ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.296.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 296/2019-1523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 6 To 51/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 56 T 9/2017, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Obviněný byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 6 To 51/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 6 To 51/2018, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. [dovolací důvod podle písmene l ) uvedl v doplnění dovolání]. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho trestní stíhání bylo od počátku nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť on a poškozená jsou osobami blízkými, přičemž poškozená nikdy nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Dále poukázal na to, že ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a současně k porušení práva obviněného na spravedlivý soudní proces. Rovněž uvedl, že jeho jednání naplňuje znaky trestného činu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nikoli znaky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný sice připustil, že využil omylu poškozené, tento omyl však měl původ v rozumové slabosti poškozené. Soudy obou stupňů se pak nesprávného právního posouzení dopustily i v rámci trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť nesprávně posoudily subjektivní stránku ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť on měl představu, že předmětný byt má hodnotu kolem 6 000 000 Kč, přičemž vzhledem ke zřízení věcného břemene k bytu byl byt prakticky neprodejný a jeho hodnota tudíž podle znaleckého posudku byla o 1 200 000 Kč nižší, tedy škoda, kterou chtěl podle svých představ způsobit, dosahovala pouze výše 4 800 000 Kč. Pokud se tedy soudy obou stupňů domnívaly, že šlo o trestný čin podvodu, měly jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěrem uvedl, že soudy obou stupňů jeho dřívější zahlazená odsouzení hodnotily jako v zákoně neuvedenou přitěžující okolnost spočívající ve sklonech k páchání majetkové trestné činnosti podvodného charakteru, přičemž takový postup je v rozporu se samotným institutem zahlazení odsouzení. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 6 To 51/2018, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů, podle kterých byl vztah obviněného k poškozené od počátku účelový a směřující k tomu, aby se zmocnil jejího nemovitého majetku. Toto skutkové zjištění přitom není podle státního zástupce v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále uvedl, že námitky obviněného, ve kterých vytýká nesprávné zohlednění dřívějších zahlazených odsouzení při ukládání trestu, směřující svojí podstatou proti přílišné přísnosti trestu, z důvodu nesprávné aplikace přitěžujících okolností, obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dále uvedl, že podstata omylu poškozené nespočívala v její nesprávné představě o poměru vzájemných plnění, resp. v neschopnosti si takovou představu učinit, ale v obviněným vyvolané a skutečnosti neodpovídající představě, podle které kupní smlouva je uzavírána pouze formálně za účelem vymožení pohledávky obviněným a nemá vést k reálnému převodu vlastnického práva k nemovitosti. Poškozená jednala pod vlivem omylu vyvolaným obviněným, nikoli pod vlivem tísně nebo neschopnosti posoudit důsledky svého jednání. Ve vztahu k nenaplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě státní zástupce uvedl, že v tomto případě postačuje nepřímý úmysl, přičemž obviněný podle názoru státního zástupce musel být přinejmenším srozuměn s tím, že způsobená škoda může přesáhnout částku 5 000 000 Kč, která je spodní hranicí škody velkého rozsahu s ohledem na technický stav a lokalitu předmětného bytu. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a dále vyjádřil také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyšším soudem (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejiž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání (podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.). Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Namítaný důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání spatřuje obviněný v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., podle kterého nelze zahájit trestní stíhání nebo v něm pokračovat, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
11) Podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení §163 a §163a tr. ř. Ustanovení §163 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro trestné činy tam vyjmenované - včetně trestného činu podvodu §209 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným - lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit anebo v něm pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
12) Za osoby podle §100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v §163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést.
13) V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je podmíněno souhlasem poškozeného nikoli ve všech případech, nýbrž toliko v těch případech, kdy je vedeno proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle citovaného ustanovení §100 odst. 2 tr. ř.
14) Z hlediska projednávané věci se obviněný domnívá, že co do vztahu jeho osoby s poškozenou jsou si vzájemně osobami blízkými, což podrobně zdůvodňuje společně stráveným časem, výlety, dovolenou atp. Z hlediska projednávané věci se objevují dvě v úvahu připadající možnosti, a to otázka existence vztahu obviněného s poškozenou jako vztahu osob žijících jako druh s družkou nebo existence poměru obdobného rodinnému, přičemž zároveň by poškozená újmu obviněného právem pociťovala jako svou vlastní.
15) Ve vztahu k první z nabízených alternativ Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z výpovědi poškozené, ale i tvrzení samotného obviněného, je nepochybné, že poškozená s obviněným nesdíleli společnou domácnost, nikterak nesdružovali finanční prostředky k úhradě svých životních potřeb či ani nenavázali sexuální kontakt. Z dikce zákona je naopak patrno, že vztah druha a družky, musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vztahu. V případě argumentace obviněného společnými výlety či společně tráveným časem, je tak více než zřejmá snaha obviněného prezentovat jeho vztah s poškozenou jako vztah, který by opravňoval poškozenou vyslovit nesouhlas s jeho trestním stíháním. Výše zmíněná úvaha obviněného je však nesprávná, neboť se snaží přátelský vztah, navíc navázaný ze strany obviněného s duševně ne zcela prosperující osobou s úmyslem ji podvést, povýšit na vztah druha a družky, který by měl podle jeho představ zakládat aplikovatelnost ustanovení §163 tr. ř.
16) Nejvyšší soud vzal rovněž v úvahu možnost posouzení poměru mezi obviněným a poškozenou jako poměru rodinného nebo obdobného. K tomuto Nejvyšší soud blíže uvádí, že za takový vztah lze považovat zejména vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, strýcem a synovcem, osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti, zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477). Podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a družka a mají spolu děti (srov. 52/1986 Sb. rozh. tr.). Z naznačených příkladů je patrné, že v každém případě musí jít o silný vztah, který, pokud není založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (osoby vychované ve společné domácnosti), případně jsou zde jiné okolnosti dodávající takovému vztahu na významu, jako očekávání budoucího uzavření manželství nebo společné děti. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky, jako vykazují ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze do této kategorie zpravidla zařadit běžný kamarádský vztah nebo vztah milenecký (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1206/2014).
17) S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že závěry, k nimž dospěl odvolací soud ohledně námitky obviněného o [ne] aplikovatelnosti §163 a §163a tr. ř. považuje za správné a v rámci dovolacího řízení za zjevně neopodstatněné.
k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora, ve vztahu k námitce týkající se posouzení předmětného trestného činu jako trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, je třeba ji rovněž hodnotit jako námitku zjevně neopodstatněnou.
19) Obecně k trestnému činu lichvy podle §218 tr. zákoníku lze uvést, že toho se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo ten, kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Naproti tomu trestného činu podvodu se podle §209 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu.
20) Z dikce těchto ustanovení je tak patrno, že rozdíl mezi uvedenými trestnými činy tkví především v tom, že pachatel trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku neuvádí jiného v omyl, nýbrž využívá stavu poškozeného předpokládaného předmětným ustanovením tr. zákoníku. Poškozený má v takovém případě představu o svém jednání, avšak poskytuje plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k vzájemnému protiplnění, přičemž si je nepoměru vzájemného protiplnění vědom (při jednání v tísni), nebo v důsledku své rozumové slabosti, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení není schopen zhodnotit vzájemný poměr obou plnění. Naproti tomu u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku jedná poškozený v omylu vyvolaném nebo využitém pachatelem, a nikoliv a priori pod vlivem tísně nebo v důsledku neschopnosti poškozeného posoudit důsledek svého jednání. [V předmětné trestní věci se lze pozastavit nad argumentací obviněného, že poskytl poškozené protiplnění spočívající ve zřízení věcného břemene. Obviněný však záměrně přehlíží, že toto tzv. protiplnění mělo být vázáno na převod majetku z poškozené na obviněného a zřízení věcného břemene pro poškozenou, ovšem pouze z jejího majetku (smlouva o zřízení věcného břemene byla součástí kupní smlouvy)].
21) V konkrétním případě poškozená uzavřela s obviněným předmětnou kupní smlouvu v domnění, že tak činí pouze formálně, a to za účelem vymožení pohledávky obviněným a k reálnému převodu vlastnictví tak ve skutečnosti nemá dojít. Je tak zcela zřejmé, že poškozená jednala v omylu, tak jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a nikoliv v tísni, rozumové slabosti či za splnění dalších okolností, navíc při vědomí hrubého nepoměru vzájemných protiplnění.
22) Ve vztahu k dalším obviněným vytknutým pochybením týkajících se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování principu in dubio pro reo či nesprávného hodnocení osobnosti obviněného, lze tyto námitky označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
23) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu a výši způsobené škody pouze pro úplnost uvádí, že jakkoliv se obviněný domnívá, že jeho úmyslem nebylo způsobit škodu ve výši 11 604 000 Kč, kdy tato částka představuje reálnou hodnotu převáděné nemovitosti, ale pouze ve výši 4 800 000 Kč, což představuje hodnotu této nemovitosti, jak ji vnímal obviněný, nelze s tímto jeho tvrzením souhlasit.
25) Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. K otázce úmyslu je nutno uvést, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
26) U nepřímého neboli eventuálního úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě in eventum dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-225).
27) Ve světle těchto zákonných a teoretických východisek má Nejvyšší soud za to, že za situace, kdy sám obviněný na obhajobu svého výše uvedeného tvrzení učinil teoretické úvahy, při kterých hodnotil polohu nemovitosti, její stav, možnou prodejnost s ohledem na věcné břemeno, atd. je evidentní, že se možnou reálnou hodnotou nemovitosti zabýval, měl určitou představu o kritériích, která se při stanovení ceny nemovitosti zohledňují, a tedy byl přinejmenším srozuměn s možností, že cena předmětné nemovitosti může být vyšší, než sám uvádí. Správnost uvedeného závěru podporuje taktéž fakt, že obviněným předpokládaná cena nemovitosti se nachází jen nepatrně pod hranicí 5 000 000 Kč, tedy hranicí přísnější trestní sazby. Ve světle těchto skutečností tak nelze než hodnotit představu obviněného o ceně předmětné nemovitosti jako účelovou, vedenou snahou vyhnout se přísnějšímu trestnímu postihu.
28) Ve vztahu k námitce hodnocení kriminální minulosti obviněného jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká zohlednění předchozích, již jemu zahlazených odsouzení jako přitěžující okolnosti. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, je pravdou, že skutečnost odsouzení (samozřejmě ani další skutečnosti, které mají v odsouzení svůj podklad, zejména výkon trestu a jeho účinek na pachatele) nesmí soud brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Soud je však oprávněn hodnotit všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Tedy, jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. [srov. přiměřeně rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.]. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud druhého stupně hodnotil předchozí trestnou činnost obviněného pouze s ohledem na sklony jeho osobnosti k páchání trestné činnosti, což plně koresponduje se shora uvedeným tvrzením, a tak ani v tomto případě nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu za odporující právním předpisům.
29) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi, Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
30) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Rovněž je nutno zdůraznit, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
31) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu