ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1356.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1356/2019-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve Věznici Příbram proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 7 To 297/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 31/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 1 T 31/2019, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „dne 06. 03. 2019 v době kolem 20:30 hod. v Praze 9, na nástupišti před budovou vlakového nádraží Praha - Vysočany, v průběhu probíhajícího zákroku policistů Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, proti nebezpečnému pachateli, kterého na místě zadrželi, přesto, že hlasitě, ústním prohlášením „policie“, jak jim ukládá zákon, prokazovali svou příslušnost k Policii ČR a civilní oděv měli opatřený rukávovou páskou s reflexním nápisem POLICIE a někteří z nich měli na krku odznak policie, poté, co byl pachatel sveden na zem a poután, přistupoval se svými dvěma psy na vodítku bez náhubku k zakročujícím policistům a užívaje přitom vulgárních výrazů je vyzýval, aby muže na zemi nechali být a ptal se jich, co mu dělají, na výzvu policisty M. R., OEČ:XY: „Policie, jménem zákona nepřibližujte se!“, nereagoval, stejně tak ani na jeho další výzvu: „Policie, jménem zákona odstupte, nebo bude použito donucovacích prostředků!“, a k policistům se nadále přibližoval, proto R. užil donucovacích prostředků a svedl ho na zem, když vstal, R. mu sdělil, že je kriminalista a prokázal svou příslušnost k Policii ČR odznakem SKPV, přesto mu na to vulgárně sdělil, že ho to nezajímá a ať nechají muže být, pustil psy téměř na celou délku vodítka cca 2 metry dlouhého a pohybem ruky švihnul vodítkem směrem k R., čímž dal psům pokyn k útoku na něj, a v reakci na tento pokyn jeden ze psů skočil na R. a zakousl se mu v oblasti břicha do modré bundy, kterou měl na sobě, čímž došlo k jejímu roztržení v oblasti pravé přední kapsy, přičemž tento útok ukončil další z policistů T. H., OEČ:XY, tím, že užil donucovacího prostředku v podobě varovného výstřelu, v jehož důsledku psi od dalšího napadání upustili, obžalovaný i se psy nastoupil do vlakové soupravy, která na místě stála, a když se mu R. pokusil v odjezdu zabránit a uchopil ho v prostoru dveří vlakové soupravy za rameno, zareagoval dalším pokynutím ruky psům směrem k zakročujícímu R., z nichž jeden zaútočil na jeho levou ruku, proto obžalovaného pustil, a on vlakem odjel, při tomto útoku pes drápy roztrhnul rukáv bundy R. v oblasti lokte.“
2. Za uvedený zločin byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 7 To 297/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku připomněl, že před soudem prvního stupně navrhl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kterým by byla prokázána jeho schopnost za daných podmínek vnímat zrakově případné označení příslušníků PČR. Vyjádřil názor, že mu musí být dána možnost navrhnout důkazy, které pokládá za potřebné, čemuž odpovídá povinnost soudu o nich rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení procesních předpisů a současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). V souvislosti s tím odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04.
6. Dále uvedl, že skutková podstata trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předpokládá, že pachatel jednal v úmyslu přímém. K tomuto navrhl provedení znaleckého posudku z oboru kynologie k posouzení, zda jeho psi jsou vůbec schopni pochopit pokyny, které jsou mu kladeny za vinu. Neprovedením tohoto důkazu vznikla pochybnost, že se skutek stal tak, jak je popsán. Toto pochybení namítl ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se však s touto námitkou (související se subjektivní stránkou trestného činu) nijak nevypořádal, nýbrž se k navrhovanému důkazu vyjádřil pouze z pohledu vzniku škody poškozenému. Tento postup je podle přesvědčení obviněného v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. Vyslovil proto názor, že výše uvedené mělo za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zopakoval, že se skutek nestal tak, jak je mu kladeno za vinu.
7. Následně obviněný zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení tvrdí, že si v době incidentu nebyl vědom toho, že zasahujícími osobami jsou příslušníci Policie ČR. Nezpozoroval žádné identifikační znaky příslušníků PČR ve formě reflexních pásek, odznaků či nášivek. Z tohoto důvodu se několikrát dožadoval jejich fyzického prokázání průkazy či odznaky. Nacházel se tak ve skutkovém omylu negativním, neboť měl za to, že útočící osoby byli civilisté a nikoli policisté. Skutkový omyl negativní přitom z povahy věci vylučuje úmysl, tedy jak úmysl přímý, tak nepřímý. Zde připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1428/2013, a ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 480/2017. Soud prvního stupně se podle něj s uvedenou skutečností nevypořádal a soud druhého stupně tuto vadu nezhojil, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku.
8. Soudu prvního stupně dále obviněný vytkl, že řádně neodůvodnil své rozhodnutí, a postupoval tak v rozporu s §125 tr. ř., neboť nedostatečně či vůbec neoznačil skutečnosti, které vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. V daných souvislostech namítl, že nalézací soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědích poškozeného R. a svědka H., měl proto ctít zásadu in dubio pro reo. Ani odvolací soud se s těmito námitkami řádně nevypořádal.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby „dovolací soud napadený rozsudek Obvodního soudu v Praze 9 ze dne 01. 07. 2019, sp. zn. 1 T 31/2019, v celém rozsahu zrušil, a aby v celém rozsahu zrušil i rozhodnutí obsahově navazující na uvedený rozsudek, to vše v souladu §265k odst. 2 tr. ř.“
10. K podanému dovolání zaslal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a se kterými se soudy nižších stupňů vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neoprávněnost podaného dovolání. Konkrétně obviněný namítá vadu opomenutých důkazů a dále nedostatek subjektivní stránky předmětného zločinu, neboť jednal ve skutkovém omylu negativním.
11. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů státní zástupce odkázal na str. 7 rozsudku obvodního soudu či str. 5-6 usnesení městského soudu, kde se soudy s předmětnými důkazními návrhy dostatečně vypořádaly. S ohledem na to, že vada opomenutých důkazů není v řešeném případě dána, lze podle státního zástupce konstatovat, že výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím namítá neúplnost provedeného dokazování, nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stran námitky nedostatku subjektivní stránky státní zástupce odkázal na str. 8-10 rozsudku obvodního soudu a na str. 5-6 usnesení městského soudu s tím, že skutkový omyl negativní je vyloučen. S právním hodnocením ve věci činných soudů se státní zástupce ztotožnil. Nad rámec toho pak s ohledem na dovolací argumentaci doplnil, že ani ji nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Vzhledem k obsahu uplatněných argumentů je zřejmě, že primárně šlo obviněnému o prosazení jeho vlastní, pro něj příznivější verze skutkového děje. K argumentaci tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, neboť dovolací soud je v podstatě vázán skutkovými zjištěními učiněnými dříve ve věci činnými soudy.
12. Pokud šlo o výhrady obviněného, které se týkaly kvality odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, pak upozornil na §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
13. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 7 To 297/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však námitky uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, včetně nedostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí. Pouze námitka vztahující se k zavinění - nedostatku subjektivní stránky, by se mohla jevit námitkou hmotněprávní, avšak není tomu tak, neboť obviněný ji vystavěl na vlastní verzi skutkového stavu věci (jednal ve skutkovém omylu negativním, neboť si nebyl vědom toho, že zasahujícími osobami jsou policisté), tedy na změněném skutkovém stavu neodpovídajícím zjištěním učiněným soudy v předchozím řízení.
22. Obviněný tudíž neuplatnil relevantní hmotně právní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., a v porušení náležitostí obsahu odůvodnění rozsudku podle §125 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
24. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
25. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly výše uvedené obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl řádné dokazování, na str. 7 odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak se k dané námitce vyjádřil na str. 5-6 odůvodnění jeho rozhodnutí a učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž se ztotožnil s vysvětlením nalézacího soudu. Nejvyšší soud, který neshledal tyto úvahy a závěry vadnými, proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
26. Dále je zapotřebí konstatovat, že v posuzované věci není dán extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
27. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
28. Soudy nižších stupňů se přitom řádně vypořádaly i s námitkou nedostatku subjektivní stránky trestného činu, tj. obviněným tvrzeného jednání ve skutkovém omylu negativním (§18 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti . Jeví se nadbytečným, aby zde dovolací soud opakovaně reprodukoval správnou argumentaci soudů nižších stupňů, postačuje odkázat na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí a připomenout, že se přitom opřely zejména o výpovědi poškozeného M. R., svědků T. H., Š. H. a J. B. Soud prvního stupně vyložil na str. 8-10 odůvodnění svého rozhodnutí, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněný věděl, že osoby zasahující na místě činu vůči svědku J. K. jsou policisté, a uzavřel, že obviněný se stíhaného jednání dopustil v úmyslu přímém. Danou otázkou se opětně zabýval i soud druhého stupně na str. 5-6 odůvodnění svého rozhodnutí a dospěl ke shodným závěrům.
29. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu