ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1224.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1224/2019-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněné K. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 3 To 94/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná K. S. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 52 T 3/2019, uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí bylo uloženo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná odvolání, kterému Vrchní soud v Ostravě vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byla podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §84 tr. zákoníku za splnění podmínek uvedených v §82 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Obviněné bylo dále uloženo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti shora uvedenému rozsudku dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení namítl, že závěr soudu druhého stupně o spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněnou je chybný. V tomto kontextu poukázal dovolatel především na pochybení soudu druhého stupně stran hodnocení důkazů, kdy má za to, že zejména s ohledem na způsob a místo bodnutí poškozeného, směřoval podle něj úmysl obviněné k usmrcení poškozeného, a tedy že svým jednáním spáchala pokus zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 3 To 94/2019, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
4. Obviněná se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřila.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
III.
Důvodnost dovolání
9. Jak již bylo uvedeno shora k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání s odkazem na něj podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři [viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17]. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. V reakci na shora uvedená teoretická východiska, která jednoznačně vymezují zmíněný rámec dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat a připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem [nelze tedy pod hmotně právní ustanovení zmíněného dovolacího důvodu se pokoušet primárně podsouvat námitky, které směřují proti hodnocení důkazů a následně na tom zpochybňování skutkového stavu, který není v souladu s představami dovolatele - viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele ] .
12. Nejvyšší státní zástupce soudu druhého stupně vytkl, že nedospěl ke shodnému závěru jako dovolatel, že obviněná svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve shodě se soudem prvního stupně, ale že po doplněném dokazování a hodnocení důkazů dospěl k závěru, že jednání obviněné naplnilo znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
13. I přes obecné konstatování (viz shora) k uplatněnému dovolacímu důvodu a zjištění, že dovolatelem byly uplatněny skutkové a procesní námitky dovolací důvod nenaplňující, což by dostatečně odůvodňovalo odmítnout dovolání nejvyššího státního zástupce s odkazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., bez dalšího podrobnějšího odůvodnění [viz §265i odst. 2 tr. ř.], považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující skutečnosti.
14. Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
15. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
16. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
17. Trestný čin vraždy se od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku liší formou zavinění. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy nebo o pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, popř. ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka – to, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U výše uvedených trestných činů musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně (§15 tr. zákoníku). To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním se ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.
18. Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 223).
19. Jak je zřejmé, nejvyšší státní zástupce zdůraznil ve svém dovolání, že z provedeného dokazování [použité zbraně, místa, kam bylo útočeno, počet ran] je nepochybný (podle dovolatele) úmysl obviněné způsobit jiné osobě smrt. Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným [body 17,18], za situace, kdy obviněná úmysl tvrzený dovolatelem popírá, je potřebné uvést, že úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. V posuzovaném případě však ve vztahu k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku nebyly všechny tyto předpoklady splněny.
20. Je sice pravdou, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněná útočila vůči tělesné integritě poškozeného, a to do oblasti hrudníku, konkrétně do místa, kde se nacházejí některé životně důležité orgány. Jak ale správně uvedl soud druhého stupně, obviněná tak učinila poté, co byla poškozeným opakovaně fyzicky napadána, a to nejen útokem na její tělesnou integritu, ale také na některé její věci, konkrétně mobilní telefon, který poškozený svým násilným jednáním zcela znehodnotil. Po tomto uvedeném jednání poškozený svůj útok vůči obviněné ovšem neukončil, naopak toto své jednání ještě více zintenzivnil, a to poštváním svého psa na osobu obviněné, tak, že ji pes pokousal. Rovněž je třeba podotknout, že specifikované protiprávní jednání se odehrálo v kontextu podnapilosti obou aktérů a jejich tíživé bytové situace, kdy jim reálně hrozila povinnost vyklizení jejich pronajatého bytu. Za této situace obviněná, vedena zejména snahou o zamezení dalších útoků ze strany psa poškozeného, který reagoval výhradně na jeho pokyny a mohl tak být kdykoliv instruován k znovunapadení poškozené, dvakrát krátce bodla poškozeného nožem s délkou čepele nejméně 7 cm nízkou až střední intenzitou do hrudní oblasti, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. O nižší razanci útoku obviněné svědčí vyjma znaleckého posudku rovněž zranění poškozeného, které si vyžádalo pouze ambulantní ošetření, neboť útok nebyl veden takovou intenzitou, aby byl způsobilý prorazit hrudní kost a zasáhnout tak životně důležité orgány poškozeného.
21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud uzavírá, že o tom, že úmysl obviněné nesměřoval k usmrcení poškozeného, ale pouze ke způsobení těžké újmy na zdraví, není rozumného důvodu pochybovat. Odvolací soud jednání obviněné správně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž s odůvodněním právního závěru učiněným na str. 7 a 9 rozsudku odvolacího soudu se lze plně ztotožnit. Ze všech v předchozím odstavci popsaných skutečností vyplývá, že obviněná sice skutečně jednala úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém, neboť věděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně zdraví člověka, a byla s tím pro tento případ srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], ovšem tento úmysl nevedl k usmrcení poškozeného, ale výhradně k jeho poranění. Obviněná tak totiž činila pod tíhou dané velmi vyhrocené situace umocněné domácím násilím ze strany poškozeného s možnou eskalací do opakovaného útoku psem poškozeného na její osobu, kdy jejím účelem bylo zjevně pouhé zranění poškozeného za účelem zamezení dalšího útoku z jeho strany, zejména k zamezení již zmiňovaného útoku psem. Obviněná volbou obecně nižší intenzity útoku a krátkosti jejího jednání tak dala zcela jednoznačně najevo, že její záměr nebyl poškozeného skutečně usmrtit, ale pouze mu poraněním znemožnit v dalších útocích vůči její osobě. Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud k zvolené právní kvalifikaci (kterou považuje za správnou) zdůraznit, a to nezaznělo ani v odůvodnění odvolacího rozhodnutí, že státní zástupce zdůrazňuje pouze jednu bodnou ránu [kuchyňským nožem, do hloubky 2,5 cm – která se měla zastavit o žebro], přestože poškozenému obviněná zasadila týmž nožem dvě bodné rány. Od rány, která se zastavila o žebro, je dovozována dovolatelem přísnější právní kvalifikace, aniž by důsledně bylo bráno v úvahu, že druhá rána byla vedena rovněž do oblasti hrudníku, nezasáhla žebro, přitom nůž měl čepel nejméně 7 cm, ale vnikl do hloubky tří centimetrů. Pozastaví-li se Nejvyšší soud nad argumentací dovolatele o úmyslu obviněné poškozeného usmrtit, pak nelze odhlížet od toho, že přestože v případě bodné rány o hloubce tří cm nic nebránilo (ani při tvrzené tzv. střední intenzitě) vniknutí nože hlouběji do těla poškozeného. Nic takového se nestalo, z čehož je nutno dovozovat, že intenzita útoku obviněné byla malá, jak správně zjistil odvolací soud. Při zjištění, že útok byl obviněnou veden malou až střední intenzitou a zjištění, že v případě jedné z ran nic nebránilo průniku nože hlouběji do hrudníku poškozeného, je nutno aplikovat také na intenzitu útoku zásadu in dubio pro reo. V rámci objektivity, byť nejvyšší státní zástupce uvedenou skutečnost v dovolání nezmínil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že přestože odvolací soud posoudil jednání obviněné podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přestože velmi podrobně se zabýval otázkou zjištěného skutkového stavu, hodnocením důkazů a otázkou právní kvalifikace, nezdůraznil již v odůvodnění svého rozhodnutí, o jaký případ těžké újmy na zdraví se mělo jednat jeho zákonným vymezením. Z odůvodnění i skutkového zjištění je zřejmé, že mohlo dojít k „poškození životně důležitého orgánu“, tudíž by šlo o těžkou újmu na zdraví specifikovanou v §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
22. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi a postupem při hodnocení relevantnosti uplatněných námitek a následně zvolenému způsobu rozhodnutí dovolacím soudem Nejvyšší soud opětovně uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud druhého stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění [právním hodnocení skutku] soudu druhého stupně nevznikly žádné důvodné pochybnosti, a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu