ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.751.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 751/2019-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 7 To 414/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 3 T 15/2018, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jako návodce, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„v blíže nezjištěné době od 23. 4. 2014 do 7. 7. 2014, v místním pohostinství zvaném „N. h.“, obec XY, okr. Hodonín, veřejně, před nejméně třemi osobami současně přítomnými, a to D. H., nar. XY, J. H., nar. XY, a M. Z., nar. XY, ústně podněcoval M. Z., nar. XY, k fyzickému napadení Z. J., nar. XY, tedy k blíže neurčenému trestnému činu vymezenému ve zvláštní části hlavy I., či hlavy X., zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to tím způsobem, že M. Z. řekl, že by bylo dobré, aby Z. dostal přes hubu, že potřebuje pořádně dostat, že on s tím nemůže nic dělat, že on sám to jako policajt udělat nemůže, že by měl problémy, kdy poté, co tento projev u M. Z. vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin, a následně poté, co ten samý den usedl společně s P. S. a J. H. do svého osobního automobilu tovární značky Volkswagen Touareg, černé barvy, a Z. J. hledali nejprve v místě jeho zaměstnání v Kyjově a dále v obci XY, tak kolem 22:30 hodin, v místech zvaných „N. V.“, obec XY, za přítomnosti P. S. a J. H., kteří seděli poblíž v osobním automobilu tovární značky Volkswagen a celý incident pozorovali, udeřil Z. J. pěstí do obličeje tak, že upadl na zem, dále ho nejméně třikrát kopl do oblasti hlavy a horní části hrudníku, čímž mu způsobil krvácení z nosu, hematom v obličeji a pohmožděniny hrudníku nevyžadující lékařské ošetření, načež tohoto jednání M. Z. zanechal až poté, co blíže nezjištěná žena z okna přilehlého domu zařvala, že zavolá policii, kdy P. S. celou situaci komentoval slovy, že už aspoň J. ví, jaký to je, když se sere někomu do vztahu, přičemž tohoto nabádání Z. J. se P. S. dopustil i přesto, že musel přinejmenším vědět, že jeho projev může vyvolat u jeho kamaráda M. Z. rozhodnutí porušit zákon.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře šedesáti denních sazeb s tím, že podle §68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činí pět set Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 7 To 414/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění uvedl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v usnesení ztotožnil, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dále uvedenými skutečnostmi, čímž bylo dotčeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, a zásah Nejvyššího soudu má tak podklad v čl. 4 a 90 Ústavy, a že své dovolání doplní v dodatečné lhůtě.
6. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, podle §265k odst. 2 tr. ř. i rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání považuje za hraniční z hlediska splnění náležitostí obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání obsahuje pouze zcela obecný a nekonkrétní odkaz na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a na porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Pro případ, že dovolací soud neshledá podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění není zcela vyloučen, přichází však v úvahu pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, popř. v případě, že důkazní řízení vykazuje jiné vady zakládající porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel však v takovém případě musí poukázat na konkrétní vady. Zcela obecné výtky dovolatele nemohou přezkumnou povinnost soudu založit, když v žádném případě není povinností dovolacího soudu, aby přezkoumával rozhodnutí ze všech možných hledisek. Kusé skutkové námitky dovolatele nemohou po obsahové stránce naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Ponechal přitom na úvaze Nejvyššího soudu, zda tak učiní podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. nebo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Následně (v reakci na zmíněné vyjádření a po uplynutí lhůty pro podání dovolání) obviněný své dovolání doplnil. Uvedl, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro účastenství ve formě návodu. V případě spáchání trestného činu ve formě návodu, se musí jednat o návod k určitému trestnému činu, kdy návodce úmyslně vzbudí v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. Je nezbytné, aby se jednalo o návod konkrétní osoby, jí adresovaný. Toto nebylo v řízení prokázáno. Soudy dospěly k závěru o účastenství obviněného na základě výroku, „že si svědek J. zaslouží dostat před hubu“. Nebylo prokázáno, že by tento výrok byl adresován svědkovi Z. a jeho obsah nemůže postačit k závěru o návodu k trestnému činu. Připomenul nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. V jeho případě nebyla respektována zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo.
10. V návaznosti na to uvedl, že se soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, když záměrně opominuly výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch či vyvraceli svědecké výpovědi, o které soudy opřely svá hodnocení. Hodnocení důkazů tak bylo selektivní v jeho neprospěch a nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže soud prvního stupně nespatřoval relevantní důvod, proč by měl svědek M. Z. dovolatele neprávem obvinit, poté dovolatel uvedl výčet skutečností, které podle jeho přesvědčení tohoto svědka zcela znevěrohodňovaly a s nimiž se soudy měly vypořádat. Svědek M. Z. byl jako mladistvý již jednou odsouzen a v době, kdy vypovídal v tomto řízení jako svědek, byl sám obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže a dne 6. 2. 2019 byl za tento zločin nepravomocně odsouzen. V obci byl znám svojí agresivitou a lidé se ho báli. Trestní oznámení na GIBS podal tento svědek s odstupem tří let. Předcházely tomu výhrůžky sestře svědka Z., která je manželkou obviněného, že pokud nebude souhlasit s prodejem domu v XY, tak obviněný přijde o práci. Skutečnost, že šlo o pomstu, přiznal i sám M. Z. znalkyni PhDr. Blance Zapletalové a je to uvedeno ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie. K argumentu soudu prvního stupně, že obviněného usvědčuje facebooková komunikace mezi M. Z. a Z. J., kde se mu za napadení omlouvá s tím, že ho navedl obviněný, obviněný poznamenal, že tuto facebookovou komunikaci zahájil s poškozeným Z. J. sám M. Z. bezprostředně až před podáním trestního oznámení, což časově zapadá do příprav na pomstu dovolateli. K osobě svědka M. Z. byl vypracován znalecký posudek, z něhož si však soud prvního stupně vybral pouze informace, které mají pozitivní dopad k osobě svědka. Pokud tedy soudy obou stupňů upřednostnily výpověď svědka M. Z. před ostatními svědky a před výpovědí obviněného, pak takový postup je podle obviněného v extrémním rozporu s výše uvedenými důkazy a tím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
11. Dále dovolatel namítl, že mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy jsou i další rozpory. Ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno, že trestný čin spáchal veřejně. Pouze ze svědecké výpovědi svědka M. Z. lze dovodit přítomnost svědka D. H. Ten však uvedl, že na daném místě v daný čas nebyl. Soud se tímto nezabýval a neprokázanou skutečnost převzal do svého rozhodnutí. Obviněný rovněž zmínil, že pokud by připustil možnost pronesení výroku, že si svědek Z. J. zaslouží dostat přes hubu, pak takový výrok nemá nic společného s tím, že někdo (zde M. Z.) napadne druhého fackou, ránou pěstí a následně do něj několikrát kopne. Odhlédne-li od toho, že se nepodařilo prokázat účastenství ve formě návodu, bylo by nutno jednání M. Z. nutno posoudit jako exces. Žádný ze svědků neuvedl, že by slyšel, jak dovolatel výslovně navádí svědka M. Z. ke spáchání trestného činu. Soud se nevypořádal s výpovědí svědka M. P. (tuto interpretoval chybně, a to v opačném významu), který uvedl, že slyšel, jak svědek Z. řekl, že dovolatel o trestném činu nevěděl. Obdobné uvedl svědek M. B. Přestože výpovědi těchto svědků soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zmínil, tak se s nimi nevypořádal. Opřel se z velké části o výpovědi svědků M. Z. a L. B. a také o výpověď svědka J. Vybíral pouze důkazy, které svědčily v neprospěch dovolatele, a s důkazy, které svědčily v jeho prospěch, se nevypořádal, což platí i ohledně rozporů ve výpovědích svědků.
12. Závěrem svého doplnění dovolání učinil dovolatel stejný návrh jako v dovolání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 7 To 414/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Tyto závěry však nelze vztáhnout k doplnění dovolání, které dovolatel učinil až dne 8. 7. 2019, tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání (její konec se zřetelem k ustanovení §265e odst. 1, 2 tr. ř. a §60 odst. 2, 3 tr. ř. připadl na 10. 6. 2019). Zde je totiž namístě připomenout, že podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Přitom při porovnání obsahu vlastního dovolání a jeho doplňku je zřejmé, že obviněný v doplňku podrobně vyložil argumentaci, kterou z hlediska věcných důvodů ve vlastním dovolání vůbec nezmínil (zde pouze stručně za věcný důvod dovolání označil extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedenými důkazy a nekonkretizovanými skutečnostmi). V této souvislosti je zapotřebí rovněž upozornit na tu skutečnost, že lhůta pro podání dovolání je ve srovnání s řádnými opravnými prostředky velmi dlouhá a vytváří tak dostatečný prostor k tomu, aby dovolání mohl oprávněný subjekt podle svých představ náležitě odůvodnit. Pokud tak neučiní, pak za situace, kdy jeho původní podání splňuje – jak tomu bylo i v dané věci – náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (a není tak důvodu postupovat podle §265h odst. 1 tr. ř.), není možno akceptovat jeho následné doplnění o další, dosud neuvedené, skutečnosti po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní, když tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
22. Obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje konkrétní hmotněprávní námitky, jež by byly vázány na zmíněné skutkové závěry. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
24. V tomto kontextu je namístě, úměrně rozsahu dovolací argumentace, stručně uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Ostatně v dovolání obviněný neuvedl skutečnosti, jež by tvrzený extrémní rozpor (nesoulad) osvědčovaly.
25. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že rovněž argumentace rozvedená v doplňku dovolání má primárně skutkový charakter, neboť i zde obviněný v prvé řadě napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a jejich skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a z toho pak činí vlastní skutkový závěr, podle něhož nebyl skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvého stupně prokázán. Právě na tomto základě (sekundárně) vyvozuje závěr o existenci výše zmíněných dovolacích důvodů. Za tohoto stavu věci též stran námitek z doplňku dovolání platí závěr vyložený výše.
26. Nejvyšší soud však přesto v rámci obiter dicta dále, alespoň v krátkosti, zmiňuje následující skutečnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především však odvolacího soudu, který napravil jisté procesní pochybení soudu prvého stupně, doplnil dokazování i jeho hodnotící úvahy) je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím, přes námitky obviněného, ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
27. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi svědka M. Z., jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného dalšími důkazy (zejména výpověďmi dalších svědků Z. J. a L. B. a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie ohledně svědka M. Z.), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
28. Není tedy možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
32. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu