ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1303.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1303/2019-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 143/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 68/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 T 68/2018, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 15. února 2018 v době okolo 06:35 hodin řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot Partner rz. XY, na Praze 4 - Záběhlice, po ul. XY ve směru jízdy od ul. XY směrem k ul. XY, kdy v prostoru křižovatky ul. XY a ul. XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, ohrozil a omezil chodce nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY a L. V., nar. XY, když objížděl osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Touran, rz. XY řidiče M. S., který zastavil před vyznačeným přechodem pro chodce a dával přednost chodcům, nesledoval zejména pohyb chodců v místě vyznačeného přechodu pro chodce, nezastavil vozidlo před vyznačeným přechodem pro chodce, v době, kdy po něm přecházeli chodci nezl. AAAAA a L. V., z pohledu jízdy vozidla řidiče D. zleva doprava, tím se střetl s procházejícími chodci levou boční částí svého vozidla vpředu, tito vlivem nárazu upadli na komunikaci, ačkoli si byl vědom střetu s chodci, kdy jak sám uvedl, slyšel ránu a viděl chodce ženu s nezletilým dítětem u vozidla, na místě ačkoliv mu v tom nic nebránilo, nezastavil, nevystoupil, aby se řádně přesvědčil, zda nedošlo ke zranění chodců, neposkytl jim potřebnou pomoc, nepřivolal záchrannou službu ani policii, ale vědomě a úmyslně z místa dopravní nehody, na které měl účast, ujel, a až do doby, než byl zjištěn policií, věc osobně ani telefonicky neoznámil.“
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §151 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 10.080 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 143/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že uvádí-li obviněný v úvodu dovolání též „dovolací důvod podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř.“, pak uvedené zákonné ustanovení neupravuje důvody dovolání (ty jsou vymezeny v §265b tr. ř.), nýbrž osobu oprávněnou k podání dovolání - obviněného. Lze usuzovat, že odkazem na ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel odůvodnil svoje oprávnění podat dovolání.
5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že nesouhlasí s odvolacím soudem, že v jeho případě nebyla uplatňována libovůle, že důkazy nebyly překrucovány či nebyly vyzdvihovány důkazy svědčící v jeho neprospěch, resp. nesouhlasí s tím, že soudy hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Neztotožnil se ani s názorem, že důkazem o nevěrohodnosti jeho výpovědi je potvrzení o zadržení řidičského průkazu, tedy že z něj plyne jeho vědomí o kontaktu osob s automobilem a povinnosti jim poskytnout první pomoc, i když automobil neřídil, tudíž že se jedná o důkaz, z něhož v kontextu s ostatními vyplývá, že vozidlo řídil. V tomto smyslu zdůraznil nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, podle nějž nelze striktně oddělovat nesprávné zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace, přičemž výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tuto skutečnost měl zohledňovat. Opětovně vyjádřil přesvědčení, že oba soudy nehodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a k porušení zásad platných v trestním řízení v jeho neprospěch.
6. Konstatoval, že trestní zákoník vyžaduje, aby potřebnou pomoc poskytl řidič dopravního prostředku, nikoliv spolujezdec, a vyžaduje rovněž, aby se úmysl vztahoval na všechny znaky objektivní stránky, tj. i na to, že někdo utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě. Podle znaleckého posudku MUDr. Lea Havelky však poškození neutrpěli ublížení na zdraví, ale ublížení na těle, přičemž soudy nebylo vedeno dokazování, zda toto vyžadovalo poskytnutí pomoci. K úvahám odvolacího soudu zdůraznil, že i ten pracuje s variantou, že obviněný mohl jet jako spolujezdec, a přesto shledal, že i tak měl povinnost pomoci, pominul však, že u hlavního líčení obviněný vypověděl popis událostí, tak jak je vnímal ze zadního sedadla a neměl možnost vyvinout jakoukoliv aktivitu směrem k pomoci, když řidič nezastavil. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I ÚS 3622/10 pak shledal mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními příkrý rozpor.
7. Dále ve svém dovolání namítl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí o jeho vině na základě pouze čtyř důkazů (důkaz o provozování a vlastnictví vozidla Peugeot Partner, reg. zn. XY, protokolu o ohledání vozidla včetně fotodokumentace týkající se otěru na tomto vozidle, důkaz o tom, že otec obviněného má trvalé bydliště v Hodoníně a tvrzení obviněného na Potvrzení o zadržení řidičského průkazu), z ostatních totiž nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti. Nicméně, žádný z provedených důkazů nevyvrací jak přímo, tak nepřímo, ani samostatně, ani v souvislosti s ostatními obhajobu obviněného, neboť na jejich základě lze dospět k více skutkovým závěrům, kdo mohl být řidičem předmětného vozidla v době dopravní nehody.
8. K důkazu „Potvrzení o zadržení řidičského průkazu“ obviněný vyjádřil přesvědčení, že tento nebyl procesně použitelný, protože byl získán postupem policisty, který byl v rozporu s §118b ve spojení s §118a zákona o provozu na pozemních komunikacích, což konstatoval Magistrát hl. města Prahy. Proto vyjádření obviněného na něm obsažené ( „chodci nenarazili do přední části mého vozidla, ale do zadní části mého vozidla“ ) tak není z tohoto důvodu rovněž procesně použitelné. Alternativně však vyjádřil, že i pokud by použitelné bylo, pak ani ve spojení s ostatními důkazy nijak neprokazuje jeho vinu a ani nevyvrací jeho obhajobu, naopak potvrzuje jeho verzi skutkového děje. Pokud tedy soud prvního stupně neuvěřil jeho obhajobě, že dané vyjádření učinil v souvislosti s tím, že chránil osobu blízkou, a odvolací soud z tohoto vyjádření dospěl k závěru, že v souvislosti s ostatními důkazy prokazuje, že byl řidičem předmětného vozidla, jsou tyto závěry zcela nepřezkoumatelné a svědčí o nepřípustném nakládání s důkazy a jejich nepřiměřeném hodnocení, tj. jde o libovůli obou soudů. Z výše uvedeného obviněný dovodil, že z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr o jeho pachatelství shora popsaného skutku.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 143/2019, případně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 T 68/2018, a zprostil jej obžaloby, příp. přikázal věc „tomuto soudu“ k novému rozhodnutí.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v odvolacím řízení, přičemž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, tedy namítl, že v rozhodné době vozidlo neřídil. S těmito námitkami se však soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (odst. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odst. 8 usnesení odvolacího soudu), s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.
11. Za hmotněprávní námitku považoval tu, týkající se nutnosti prokázání vědomí, že újma na zdraví vyžadovala poskytnutí pomoci. K tomu připomněl, že podle skutkových zjištění soudů dovolatel po střetu s chodci pouze zpomalil, aniž by se přesvědčil, zda nějakou pomoc potřebují. Takové jednání však označil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (č. R 38/1963 Sb. rozh. tr., nebo usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 3 Tdo 482/2015, ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1339/2015 nebo ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 1400/2015) jako pokus přečinu podle §151 tr. zákoníku. Rozhodnutími sp. zn. 3 Tdo 1339/2015 a sp. zn. 7 Tdo 75/2019 však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s argumentací shodné trestnosti pokusu i dokonání, konkrétní škodlivosti předmětného trestného činu ve vztahu k uloženému trestu a tím, že obviněným zde byl ukládán úhrnný trest. Ačkoliv poslední podmínka nebyla v případě dovolatele naplněna, měl státní zástupce za to, že ostatní naplněny byly. Zmírnění právního posouzení skutku by tak nemohlo vést ke zmírnění uložených trestů, přičemž podstata samotné právní kvalifikace by se nezměnila – stále by se jednalo o shodně trestný přečin podle §151 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu.
12. K argumentům, že obviněný vozidlo neřídil, odkazujícím na odůvodnění odvolacího soudu, státní zástupce uvedl, že tyto byly pouze vytrženy z kontextu úvah zmíněného soudu, že i kdyby snad vozidlo neřídil, na nehodu by i tak reagoval. Veškeré tyto a další úvahy dovolatele jsou toliko námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což je zásada procesní nenaplňující žádný dovolací důvod. Pro úplnost doplnil, že v dovolání nebyl namítnut extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
13. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
14. Na zmíněné vyjádření státního zástupce reagoval obviněný ve své replice, v níž uvedl, že si je obhajoba vědoma ustálené judikatury stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však je toho názoru, že vady a nedostatky rozhodnutí nižších soudů jsou takové, že svědčí o zjevném nerespektování zásad a pravidel spravedlivého procesu, tj. že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. K uvedenému poté zrekapituloval svou argumentaci a zopakoval svůj závěrečný návrh z dovolání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 5 To 143/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, primárně se však opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (viz např. jeho tvrzení, že „oba soudy nehodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a k porušení zásad platných v trestním řízení v jeho neprospěch“ ). Činí tak snahou o prosazení vlastní verze skutkového stavu na základě vlastního přehodnocení provedených důkazů a z toho pak dovozuje soudy nesprávné právní hodnocení. Za tímto účelem uvádí, že z žádného důkazu nevyplývá, že by řídil vozidlo, seděl totiž na zadním sedadle uprostřed a vozidlo řídila osoba mu blízká, proto nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolatel tedy konkrétně nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými po zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně (potvrzenými zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
24. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi dostatečně zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy. Jak z výpovědi poškozené V., tak z výpovědi svědka S. totiž vyplývá, že vozidlo srazilo oba poškozené svou přední částí, nikoliv tedy bokem nebo zadní částí, jak tvrdí obviněný. Podpůrně byl proveden nepřímý důkaz protokolem o ohledání vozidla včetně fotodokumentace, jíž byl zjištěn otěr v prachu v přední části dotčeného vozidla. Již tyto skutečnosti nasvědčují nevěrohodnosti obhajoby obviněného.
25. Stran potvrzení o zadržení řidičského průkazu ze dne 7. 3. 2018, jak obviněný, tak svědek Č. potvrdili, že toto podepsal obviněný a sám dopsal poznámku, že „chodci nenarazili do přední části mého vozidla, ale do zadní části mého vozidla“ . Nic mu však nebránilo v tom, uvést, že vozidlo neřídil, resp. že vozidlo řídila jiná osoba, ohledně níž má právo odmítnout sdělit její totožnost. Na základě provedených důkazů tak soudy dospěly ke správnému závěru o nevěrohodnosti a účelovosti výpovědi obviněného. Lze shrnout, že provedené důkazy ve svém souhrnu umožňují učinit závěr, že v inkriminovanou dobu předmětné vozidlo řídil, a je proto možné odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 8. usnesení soudu druhého stupně a zejména body 12 a 13 rozsudku soudu prvého stupně).
26. K procesní použitelnosti vyjádření obviněného na potvrzení o zadržení řidičského průkazu je třeba dodat, že se daná otázka dotýká tzv. doktríny plodů z otráveného stromu, která má původ v angloamerické právní praxi. K aplikovatelnosti uvedené doktríny se již mnohokrát vyjadřoval jak Nejvyšší, tak Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, publikovaný pod č. 50 ve sv. č. 64 Sb. nál. a usn.; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015 atd.). Je třeba konstatovat, že česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného, nicméně nelze vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny. Podstatné však je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Stran popsané námitky je tak možno uzavřít, že své vyjádření na potvrzení o zadržení řidičského průkazu obviněný učinil dobrovolně a z vlastní vůle, uvedeného konstatování se mohl zdržet, případně, jak naznačeno shora, pouze uvést, že vozidlo neřídil, jinak řečeno důkaz nebyl získán v rozporu s ustanovením §89 odst. 3 tr. ř. Dále je třeba připomenout, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Lze tak uzavřít, že předmětné vyjádření nebylo provedeno a použito v rozporu se zákonem.
27. Na základě shora uvedeného je pak nutno konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil. V daných souvislostech nutno upozornit na to, že rozhodující je výrok rozhodnutí [právní moci (závaznosti a nezměnitelnosti), potažmo vykonatelnosti nabývá pouze výroková část rozhodnutí], proto z hlediska úvah dovolacího soudu nemůže hrát roli do jisté míry ne zcela přesně formulovaná část odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.
28. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
31. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu