ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.585.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 585/2019-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2019, č. j. 9 To 13/2019-368, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2019, č. j. 9 To 13/2019-368, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání D. T. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) podané proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 12. 2018, č. j. 3 T 11/2018-345, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2019, č. j. 9 To 13/2019-368, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém argumentoval tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [aniž by odkázal na konkrétní dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 tr. ř.]. Podle obviněného „nebyl dostatečným způsobem prokázán skutkový stav děje ani jeho příčina a příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem následku, tedy dopravní nehodou“. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že výrok o jeho vině je nepřesný, neboť z něj není zřejmé, jakou důležitou povinnost měl porušit, když tato je vymezena pouze obecně. Dále je toho názoru, že popis skutkového stavu je spekulativní a nepřesné je rovněž odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího ohledně jejich závěrů o nepřizpůsobení rychlosti, když své závěry opírají pouze o znalecký posudek, aniž by se tento vypořádal s námitkami a rozpory. Znalecký posudek zpochybňuje mj. s odůvodněním, že znalec neměl k dispozici žádné zaprotokolované stopy a vycházel jen z výpovědí svědků, nebral v úvahu např. skutečnost, že vozidlo na brždění nereagovalo, připustil, že pokud by zadal jiné vstupní hodnoty, tak by mu vyšla jiná rychlost vozidla, vycházel z jiných bouraných automobilů, nemohl vyloučit vliv kaolinu na sníženou adhezi vozovky, technickou závadu vozidla, stejně jako vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, který připustil, že pokud by poškozený byl připoután, nic by se mu nestalo. Dále zpochybňuje uložený trest zákazu činnosti, když poukazuje na to, že po celou dobu od předmětné dopravní nehody měl řidičský průkaz a vozidlo řídil, tudíž uložení trestu zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) po uplynutí roku a půl od dopravní nehody ztrácí smysl, navíc, když nebylo bezpečně prokázáno, že by překročil povolenou rychlost. Vzhledem k tomu považuje skutková zjištění za neúplná k prokázání skutkového děje, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že toto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souvislosti se svým návrhem poukázal na to, že pokud obviněný poukazuje na „spekulativní závěry soudů“, pak nejde o žádnou spekulaci, neboť závěry soudů jsou podloženy znaleckým posudkem, což se týká nejen možného zranění poškozeného, ale také rychlosti vozidla, které obviněný řídil. Podle státního zástupce nelze pod dovolací důvod podřadit ani námitky ohledně znečištění vozovky či technické závady na vozidle, které lze s ohledem na postupně vyvrácenou obhajobu obviněného označit za účelové. Ve vztahu k námitce přerušení příčinné souvislosti odkázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce zachování příčinné souvislosti. Pokud byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti v souvislosti s dopravní nehodou a uložení tohoto druhu trestu obviněný zpochybňuje, pak ani tato námitka nenaplňuje podle státního zástupce dovolací důvod a nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. K dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Obviněný uvedl, že dovolání podává, neboť a) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení , b) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. mj. vyplývá, že v dovolání je nutno „odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř.“ Z výše uvedeného je nezpochybnitelné, že uvedené ustanovení nebylo obviněným (obhájcem) plně respektováno. I přes výše uvedenou skutečnost, nepřistoupil Nejvyšší soud k takto podanému dovolání formálně a s ohledem na uvedený nesoulad (nedostatek) s ním tak nenaložil, ale s ohledem na znění – resp. citaci v dovolání výše uvedenou, mohl dovodit, že obviněný hodlal dovolání podat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto] – viz shora bod a). Ve vztahu k bodu b) – viz shora by přicházel odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je však nutno uvést, když obviněný prostřednictvím obhájce doslovně uvádí, že v „rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“ , že jeho argumentace se nevztahuje k pojmu výroku, jak má na mysli např. ustanovení §120 – 125 tr. ř., ale spočívá v argumentaci, že „výrok o vině obviněného de facto vychází z ničím nepodloženého vyjádření znalce“, tudíž nejedná se o výhrady k chybějícímu nebo neúplnému výroku, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nýbrž jde o výhrady k otázce zjištěného skutkového stavu věci a otázce hodnocení důkazů.
10. V souvislosti s námitkami obviněného se jeví nezbytným uvést, že obsahově totožná argumentace – obhajoba byla obviněným uplatněna v řízení před soudem prvního i druhého stupně [v řízení před odvolacím soudem upozorňoval na nedodržení zásady in dubio pro reo; na to, že se soudy nedostatečně vypořádaly se všemi skutečnostmi, že neprovedly potřebné důkazy, vycházely z ničím nepodloženého vyjádření znalce ohledně nepřiměřené rychlosti; že nebyla vzata v úvahu technická závada na vozidle; dostatečně nebyla vyhodnocena skutečnost, že poškozený K. nebyl připoután, a pokud by připoután byl, nemuselo ke zranění dojít; že při ukládání trestu nebyla zohledněna doba, po kterou mohl od dopravní nehody řídit motorové vozidlo – tudíž mu neměl být ukládán trest zákazu činnosti atd.]. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento na obsahově shodné námitky reagoval ve svém rozsudku [viz body 10 - 23], stejně jako soud odvolací v odůvodnění svého usnesení [viz např. body 7 – k charakteru zranění a možnosti jeho vzniku v případě připoutání poškozeného, v bodu 8 – k rychlosti, bod 9 – znečistění vozovky, bod 12 – uložený trest]. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
11. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento primárně nesouhlasí nikoli s hmotně právním posouzením věci, ale se zjištěným skutkovým stavem, když pro uvedený závěr jednoznačně svědčí argumentace obviněného, kterou zpochybňuje dostatečnost a kvalitu znaleckého posudku a následné jeho hodnocení soudem, a to jak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví-chirurgie MUDr. Chrastila, tak i posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava znalce Ing. Málka. V souvislosti s uvedenými posudky není jistě od věci poukázat na tu skutečnost, že obhajoba obviněného (což je jeho právem) se vyvíjí podle výsledků jím předem uplatněných námitek. V tomto směru lze uvést, že obhajoba ve vztahu k technické závadě se stala prioritou za situace, kdy došlo ke zpochybnění tvrzení obviněného, že k dopravní nehodě došlo v souvislosti se znečištěním vozovky kaolínem [nutno podotknout, že obviněný v přípravném řízení uváděl, že „po vozovce se nedalo chodit, jak to klouzalo, bylo to jako na ledě“ – č. l. 114]. Je však zarážející, pokud obviněný uvádí takový stav vozovky, že nikdo z dalších osob přítomných na místě dopravní nehody, takovou kalamitní situaci nezaregistroval. Již shora bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že volba obhajoby [ať již ve sféře vlastní argumentace či volby otázek atd.] je výslovně věcí obhajoby (vztahu klienta a obhájce). Soudy však oproti obhajobě, která se prioritně zaměřuje na preferenci důkazů svědčících ve prospěch a zpochybňuje důkazy svědčící v neprospěch, musí hodnotit důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Tudíž je nutno si uvědomit, že mnohdy zvolené tvrzení obhajoby a následně vyvrácené, nemusí přispívat k hodnověrnosti další argumentace, pokud tato není podložena, a naopak je zeslabena dalšími důkazy, z pohledu obhajoby hodnocenými v její neprospěch. V předmětné trestní věci byla vyvrácena verze obviněného, že „po vozovce se nedalo chodit, jak to klouzalo, bylo to jako na ledě“, [na tuto argumentaci reagoval soud prvního stupně např. v bodě 8, 9, 12 či 16; bod 9 usnesení odvolacího soudu], a pokud následně zmiňoval technickou závadu, k této otázce se dostatečně vyjádřil odvolací soud (viz bod 10 jeho usnesení), přičemž je nutno poznamenat, že při dopravní nehodě technickou závadu neuplatňoval, jak vyplývá z protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 73).
12. Z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že soudem prvního stupně byla mimořádná pozornost věnována také zpracovaným znaleckým posudkům a následně výpovědím znalců. Z protokolů je zřejmé, jaký prostor byl věnován obhajobě v možnosti kladení otázek i tomu, jaký byl průběh těchto výslechů. Nelze akceptovat námitky obhajoby, které směřují, ke zpochybnění závěrů, které soudy učinily na základě obou provedených znaleckých posudků a výslechů jejich zpracovatelů. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v tomto směru v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. a §134 tr. ř. a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů, jsou jasná a logická. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že např. ze znaleckého posudku Ing. Málka mj. vyplývá, z jakého simulačního programu při zpracování posudku vycházel (viz např. bod 8 usnesení odvolacího soudu). Při podrobnějším seznámení se [objektivním] s posudkem MUDr. Chrastila je nutno také brát v úvahu skutečnost, kterou obviněný přehlíží, ale soudy v rámci hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ji v úvahu braly, že ve vozidle byly zraněny také osoby, které byly připoutány bezpečnostními pásy, tudíž je třeba brát v úvahu závěr, že „v případě připoutání poškozeného by nedošlo k tak závažným zraněním poškozeného M. K., mohla nastat jiná forma poranění – střihové poškození krční páteře, kdy by se jednalo o lehké či středně těžké poranění [obhajoba přehlíží, že obviněný byl uznán vinným podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kde jsou rozdílné znaky těchto trestných činů „ublížení na zdraví“ a „těžká újma na zdraví“].
13. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích rovněž reagovaly na procesní námitky obviněného, přičemž se vypořádaly i s otázkou neprovedení navrhovaných důkazů a své závěry řádně odůvodnily (viz bod 14 rozsudku). Nejvyšší soud již shora zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám obviněných. Dále považuje za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad, či dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti nebude-li takto postupováno.
14. Nejvyšším soudem bylo zmíněno, že dovolací námitky obviněného směřují proti skutkovým zjištěním, rozsahu shromážděných důkazů a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Podstatou dovolání obviněného je prosazení vlastní verze skutkového děje, zásadně odlišné od verze – skutkového děje zjištěného na základě provedených a soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnocených důkazů, spočívající ve zjištění, že k předmětné dopravní nehodě nedošlo zaviněním obviněného v souvislosti s řízením vozidla při jízdě nepřiměřenou rychlostí. I přes skutečnost, že se jedná o námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňující, považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [myšleny jsou důvodné pochybnosti na straně soudu, nikoli na straně obviněných, kteří zejména za situace, kdy budou uznáni vinnými budou mít vždy „důvodné pochybnosti“], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud se zabýval i otázkou práva na spravedlivý proces, avšak i v souvislosti s touto problematikou dospěl k závěru, že námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného nelze hodnotit jinak, než jako výhrady skutkové povahy, které nedosahují úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
15. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že to byl obviněný, kdo nepřizpůsobil rychlost jízdy a styl jízdy skutečnostem, že hustě prší, vozidlo, které řídí, není vybaveno protiblokovým systémem ABS, blíží se k pravotočivé zatáčce nepřiměřenou rychlostí, při snaze snížit rychlost vozidla bržděním dostalo smyk, v důsledku toho přejelo do protisměru, kde došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem a zranění spolujezdce (viz blíže a podrobněji výrok rozsudku soudu prvního stupně). Z výroku rozsudku vyplývá, že porušení důležité povinnosti spočívalo v tom, že jel nepřiměřenou rychlostí [§18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích – viz bod 17 rozsudku] dále byla soudem prvního soudu zmíněna také další ustanovení, která obviněný, jako řidič motorového vozidla, porušil - §11 odst. 1 a §4 písm. a) téhož zákona [viz bod 17 rozsudku], tudíž nelze akceptovat argumentaci obviněného, že z výroku rozsudku není zřejmé, jakou důležitou povinnost měl porušit. Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že [nad rámec shora uvedeného] skutkovou větu a zjištěný skutkový stav považuje za zcela souladné s požadavky stanovenými příslušným zákonem a prosté obviněným vznesených vad, když současně upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 (blíže bod 19-21), ze kterého mj. vyplývá vztah provázanosti mezi skutkovým zjištěním a odůvodněním rozhodnutí. Závěr znalce (MUDr. Chrastila) není v žádném případě spekulativní ve vztahu možnému vzniku zranění poškozeného K., neboť důvodně vycházel nejen z místa, kde tento poškozený seděl, a jakým způsobem toto bylo při dopravní nehodě zasaženo a deformováno, ale také ze situace, že osoby, které připoutány byly, rovněž byly zraněny [M. – zhmoždění hrudníku, otevřená rána lokte (několikadenní hospitalizace), J. – zlomenina dolního konce pažní kosti, zhmoždění dolní části zad a pánve], tudíž není spekulativní závěr, že by u poškozeného K. došlo minimálně ke vzniku lehké újmy i pokud by byl připoután. Znalec neuvedl, že by ke zranění poškozeného K. nedošlo, jak se snaží interpretovat znalecký posudek obviněný, ale nedošlo by k vážnějšímu poranění tohoto poškozeného. U tohoto poškozeného by nastalo pouze tzv. whiplasch injury – střihové poškození krční páteře, kdy by se jednalo o lehké či středně těžké poranění (s dobou léčení maximálně 2-3 týdny). [K otázce těžké újmy na zdraví (§122 tr. zákoníku) a ublížení na zdraví lze pro stručnost odkázat např. na rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.].
16. V dovolání obviněný rovněž brojil proti uloženému trestu – trestu zákazu činnosti s argumentací, že tento druh trestu, který mu „byl uložen po uplynutí roku a půl od dopravní nehody ztrácí smysl, když po celou dobu měl řidičský průkaz k dispozici a vozidlo běžně řídil“. Z uvedené argumentace vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřený, nezákonný z pohledu jím výše uvedeného. Ve vztahu k výhradám obviněného k uloženému druhu trestu a jeho výši je potřebné zmínit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že i po dopravní nehodě mu nebyl řidičský průkaz zadržen a trest zákazu činnosti je mu ukládán až po roce a půl od předmětné dopravní nehody, nezbývá Nejvyššímu soudu než pouze konstatovat, že bylo na orgánech činných v trestním řízení (policii a státním zástupci) jak si předběžně tuto otázku vyřeší, zejména za situace, kdy obviněný neřídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky. Je však podstatné pro uložení trestu zákazu činnosti, který obviněný zpochybňuje, že tento mu byl uložen jako druh trestu, který zákon v daném případě připouští a v trestní sazbě zákonem stanovené, při zjištění, že k dopravní nehodě došlo v souvislosti s nepřiměřenou rychlostí, při nepřizpůsobení rychlosti jízdy povětrnostním podmínkám a při zjištění, že obviněný má v evidenční kartě celkem dvanáct záznamů a z toho 5 pro výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti (viz bod 23 rozsudku, bod 12 usnesení).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 13).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu