakování) dokazování se musí vystříhat shora označených procesních vad. Na základě řádně provedeného dokazování (při plném respektu k zásadám ovládajícím dokazování, jak plynou z právní úpravy a uznávané judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, zejména pokud jde o tzv. opomenuté důkazy) pak v součinnosti se stranami (zejména státním zástupcem jako veřejným žalobcem) učiní jasné skutkové závěry, a to jak v rovině objektivní, tak i v rovině subjektivní. Své skutkové závěry vyplývající z řádného vyhodnocení důkazů také soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Dospěje-li k závěru, že obvinění se daného skutku dopustili a že tento skutek je trestným činem, musí náležitou pozornost věnovat také odůvodnění výroku o trestech, který musí rovněž splňovat parametry ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, a to ve vztahu ke každému obviněnému individuálně, zvlášť a konkrétně, tedy nikoliv paušálně vůči všem obviněným, jak to učinil ve svém předchozím rozsudku.
104. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k rozsudku soudu druhého stupně (tzv. zákaz reformationis in peius ) – §265s odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu