ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1603.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1603/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 5 To 297/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 22/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 3 T 22/2018, uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku a 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a osmi měsíců za současného vyslovení dohledu v rozsahu §50 tr. zákoníku.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný a státní zástupce [v neprospěch obviněného do výroku o trestu] odvolání, o kterých Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 5 To 297/2018, rozhodl tak, že odvolání státního zástupce vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu v napadeném rozsudku a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §178 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců (nepodmíněně), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Z obsahu předmětného dovolání vyplývá, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení svého jednání, které spatřuje zejména v tom, jakým způsobem soudy obou stupňů hodnotily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Výtky směřuje k jím tvrzené absenci volního jednání a z toho plynoucí nemožnosti jeho vědomého proniknutí do domu poškozeného, a to zejména v důsledku použitého slzného (pepřového) spreje poškozeným proti obviněnému. Dále obviněný vytkl soudům nižších stupňů nedostatečné respektování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 5 To 297/2018 a „obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby“.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265s odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [druhá alternativa].
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9) Nejvyšší soud musí předně uvést, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [před soudem prvního stupně uvedl, že nesouhlasí s obžalobou, dávku pepřového spreje do obličeje dostal již venku, proto nemohl nic dalšího spáchat, nic jiného si nepamatuje; neví, kde byl po zásahu pepřovým sprejem; šel za poškozeným, aby mu vysvětlil, proč převezl z jeho pozemku hlínu; před odvolacím soudem poukazoval na to, že se nižší soud nevypořádal s otázkou, kde byl sprejem zasažen, v jakém množství, nebyl zkoumán následek použití celého pepřového spreje, za spornou má přiměřenost obrany poškozeného, neměl v úmyslu vstupovat do obydlí poškozeného atd.]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, porušení zásady presumpce neviny, porušení zásady in dubio pro reo atd., lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. V reakci na výše uvedené námitky a otázku zjišťování skutkového stavu věci, stejně jako otázku rozsahu přezkumné povinnosti dovolacím soudem v řízení o dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Pokud pak jde o mnohdy mylnou představu obhajoby o „rozsahu povinnosti Nejvyššího soudu přezkoumávat rozhodnutí napadené dovoláním“, je nutno uvést, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17), ani tvrzení obviněných, že důkazy byly hodnoceny v jejich neprospěch, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za situace, kdy důkazy byly v souladu se zákonem řádně hodnoceny, což lze dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17 či sp. zn. I. ÚS 3658/16. Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž uvést, že z podaného dovolání vyplývá, že obviněný neakceptuje skutkový stav zjištěný soudy, ale sám předkládá vlastní verzi skutkového děje, který je odlišný od skutkového stavu, který byl zjištěn soudy. Rovněž na tento případ, tedy situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) Nad rámec své přezkumné činnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ke skutkovým námitkám obviněného, které se mají podle jeho mínění týkat nedostatečného prokázání jeho viny a z toho plynoucí neprokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu, uvést následující.
13) Přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Za tento přečin bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
14) Objektem trestného činu podle §178 tr. zákoníku je domovní svoboda. Domovní svoboda je zaručena v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona. Pod pojmem obydlí se rozumí dům (včetně uzavřeného dvora a přilehlé ohrazené zahrady), byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jinými prostorami sloužícími k bydlení jsou například obytné chaty, zahradní domky sloužící k individuální rekreaci (nikoli tedy kůlny na nářadí a různé přístřešky), hotelové domy, ubytovny, pokoje na vysokoškolské koleji a hotelové pokoje. Příslušenstvím obydlí, domu nebo bytu se rozumí sklepy, půdy, komory, ale i sklepní nebo půdní kóje, pokud jsou pod uzamčením. Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl současně dán zákonný důvod k takovému vstupu (domovní prohlídka, ochrana práv a svobod jiných, závažné ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku apod.).
15) Podle ustálené judikatury jsou překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána za použití násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, přeskočení, přelezení apod. Často se k odstranění překážky používá i technických prostředků, např. paklíče a planžety. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Podle názoru Nejvyššího soudu jde o překonání překážky i tehdy, pokud pachatel v minulosti legálně získal klíč od obydlí od vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel nerespektoval použitím takového klíče ke vstupu do obydlí vydaný zákaz. Z tohoto právního názoru vychází i novější judikatura, podle níž jednání pachatele, který vnikl do obydlí jiného použitím klíče, jejž v minulosti získal od oprávněné osoby sice legálním způsobem, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel tento zákaz tím porušil, naplňuje zákonný znak skutkové podstaty přečinu porušování osobní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí do obydlí jiného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 350/2015). Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§15 odst. 1 tr. zákoníku), což znamená, že úmyslem pachatele musí být zahrnuto jak vniknutí do cizího objektu, který má povahu obydlí ve smyslu §133 tr. zákoníku, tak neoprávněnost takového jednání.
16) V kontextu shora uvedených informací je pak Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že soudy nižších stupňů správně posoudily předmětné protiprávní jednání obviněného jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že poškozený ve snaze zabránit obviněnému vniknutí do jeho domu, při vzájemném přetlačování o vstupní dveře sice skutečně nastříkal slzný (pepřový) sprej obviněnému do oblasti obličeje, avšak takovéto jednání poškozeného se ve vztahu k obviněnému zjevně minulo účinkem, resp. nezabránilo mu v dalším protiprávním jednání, přičemž je bez významu, zda se tak stalo v důsledku nesprávného zamíření, stavu či složení slzného spreje či v důsledku skutečnosti, že obviněný měl nasazené dioptrické brýle, popř. v důsledku okolností zcela jiných. V této souvislosti je nezbytné uvést, že soud prvního stupně reagoval dostatečným způsobem na námitky obviněného a Nejvyšší soud v souvislosti s opětovně uplatněnou argumentací obviněného, musí tohoto upozornit také na tu skutečnost, že v rámci hodnocení důkazů a hodnověrnosti výpovědi obviněného a poškozeného nemohlo zůstat bez povšimnutí např. zjištění, že poškozený byl již v minulosti obviněným napaden, a proto se ho bál a již ke dveřím, na které obviněný bušil, si vzal sebou pepřový sprej. Přehlédnuta také nemohla zůstat skutečnost, že to byl obviněný, který byl agresivní a sám připouští, že chtěl od poškozeného vysvětlení, a když se mu nedostalo v míře jeho představ, strčil nohu mezi dveře a zárubeň dveří, což vedlo k eskalaci dalšího konfliktu. Nebylo pak v rozporu se zásadou presumpce neviny, pokud soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi poškozeného (při zjištění rozbitého květináče v bytě, jak popisoval poškozený). I přes tuto skutečnost (použití pepřového spreje) totiž obviněný pokračoval ve své snaze vniknout do domu poškozeného, kdy poškozený stoupajícímu nátlaku obviněného nakonec podlehl. Nejvyšší soud má tak za to, že o úmyslu obviněného jako znaku subjektivní stránky trestného činu tak nemůže být pochyb. Pokud by totiž poškozený použitím slzného spreje obviněného skutečně paralizoval, jak tvrdí obviněný, znemožnil by mu tím jakékoliv další volní jednání. Lze jen těžko uvěřit, že by i nadále mohl obviněný intenzivně a systematicky stupňovat svůj tlak na vstupní dveře domu poškozeného, a to po takovou dobu a takovou měrou, že poškozený nakonec tomuto tlaku podlehl. [Nejvyšší soud i přesto, že nebyl obviněným napaden znak zmíněného přečinu „překonání překážky bránící vniknutí“, považuje za potřebné uvést, že vzhledem k situaci a popsanému jednání obviněného, kdy „zaklínil nohu mezi dveře a rám dveří“ ve snaze zabránit poškozenému zavřít dveře, nereagoval na výzvy poškozeného, aby odešel na dveře tlačil, čímž došlo k jeho vniknutí do obydlí jiného, že takto popsané jednání spíše odpovídá znaku „násilí“, který je rovněž znakem vyjádřeným v §178 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným (sám obviněný připustil, že poškozený se s ním nechtěl bavit, chtěl zabouchnout dveře; nato tedy strčil nohu mezi dveře, dále sice jen uvádí, že byl bit poškozeným a na nic bližšího si nevzpomíná, ale další jeho jednání je prokázáno výpovědí poškozeného, které soudy důvodně uvěřily)].
17) Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že měla být uplatněna zásada ultima ratio. K uvedenému je potřebné uvést, že zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v tomto případě není. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe nejsou v tomto případě vůbec namístě, neboť nelze mj. přehlížet skutečnost, že ze strany obviněného se jednalo o další útok na poškozeného, obviněný prosazuje vlastní závěry např. k otázce vlastnictví pozemků i přes existující zápisy v katastru nemovitostí, což vede k dalším konfliktům atd., a to vše jsou okolnosti, které vylučují aplikaci §12 tr. zákoníku.
18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu