ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1131.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1131/2019-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2019 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, bytem XY, okr. XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 9 To 80/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 119/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 9 To 80/2019, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného zrušen ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 T 119/2017, kterým byl M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu probačního úředníka a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, a to řízení všech motorových vozidle na dobu tří let.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 9 To 80/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] s argumentací, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V následném odůvodnění poukázal na to, že „v rámci provedeného dokazování před soudy obou stupňů nebylo jednoznačně prokázáno, kdo předmětným vozidlem do ulice XY přijel, resp. kdo předmětné vozidlo řídil“. Soudu odvolacímu vytkl, že pokud k závěru o jeho vině dospěl např. na podkladě kamerového záznamu o příjezdu a zaparkování předmětného vozidla, pak nelze rozpoznat obličej této osoby, tudíž nelze dospět k závěru, že tímto řidičem měl být obviněný. Podle mínění obviněného se soudy přesvědčivě nevypořádaly ani s výpovědí svědka H., který nebyl přítomen konverzaci kolegy (policisty) s obviněným, tudíž nemohl ani slyšet domnělé (dle obviněného) tvrzení obviněného (řečené druhému policistovi), že by snad on měl být řidičem motorového vozidla, ale mohl slyšet a slyšel až tu část, kdy obviněný uvedl, že není řidičem vozidla, že řidič je někde mimo. Podle názoru obviněného nebylo jednoznačně prokázáno, že by on byl řidičem motorového vozidla, a tudíž nemohl ani naplnit znaky přečinu, kterým byl uznán vinným. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a jej zprostil obžaloby.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek v dovolání uplatněných se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) K uplatněnému dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V předmětné trestní věci bylo dovolání s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacím soudem podáno prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) V reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti, a to v souvislosti s přezkumem dovoláním napadených rozhodnutí v závislosti na obsahu uplatněných námitek. V řízení před soudy nižších stupňů se obviněný hájil tím, že předmětné vozidlo neřídil a neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval, že to byl on, kdo předmětným vozidlem do ulice XY přijel. Tvrdil a tvrdí, že vozidlo řídila jemu známá blízká osoba, která když viděla policisty u vozidla, tak už dál (myšleno k vozidlu) nešla. U veřejného zasedání poukazoval dále na neprovedení kamerového záznamu z místa zaparkovaného vozidla, na ty části výpovědi svědků, ve kterých sami uvedli, že neviděli obviněného vozidlo řídit a tuto skutečnost zjišťovali pouze prostřednictvím telefonátu na třetí osobu, mající kamerové záznamy na starosti a na rozpory ve výpovědi svědka H. K uvedeným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že na tyto již nižší soudy reagovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí také rozvedly, na základě kterých důkazů dospěly k závěru, že řidičem, který do ulice XY předmětným vozidlem přijel, byl obviněný. Přitom je nesporné a obviněný nezpochybňuje, že o tom, že je mu uložen zákaz řízení motorových vozidel věděl (viz např. bod 5, 6 rozsudku; bod 4 usnesení). Vzhledem k tomu, že v dovolání uplatnil obviněný obsahově shodné námitky s těmi, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, nikoli však v případě, že se s tímto dovolacím důvodem míjí].
9) V souvislosti s argumentací obviněného, že z kamerových záznamů nelze dospět ke kategorickým závěrům, že on byl osobou, která s vozidlem přijela, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný primárně odmítá skutková zjištění a celé jeho dovolání je zaměřeno na argumentaci, že se uvedeného jednání nedopustil, že vozidlo neřídil. Zaměřuje se tedy na zpochybňování důkazů jeho vinu prokazujících [kamerového záznamu, který provedl odvolací soud a na základě něhož dospěl k jednoznačnému závěru, že z vozidla vystoupila pouze jedna osoba, a to osoba řidiče, která opakovaně vyzvedla předměty ze zavazadlového prostoru vozidla, tyto odnesla a zase se k vozidlu vrátila, přičemž se jednalo o totožnou osobu, která k vozidlu přišla, když toto bylo kontrolováno policií (bod 4 usnesení odvolacího soudu); svědka H.– který sám připustil, že z vozidla vystoupil později než kolega F., který situaci s obviněným řešil, avšak bylo to v době, kdy obviněný k vozidlu přicházel a ve shodě se svědkem F. uvedl, že slyšel, že obviněný uvedl, že vozidlo řídil, celou věc chtěl vyřídit rychle v blokovém řízení, ale až v okamžiku, kdy nebyl schopen předložit zbývající doklady (řidičský průkaz) začal tvrdit, že vozidlo neřídil]. Ze shora uvedeného je tedy nesporné, že obviněným není uplatňováno „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, ale soudům je vytýkáno, že nesprávně hodnotily důkazy, neboť nedospěly k závěru, že obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil, a proto navrhuje zproštění obžaloby. Nejvyšší soud nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnil a na které odkazuje, považuje za potřebné poukázat i na další nelogičnost v argumentaci obviněného, když tvrdí, že se spolu (tím je myšleno s řidičem, který podle verze obviněného měl vozidlo řídit) chtěli podívat na XY, aby současně uvedl, že spolu nebyli, měli se tam zdržet cca dvě minuty atd., přičemž je nesporné, že z vozidla vystoupila pouze jedna osoba, která z vozidla vynášela předměty.
10) Obviněným je tedy předkládáno zcela odlišné skutkové zjištění oproti zjištění, které učinil soud prvního stupně a správným shledal soud odvolací, spočívající v tom, že to byl obviněný, který přes jemu uložený trest zákazu činnosti řídil motorové vozidlo. Ve vztahu k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
11) Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné ve vztahu k dovolacímu řízení zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené např. pod jimi tvrzený extrémní nesoulad, či formální odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Shora bylo také zmíněno, že je nutno, aby Nejvyšší soud důsledně posuzoval charakter námitek uplatněných v dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s výše uvedenou problematikou, tj. otázkou pravé podstaty dovolací argumentace, otázkou rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu a otázkou vlastní představy obviněných o tom, jak by mělo podle jejich mínění skutkové zjištění po provedeném dokazování vypadat, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
12) Jak již Nejvyšší soud zdůraznil zejména v bodě 9) svého usnesení, námitky obviněného v žádném případě nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jejich pravá podstata spočívá v tvrzení obviněného, že se jednání, pro které byl uznán vinným a odsouzen nedopustil, když soudy pro své závěry o jeho vině neměly dostatek důkazů, ev. byly nesprávně hodnoceny. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 12).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu