ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.610.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 610/2019-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 7 To 409/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 114/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 2 T 114/2017, byl R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy, a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2018, č. j. 3 T 18/2018-515, v právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, dnem 27. 9. 2018, byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2018, č. j. 3 T 18/2018-515, v právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, dnem 27. 9. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 24 689,- Kč.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 7 To 409/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel poukázal na to, že soud I. stupně porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil v rozporu se zásadami formální logiky. Za stěžejní důkaz nedůvodně považoval pouze výslech poškozeného, ačkoli tento vypovídal odlišně od dalších svědků. Nalézací soud navíc nevyhověl návrhu obhajoby na provedení důkazu soudně znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozeného pro objektivní posouzení, zda je poškozený věrohodným svědkem. Dodal, že poškozený je psychicky nevyrovnaný člověk, bere léky a nenavštěvuje odborného lékaře. Dle jeho názoru bylo prokázáno, že to byl AAAAA (pseudonym), jeho syn, který poškozeného napadl. Soudu rovněž vytýká, že vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., ačkoli tento je v rozporu nejen s výpovědí poškozeného, který uvedl, že délka jeho léčení byla pouze šest dnů, ale také v rozporu s jeho výpovědí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby věc vrátil nalézacímu soudu.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě, v případě, že odvolání obviněného byla zamítnuto] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Ve vztahu k dovolání obviněného lze předně uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, ve kterých obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů [obviněný sám poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. – což není hmotněprávní ustanovení] a z nich plynoucí vadná skutková zjištění [zejména zjištění stran věrohodnosti poškozeného; otázky, zda poškozený viděl útočníka; tvrzení o údajném útoku ze strany AAAAA; skutečnosti, že se poškozený nedostavil na lékařskou kontrolu, apod.], z čehož je zřejmé, že prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci, neboť z jeho argumentace je nezpochybnitelné, že trestnou činnost popírá a za pachatele trestného činu označuje svého nezletilého syna AAAAA. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů obviněným a jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, a ve své podstatě se primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad vyplývá, že obviněný dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
10) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11) Nejvyšší soud podotýká, že nalézací soud zejména na str. 11 odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, na základě kterých, jím provedených důkazů, rozhodl a z jakých důvodů považoval návrh na doplnění dokazování ze strany obhajoby o vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, k posouzení duševního stavu poškozeného, s ohledem na skutečnost, zda netrpí nějakými bludy nebo utkvělými představami, za nadbytečný. Není úkolem Nejvyššího soudu správně a řádně odůvodněné závěry soudů nižších stupňů znovu reprodukovat, a proto lze na tomto místě odkázat na příslušné pasáže odůvodnění citovaného rozhodnutí. V této souvislosti je vhodné rovněž upozornit na mnohdy záměrně obviněnými opomíjenou skutečnost, kterou mj. zmínil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Přestože shora již bylo poukázáno na správné hodnotící závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud k námitce obviněného, kterou se snaží zpochybnit charakter újmy na zdraví [toto zranění obviněný podle své verze poškozenému nezpůsobil, ale poškozenému je způsobil jeho nezletilý syn, nikoli baseballovou pálkou, ale volně nalezenou větví atd.] uvést, v souladu se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že z provedeného dokazování (a zejména pak z provedeného znaleckého posudku) vyplývá, že mechanismus zranění poškozeného, jak jej sám popsal, odpovídalo objektivně zjištěným poraněním na jeho těle a současně bylo vyloučeno, že by ke zranění došlo jiným způsobem (zejména užitím větve). Znalec popsal, na základě kterých zranění lze učinit závěr, že k útoku na poškozeného došlo baseballovou pálkou. Zároveň znalec detailně popsal komplex zranění poškozeného (mj. poranění levé části hrudníku, sériová zlomenina žeber, průnik vzduchu do levé pohrudniční dutiny s úplným kolapsem plíce a krvácení do levé pohrudniční dutiny), které nalézací soud zcela správně vyhodnotil jako zranění těžké, potenciálně ohrožující život poškozeného, a to ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Proč soudy neuvěřily verzi obviněného, že napadení poškozeného provedl jeho nezletilý syn, vyložily soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, kdy mj. poukázaly i na nevěrohodnost rodinných příslušníků obviněného. Závěry soudů nižších stupňů vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů, jak se snaží dovolací soud přesvědčit obviněný.
12) Nejvyšší soud pouze upozorňuje na skutečnost, že k zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek ve své podstatě dožaduje, je oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Obviněný v dovolání prakticky komentuje a sám hodnotí provedené důkazy a zabývá se výlučně otázkami skutkovými, přičemž soudům vytýká způsob, jakým provedené důkazy hodnotily. Vedle shora uvedeného je rovněž vhodné zmínit, že obviněný navíc uplatnil argumentaci, se kterou se již beze zbytku vypořádal nejen soud nalézací (str. 10 – 12 odůvodnění jeho rozsudku), ale opětovně i soud odvolací (zejména str. 3 – 4 odůvodnění usnesení). V reakci na takto presentované námitky lze pro stručnost odkázat nejen na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, kdy z jeho rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).], ale také na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13) Z pohledu shora rozvedeného nazírání na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [uplatněného prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
14) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu