ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1150.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1150/2019-1075
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 3 To 369/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 68/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 1 T 68/2017, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku pod body 1 - 9, dále přečinem útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku pod body 10 - 11 a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku pod bodem 12. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 a 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal odvolání obviněný, jakož i státní zástupkyně [do výroku o vině ohledně skutků pod body 10-11, a výroku o trestu]. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 pod č. j. 3To 369/2018-965 z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 10) – 11) a výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými pod body 10 - 11 citovaného rozsudku. Při nezměněném výroku o vině v bodech 1) – 9) a 12) rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 1 T 68/2017, odsoudil obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněného pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. V tomto kontextu zdůraznil především pochybení soudů obou stupňů stran hodnocení důkazů, kdy má za to, že se trestných činů, pro které byl odsouzen, nedopustil, a to zejména proto, že se jednak vůči poškozené M. - své matce - žádného násilí nedopustil, jednak proto, že poškozená platební kartou, kterou měl obviněný údajným násilím získat, vůbec nedisponovala, jakož i proto, že poškozená se všemi půjčkami, které byly činěny jejím jménem, souhlasila. V této souvislosti pak obviněný namítl rovněž nesprávnost hodnocení svědeckých výpovědí, jakož i soudy nedostatečné zhodnocení skutečnosti, že sama poškozená následně sama protiprávní jednání obviněného odmítala. V této souvislosti (se změnou výpovědi poškozené) obviněný zpochybnil závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie o tzv. Stockholmském syndromu vyskytujícím se u poškozené. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 3 To 369/2018 a věc mu vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve svém dovolání nevznesl námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního a druhého stupně či nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Státní zástupce má dále za to, že obviněný na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazoval svoji verzi skutkového děje, podle které za vinu mu kladené trestné činy nespáchal. Námitky obviněného tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají tak uplatněnému dovolacímu důvodu. Dále uvedl, že obviněný se domáhal a domáhá zejména toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, a to i přes to, že státní zástupce hodnotí předmětná rozhodnutí soudů nižších stupňů jako správná a vyjadřuje s nimi svůj souhlas. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné [ v řízení před soudem prvního stupně popřel spáchání trestných činů, jednání popsané pod body 1)-9) činil přes internet se souhlasem své matky, matku neokrádal, ke skutkům pod body 10)-11) uváděl, že kartu mu matka vydala dobrovolně, byť připustil tomuto vydání předcházející emotivní hádku, což však nikdy nepřerostlo ve fyzické násilí , v řízení před odvolacím soudem kromě shora uvedené argumentace dále uvedl, že trestní stíhání se odehrálo na základě udání matky-poškozené, která však následně změnila svoji výpověď, zpochybnil závěry znaleckých posudků k osobě poškozené atd. ] s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ soud prvního stupně ve velmi podrobném odůvodnění svého rozsudku rozvádí nejen výpovědi obviněného, poškozené a svědků, ale také listinné důkazy, rozpory ve výpovědích odstranil zákonu odpovídajícím způsobem (např. bod 21). Provedené důkazy pak podrobně hodnotil – str. 12-18, odvolací soud rovněž reagoval na námitky obviněného (viz např. bod 22, 23 – k tvrzené změně výpovědi poškozené, výhradám ke znaleckému posudku ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými].
10. Z námitek, které obviněný v dovolání uplatnil je však zcela zřejmý jejich primární obsah, kterým je tvrzení, že se jednání nedopustil tak, jak bylo soudy zjištěno a popsáno ve skutkovém zjištění rozsudku. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
11. Podrobněji ve vztahu k posuzování skutkových a procesních námitek obviněnými v dovolání se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně také k uvedené problematice a otázce práva na spravedlivý proces uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí [rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04].
12. I přes shora uvedená konstatování, která by dostatečně odůvodňovala Nejvyšším soudem zaujaté stanovisko k dovolání obviněného, považuje Nejvyšší soud (v rámci přesvědčivosti soudních rozhodnutí) k námitce obviněného o nespáchání předmětných trestných činů, zejména zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nad rámec své přezkumné činnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak přitom Nejvyšší soud rozvedl např. již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014), násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného, případně očekávaného odporu. Násilí v tomto ohledu je chápáno jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Není ovšem podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, pokud si je např. vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je poté pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Z ničeho přitom nevyplývá, že by podmínkou naplnění uvedeného znaku bylo dosažení nebo překročení nějaké minimální intenzity vynaložené fyzické síly. Podstatná je totiž nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se poté rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá.
13. S ohledem na shora uvedené obecné konstatování má Nejvyšší soud za to, že soud druhého stupně zcela správně hodnotil předmětné jednání obviněného v celé jeho šíři a nepřistoupil na jeho tezi, že se násilného jednání vůči poškozené nedopustil. Ze soudy provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozené (nepřímo i výpovědí svědkyň-byť šlo o výpovědi zprostředkované), či ze znaleckého posudku Mgr. Michaely Mrowetz z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, je totiž zřejmé, že k násilnému jednání obviněného vůči poškozené M. skutečně došlo. Taktéž z popisu dotčených skutků je postaveno na jisto, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu a čím byla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud je ponecháno stranou opakované násilné jednání obviněného vůči poškozené, tak povalení poškozené M. na pohovku doprovázené držením jejích rukou či násilné zamezení jejímu odchodu z místnosti, je zcela konkrétním projevem násilí na této poškozené, navíc vedeným za účelem získaní požadované cizí věci - platební karty spolu s příslušným PIN kódem. Nad rámec úvah soudů nižších soudů Nejvyšší soud poznamenává, že pokud obviněný argumentuje tím, že jednání popsaná pod body 1)-9) proběhla v součinnosti s poškozenou, není pak zcela logické proč obviněný musel dle své argumentace přesvědčovat poškozenou (viz bod 10 – spácháno v dubnu 2017) po dobu dvou hodin k vydání karty (bez použití násilí jak uvádí), když před i po uvedeném jednání (bod 10) s ním poškozená téměř bezproblémově spolupracovala (jak vyplývá z obhajoby obviněného, vyvráceno důkazy hodnocenými nižšími soudy) na jeho internetových úvěrech.
14. Je sice pravdou, že poškozená M. v průběhu trestního řízení odvolala své původní výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení pak uváděla, že se obviněný žádného násilného, ani jiného jednání, které mu bylo v předmětném trestním řízení kladeno za vinu, nedopustil. Z dokazování soudů nižších stupňů, a to především z již avizovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie ovšem vyplynulo, že poškozená trpí tzv. Stockholmským syndromem, který je charakterizován minimalizací následků jednání pachatele, popíráním viktimizace, empatií vůči agresorovi, přejímáním zodpovědnosti, atd. V konkrétním případě byla navíc celá situace posílena mateřským ochranným pudem poškozené vůči obviněnému. Ve znaleckém posudku byly rovněž označeny prvotní výpovědi poškozené, popisující trestněprávní jednání obviněného, jako nejvěrohodnější.
15. Nejvyšší soud tak ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že poškozená pečlivě popsala nejen okolnosti a mechanizmus, jakým obviněný uzavíral předmětné zápůjčky a jak se dostal k jejím osobním údajům a dalším relevantním dokumentům, ale i jak konkrétně probíhalo násilné jednání obviněného vůči její osobě. Znalkyně rovněž popsala jak a proč později, právě pod vlivem plynutí času a rozvoje tzv. Stockholmského syndromu, došlo ke změně dřívějších výpovědí poškozené. Jakkoliv se tedy obviněný snaží se závěry tohoto znaleckého posudku či se samotným obsahem usvědčujících výpovědí poškozené polemizovat, nezbývá než vyjma výše uvedeného doplnit, že tyto důkazní prostředky nestojí v dané věci samostatně, nicméně jsou doplněny celou řadou dalších důkazů, kterými jsou zejména další svědecké výpovědi a listinné důkazy, které vinu obviněného prokazují.
16. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. V souvislosti s otázkou rozsahu odůvodnění lze vedle již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 poukázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu