ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.285.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 285/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 31 To 275/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 48/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 T 48/2018, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 23. 12. 2017 v době kolem 00:45 hodin v Liberci, ul. XY, v klubu T. S., přistoupil k poškozenému L. V., narozenému XY, kterého se zeptal, zda je V., který proti němu má svědčit u soudu, a když poškozený řekl: „Ano, a svědčit se nebojím!“, udeřil poškozeného sevřenou rukou v pěst do oblasti pod pravým okem, poté byl vyhazovači odtažen od poškozeného a ze vzdálenosti cca dva metry na poškozeného křičel „Zmrde, zabiju Tě“, a to kvůli skutečnosti, že poškozený je svědkem ve věci vedené Policií ČR, územním odborem Liberec, pod spisovou značkou KRPL-71960/TČ-2014-180571, kde je obžalovanému kladeno za vinu spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; poškozenému způsobil kontuzi obličeje pod pravým okem, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 38/2010, ze dne 21. 4. 2010, v právní moci dne 13. 5. 2010, mj. pro trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona“ .
2. Za uvedené trestné činy byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 744,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 31 To 275/2018. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, tak, že obviněný byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že zjištěný skutek v rozsahu jeho popisu v napadeném rozsudku a skutková zjištění rozvedená v dalších částech odůvodnění napadeného rozsudku neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným přečinem nebezpečné vyhrožování dle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve zjištěném skutkovém stavu věci nelze bez důvodných pochybností dovodit naplnění formálních znaků jmenovaných trestných činů. Za zásadní právní otázku považuje nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s ohledem na zjištěný skutkový stav v rozsahu jeho vyjádření ve skutkové větě a odůvodnění. Skutková věta neobsahuje ve výroku o vině úplný popis jednání rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty. Neúplným vyjádřením odvolací soud porušil §120 odst. 3 tr. ř. a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
6. Prezentoval, že pro naplnění zákonného znaku - objektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování je nezbytné, aby vyjádření slovního projevu ve skutkové větě „Zmrde, zabiju tě“ bylo za dané situace věrohodným nezpochybnitelným odrazem zjištěného skutkového stavu a bylo objektivně způsobilé vyvolat u poškozeného obavu. Z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, že by slovní projev ze strany obviněného u poškozeného vzbudil jakoukoli důvodnou obavu. Za předpokladu, že skutková věta neobsahuje předmětné okolnosti, nelze tuto podstatnou okolnost nahrazovat větou právní, natož pak odůvodněním v napadeném rozsudku. Vznikají důvodné pochybnosti o správném hmotně právním posouzení naplnění zákonného znaku uvedeného přečinu založeném na slovním projevu obviněného. Posouzení objektivní stránky je založeno na tvrzení jediné osoby (poškozeného), i přesto, že se předmětné skutkové jednání stalo na místě veřejnosti přístupném, kde se v danou dobu pohybovalo více osob, neexistuje žádný jiný svědek, prokazující, zda obviněný uvedenou slovní výhrůžku pronesl. To umocňuje situace, kdy odvolací soud v případě svědků A. V. a J. W. konstatuje, že vzhledem k hluku na diskotéce a vzdálenosti od obviněného „nemuseli slovní výhrůžku slyšet, případně slovní výhrůžce nerozumět“. Vzniká otázka, zda poškozený výhrůžku slyšel, když ostatní ji pro hluk nemuseli slyšet. Odvolací soud tak hmotněprávní hodnocení nepřizpůsobil zásadě in dubio pro reo.
7. Má-li být naplněn zákonný znak spočívající ve způsobilosti slovního projevu vzbudit důvodnou obavu, poté je postrádáno takovéto vyjádření způsobilosti ve skutkové větě, včetně náležitého hodnocení povahy a závažnosti. Nebyla náležitě posouzena odpověď poškozeného v hlavním líčení, dle které uvedl, „ bál jsem se, je to nevyzpytatelné, když víte, že zabil kamaráda, tak to může udělat znovu “. Tvrzení poškozeného je založeno na způsobení důvodné obavy tím, že obviněný zabil jeho kamaráda, aniž by obviněný byl za zabití pravomocně odsouzen, či poškozený tuto skutkovou okolnost v postavení svědka „prokazoval“ ve věci vedené pod sp. zn. KRPL-71960/TČ-2014-180571.
8. Skutková věta dále vychází z toho, že poškozený L. V. měl v době skutkového jednání obviněného postavení svědka ve výše popsané trestní věci. Odvolací soud ve vztahu k takto vymezené skutkové větě nevyslovil žádný právní názor, natož aby hodnotil důkazy o postavení poškozeného L. V. a případně přizpůsobil skutkovou větu napadeného rozsudku. Pokud odvolací soud považuje za správné označení poškozeného jako svědka, poté lze dospět k právnímu závěru, že odvolací soud založil vinu obviněného na nesprávném právním posouzení skutku, neboť náležité vyložení pojmu svědek v rozsahu skutkové věty nelze z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně dovodit. Za předpokladu existence rozporu mezi výrokovou částí napadeného rozsudku a jeho odůvodněním dochází k porušení §125 odst. 1 tr. ř., což způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení také v objektivní stránce založené na jednání odsouzeného tím, že udeřil poškozeného, a jeho následku, že mu způsobil kontuzi obličeje, a to v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadami dle §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo, což založil na důkazech, které nebyly v řízení provedeny.
9. Dále obviněný soudům nižších stupňů vytkl nesprávné hodnocení výpovědí svědků podporujících jeho vinu na straně jedné a výpovědí svědků podporujících obhajobu na straně druhé. Dovodil, že zde došlo k nerovnému posuzování věrohodnosti jednotlivých svědků. Druhá skupina svědků se stala nevěrohodnou (i přesto, že jejich výpovědi jsou konzistentní, ucelené a vzájemně se podporující) jen proto, že nevypovídali k události, která nastala před klubem T. S. a která neměla vztah ke skutkovému jednání kladenému obviněnému za vinu. V rámci hmotně právního hodnocení zůstala nedotčena výpověď svědkyně M. K. a současně byla popřena zásada, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe. Odvolací soud dovodil, že svědecké výpovědi poškozeného, svědka A. V. a svědka J. W. se odlišují pouze v tom, kam byl poškozený udeřen, protože poškozený hovoří o pravé části obličeje a svědci o levé části obličeje. Tyto rozpory soud omlouvá, neboť popsat přesné místo na obličeji je podle něj obtížné. Hmotně právní hodnocení rozporu ve výpovědích není správné, neboť za zásadní otázku je nutno považovat, na kterou stranu obličeje měl být úder směřován. Také další podstatné rozpory ve výpovědích svědků zůstaly nedotčeny, a zůstaly tak nehodnoceny okolnosti prokazující pochybnosti, zda skutečně došlo k napadení ze strany obviněného. Nehodnoceny zůstaly i rozpory ve výpovědích stran otázky použití či nepoužití berlí poškozeným v době úderu. Nesprávné právní posouzení obviněný shledal i v následku napadení. K jeho námitce, že lékařská zpráva byla vystavena s odstupem cca 12 hodin po jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž v mezidobí mohlo dojít k poranění poškozeného i jinak, odvolací soud přijal stanovisko, že tento argument nelze přijmout, neboť není zřejmé, že by poškozený byl vystaven takovéto situaci. Takové hmotně právní posouzení je založeno na porušení zásady in dubio pro reo. Zásadní nedostatek spatřuje obviněný v hodnocení viditelnosti hematomu. Poškozený uvedl, že hematom byl načervenalý a viditelný, tuto okolnost žádný ze svědků nepotvrdil. Odvolací soud tyto podstatné skutečnosti nehodnotil a současně učinil právní závěr, který nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, že nevýrazný hematom nemusí amatérská nahrávka pořizovaná v domácích podmínkách zachytit, nadto je běžná zkušenost, že hematomy se zabarvují a jsou výrazněji viditelné až s delším časovým odstupem. Tento názor je v rozporu s lékařskou vědou i výpovědí poškozeného. Odvolací soud také neprovedl jako důkaz video, na kterém je viditelné, že pod pravým okem se žádný hematom nenachází. V dané věci popis skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Je otázkou, zda hmotně právní hodnocení nebylo vyvoláno pod tíhou mediálních zpráv (zpravodajství TV NOVA), které byly předloženy jako důkaz v rámci podaného odvolání, což nebylo odvolacím soudem rovněž jako důkaz provedeno ani hodnoceno.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 6. 2018. č. j. 8 T 48/2018-213, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 7. 2018, č. j. 31 To 275/2018-233, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby dovolací soud projednal věc v neveřejném zasedání.
11. K datu rozhodnutí neměl dovolací soud k dispozici vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 31 To 275/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V posuzované věci však podstatná část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (zejména stran svědeckých výpovědí a zranění poškozeného), když presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení právní kvalifikace. Z uvedených skutkových, procesních výhrad tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
21. Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. K námitce obviněného vytýkající neprovedení jím navrženého důkazu je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Jak je zřejmé z rozhodnutí soudů nižších stupňů, považovaly již provedené dokazování za zcela dostatečné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z čehož pak zřetelně plyne, že nepovažovaly za potřebné provádět důkazy další. Jinak řečeno, jak soud prvního stupně, tak soud odvolací shledal, že provádění dalších důkazů z pohledu zásady vtělené do zmíněného ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. by bylo nadbytečné.
22. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je dále zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
23. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného L. V. jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími přímými důkazy (výpověďmi svědků A. V. a J. W.) i nepřímými důkazy (zejména lékařskou zprávou o zranění poškozeného), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
24. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
26. Na tomto místě je třeba ještě doplnit, že pokud dovolatel zpochybnil mimo jiné naplnění zákonného znaku přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku „napadení jiného“, pak pouze zdánlivě uplatnil námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotněprávní posouzení totiž i zde spatřoval v tom, že soud nepostupoval v souladu se zásadami rozvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. včetně zásady in dubio pro reo. S odkazem na výše uvedené dovolací soud opakuje, že uvedené zásady mají povahu procesně právní a pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné. Nadto lze poznamenat, že uvedený znak je ve skutkové větě náležitě vyjádřen, přičemž vychází nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z lékařské zprávy, v níž je ostatně popsán i hematom na tváři poškozeného, jehož existenci dovolatel zpochybňoval. Ten rovněž tvrdil, že hmotněprávní posouzení skutku odvolací soud založil na důkazech, které nebyly v rámci řízení provedeny. Neuvedl však již, o jaké důkazy se mělo jednat. Zde je na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Tudíž tato jeho námitka je nepřezkoumatelná. Naopak nutno konstatovat, že výrok o vině je založen na důkazech, které byly provedeny v řízení před soudem.
27. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však presentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
29. Obviněný konkrétně namítl, že z provedeného popisu skutku jednoznačně nevyplývá, že by jeho slovní projev u poškozeného L. V. vzbudil jakoukoli důvodnou obavu, resp. že ve skutkové větě nejsou popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že zmíněný slovní projev byl u poškozeného způsobilý vyvolat konkrétní obavu, přičemž tuto podstatnou okolnost nelze nahrazovat větou právní. S jeho názorem se není možné ztotožnit.
30. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu a činí tak na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
31. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (např. když uváděl, že ho měl raději zabít než zmlátit, že práh jeho bytu nikdo nepřekročí, a přitom natahoval spoušťový mechanismus pistole.
32. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Například z okolnosti, že výhrůžka byla adresována starší osamělé ženě nebo dítěti, lze usuzovat, že vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Podobně pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. výhrůžka usmrcením nebo způsobením těžké újmy na zdraví doprovázená šermováním nožem či pozvednutím jiné zbraně), bude též možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu (In: Šámal P. a kol. Trestní zákoník, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3284-3289s.).
33. V návaznosti na uvedená obecná východiska je vhodné připomenout, že obviněný nejprve na poškozeného fyzicky zaútočil, udeřil ho do tváře, čímž mu způsobil (byť drobné) zranění, a poté mu spolu s vulgární nadávkou sdělil výhrůžku, že ho zabije, to vše v souvislosti s tím, že poškozený je svědkem v trestní věci vedené proti obviněnému. Tyto skutečnosti jsou ve svém komplexu dostatečné pro závěr, že jednání obviněného nelze nijak bagatelizovat (nešlo o pouhá „silná“ slova bez dalších souvislostí), nýbrž že bylo zjevně způsobilé u poškozeného vyvolat důvodnou obavu. V tomto smyslu je popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečný, neboť v komprimované podobě vyjadřuje skutkové okolnosti zakládající mimo jiné i ten znak objektivní stránky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, který obviněný zpochybňuje. Dlužno pak dodat, že s otázkou právní kvalifikace daného skutku se soudy nižších stupňů náležitě v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, přičemž vhodně svá skutková zjištění v těchto rozhodnutích podrobněji rozvedly. Zde je na místě připomenout zjištění popsané v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že shora popsané jednání se stalo za těch okolností, kdy poškozený obviněného znal, a to coby osobu, která pracovala jako tzv. „vyhazovač“, tedy jako osobu velmi dobře fyzicky disponovanou a také jako osobu, která má sklony k násilí. Poškozený jasně uvedl, že se obviněného bojí proto, že si myslí, že mu zabil kamaráda, že obviněný je nevyzpytatelný a mohl by to udělat znovu. Skutečnost, že poškozený se bál, byl v šoku z jednání obviněného, potom potvrdili i svědci A. V. a J. W.
34. Není pak od věci dodat, že podstatou přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 tr. zákoníku není vyvolání obavy, ale to, že jednání je způsobilé vyvolat důvodnou obavu. Výše popsané okolnosti přitom vypovídají o tom, že jednání obviněného nejenže bylo způsobilé důvodnou obavu u poškozeného vyvolat, nýbrž ji i vyvolalo. V popsaném případě tedy (i) znak „může vzbudit důvodnou obavu“ naplněn byl.
35. Obviněný dále tvrdil, že odvolací soud nehodnotil náležitě důkazy o postavení poškozeného L. V. jakožto svědka. U této námitky není zřejmé, v čem měl odvolací soud pochybit, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Ten ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil, že poškozený je svědkem ve věci vedené Policií ČR územním odborem Liberec, pod spisovou značkou KRPL-71960/TČ-2014-180571, a toto své zjištění také náležitě vyjádřil ve skutkové větě výroku tohoto rozhodnutí. Dovolatel ve svém podání neuvedl žádné relevantní argumenty, z jakého důvodu by poškozený neměl být v postavení svědka v jiné trestní věci obviněného, zvláště když si obviněný před napadením poškozeného tuto okolnost navíc dotazem na poškozeného ověřoval. Rovněž zde není důvodu pochybovat o naplnění znaku „svědek“.
36. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
37. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu