ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1169.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1169/2019-2627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného P. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 6/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 29 T 7/2016, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku), kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku o vině citovaného rozsudku. Za jednání uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i za jednání uvedené ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 34 T 63/2016, byl odsouzen podle §198 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný a státní zástupce [do výroku o trestu] odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 6/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině podle §198 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 34 T 63/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nikoli odkazem na zákonné ustanovení, ale citací tohoto ustanovení]. V rámci argumentace k uplatněnému dovolacímu důvodu zpochybnil dostatečnou přesnost a určitost skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Dále uvedl, že zjištěná posttraumatická stresová porucha u poškozených nezletilých nedosáhla takové intenzity, aby mohla být kvalifikována jako těžká újma na zdraví, přičemž navíc nebylo vůbec prokázáno, že by uvedená porucha vznikla v souvislosti s jeho jednáním. Rovněž vyjádřil pochybnosti ohledně hodnověrnosti poškozené M., přičemž má za to, že celé jeho obvinění stojí pouze na její výpovědi a řada okolností je prokazována právě toliko tímto způsobem. Dále zdůraznil, že u poškozené M. nebyly shledány symptomy posttraumatické stresové poruchy, jakož i skutečnost, že pokud tato poškozená sdílela s ostatními osobami její osobou interpretované okolnosti, nejsou tyto dostatečným důkazem toho, že poškozená M. skutečně byla vystavena popisovanému jednání ze strany obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že s ohledem na okolnosti uvedené výše, měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V důsledku všech v dovolání uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 3 To 6/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 29 T 7/2016, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedla, že v projednávané věci neshledala existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, a tedy bylo na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K námitkám obviněného uvedla, že není pravdou, že soudy obou stupňů vycházely výhradně z výpovědi poškozené, neboť tato byla podle jejího mínění (státní zástupkyně) podpořena obsahem výpovědí dalších svědků a závěry znaleckých posudků, z nichž je zřejmé, že znalci u poškozené nikterak neregistrovali sklony ke konfabulacím či zkreslování reality. Znalecké posudky byly vypracovány i ve vztahu k poškozeným nezletilým, podle kterých oba trpěli syndromem týraného dítěte a posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž projednávané jednání obviněného bylo v tomto případě označeno jako nejvýznamnější příčina. Státní zástupkyně rovněž uvedla, že námitky obviněného vůči nedostatečné určitosti skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou způsobilé naplnit žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a zároveň vyslovila souhlas pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.)
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že dětem neubližoval, stejně jako nikdy netýral ani L., děti nikdy žádnou posttraumatickou poruchou netrpěly, na děti podle něj mělo negativní prostředí L. (poškozená L. M.), na nedobrých vztazích i postavení dětí se podle jeho mínění podepsala nedobrá finanční situace L., rovněž popřel jednání pod bodem 3 rozsudku. Obdobné námitky zazněly rovněž v odvolání obviněného (viz body 9-14 rozsudku odvolacího soudu), na které soud druhého stupně reagoval velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku (viz body 38-47, kdy bylo reagováno např. na zpochybnění hodnověrnosti L. M. (bod 44), hodnocení důkazů (výpověďmi i dalších svědků bylo prokázáno jednání obviněného vůči nezl. dětem – např. bod 38, otázka konfabulace – bod (41), syndrom týraného dítěte a týrané ženy (bod 42) ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
12. I přes shora uvedené (bod 9-11) Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Odstavec 2 písm. c) a d) citovaného zákonného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu a odstavec 3 písm. a) citovaného zákonného ustanovení pak stanoví, že takovým činem je způsobena těžká újma na zdraví nejméně dvou osob. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Odstavec 2 písm. d) citovaného ustanovení se pak vztahuje na případy, kdy pachatel páchá takový čin po delší dobu [ z dovolací argumentace obviněného nevyplývá, že by tento zpochybňoval jednotlivé znaky zmíněných trestných činů. Jeho námitky spočívají v tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, a pokud k nějakému jednání došlo, toto nemohlo být trestným činem, neboť důkazy byly nesprávně v jeho neprospěch hodnoceny ].
13. Týráním (znak skutkové podstaty) se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou, nacházející se v péči pachatele nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1942 s.). Není přitom nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. Použití fyzického násilí může mít v každém konkrétním případě vliv na posouzení společenské škodlivosti daného jednání z hlediska splnění podmínek pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených, popř. i na právní závěr o možném souběhu více trestných činů. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je třeba vázat k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. [rozhodnutí č. 20/1960, rozh. č. 11/1984, rozh. č. 20/1984-I, rozh. č 20/2006 Sb. rozh. tr.).
14. Dané trestné činy jsou trestnými činy trvajícími, pro které je typické jejich souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu.
15. V posuzované věci bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obviněný se ve vztahu k poškozené M. i nezletilým poškozeným dopouštěl opakovaně naprosto hrubého a necitelného jednání popsaného ve skutkových větách výroku rozsudku soudu prvního stupně [prokázáno nejen výpovědí poškozené, ale také svědků (např. M., P., M., Š., Z., Š.), znaleckými posudky atd.] Bylo bez pochyb prokázáno, že poškozená M. vnímala jednání obviněného velmi úkorně, měla z obviněného strach, byla neustále ve stresu a bála se obviněného opustit. Jednáním obviněného tak došlo u poškozené M. k rozvoji příznaků syndromu týrané ženy, které spadají pod posttraumatickou stresovou poruchu [posttraumatická stresová porucha nebyla u poškozené zjištěna (viz bod 143 rozsudku soudu prvního stupně)]. Rovněž bylo prokázáno, že se nejednalo o běžné partnerské neshody, jak se obviněný snažil ve svém dovolání naznačit, neboť v konkrétním případě byla jasně vymezena role obviněného jako agresora a role oběti na straně poškozené, která nebyla schopna se agresivnímu chování obviněného účinně bránit a bez jakýchkoliv pochybností musela chování obviněného pociťovat jako těžké příkoří. Dané chování obviněného vůči poškozené bylo přitom velmi časté, intenzivní a trvající několik let, přičemž brutalita, intenzita a četnost se postupně zvyšovaly, čímž jednoznačně naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
16. Obdobné závěry lze uvést i ve vztahu k týrání poškozených nezletilých. Ohledně těchto poškozených pak obviněný navíc zdůraznil, že není zcela zřejmé, zda posttraumatická stresová porucha vznikla skutečně v důsledku jednání jeho osoby. Uvedené tvrzení je Nejvyšší soud ovšem nucen odmítnout, protože označení obviněného jako původce vzniku této poruchy vyplývá nejen z výpovědí poškozených nezletilých, poškozené M., jakož i dalších svědků, ale především ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých vypracovaných PhDr. Alexandrou Švecovou [viz body 145, 146], jakož i dalších posudků [viz body 148-152 rozsudku soudu prvního stupně]. Zpochybňuje-li obviněný posttraumatickou stresovou poruchu poškozených nezletilých coby těžkou újmu na zdraví, pak musí Nejvyšší soud k tomuto konstatovat, že těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) §122 odst. 2 tr. zákoníku. Musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a musí mít delšího trvání, což zákon v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K otázce posttraumatické stresové poruchy jako po delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se Nejvyšší soud naposledy vyjádřil ve svém rozh. č. 29/2018 Sb. rozh. tr.
17. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jedná se o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. Současně platí a pro tuto diagnózu (F43.2) je stanoveno Desátou revizí mezinárodní klasifikace nemocí, že posttraumatická stresová porucha vzniká jako zpožděná nebo protrahovaná odezva na stresovou událost, příznaky začínají po traumatu, po období latence, které může trvat od několika týdnů do několika měsíců (zřídka déle než 6 měsíců), průběh je proměnlivý, ve většině případů dochází k uzdravení, u malé části jedinců pak může mít porucha chronický průběh a trvat mnoho let s případnou přeměnou v přetrvávající změnu osobnosti.
18. Na základě uvedeného je v posuzované věci prokázána přímá příčinná souvislost mezi rozvojem posttraumatické stresové poruchy u poškozených nezletilých a násilným, zlým jednáním, kterého se vůči nim po dobu několika let dopouštěl obviněný. Tato porucha u poškozené nezletilé v posuzované věci trvala minimálně šest měsíců. Uvedená doba byla stanovena s ohledem na fakt, že ačkoliv byla její existence u poškozené nezletilé za podmínek shora stanovených prokázána, rovněž bylo konstatováno její vymizení v okamžiku konání hlavního líčení. Vzhledem ke skutečnosti, že doba pro vymizení posttraumatické stresové poruchy je stanovena na dobu minimálně šesti měsíců a s ohledem na dobu páchání předmětné trestné činnosti obviněného je zřejmé, že minimální doba trvání posttraumatické stresové poruchy u poškozené nezletilé byla právě oněch již zmíněných šest měsíců. U poškozeného nezletilého je pak situace o to jednodušší, že v době konání hlavního líčení bylo konstatováno, že posttraumatická stresová porucha u něj stále přetrvává. Ve shodě se soudy nižších stupňů lze proto uzavřít, že se u poškozených nezletilých jedná o natolik vážnou poruchu zdraví, omezující je v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů, že tato naplňuje podmínky §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
19. V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud musí opětovně konstatovat, že argumentace obviněného stran nespáchání shora vymezených trestných činů [ve vztahu k přečinu podle §337 odst. 2 tr. zákoníku své námitky podrobněji nerozvedl] je především koncentrována do tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené M. [příp. porušení zásady in dubio pro reo]. Nejvyšší soud nejprve obecně deklaruje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
20. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, kdy nejde v žádném případě hovořit o existenci jediného důkazu v podobě výpovědi poškozené M. Dotčená výpověď totiž nestojí v rámci hodnocení důkazů samostatně, nýbrž je doplněna celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, ať už z řad blízkých rodinných známých, pedagogů v mateřské školce či obvodních lékařů, dále celou řadou znaleckých posudků a dalších důkazů např. SMS zprávy obviněného adresované poškozené M., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, patrná zejména ve vztahu k obsahu námitek ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého tvrzení a důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
21. V souvislosti s již shora zmíněným – tvrzeným - porušením zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace tak, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán. V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu