ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.861.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 861/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněných L. D. , nar. XY v XY, bytem XY, a M. D. , nar. XY v XY, bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 79/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 T 79/2016.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Přerově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 T 79/2016, byli obvinění L. D. a M. D. uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili (stručně řečeno) tím, že:
L. D. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti L. S., IČO: XY, s rejstříkovým sídlem XY a M. D. jako její společník a oba obvinění současně jako osoby fakticky jednající a vystupující jejím jménem a na její účet, v období od 1. 1. 2010 do 15. 10. 2010 v XY a na jiných místech, při vědomí si nepříznivé finanční situace a množství neuhrazených závazků společnosti po splatnosti, ve vzájemné shodě a v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitelů společnosti:
- z podnikatelských účtů společnosti vedených u Komerční banky, a. s., pod č. XY a u GE Money Bank, a. s., pod č. XY, bez jakéhokoli zaúčtování v účetní evidenci provedli v období od 1. 1. 2010 do 13. 10. 2010 hotovostní výběry v celkové výši 8 180 000 Kč, kdy samotné založení účtu č. XY ze dne 24. 8. 2010, jakož i úhrady pohledávek dle faktur č. 04/2010, 05/2010, 06/2010, 07/2010, 09/2010 a 11/2010 v úhrnné výši 5 225 494 Kč na těchto účtech ve dnech 29. 6. 2010 a 20. 7. 2010 přijaté, zatajili před P. S., která za společnost FINED, s. r. o., se sídlem Wilsonova 3, Přerov, jako jediná pro L. S., v dané době zpracovávala účetnictví,
- ve dnech 26. 9. 2010 a 15. 10. 2010 přijali od odběratele L. S., V. Z., IČO: XY, s místem podnikání XY, hotovostní úhrady faktur č. 12/2010 ze dne 26. 8. 2010, znějící na částku 231 024 Kč a č. 20/2010 ze dne 15. 10. 2010, znějící na částku 254 587 Kč, aniž by tyto nechali zaúčtovat v účetní evidenci,
kdy s těmito disponibilními aktivy společnosti v úhrnné výši 8 665 611 Kč naložili blíže nezjištěným způsobem, načež s věřiteli přestali jakkoli komunikovat a společnost dne 27. 8. 2010 účelově převedli na R. Č., nar. XY, bytem XY, jenž jednatelství a obchodní podíl ve společnosti nenabyl v úmyslu provozovat jejím jménem podnikatelskou činnost, nýbrž proto, aby sehrál roli tzv. bílého koně a zastřel skutečný stav věci, pro nedostupnost účetnictví společnosti ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, tak trvale znemožnili řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů společnosti, zejména pak ty okolnosti, z jakého právního důvodu vybrali z bankovních účtů společnosti peněžní prostředky v hotovosti a na co je případně použili, stejně jako přijaté platby od V. Z.,
čímž vzhledem k nedostatku majetku postačujícího k úhradě závazků společnosti trvale zmařili uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů vyjmenovaných ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu s uvedením výše jednotlivých neuhrazených pohledávek. Celková škoda, kterou společným jednáním obvinění způsobili, byla vyčíslena na 4 099 047 Kč.
2. Obviněný L. D. byl za spáchání tohoto trestného činu odsouzen podle §254 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, který se skládá ze sto denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu. Pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Konečně byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému L. D. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích či jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury v trvání pěti let.
3. Obviněný M. D. byl za spáchání výše uvedeného trestného činu odsouzen podle §254 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, který se skládá ze sto denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu. Pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Konečně byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému M. D. uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to osobního motorového vozidla zn. BMW 530 DA 5/D, RZ XY, r. v. 2003, barvy černé-metal, VIN: XY.
4. Rozhodnutím nalézacího soudu byla současně oběma obviněným uložena podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“), povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody způsobené trestným, přičemž výše náhrad jednotlivým poškozeným byla v rozsudku podrobně uvedena. Podle §229 odst. 1 tr. řádu, pak byli tři poškození (společnost BETA SPEDICE, s. r. o., J. P. a společnost GSE, spol. s r. o.) odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci projednal odvolání obou obviněných ve veřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 a usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017 (dále také jako „napadené rozhodnutí“), jej podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že v předchozím řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění vybrali finanční hotovost z účtů, převzali platby ve výši přes 5 mil. Kč od společnosti BERGER BOHEMIA, a. s., a finanční hotovost od V. Z., přičemž výběr a převzetí zmíněných částek zatajili před S., která jim vedla účetnictví a připravovala podání daňového přiznání, poté M. D. převzal od S. účetnictví, které částečně předali R. Č., avšak s podstatnou částí účetnictví naložili v rozporu se zákonem o účetnictví a zmařili tak zjištění stavu majetku jejich společnosti a uspokojení pohledávek věřitelů. Úmysl obviněných si takto počínat je dokladován i tím, že při převodu společnosti na R. Č. nebyla provedena inventarizace majetku. Odvolací soud přitakal i závěrům nalézacího soudu stran otázky, zda subjektem přečinu podle §254 tr. zákoníku může být obviněný M. D., který byl ve společnosti L. S., toliko společníkem. Správnými shledal odvolací soud i úvahy nalézacího soudu, kterými byl veden při ukládání trestů, a způsob, jakým rozhodl o nárocích poškozených. Po zhodnocení všech těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obviněných L. D. a M. D. nejsou důvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
A) Dovolání obviněných
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání L. D. a M. D., podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Vymazala dovolání k Nejvyššímu soudu, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Obvinění v dovolání předně uvádějí, že nevedou v rámci dovolání polemiku se skutkovými závěry nalézacího ani odvolacího soudu, ale namítají, že konstrukce skutku vyjádřeného ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu se vůbec nevěnuje tomu, zda případným zašantročením účetnictví by v dané konkrétní situaci mohlo dojít k ohrožení majetkových práv věřitelů nebo k včasnému a řádnému vyměření daně společnosti L. S., ve které byli oba obvinění společníky a L. D. i jednatelem. V této souvislosti obvinění poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 (publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.), podle kterého je třeba se u přečinu podle §254 tr. zákoníku zaměřit i na prokázání znaku spočívajícího v ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, a oběma soudům nižších stupňů vytýkají, že jejich rozhodnutí spočívají na úvaze, že postačí pouhé hypotetické ohrožení věřitelů nebo zájmu státu na řádném odvedení daně, aniž by bylo nutno se tímto znakem zabývat nebo jej případně i prokazovat. Podle obviněných však ani řádným zaúčtováním přijatých faktur a plateb připsaných na účet společnosti L. S., by se nemohla nijak změnit majetková situace věřitelů, protože tyto prostředky musely být a byly uhrazeny na náklady spojené s realizací zakázek, především pak na úhradu mezd a odměn zaměstnanců a spolupracovníků společnosti L. S.
8. Dovolatelé dále poukazují na závěry nalézacího soudu, který uvedl, že za situace, kdy nebylo možné s ohledem na nedostupnost účetnictví přesně kvantifikovat objem vyplacených peněžních prostředků jednotlivým zaměstnancům, najatým brigádníkům a živnostníkům, dále objem peněžních prostředků vynaložených na stavební materiál, nářadí či ochranné pomůcky, a konečně objem vyplacených cestovních náhrad, popř. další vynaložené náklady v souvislosti s podnikatelskou činností společností, má soud za to, že se nepodařilo v tomto trestním řízení oběma obviněným prokázat spáchání zločinu poškození věřitele, když nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů. Obvinění však nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, uzavřel, že v jednání obou obviněných lze i přesto spatřovat spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí [sic], odst. 3 tr. zákoníku. Podle jejich názoru se totiž v nyní projednávaném případě nejedná o obdobnou či shodnou situaci v té části, která se týká naplnění znaku ohrožení majetkových práv jiného, když soud prvního stupně na více místech odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvinění museli vynaložit nikoliv malé náklady v souvislosti s realizací stavebních zakázek. Podle názoru obviněných postavil nalézací soud svůj závěr o vině a naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle §254 tr. zákoníku na nesprávné úvaze, že pokud se účetnictvím nepodařilo prokázat, jaká část prostředků byla skutečně použita, jde tato skutečnost k tíži obviněným, a to v celé výši neprokázané částky. Tento omyl měl nalézací soud napravit např. zadáním znaleckého posudku, který by postavil na jisto, jaké náklady bylo nutné vynaložit na realizaci zakázky na výstavbu cyklostezky v XY, jak navrhovali obvinění. Obvinění nalézacímu soudu vytýkají, že tento důkazní návrh odmítl s odůvodněním, že takové zkoumání nemá pro posouzení skutku význam a mohlo by být účelné pouze v případě, že by obvinění byli uznáni vinnými trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. S tímto závěrem obvinění nesouhlasí.
9. V další části svého dovolání obvinění opakují, že bylo třeba v trestním řízení zkoumat, k jakým účelům byly vybrané a inkasované finanční prostředky použity a zda pouhým řádným zaúčtování vytýkaných účetních operací a výběrů v hotovosti mohlo skutečně, nikoliv pouze hypoteticky, jak tvrdí soudy nižších stupňů, dojít k odlišnému uspokojení věřitelů. V této souvislosti dále obvinění vytýkají soudu prvého i druhého stupně, že uznaly obviněné vinnými spácháním kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, aniž by dospěly k závěru, že byla nikoliv řádným vedením účetnictví způsobena škoda jednotlivým věřitelům. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 3 tr. zákoníku je přitom třeba, aby pachatel činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 téhož ustanovení způsobil na cizím majetku značnou škodu. Soudy nižších stupňů však podle názoru obviněných nepovažovaly otázku škodlivého následku za právně významnou, když vzhledem k použití přísnější skutkové podstaty nebylo možno odmítnout argumentaci a návrhy obviněných k otázce, zda byl či nebyl způsoben trestněprávní následek. Jestliže pak oba soudy dospěly ke shodnému závěru ohledně neprokázání, jak obvinění s penězi naložili, nemůže být správný právní závěr o způsobení škody na cizím majetku, která je vyžadována u kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 3 tr. zákoníku. Nelogická je pak podle dovolatelů argumentace odvolacího soudu, že soud zvolil podstatně mírnější právní kvalifikaci jednání obou obviněných podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť shodně s trestným činem podle §222 tr. zákoníku je vyžadováno, aby byl trestným činem v kvalifikovaných skutkových podstatách způsoben následek v podobě škody na cizím majetku.
10. Na okraj dovolatelé také zmiňují, že nalézací soud i soud odvolací je uznaly vinnými spácháním přečinu podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neujasnily si však, zda skutek má být hodnocen podle alinea první nebo alinea třetí, když skutkový popis (obzvlášť pasáž uvedená ve výrokové části v druhém odstavci na druhé straně rozhodnutí nalézacího soudu) by mohl nasvědčovat spíše jednání podle alinea třetí, tedy že účetnictví bylo učiněno neupotřebitelným, resp. zatajeno, nikoliv však, že by nebylo vedeno. Právní kvalifikace podle alinea první je tak podle obviněných s ohledem na zvolenou skutkovou konstrukci nepřiléhavá.
11. Další námitka, kterou obvinění v dovolání vznáší, se týká otázky pachatelství přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Obvinění nepovažují za správné závěry odvolacího soudu, který uzavřel, že za pachatele uvedeného přečinu může být považován i obviněný M. D., který sice nevykonával ve společnosti L. S., funkci jednatele, ani nebyl vedením účetnictví formálně pověřen, avšak z jeho faktického jednání, kdy předkládal „do jisté doby potřebné doklady“ účetní společnosti a sdělil jí rovněž, že vedené účetnictví jí bude odebráno, je patrné, že se touto činností zabýval pouze on. Tyto závěry odvolacího soudu nepovažují obvinění za správné a jsou toho názoru, že trestní odpovědnost pachatele podle §254 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že z funkce nebo postavení, smlouvy nebo jiného právního úkonu existujícího mezi právnickou a fyzickou osobou (potencionálním pachatelem) musí vyplývat povinnost a právní odpovědnost takové osoby za řádné vedení účetnictví. Podle názoru obviněných to, že určitá osoba činí faktické úkony ve vztahu k externí účetní, ještě nemůže znamenat, že převzala pravomoc, která jinak ze zákona přísluší pouze statutárnímu orgánu společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k tomu, že odvolací soud sám dospěl k závěru, že žádné konkrétní pověření ani rozsah pravomoci nebyl dán a nemohl tak být ani prokázán, nelze podle názoru obviněných souhlasit s právním závěrem, že faktické neformální vystupování obviněného M. D. vůči účetní může znamenat převzetí odpovědnosti za vedení účetnictví a následně porušení této povinnosti. Dovolatelé dodávají, že pokud by tomu tak bylo, muselo by to na druhou stranu znamenat, že obviněný M. D. převzal pravomoc a povinnost vést účetnictví za statutární orgán, a je tedy otázkou, proč by naopak měl být trestně odpovědný obviněný L. D.
12. Závěrem svého dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
B) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
13. K dovolání obviněných se podle §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření úvodem shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněných a uvedl, že uplatněné námitky s výjimkou námitky týkající se neprovedení znaleckého dokazování ke zjištění nákladů společnosti na zakázku týkající se budování cyklostezky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] a je nutno je zčásti považovat za důvodné.
14. Námitku týkající se otázky, zda dovolatelé mohli být pachateli trestného činu podle §254 tr. zákoníku, neshledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvodnou. Předně uvedl, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku není přečinem s tzv. speciálním subjektem podle §114 tr. zákoníku. V případě podnikající právnické osoby, jakou byla společnost s ručením omezením, tedy mohl být podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pachatelem uvedeného přečinu její statutární orgán, ale též její zaměstnanec odpovědný za vedení patřičných dokladů. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, publikované pod č. 44/2014 Sb. rozh. tr., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v teoretické rovině by pachatelem tohoto trestného činu mohla být i osoba, která v účetní jednotce, o jejíž účetní doklady se jedná, fakticky působí bez jakéhokoli formálního pracovněprávního nebo obchodněprávního vztahu k této jednotce; touto osobou fakticky jednající na účet společnosti L. S., byl podle skutkových zjištění obviněný M. D. Ačkoli tedy obviněnému M. D. z postavení společníka odpovědnost za řádné vedení účetnictví formálně nevyplývala, vzhledem ke svým faktickým aktivitám ve společnosti, kdy se podílel na pohybu majetku společnosti a zajišťoval komunikaci s její účetní, mohl být pachatelem trestného činu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Těmito jeho aktivitami však právě proto, že rozsah jeho odpovědnosti nebyl striktně a jednoznačně vymezen žádným formálním aktem, nemohl být podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zbaven odpovědnosti za řádné vedení účetnictví obviněný L. D. jako jednatel společnosti a tedy její statutární orgán.
15. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neobstojí ani další dovolací námitka obviněných, která se týká znaků základní skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku; tohoto trestného činu se totiž dopustí nejen ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady vůbec neopatří nebo je vůbec nevyplňuje, ale také ten, kdo je vyplňuje nedostatečně, takže nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku a nemohou sloužit k jejich kontrole. Jestliže obvinění neuváděli v účetnictví společnosti údaje o mnohamilionových pohybech finančních prostředků společnosti, pak takovéto účetnictví – i kdyby bylo dostupné – by podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v žádném případě nemohlo poskytnout přehled o stavu hospodaření a majetku společnosti a soudy zvolená právní kvalifikace tedy byla správná. Důvodné nejsou ani námitky týkající se existence zákonného znaku „ohrozí tak majetková práva jiného.“ Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo na jisto postaveno, že společnost L. S., se nacházela ve špatné finanční situaci a měla celou řadu neuspokojených věřitelů se splatnými pohledávkami, přičemž je nepochybné, že obvinění tím, že za takové situace nevedli účetnictví o mnohamilionových pohybech na účtu společnosti a o řádově statisícových příjmech společnosti, učinili nedohledatelnou podstatnou část disponibilních prostředků společnostmi, čímž trvale znemožnili řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů společnosti a nepochybně minimálně ohrozili právo věřitelů na řádné uspokojení jejich pohledávek.
16. Jiná situace je však podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dána, pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §254 odst. 3 tr. zákoníku, jejímž znakem je způsobení značné škody; zde vedle sebe nemohou logicky obstát závěry, podle kterých ve vztahu k trestnému činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nelze kvantifikovat rozsah poškození věřitelů s ohledem na použití nezjištěné části finančních prostředků společnosti na úhradu závazků společnosti L. S., vzešlých z podnikatelské činnosti, současně však z hlediska právní kvalifikace podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze škodu přesně stanovit a považovat za škodu celou výši pohledávek neuspokojených věřitelů. Má-li být škoda spatřována v neuspokojení věřitelů v důsledku nedostatku majetku dlužníka, pak podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nelze existenci škody konstruovat rozdílně z hlediska znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce se dále v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, domnívá, že by bylo možno uvažovat, že škodou je cca 1 200 000 Kč, se kterou bylo evidentně disponováno ve prospěch obviněných, nikoli společnosti L. S., přičemž však nalézací soud označil původ těchto peněz z prostředků společnosti L. S., pouze za možný (obvinění „mohli mít majetkový prospěch z nevyúčtovaných dispozic“). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství má proto za to, že za situace, kdy podle závěru soudů nebylo možno kvantifikovat, a to ani minimální částkou, škodu způsobenou věřitelům trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, nelze současně učinit závěr o způsobení škody značné jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění svým jednáním nepochybně ohrozili majetková práva věřitelů, rozsah škody věřitelům skutečně způsobené však nelze přesně stanovit. Skutková zjištění za daného skutkového stavu tudíž opravňují toliko k právní kvalifikaci v základní skutkové podstatě přečinu podle zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Z toho důvodu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Přestože obvinění v dovolání neuvedli dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, lze vhledem k obsahu dovolání dospět k závěru, že usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci bylo napadeno dovoláním, protože jím bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, ač byl v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud k této formální vadě nepřihlížel a v dovolacím přezkumu tento dovolací důvod zohlednil.
18. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných L. D. a M. D. podle §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
19. Obvinění L. D. a M. D. ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných L. D. a M. D., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněnými tvrzená pochybení soudů nižších stupňů týkající se právní kvalifikace skutku, prokázání vzniku škody způsobené trestným činem a otázky pachatelství přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
20. Podle §265i odst. 3 tr. řádu, neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. V těchto intencích tak Nejvyšší soud k dovolání obviněných L. D. a M. D. přezkoumal usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že některé z námitek uplatněných v dovolání jsou důvodné.
A) K námitce nesprávného právního posouzení stran naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku
21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněných, kterou brojí proti závěrům nalézacího soudu o tom, že svým jednáním naplnili objektivní stránku skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Obvinění, jak již bylo shora uvedeno, soudům nižších stupňů vytýkají, že se nevěnovaly tomu, zda případným zašantročením účetnictví by v dané konkrétní situaci mohlo dojít k reálnému ohrožení majetkových práv věřitelů nebo k včasnému a řádnému vyměření daně společnosti L. S., ve které byli oba obvinění společníky a L. D. i jednatelem, a že jejich rozhodnutí spočívají na úvaze, že postačí pouhé hypotetické ohrožení věřitelů nebo zájmu státu na řádném odvedení daně, aniž by bylo nutno se tímto znakem zabývat nebo jej případně i prokazovat. Podle obviněných by se totiž ani řádným zaúčtováním přijatých faktur a plateb připsaných na účet společnosti L. S., nemohla nijak změnit majetková situace věřitelů, protože tyto prostředky musely být a byly uhrazeny na náklady spojené s realizací zakázek, především pak na úhradu mezd a odměn zaměstnanců a spolupracovníků společnosti L. S. Podle dovolatelů závěry soudů nižších stupňů neobstojí tím spíš, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně na několika místech uvádí, že nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů. Obvinění mají za to, že nalézací soud postavil svůj závěr o vině a naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle §254 tr. zákoníku na nesprávné úvaze, že pokud se účetnictvím nepodařilo prokázat, jaká část prostředků byla skutečně použita, jde tato skutečnost k tíži obviněným, a to v celé výši neprokázané částky. Tento omyl měl nalézací soud napravit např. zadáním znaleckého posudku, který by postavil na jisto, jaké náklady bylo nutné vynaložit na realizaci zakázky na výstavbu cyklostezky v XY, jak navrhovali obvinění.
22. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je tato námitka dovolatelů nedůvodná, když podle něj bylo prokázáno, že obvinění svým jednáním znemožnili řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů společnosti a nepochybně minimálně ohrozily právo věřitelů na řádné uspokojení jejich pohledávek.
23. Nejvyšší soud k nyní posuzované námitce předně připomíná, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.
24. Nalézací soud svůj závěr o vině založil na zjištění, že, stručně vyjádřeno, obvinění v průběhu roku 2010 provedli řadu hotovostních výběrů z bankovních účtů společnosti L. S., které zatajili před účetní společnosti S. mj. tím, že ji neinformovali o založení nového podnikatelského účtu u banky GE Money Bank, a. s., na který přesměrovali úhradu některých faktur od odběratelů, a neoznámením vystavení a proplacení faktur od odběratele BERGER BOHEMIA, a. s., v celkové výši přes 5 000 000 Kč. Obvinění podle zjištění soudu prvého stupně rovněž zatajili skutečnost, že od odběratele V. Z. obdrželi hotovostní úhradu faktur č. 12/2010 a 20/2010, které zněly na částky 231 024 Kč a 254 587 Kč, když s těmito prostředky následně opětovně naložili neznámým způsobem. Za této situace pak oba obvinění a třetí společník ve společnosti J. P. převedli své podíly na nového společníka R. Č., který neměl v úmyslu prostřednictvím společnosti L. S., dále vykonávat podnikatelskou činnost v rozsahu zapsaného předmětu podnikání.
25. Uvedená skutková zjištění nalézací soud vyhodnotil tak, že oba obvinění nevedením a zašantročením účetnictví společnosti a následným převodem podílů ve společnosti na tzv. bílého koně znemožnili přezkoumání, do jaké míry vybrané finanční prostředky užili na financování jejich podnikatelských aktivit ve společnosti L. S., jak tvrdili obvinění. Z toho důvodu nalézací soud neposoudil jednání obviněných jako trestného činu zločinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, který byl původně žalován, když podle jeho názoru nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů. V jednání obou obviněných však podle nalézacího soudu lze spatřovat spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí [sic], odst. 3 tr. zákoníku, když nevedli účetní zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k jejich vedení byli dle zákona povinni, a ohrozili tak majetková práva jiného, a tímto činem způsobili na cizím majetku značnou škodu. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu spočívající v „nevedení“ účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů znamená, že pachatel předstírá v ůč i jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgán ů m, že tyto doklady vede, ačkoliv skutečnost je jiná. K napln ě ní skutkové podstaty posuzovaného přečinu se dále vyžaduje ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Škoda, kterou soud prvého stupně vyčíslil na 4 099 047 Kč, což je škoda značná ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, vznikla podle jeho názoru jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obou obviněných, protože podle rozhodných skutkových zjišt ě ní se na jejím vzniku nepodílely žádné jiné okolnosti ani jednání jiných osob. Oba obvinění jednali úmyslně a se znalostí všech souvislostí včetně d ů sledků spojených s takovým jednáním. Obviněným bylo prokázáno zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když chtěli způsobem v zákoně uvedeným porušit zájem chráněný zákonem. Přitom záv ě r o napln ě ní subjektivní stránky vyplývá podle soudu prvého stupně především z charakteru a zp ů sobu jednání obou obviněných popsaných ve skutkové větě ve výroku o vin ě; ú myslné zavin ě ní obou obviněných je pak zřejmé též z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podob ě ohrožení majetkových práv věřitelských subjektů společnosti L. S., s nímž obvinění podle nalézacího soudu museli počítat jako s následkem, který z jejich jednání mohl snadno nastat a také nastal. Svým jednáním obvinění zasáhli do zájmu společnosti na řádném vedení účetnictví osoby provozující podnikatelskou činnost z důvodu ochrany věřitelských nároků (viz str. 43 – 44 rozsudku nalézacího soudu).
26. Odvolací soud se s uvedenými zjištěními i právním hodnocením nalézacího soudu ztotožnil, když konstatoval, že trestná činnost obou obviněných byla po skutkové stránce prokázána a že nalézací soud správně zvolil mírnější právní kvalifikaci skutku jako přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Soud poukázal na známost obviněných a R. Č., nevědomost třetího společníka J. P. o převodu podílů společnosti a ztotožnil se i s názorem nalézacího soudu, že vzhledem ke zvolené právní kvalifikaci není třeba vypracování znaleckého posudku, který by vyčíslil náklady obviněných na stavbu cyklostezky na XY. V ostatním odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že námitka obviněných, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu, který je jim kladen za vinu, není důvodná. Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, považuje za daného skutkového stavu zvolenou právní kvalifikaci skutku za přiléhavou. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku je deliktem ohrožovacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 362/2003, publikované pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.), a proto vznik škody není podmínkou trestnosti, ale postačí ohrožení právem chráněného zájmu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 763.). Znakem skutkové podstaty ohrožovacího trestného činu je v obecné rovině účinek v podobě nebezpečí, na rozdíl od trestného činu poruchového, jehož znakem je účinek v podobě poruchy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 105.).
28. Namítají-li obvinění, že se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly právě znakem ohrožení majetkových práv věřitelů společnosti L. S., nelze jim dát za pravdu, neboť nalézací soud na str. 43 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že nevedení a zašantročení účetnictví společnosti L. S., ze strany obou obviněných znemožnilo věřitelským subjektům dohledat aktiva společnosti upotřebitelná k uspokojení oprávněných nároků věřitelských subjektů, a že obvinění nevedením a zašantročením účetnictví znemožnili zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů společnosti, zejména pak ty okolnosti, z jakého právního důvodu v období od 1. 1. 2010 do 13. 10. 2010 obviněný L. D. vybral z bankovních účtů společnosti peněžní prostředky v hotovosti v úhrnné výši 8 180 000 Kč, jak naložili s hotovostí v úhrnné výši 485 611 Kč od V. Z., kdy s těmito finančními prostředky naložili blíže nezjištěným způsobem. Nalézací soud navíc správně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, ze kterého se podává, že jednání spočívající právě v trvalém znemožnění řádného zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů obchodní společnosti může naplňovat znak ohrožení majetkových práv jiného.
29. Nejvyšší soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry nalézacího soudu, na které v rozhodnutí o odvolání odkázal i odvolací soud, že jednání obviněných naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a to včetně znaku ohrožení majetkových práv jiného. K tomu dovolací soud uvádí, že minimálně o ohrožení majetkových práv věřitelů, jejichž pohledávky za společností L. S., nakonec nebyly vůbec uspokojeny, nemůže být pochyb. Nejvyšší soud nemá výhrady ani k postupu nalézacího soudu, který poté, co seznal, že za daného skutkového stavu, kdy nebylo na jisto postaveno, jakou část z vybraných finančních prostředků použili obvinění na financování podnikatelských aktivit společnosti L. S., a jakou část užili ve svůj osobní prospěch, uzavřel, že není možné obviněné shledat vinnými přísnějším trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, a namísto toho shledal obviněné vinnými mírněji přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku.
30. Ze shora uvedeného výkladu vyplývá, že není důvodný ani poukaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 (publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.), když podmínky vyjádřené v tomto rozhodnutí byly postupem soudů nižších stupňů splněny, neboť na prokázání znaku ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně nalézací soud zaměřil své dokazování a jeho výsledky pak vyjádřily ve skutkové i právní větě výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud ve svém usnesení, kterým zamítl odvolání obou obviněných, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v podstatě na ně odkázal (viz body 24 – 30 tohoto usnesení shora). Nejvyšší soud tak tuto námitku obviněných neshledal důvodnou.
31. Nejvyšší soud je však nucen částečně přitakat poznámce obviněných, kterou uvedli v čl. II. bod 13. svého dovolání a která se týká podřazení jednání obviněných pod příslušnou alinea přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud není sice toho názoru, že zvolená právní kvalifikace je nepřiléhavá, je však pravdou, že zejména soud nalézací se na několika místech odůvodnění svého rozhodnutí vyjadřuje nejasně, když odůvodnění budí dojem, že obvinění byli uznáni vinnými přečinem podle §254 odst. 1 alinea třetí, odst. 3 tr. zákoníku, ačkoliv ve výroku svého rozhodnutí uvádí právní kvalifikaci podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Soud prvého stupně také na několika místech (na str. 34, 40, 41, 42, 43) hovoří o zašantročení účetnictví společnosti L. S., a zejména pak na str. 43 odůvodnění svého rozhodnutí uzavírá, že v jednání obou obviněných lze spatřovat spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí [sic], odst. 3 tr. zákoníku. V dalším řízení tedy soud prvního stupně eliminuje právě uvedené nepřesnosti v tom směru, aby odůvodnění jako celek nebudilo žádné pochybnosti stran zvolené právní kvalifikace, a to včetně příslušné alinea §254 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud nalézací soud dospěje k názoru, že jednání obviněných spočívající zejména v zašantročení účetnictví společnosti L. S., naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1220/2007, publikované pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.), bude zapotřebí, aby tento závěr náležitě promítl do výroku i odůvodnění svého rozhodnutí, samozřejmě při respektování zákazu reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu, neboť dovolání podali jen oba obvinění (samozřejmě ve svůj prospěch).
B) K námitce nesprávného právního posouzení v otázce spolupachatele trestného činu
32. V další části svého dovolání obvinění polemizují se závěry soudů nižších stupňů týkajícími se otázky pachatele přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Obvinění nesdílejí závěr soudů, že za pachatele, resp. spolupachatele uvedeného trestného činu může být považován i obviněný M. D., který sice nevykonával ve společnosti L. S., funkci jednatele, ani nebyl vedením účetnictví formálně pověřen, avšak z jeho faktického jednání, kdy předkládal „do jisté doby potřebné doklady“ účetní společnosti a sdělil jí rovněž, že jí vedené účetnictví bude odebráno, je patrné, že se touto činností zabýval pouze on. Obvinění jsou toho názoru, že trestní odpovědnost pachatele podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že z funkce nebo postavení, smlouvy nebo jiného právního úkonu existujícího mezi právnickou a fyzickou osobou (potencionálním pachatelem) musí vyplývat povinnost a právní odpovědnost takové osoby za řádné vedení účetnictví. Podle názoru obviněných to, že určitá osoba činí faktické úkony ve vztahu k externí účetní, ještě nemůže znamenat, že převzala pravomoc, která jinak ze zákona přísluší pouze statutárnímu orgánu společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k tomu, že odvolací soud sám dospěl k závěru, že žádné konkrétní pověření ani rozsah pravomoci nebyl dán a nemohl tak být ani prokázán, nelze podle obviněných souhlasit s právním závěrem, že faktické neformální vystupování obviněného M. D. vůči účetní může znamenat převzetí odpovědnosti za vedení účetnictví a následně porušení této povinnosti. Dovolatelé dodávají, že pokud by tomu tak bylo, muselo by to na druhou stranu znamenat, že obviněný M. D. převzal pravomoc a povinnost vést účetnictví za statutární orgán, a je tedy otázkou, proč by naopak měl být trestně odpovědný obviněný L. D.
33. Nalézací soud vyšel ze svého zjištění uvedeného na str. 33 odůvodnění jeho rozhodnutí, že v letech 2009 – 2010 vystupovali za společnost L. S., při výkonu její podnikatelské činnosti oba obvinění, přičemž obviněný M. D., ačkoliv byl toliko společník a nikoliv jednatelem, sám za společnost objednával u dodavatelů dodávky materiálu na zakázky realizované v uvedeném období společností L. S., přebíral díla a jednal o úhradách faktur. Stejně tak účetní společnosti P. S. potvrdila, že při vedení účetnictví společnosti komunikovala převážně s tímto obviněným. Nalézací soud z tohoto důvodu na str. 34 odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že jeho závěry o trestněprávní odpovědnosti za spáchané jednání vůči věřitelům společnosti L. S., je tak nutné vztáhnout i na tohoto obviněného M. D., i když formálně sice nebyl statutárním orgánem společnosti, avšak fakticky za společnost konal a měl osobní prospěch z její podnikatelské činnosti.
34. Odvolací soud pak k této otázce uvádí, že u obviněného L. D. v tomto směru žádné pochybnosti nejsou, neboť jako jednatel byl statutárním orgánem společnosti L. S., a povinnost řádně vést účetnictví mu byla stanovena zákonem. Obviněný M. D. byl pak pouze společníkem L. S., a přímo ze zákona mu tato povinnost nevyplývala. Z výpovědi S. však vyplývá, že ohledně účetních záležitostí s ní vždy jednal obviněný M. D., který jí předkládal do jisté doby potřebné podklady, poté jí sdělil, že se firma dostala do špatné finanční situace, že bude převedena na jinou osobu a že si od ní účetnictví odeberou. Rovněž z jeho účtu jí chodily platby za vykonanou práci. Podle závěrů odvolacího soudu obviněný M. D. sice formálně vedením účetnictví pověřen nebyl a nebyl zajištěn žádný doklad, který by tomu nasvědčoval, z jeho celkového vystupování ve vztahu k S., která účetnictví vedla, je však zřejmé, že se touto činností ve společnosti L. S., zabýval pouze on. Rovněž z výpovědí svědků, jak je výše uvedeno, vyplývá, že při spolupráci s jinými podnikatelskými subjekty jednal často on, a to i o účetních záležitostech jako je placení a fakturace. Odvolací soud tak i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1283/2015, uzavřel, že pro posouzení trestní odpovědnosti je podstatné zjištění, že pachatel faktickým jednáním ohrozil majetkové zájmy právnické osoby, ve které působil. Nelze podle něj vycházet pouze z formálního označení funkce, ale je nezbytné respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi pachatelem a právnickou osobou, v níž byl činný, jakož i skutečný obsah činnosti, kterou pachatel prováděl ve prospěch této právnické osoby.
35. Nejvyšší soud přezkoumal ve shora uvedených intencích námitku obviněných týkající se pachatelství trestného činu podle §254 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že je důvodná.
36. Nejvyšší soud k uvedené otázce připomíná, že trestného činu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Z právě uvedeného vyplývá, že subjektem tohoto trestného činu může být pouze osoba, která je k vedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole povinna podle zákona. Podle §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době spáchání skutku, který je obviněným kladen za vinu (dále jen „obchodní zákoník“), jsou ve společnosti s ručením omezeným jednatelé povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.
37. Z uvedených zákonných ustanovení jednoznačně plyne, že vedení účetnictví je ve společnosti s ručením omezeným v kompetenci jednatele coby statutárního orgánu. Podle odborné literatury obchodní zákoník ukládá jednatelům „zajistit“ řádné vedení účetnictví, čímž je činí za toto vedení odpovědnými, aniž by zakládal jejich povinnost vést účetnictví osobně, jak to činí u vedení seznamu společníků (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář . 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s 464.).
38. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účetnictví v rozhodné době vedla pro společnost L. S., P. S., přičemž komunikaci s ní a předávání účetních podkladů zajišťoval zejména (nikoliv však výlučně) obviněný M. D. (č. l. 3751 verte trestního spisu). Výběry z bankovních účtů pak prováděl obviněný L. D., který měl jako jediný k oběma účtům společnosti dispoziční oprávnění.
39. Podle názoru Nejvyššího soudu je nepochybné, že primární odpovědnost za to, aby byly účetní S. předány veškeré podklady tak, aby mohlo být z její strany řádně vedeno účetnictví o všech účetních operacích, tížila ve společnosti L. S., obviněného L. D. Tento obviněný byl v uvedené společnosti jediným jednatelem a, jak uzavřely soudy nižších stupňů, nebylo zjištěno, že by touto činností pověřil někoho jiného, tedy ani obviněného M. D. Současně však podle názoru Nejvyššího soudu nelze pominout, že na zajišťování vedení účetnictví společnosti L. S., jak bylo shora uvedeno, se fakticky ve velké míře podílel i obviněný M. D. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval otázkou, zda je možné dovozovat trestněprávní odpovědnost podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku i u tohoto obviněného, u kterého podle zjištění obou soudů nižších stupňů na jednu stranu absentovalo jakékoliv formální pověření týkající se zajišťování vedení účetnictví, který však na druhou stranu tuto činnost, zjevně s vědomím a souhlasem jednatele společnosti, sám vykonával.
40. Nejvyšší soud vyšel při řešení uvedené otázky ze zjištění nalézacího soudu, že obviněný M. D. vykonával činnost, která podle zákona náležela druhému obviněnému L. D. coby jednateli společnosti L. S., tedy zajišťoval komunikaci a předávání účetních dokumentů účetní společnosti S. (str. 33 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Nejvyšší soud je toho názoru, že za takto zjištěného skutkového stavu, kdy nebylo zjištěno žádné formální pověření obviněného M. D. (viz str. 33 a 34 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, str. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), by přicházelo jednání obviněného M. D. posoudit jako pomoc ke spáchání trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť tento obviněný umožnil a usnadnil obviněnému L. D. spáchání trestného činu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku tím, že, ačkoliv předtím běžně účetní společnosti S. předával veškeré účetní dokumenty, v případě účetních operací uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně před účetní společnosti dokumenty týkající se těchto operací zatajil a znemožnil tak, aby o nich bylo řádně účtováno. Obviněného M. D. tak za daného skutkového stavu nelze považovat za spolupachatele trestného činu, který je obviněnému L. D. kladen za vinu, nýbrž toliko za účastníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Závěr o spolupachatelství M. D. by bylo možné dovodit pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno, že na tohoto obviněného byla převedena (např. na základě smluvního pověření), byť částečně, zákonná povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Nic takového však v průběhu trestního řízení podle závěru obou nižších soudů zjištěno nebylo (viz str. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
41. V souvislosti s otázkou pachatelství přečinu podle §254 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému M. D. považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013 (publikované pod č. 44/2014 Sb. rozh. tr.), na které ve svém vyjádření odkazuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle tohoto rozhodnutí pachatelem trestného činu podle ustanovení §254 tr. zákoníku (konkrétně toto rozhodnutí řešilo dovolání pachatele tr. činu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku) může být podle zákona kterákoli fyzická nebo právnická osoba, neboť se nevyžaduje speciální nebo konkrétní subjekt. U právnické osoby to zpravidla bude ta právnická osoba, která má sama vést ř ádné ú č etnictví. Pokud jde o pachatele – fyzickou osobu, zpravidla to bude podnikatel – fyzická osoba nebo statutární orgán (nap ř . č len p ř edstavenstva akciové spole č nosti, jednatel spole č nosti s ru č ením omezeným, pop ř . pracovník managementu nebo jiný odpov ě dný zam ě stnanec právnické osoby nebo její složky, nebo zam ě stnanec podnikatele-fyzické osoby), který vede ú č etnictví dané ú č etní jednotky nebo má z jiného d ů vodu p ř ístup k ú č etním knihám, zápis ů m nebo jiným doklad ů m a který je v takové funkci nebo postavení, v n ě mž je odpov ě dný za jejich správnost (m ů že to být nap ř . ř editel, ale i ú č etní, pop ř . programátor nebo operátor po č íta č e, pokud je ú č etnictví nebo jiná evidence vedená prost ř edky výpo č etní a jiné techniky). Podle uvedeného rozhodnutí je t ř eba zjiš ť ovat na podklad ě zákona, pop ř . resortních p ř edpis ů , organiza č ního nebo pracovního ř ádu, pracovní smlouvy apod., rozsah konkrétní pravomoci takového pracovníka a její souvislost s posuzovanou trestnou č inností. Nutno dodat, že v tehdy projednávaném případě byla obvin ě ná ve spole č nosti zam ě stnána jako provozní, což s sebou neslo i p ř ijímání a vydávání ú č etních doklad ů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pachatelem tehdy souzeného trestného činu mohl být nejenom její statutární orgán, ale též její zaměstnanec odpovědný za vedení dokladů uvedených v ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku.
42. V nyní projednávané věci spočívá oproti právě citovanému rozhodnutí hlavní rozdíl v tom, že obviněný M. D. podle zjištění soudů nižších stupňů nedisponoval žádným ani formálním pověřením k účasti na vedení účetnictví společnosti L. S. Oproti tomu, v citovaném rozhodnutí byla obviněná zaměstnána na pozici provozní společnosti, což s sebou neslo i přijímání a vydávání účetních dokladů. Nelze tak souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého z uvedeného rozhodnutí plyne, že v teoretické rovině by pachatelem trestného činu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku mohla být i osoba, která v účetní jednotce, o jejíž účetní doklady se jedná, fakticky působí bez jakéhokoli formálního pracovněprávního nebo obchodněprávního vztahu k této jednotce. Nejvyšší soud sice v tomto rozhodnutí konstatuje, že okruh pachatelů tohoto trestného činu (přečinu) se neomezuje pouze např. na statutární orgán právnické osoby, na druhou stranu však vyžaduje, aby pro závěr o pachatelství byl zkoumán rozsah konkrétní pravomoci daného pracovníka a její souvislost s posuzovanou trestnou č inností, když tímto pachatelem může být také např. zaměstnanec. V návaznosti na právě uvedené má Nejvyšší soud v nyní souzené věci za to, že není rozhodné zařazení pachatele v účetní jednotce, nýbrž že je třeba zkoumat, zda daná osoba byla vedením příslušných dokladů či alespoň zajišťováním jejich vedení povinna (a to i na základě pověření) či nikoliv. Podle doposud zjištěného skutkového stavu nebyl obviněný M. D. pověřen vedením účetnictví ve společnosti L. S. V takovém případě však podle Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru o vině tohoto obviněného přečinem podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, nýbrž za daného skutkového stavu by bylo možno jeho jednání vyhodnotit jako pomoc ke spáchání trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Závěr o tom, že obviněný M. D. spáchal přečin podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, by bylo možné učinit pouze tehdy, bylo-li by prokázáno, že existovalo alespoň neformální pověření ze strany společnosti L. S., na základě kterého se obviněný M. D. podílel na zajišťování vedení účetnictví této společnosti. V dalším řízení tak bude úkolem nalézacího soudu, aby v intencích právě uvedených pokynů Nejvyššího soudu znovu konkrétně zjistil, jaké bylo rozdělení rolí ve společnosti L. S., přičemž určitý význam může mít i blízký příbuzenský vztah obou obviněných a způsob vystupování obviněného M. D., jak byl popsán např. svědkyní P. S.
43. Odlišná by však byla situace tehdy, dospěl-li by nalézací soud (samozřejmě při respektování zákazu reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu) k závěru, že jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku (viz bod 31. odůvodnění tohoto usnesení). Obviněný M. D. by v takovém případě mohl být odpovědný jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, neboť na rozdíl od přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (s dikcí „…ač je k tomu podle zákona povinen“) není trestní odpovědnost v případě přečinu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku vázána na obdobný znak, což je i logické, neboť znaky této posledně uvedené skutkové podstaty naplní každý, kdo „účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají“.
44. Otázky pachatelství trestného činu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se týká i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1283/2015, na které ve svém rozhodnutí odkázal odvolací soud s tím, že podle tohoto rozhodnutí při posuzování trestní odpovědnosti nestačí vycházet jen z formálního označení funkce, ale je nezbytné respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi pachatelem a právnickou osobou, v níž byl činný, jakož i skutečný obsah činnosti, kterou pachatel prováděl ve prospěch této právnické osoby. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterými byl obviněný, který byl mysliveckým hospodářem, shledán vinným mj. trestným činem podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, když tohoto trestného činu se dopustil tím, že neplnil svou povinnost vést záznamy o hospodaření v honitbě, zejména o ulovené zvěři, jejím prodeji a ostatních dispozicích s ní, a připravovat statistická hlášení pro orgány státní správy myslivosti. Nejvyšší soud v tomto řízení aproboval závěry soudů nižších stupňů, že, stručně řečeno, obviněný, ačkoliv nebyl v postavení statutárního orgánu a neměl odpovědnost za výsledky mysliveckého hospodaření, mohl být pachatelem uvedeného trestného činu, neboť podle §35 odst. 5 písm. d) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, měl povinnosti bezprostředně související s hospodařením mysliveckého spolku, a to vést záznamy o hospodaření v honitbě, zejména o ulovené zvěři, jejím prodeji a ostatních dispozicích s ní. S tím pak úzce souvisí jeho povinnost předkládat osobě určené k vedení účetních knih, tedy pokladníkovi mysliveckého spolku, účetní doklady, které vystavil právě v souvislosti s prodejem ulovené zvěře, přičemž v mysliveckém spolku byl obviněný fakticky jedinou osobou, která byla oprávněna a povinna zajišťovat myslivecké hospodaření. Nejvyšší soud je toho názoru, že s přihlédnutím k právě uvedenému je zřejmé, že obviněný M. D. je v nyní projednávaném případě ve značně odlišném postavení než obviněný myslivecký hospodář v citovaném rozhodnutí, když, na rozdíl od obviněného mysliveckého hospodáře, obviněný M. D. nezastával ve společnosti L. S., žádnou funkci výkonného charakteru, když byl toliko společníkem a podle zjištění soudů nižších stupňů ho netížila žádná zákonná ani smluvní povinnost související (a to ani nepřímo) s vedením účetnictví. Z důvodu zmíněných odlišných skutkových zjištění nelze závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1283/2015, v tomto případě aplikovat. Rozhodným pro posouzení povahy pachatelství u osoby obviněného M. D. bude v dalším řízení zjištění, zda tohoto obviněného tížila ve společnosti L. S., určitá míra odpovědnosti ve vztahu k zajišťování vedení účetnictví, která by vycházela z alespoň neformálního pověření ze strany společnosti (viz bod 42. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
45. Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud námitku obviněných týkající se spolupachatelství přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ohledně obviněného M. D. důvodnou, když dospěl oproti soudům nižších stupňů k odlišnému závěru stran formy trestné součinnosti obou obviněných. V dalším řízení tak soud prvého stupně tyto právní závěry Nejvyššího soudu náležitě zohlední.
C) K námitce nesprávného právního posouzení stran naplnění znaku značné škody ve smyslu §254 odst. 3 tr. zákoníku
46. Obvinění v dovolání dále brojí proti postupu nalézacího soudu, který uzavřel, že obvinění svým jednáním naplnili kromě základní též kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu vyjádřenou v §254 odst. 3 tr. zákoníku, neboť jednáním popasným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu byla způsobena značná škoda (škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč – viz §138 odst. 1 tr. zákoníku).
47. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na závěry nalézacího soudu, který uvedl, že za situace, kdy nebylo možné s ohledem na nedostupnost účetnictví přesně kvantifikovat objem vyplacených peněžních prostředků jednotlivým zaměstnancům, najatým brigádníkům a živnostníkům, dále objem peněžních prostředků vynaložených na stavební materiál, nářadí či ochranné pomůcky, a konečně objem vyplacených cestovních náhrad, popř. další vynaložené náklady v souvislosti s podnikatelskou činností společnosti, má soud za to, že se nepodařilo v tomto trestním řízení oběma obviněným prokázat spáchání zločinu poškození věřitele, když nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů. Podle názoru dovolatelů za této situace, kdy soud zvolil kvalifikovanou skutkovou podstatu podmíněnou způsobením značné škody, nebylo možno odmítnout argumentaci a důkazní návrhy obviněných k otázce, zda jejich jednáním byl či nebyl způsoben trestněprávní následek. Obvinění konkrétně navrhovali provedení znaleckého posudku, který by postavil na jisto, jaké náklady bylo nutno vynaložit na realizaci zakázky cyklostezky na XY, přičemž ani jeden ze soudů nižších stupňů tento důkaz neprovedl. Jestliže pak soud prvního i druhého stupně dospěly ke shodnému závěru ohledně neprokázání, jak obvinění s penězi naložili, nemůže být podle obviněných správný právní závěr o způsobení škody na cizím majetku, která je vyžadována u kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 3 tr. zákoníku. Nelogická je pak podle dovolatelů argumentace odvolacího soudu, že soud zvolil podstatně mírnější právní kvalifikaci jednání obou obviněných podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť shodně s trestným činem podle §222 tr. zákoníku je vyžadováno, aby byl trestným činem v kvalifikovaných skutkových podstatách způsoben následek v podobě značné škody nebo škody velkého rozsahu na cizím majetku.
48. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedené námitce dovolatelů přitakal, když konstatoval, že za situace, kdy podle závěru soudů nebylo možno kvantifikovat, a to ani minimální částkou, škodu způsobenou věřitelům trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, nelze současně učinit závěr o způsobení značné škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku.
49. Nalézací soud dospěl stran uvedené otázky k závěru, že jednáním obviněných spočívajícím v nevedení a zašantročení účetnictví společnosti L. S., bylo věřitelským subjektům znemožněno dohledat aktiva společnosti upotřebitelná k uspokojení oprávněných nároků těchto věřitelských subjektů. Obvinění tak znemožnili zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů společnosti, zejména pak ty okolnosti, z jakého právního důvodu v období od 1. 1. 2010 do 13. 10. 2010 obviněný L. D. vybral z bankovních účtů společnosti peněžní prostředky v hotovosti v úhrnné výši 8 180 000 Kč, jak naložili s hotovostí v úhrnné výši 485 611 Kč od V. Z., kdy s těmito finančními prostředky naložili blíže nezjištěným způsobem. Podle soudu prvého stupně, byť nelze vyloučit, že obvinění vynaložili v průběhu roku 2010 náklady na chod společnosti a plnění zakázek, nebylo právě a jen v důsledku nepřístupnosti účetnictví zaviněné obviněnými možné verifikovat právní důvod dalšího nakládání s finančními prostředky. Za takto zjištěné důkazní situace, kdy bylo v řízení bezpečně prokázáno, že obvinění reálně nejednali s R. Č. o převzetí obchodních podílů ve společnosti L. S., ve smyslu běžných obchodních zvyklostí, že oba obvinění i po dni 27. 8. 2010 výlučně sami rozhodovali o obchodním vedení společnosti, a že i nadále jednali s obchodními partnery společnosti, lze podle nalézacího soudu spolehlivě uzavřít, že obvinění R. Č. nepředali účetnictví společnosti, nýbrž že jim zůstalo v dispozici a naložili s ním blíže nezjištěným způsobem. Jestliže obvinění zinscenovali formální, účelový a skutečnosti neodpovídající převod obchodních podílů ve společnosti na nastrčenou osobu R. Č., je možné uzavřít, že obvinění tímto svým jednáním trvale znemožnili řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů citované společnosti, ke škodě oprávněných nároků věřitelských subjektů. Tímto svým protiprávním jednáním obvinění způsobili škodu v úhrnné výši 4 099 047 Kč, kdy tomu odpovídající aktiva ušla z majetku společnosti, přičemž jedině v důsledku nevedení a zašantročení účetnictví společnosti nebylo možné zjistit, k jakým účelům obvinění tato aktiva použili. Nalézací soud uzavřel, že se v trestním řízení nepodařilo oběma obviněným prokázat spáchání zločinu poškození věřitele, když nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů. V jednání obou obviněných však podle nalézacího soudu lze spatřovat spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí [sic], odst. 3 tr. zákoníku, když nevedli účetní zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k jejich vedení byli podle zákona povinni, a ohrozili tak majetková práva jiného, a tímto činem způsobili na cizím majetku značnou škodu. Obvinění svým jednáním způsobili škodu v úhrnné výši 4 099 047 Kč. Uvedená škoda tedy vznikla jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obou obviněných, protože podle rozhodných skutkových zjištění se na jejím vzniku nepodílely žádné jiné okolnosti ani jednání jiných osob.
50. Odvolací soud se k uvedeným dovolateli namítaným pochybením soudu prvého stupně stran naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty výslovně nevyjádřil, když v bodě 36. odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze obecně plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího.
51. Nejvyšší soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že námitka obviněných týkající se naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku je důvodná.
52. Nejvyšší soud předesílá, že způsobení značné škody činem uvedeným v §254 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku je jediným znakem kvalifikované skutkové podstaty vyjádřeným v §254 odst. 3 tr. zákoníku. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. K naplnění tohoto znaku je tak třeba, aby se jím soud zabýval v průběhu dokazování a aby v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých skutečností a úvah vzal soud naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty za prokázané.
53. Namítají-li dovolatelé, že, stručně řečeno, nejsou správné závěry soudů obou nižších stupňů, které na jedné straně uznaly obviněné vinnými přečinem podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku a současně dospěly k závěru o neprokázání, jak obvinění s penězi naložili, je třeba jim dát za pravdu. Neobstojí pak ani závěr soudů, podle kterých v situaci, kdy nebylo možno zjistit, jaký byl osud předmětných finančních prostředků, bylo na místě obviněné shledat vinnými přečinem podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku, namísto zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jak byl skutek původně v obžalobě právně kvalifikován. Není konečně správná ani úvaha odvolacího soudu vyjádřená v bodě 37. odůvodnění jeho rozhodnutí, podle které není návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně nákladů, které obvinění vynaložili na stavbu cyklostezky na XY, opodstatněný, když jeho vypracování nemá pro posouzení věci význam a jistý účel by mohl mít pouze v případě, že by obvinění byli uznáni vinnými zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
54. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že pro závěr o vině přečinem podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku, je zapotřebí identifikovat a kvantifikovat škodu, která byla způsobena tím, že obvinění nevedli účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu podle zákona byli povinni. Pokud tedy soud prvého stupně dospěl k závěru, že se nepodařilo v tomto trestním řízení oběma obviněným prokázat spáchání zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, když nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů, nebylo lze bez dalšího dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
55. Současně je však zapotřebí dát do jisté míry za pravdu soudu prvého stupně, který uvedl, že shora popsaná nemožnost zjistit osud dotčených finančních prostředků byla způsobena jednáním obviněných, kteří v průběhu roku neúčtovali o finančních transakcích ve společnosti L. S., a tím trvale znemožnili zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů v této společnosti. Nalézací soud na str. 43 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že právě a jen v důsledku nepřístupnosti účetnictví zaviněné obviněnými nebylo možné verifikovat právní důvod dalšího nakládání s finančními prostředky. Nejvyšší soud je rovněž toho názoru, že právě nevedení účetnictví o předmětných finančních operacích (hotovostní výběry z účtů společnosti L. S., a hotovostní proplacení vystavených faktur) a jejich zatajením před účetní P. S. je, spolu s časovým odstupem od spáchání jednání uvedeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně, hlavním důvodem, proč nebylo možné v průběhu trestního řízení zjistit, jaké množství finančních prostředků obvinění svým jednáním ze společnosti vyvedli a užili ve svůj prospěch a jaké jejich množství použili, jak sami tvrdí, na chod společnosti a realizaci dalších zakázek. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že smyslem a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo účetnictví vede, i oprávněné třetí osobě (např. správci daně, věřiteli) věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu (srov. §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), kterým je – zjednodušeně řečeno – hospodaření účetní jednotky (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 Afs 91/2008). Pokud toto účetnictví absentuje, je přezkoumání hospodaření účetní jednotky a finančních toků v ní prakticky vyloučeno.
56. Jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje, že stanovení výše škody způsobené trestným činem bude s ohledem na nedostupnost účetnictví a značnou dobu, která od spáchání jednání obviněných uplynula, nelehkým úkolem, je nutné setrvat na tom, že pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku je třeba v trestním řízení určit výši škody, kterou obvinění nevedením účetnictví způsobili. Současně však lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002 – I., podle kterého jestliže není možné zjistit přesnou výši škody, musí se zjistit alespoň minimální výše, přičemž tato minimální výše škody se musí opírat o provedené důkazy stejně jako každá jiná okolnost, a není možné ji určit odhadem; v rozsudku poté musí být minimální výše škody určena číselně a není možné ji určit jen slovním opisem, např. že vznikla škoda v zanedbatelné výši. Nalézací soud tak bude provádět dokazování v tom směru, aby byla zjištěna alespoň minimální výše škody způsobené jednáním obviněných; tato škoda přitom odpovídá rozdílu v uspokojení věřitelů společnosti L. S., za situace, pokud by obvinění řádně účtovali o předmětných účetních operacích a peněžní prostředky zůstaly v dispozici společnosti L. S., a (nulového) uspokojení, kterého bylo reálně dosaženo. Namítají-li dovolatelé, že finanční prostředky použili na realizaci dalších zakázek společnosti L. S., bude třeba se v dalším řízení vypořádat s tím, jaké byly náklady společnosti L. S., v souvislosti s těmito zakázkami. Vzhledem k tomu, že tyto měly být realizovány před značně dlouhou dobou, bude nutné nechat stran právě uvedených otázek zpracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, který by na podkladě odborných znalostí určil hodnotu skutečně provedených prací.
57. Nalézací soud v této souvislosti rovněž zohlední názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který na str. 7 svého vyjádření k dovolání uvádí, že v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, by bylo možno uvažovat o tom, že škodou je částka cca 1 200 000 Kč spočívající v dispozicích učiněných v osobní prospěch obviněných (nákup automobilu, hotovostní vklady a převody finančních prostředků na osobní účty – viz str. 40 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). S tímto tvrzením je třeba se v dalším řízení vypořádat, neboť uvedené transakce by mohly také přispět ke zjištění alespoň minimální výše škody, a proto je třeba i k těmto transakcím oba obviněné znovu vyslechnout, a to především k původu finančních prostředků použitých uvedeným způsobem, a v neposlední řadě jejich případná vyjádření náležitě v dalším dokazování ověřit.
58. Ze všech těchto důvodů soudy nižších stupňů pochybily, jestliže shledaly oba obviněné L. D. a M. D. vinnými přečinem podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku, aniž by postavili na jisto, jaké (alespoň minimální) výše dosahovala škoda, která byla jednáním obviněných způsobena, resp. pokud byl výrok o vině obou obviněných v tomto směru v rozporu s jeho odůvodněním, v němž oba nižší soudy uzavřely, že nebylo možné kvantifikovat reálně způsobenou škodu představovanou hodnotou majetku společnosti, se kterým obvinění naložili zkracujícím způsobem na úkor nároků věřitelů, byť se tento závěr primárně týkal zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
59. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněných týkající se nesprávného právního posouzení v otázce pachatele tohoto trestného činu a také nesprávného právního posouzení stran naplnění kvalifikačního znaku „značné škody“ u skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první, odst. 3 tr. zákoníku, zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 2 To 241/2017, tak i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 T 79/2016, a současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
60. Především se bude ve smyslu shora uvedených pokynů a právních názorů Nejvyššího soudu nalézací soud zabývat tím, zda jednání obviněného M. D. bude ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a v návaznosti na jednání obviněného L. D. posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nebo jen jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž současně jednoznačně vyřeší, zda je třeba popsaný skutek kvalifikovat podle alinea první nebo třetí §254 odst. 1 tr. zákoníku. V případě, že nalézací soud shledá obviněné vinnými přečinem podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, může být obviněný M. D. z hlediska trestné součinnosti odpovědný jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, neboť znaky skutkové podstaty tohoto přečinu naplní každý, kdo „účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají“, aniž by bylo vyžadováno, aby byl k vedení takových dokladů „podle zákona povinen“.
61. V dalším řízení bude úkolem nalézacího soudu znovu se také zabývat výší způsobené škody, když pro závěr o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, bude zapotřebí postavit najisto, jaké (alespoň minimální) výše dosahovala škoda, která byla jednáním obviněných způsobena, a zda dosahovala výše značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. K prokázání tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty nalézací soud vhodným způsobem přizpůsobí dokazování a za účelem vypořádání obhajoby obviněných, že finanční prostředky použili na realizaci dalších zakázek společnosti L. S., nechá zpracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady.
62. Závěrem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení a je povinen provést shora uvedené úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaných oběma obviněnými, samozřejmě v jejich prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu).
63. Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněných v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 1. 2019
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu