ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1199.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1199/2019-949
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný G. Č. , nar. XY, naposledy bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2019, č. j. 6 To 35/2019-899, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2019, č. j. 6 To 35/2019-899, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného G. Č. (dále jen „obviněného, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 5 T 9/2018, kterým byl uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (zavíracího nože – blíže viz výrok rozsudku soudu prvního stupně) a o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2019, č. j. 6 To 35/2019-899, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „nesprávné právní posouzení spočívá v chybném právním posouzení daného skutku, který není trestným činem, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedených trestných činů“. V podaném dovolání poukazuje na to, že jednání, pro které byl odsouzen, nemůže být trestným činem, neboť on se pouze bránil útoku ze strany svědků K. a Č. a chránil svůj život a zdraví. V této souvislosti poukázal dále na výrazné fyzické disproporce uvedených osob oproti jeho osobě i skutečnost, že svědek K. by měl být osobou dříve trénovanou, aktivním boxerem a nyní policistou. Rovněž tak vyjádřil své přesvědčení, že celý konflikt měl být rozdělen do dvou částí, kdy první část zahrnovala jeho potyčku s poškozeným H., ukončená v okamžiku, kdy ke konfliktu přibíhali právě zmínění Č. a K. a druhý konflikt mezi ním a těmito dvěma svědky, vůči kterým on jednal v nutné obraně. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěry soudů nižších stupňů, pokud tyto se v rámci svých hodnotících úvah ztotožnily s tvrzením poškozených a svědků, kteří jejich výpovědi potvrdili, přičemž poukazuje na dle jeho názoru rozpory v jejich výpovědích a současně zpochybňuje hodnocení výpovědí jeho přátel, když soudy tyto hodnotí jako nevěrohodné. Rovněž tak podle obviněného nemůže obstát ani kvalifikace jeho jednání podle §145 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu, neboť zranění poškozeného Č. si vyžádalo dobu léčení od dvou do tří týdnů, zatímco ustanovení §122 tr. zákoníku hovoří o době šesti týdnů. Obstát podle mínění obviněného nemůže ani výrok o trestu, neboť nebyly brány v úvahu polehčující skutečnosti (jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy) a soudy přihlížely pouze k přitěžujícím skutečnostem, přičemž k dřívějším odsouzením nelze přihlížet jako k přitěžujícím skutečnostem. Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, alternativně navrhl, aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že toto považuje s vyšší mírou tolerance za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ale obsahově za zjevně neopodstatněné, a proto je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Poukázal na to, že obviněným uplatněné námitky lze rozdělit do čtyř oblastí. V první skupině námitek obviněný podle něj tvrdí, že jednal v nutné obraně, avšak podle státního zástupce o nutnou obranu v žádném případě nešlo, naopak to byl obviněný, který po celou dobu útočil, neboť i ze strany poškozených K. a Č. šlo o tzv. pomoc v nutné obraně. Obviněný byl sám útočníkem. Pokud jde o druhou skupinu výhrad obviněného, touto je podle státního zástupce zpochybňována kvalifikace zločinu těžkého ublížení na zdraví, avšak v případě této kvalifikace vyjadřuje státní zástupce své přesvědčení, že soudy mělo být naopak jednání obviněného kvalifikováno jako „pokus o vraždu“, neboť obviněný opakovaně bodal poškozeného nožem o délce čepele 10 cm, přičemž rány byly vedeny až velkou intenzitou do oblasti hrudníku, břicha, případně stehna, přičemž reálně hrozil vznik daleko závažnějších následků. Pokud jde o třetí okruh námitek – pak jde o polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a čtvrtý okruh námitek se týká zpochybňování výše uloženého trestu. K dvěma posledně uvedeným okruhům pak státní zástupce uvedl, že v nich uvedené námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že je odvolání obviněného zamítnuto je třeba dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud musí předně uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se musely v rámci jeho obhajoby zabývat již soudy nižších stupňů. Již soud odvolací konstatoval, že obviněný v odvolání uplatnil námitky skutkové a tento závěr musí rovněž konstatovat Nejvyšší soud. Uvedené zjištění má pak svůj dopad v oblasti takto uplatněných námitek v dovolacím řízení. Rovněž z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že tento jim přiznává pouze s výhradou možnost podřazení pod uplatněný dovolací důvod. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
9. Pokud jde tedy o charakter námitek, pak lze konstatovat, že obviněný jednak tvrdí, že jednání, pro které byl odsouzen nevykazuje znaky zločinu podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, neboť jednal v nutné obraně [tímto okruhem námitek se již zabýval soud prvního stupně – viz např. bod 47, 49; odvolací soud na totožné námitky reagoval např. v bodě 10 svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud se s hodnotícími úvahami nižších soudů plně ztotožnil (tj. ve smyslu, kdo byl útočníkem, a že ze strany obviněného nešlo a nemohlo jít o nutnou obranu)]. Nad rámec hodnotících úvah zejména soudu prvního stupně, který velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy a tyto následně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí, považuje Nejvyšší soud za nutné opětovně zdůraznit, aniž by musel rozvádět teoretická východiska charakterizující nutnou obranu, že v předmětné trestní věci byl útočníkem obviněný, který napadl poškozeného H., a pokud soud prvního stupně neuvěřil nejen výpovědi obviněného, ale ani účelovým, ve prospěch obviněného učiněným výpovědím svědků Š. a M., stalo se tak nejen na základě zcela základních rozporů mezi výpověďmi těchto osob a nikoli pouze na základě výpovědí svědků z okruhu známých poškozených. Z výpovědi obviněného, ale i zmíněných svědků Š. a M. je patrna snaha vyvinit obviněného. Obviněný a obhajoba patrně přehlíží, že hodnověrnost výpovědi svědka M., který má potvrzovat verzi výpovědi (tedy i napadení) obviněného, je zpochybněna např. již tím, že tento svědek nejprve uváděl, že spolu s obviněným a svědkem Š. šli koupit cigarety a cestou mu volal poškozený H., který mu nadával, aby později např. tuto část výpovědi změnil v tom smyslu, že s poškozeným H. mluvil sám před incidentem (jak uváděl např. poškozený H., či svědkyně M.). Zatímco soudy musí hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, obhajoba poukazuje pouze na některé skutečnosti, které ji mají dodat na přesvědčivosti. Tak je tomu např. s argumentací, že obviněnému hrozil útok ze strany K. a Č., podstatněji lépe fyzicky disponovaných než obviněný. Obviněný (obhajoba) však již nesměle mlčí např. o tom, že přestože je obviněný menšího vzrůstu než uvedení dva svědci, je, jak sám obviněný uvádí, on „vícenásobným mistrem České republiky v řeckořímském zápase ve volném stylu“. Obhajoba rovněž opomíjí zmínit, že obviněný popisoval konflikt s poškozeným v zápasnické hantýrce, když např. uvádí, že poškozenému „dal kladiva, skopl jej, zabalil se a zaujal bojový postoj“. Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudy nižších stupňů (a to na základě důkazů provedených a hodnocených soudy nižších stupňů) musí konstatovat, že to byl obviněný, který přišel ke stolu, kde seděl poškozený H. a byl vyzyvatelem a iniciátorem konfliktu. Jestliže obviněný např. i v dovolání argumentuje tím, že do na zemi ležícího poškozeného H. nekopal, pak patrně přehlédl, že na jeho botě byly zajištěny stopy krve poškozeného [(toto vše jsou skutečnosti, které oproti obhajobě soudy braly v úvahu při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a posuzování hodnověrnosti výpovědi poškozených a svědků, např. v souvislosti s otázkou ne/kopání do poškozeného H.). Obdobně účelově vyznívá argumentace např. ohledně nalezeného nože nedaleko místa, kde byl zajištěn obviněný atd. – viz např. bod 47 rozsudku]. Ve shodě se skutkovým zjištěním a vyjádřením státního zástupce musí také Nejvyšší soud konstatovat, že v jednání obviněného nelze shledat znaky jednání v nutné obraně, neboť to byl obviněný, kdo byl útočníkem nejen vůči poškozenému H., ale také na pomoc mu spěchajícím nejprve svědku K., kterého rovněž úderem pěstí ruky srazil, stejně jako následně poškozenému M. Č., který jej vyzýval, aby v útocích nepokračoval, na což opět obviněný reagoval útokem [v podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů].
10. Pokud jde o výhrady k právní kvalifikaci jednání obviněného [ta je vymezena pouze k §145 tr. zákoníku], pak musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že jeho jednání bylo posouzeno jako pokus trestného činu. Pokus pak je definován v §21 odst. 1 tr. zákoníku jako jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání nedošlo. Obviněný za použití nože ve vztahu k poškozenému Č. způsobil šest bodných ran [lokalizovaných v dolní části hrudníku vlevo v úrovni 9. žebra, bodné rány v podbřišku, bodné rány v oblasti břicha (o hloubce 6 cm), atd. – blíže popis skutku v rozsudku], vedených velkou intenzitou síly. V souvislosti s použitým nástrojem, způsobem vedení útoku a místům, do kterých byl útok obviněným veden nebylo vyloučeno, jak vyplynulo ze znaleckého posudku způsobení závažných život ohrožujících poranění [což v souvislosti s vyjádřením státního zástupce by mohlo odůvodňovat kvalifikaci pokusu vraždy podle §140 tr. zákoníku]. Ta skutečnost, že poškozený se léčil v rozsahu 2-3 týdnů je z pohledu kvalifikace jako pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku nepodstatná.
11. Pokud obviněný v další části svého dovolání zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit na to, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
12. Další námitkou obviněného bylo, že mu byl uložen co do „druhu a výměry trest, se kterým nemůže souhlasit“, přičemž poukazuje na to, že při ukládání trestu přihlížel soud prvního stupně pouze k přitěžujícím okolnostem, aniž by bral v úvahu také polehčující okolnosti (dosavadní způsob života a možnosti nápravy), a že „bývalá odsouzení mu nelze přičítat jako přitěžující okolnost, když odsouzení uložená v minulosti, jsou obsahem skutkové podstaty“.
13. V reakci na shora uvedenou námitku (bod 12) musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na skutečnost, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněným nebyl uplatněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pouze poznamenává, že pokud skutkové zjištění poukazuje na předchozí odsouzení obviněného, bylo tak činěno právě z důvodu, aby skutkové zjištění odpovídalo ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, a tudíž také právní větě – „uvedený čin spáchal opětovně“. K pojmu opětovně se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí 6/2015-I. Sb. rozh. tr., kde výslovně mj. uvedl, že, k naplnění znaku opětovně postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu. Není třeba, aby za takový čin byl pravomocně odsouzen…“ Pokud byl obviněný mj. uznán vinným pokusem zločinu podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, pak byl ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Byl-li mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, jde o trest uložený v rámci druhu a výměry trestu stanovené zákonem na nejpřísněji trestný čin, kterým byl uznán vinným, tudíž ani za situace, pokud by uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možno takové námitce přiznat relevanci. Navíc je nutno uvést a obhajoba opět záměrně přehlíží, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest za tři trestné činy.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. V souvislosti s otázkou rozsahu odůvodnění lze vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které mj uvádí, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými], poukázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněného (ných), že není povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, což vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu