ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.863.2019.3
sp. zn. 6 Tdo 863/2019-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný H. D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 5 To 2/2019-283, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 56 T 1/2018, byl obviněný H. D. K. (dále jen jako „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zčásti dokonaným a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, škodu ve výši 24.456 Kč.
2. Z podnětu odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 5 To 2/2019-283, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §234 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na šest a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání , ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, neboť neměl žádnou zkušenost, jak předmětné skimmovací zařízení funguje. Obviněný také vyloučil, že by byl ve spojení s organizovanou skupinou. Dále uvedl, že byť po formální stránce rozhodnutí odpovídá stávající právní úpravě a správně mu byl ukládán trest úhrnný, takovýto trest jej však výrazně poškozuje. Současně soudy obou stupňů nezohlednily, že za obdobné jednání spáchané na území Španělska byl již odsouzen a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce přesahující tři roky. Je toho názoru, že mělo být postupováno ve smyslu §11 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku a předchozí rozsudek měl být zrušen a ukládán souhrnný trest. Dále namítl, že v součtu vykonaného i uloženého trestu má odpykat trest ve výměře téměř deseti let a domnívá se, že mělo být postupováno podle §58 tr. zákoníku. Uvedl, že i ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku je v daném případě důvod pro snížení trestní sazby, neboť jeho jednání prakticky dosáhlo stadia pokusu. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a přikázal mu, aby v intencích vyslovených Nejvyšším soudem znovu rozhodl tak, že bude zohledněno odsouzení dovolatele španělským soudem a bude uložen podstatně mírnější trest.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřila. Nejdříve stručně shrnula dovolací argumentaci obviněného a konstatovala, že se ocitá mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu. Dodala, že dovolatel ani formálně nenamítá, že se skutková zjištění nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když se omezil na prosazení své obhajoby. Dále uvedla, že případná aplikace §11 odst. 2 tr. zákoníku má význam důkazního prostředku o osobě obviněného a zároveň je formálněprávní skutečností předpokládanou českým právním řádem, zejména skutečností relevantní pro posuzování otázky recidivy, promlčení, zahlazení odsouzení apod. Nejde však o rozsudek tuzemských soudů a nelze jej zrušit a uložit k tomuto rozsudku souhrnný trest. K otázce aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku uvedla, že na mimořádnost postupu podle citovaného ustanovení poukázal i odvolací soud, který veškeré okolnosti zohlednil a uložil obviněnému mírnější trest. Současně uvedla, že nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku nenaplňuje žádný dovolací důvod. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
6. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Pokud se Nejvyšší soud zaměřil na obsah dovolání obviněného, pak je zřejmé, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se svojí dovolací argumentací domáhá změny ve skutkových zjištěních, a to tak, že nabízí jinou než soudy zjištěnou verzi skutkového děje, a to změny ve prospěch jím uplatněné obhajoby a teprve na základě takto změněného skutkového stavu věci usiluje o změnu právního posouzení skutku. Je tedy zřejmé, že obviněný nenamítá žádný relevantní a konkrétní rozpor mezi popisem skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a jak byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu a výsledky provedeného dokazování. Jakkoliv tedy obviněný své námitky týkající se nesprávnosti právního posouzení skutku zakládá na tom, že „skutková zjištění byla nesprávně zhodnocena a jsou v extrémním rozporu s faktickým stavem věci“, pak lze souhlasit s názorem státní zástupkyně, že takovým způsobem ani formálně, ani ve smyslu ustáleného judikatorního výkladu výjimečného přezkumu skutkového podkladu výroku o vině v dovolacím řízení, nenamítá, že se skutková zjištění nacházejí v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a jejich hodnocením.
10. Z hlediska vytýkaného „extrémního nesouladu či rozporu“ mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a jejich hodnocením, považuje Nejvyšší soud za nezbytné doplnit, že tento extrémní nesoulad není sám o sobě dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve své podstatě není prostředkem k revizi napadených rozhodnutí ve smyslu výhrad obviněných, kterými jsou opětovně uplatňovány námitky z předcházejícího průběhu trestního řízení, se kterými se již nižší soudy správně vypořádaly, jakkoliv ne vždy v souladu s představami obviněných. Je ale skutečností, že přes výše uvedené Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však také opakovaně konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů. Pokud jsou dovoláními napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry a jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Tyto závěry vyplývají mimo jiná rozhodnutí také například z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09.
11. Přestože tedy lze připustit, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění nižších soudů v případě uvedeného extrémního nesouladu, pak v předmětné trestní věci prostor pro tento postup shledán nebyl. Obviněný se totiž zjevně omezuje pouze na prosazení své obhajoby, a to bez ohledu na ve věci učiněná a soudy odůvodněná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. K tomuto přístupu obviněného lze uvést, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než je jeho obhajoba, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Obviněný se tak tímto způsobem pouze snaží odůvodnit závěry (zejména o nenaplnění objektivní stránky věci), které mají svědčit v jeho prospěch z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, se záměrem docílit toho, že se svým jednáním nedopustil žádného z posuzovaných trestných činů, respektive že jeho jednání není trestné.
12. S ohledem na absenci dalších konkrétních námitek vztahujících se k výroku o vině tak lze v obecné rovině uzavřít, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav věci dokazováním provedeným v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř., a že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §125 tr. ř., respektive §134 tr. ř. Je tomu tak proto, že oba soudy dostatečně přesvědčivě rozvedly a hodnotily provedené důkazy a vypořádaly se i s posouzením věrohodnosti všech důkazů. Vypořádaly se i s obhajobou obviněného založenou na tom, že neměl žádnou zkušenost s tím, jak skimmovací zařízení funguje, a proto jej poté, co nebyl schopen s ním pracovat, vrátil krajanům, a protože s nimi již v kontaktu dále nebyl, nemůže mu být prokázáno spolupachatelství či podíl na tom, že získané údaje někam zasílal. Výrok rozsudku nalézacího soudu pak je v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., neboť skutkové závěry týkající se jednání obviněného, popsané ve výroku o vině, odpovídají provedeným důkazům.
13. S ohledem na shora v tomto usnesení uvedená východiska vztahující se k předmětnému dovolacímu důvodu a rozsahu dovolacího přezkumu je tedy zřejmé, že námitky obviněného proti výroku o vině nemohou být způsobilé být předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem, neboť v této trestní věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak to obviněný namítá. Lze tedy uzavřít, že obviněný se tak svojí dovolací argumentací pohybuje mimo uplatněný či jakýkoliv jiný dovolací důvod.
14. Z hlediska dovoláním obviněného dále napadeného výroku o trestu lze především zrekapitulovat, že nalézací soud dodržením dalších obecných zásad stanovených pro ukládání trestu z hlediska jeho druhu a výměry obviněnému za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku důvodně uložil úhrnný trest, neboť jej odsouzoval za dva trestné činy. Z obsahu odůvodnění zejména rozsudku soudu druhého stupně, který obviněnému uložil mírnější trest, je zřejmé, že při ukládání trestu bylo mimo jiné zohledněno, že obviněný nebyl v minulosti v České republice ani v Bulharsku soudně trestán, přičemž v potaz byl brán i výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který vykonal ve Španělsku, a který následoval až po spáchání projednávané trestné činnosti. Ve prospěch obviněného tak přihlédl k jeho dosavadní trestní bezúhonnosti na území České republiky, a to jako v zásadě jediné polehčující okolnosti (viz bod 29 rozsudku).
15. Obviněný však v rámci svého dovolání namítá, že soudy jeho odsouzení ve Španělsku nezohlednily z hlediska toho, že se jednalo o obdobné jednání, za které mu tam byl uložen nepodmíněný tříletý trest odnětí svobody, kdy navíc šlo o jednání, které spáchal po nyní posuzovaném skutku. Pokud však obviněný v souvislosti s touto námitkou poukazuje na ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku, přehlíží, že případná aplikace ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku vycházející z informace o pravomocném odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie za trestný čin trestný i podle práva České republiky má především význam důkazního prostředku o osobě obviněného a zároveň je formálněprávní skutečností předpokládanou českým právním řádem pro posuzování otázky recidivy, otázky promlčení, zahlazení odsouzení apod. Nejedná se však o rozsudek tuzemských soudů, který by bylo možné za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušit a uložit k tomuto rozsudku souhrnný trest.
16. Je skutečností, že dovolatel se uložení tohoto druhu trestu (souhrnného) výslovným způsobem nedomáhá, na straně druhé se touto argumentací snaží odůvodnit své přesvědčení, že soud měl postupovat podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle §58 odst. 5 tr. zákoníku.
17. V souvislosti s ustanovením §58 odst.1 tr. zákoníku obviněný zmiňuje ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, které mj. pamatuje na případy, kdy byl dřívější rozsudek vydán soudem cizího státu (resp. soudem jiného členského státu EU), které takovému postupu ve shora uvedeném kontextu právních účinků rozsudku cizího státu (§11 tr. zákoníku) brání. Jeho úvaha, že v porovnání s těmi občany, kterým je za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest, je znevýhodněn a proto by mělo být přihlédnuto k již vykonanému trestu odnětí svobody na území Španělska (tím, že by soudy postupovaly podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tam za splněných podmínek by jeho nápravy mohlo být dosaženo i trestem kratšího trvání vyměřeným pod zákonnou mez trestní sazby), je z části argumentací neopodstatněnou, zčásti je argumentací zcela mimo uplatněný či jakýkoliv jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud k tomu ve stručnosti uvádí následující.
18. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel argumentuje nepřiměřeností uloženého trestu a užití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska toho, že soudy nepřihlédly k okolnostem případu určovaných tím, že obviněný již za podobnou trestnou činnost vykonal na území Španělska nepodmíněný trest odnětí svobody. Touto námitkou se však zabýval v rámci odvolacího řízení k odvolací námitce obviněného již druhostupňový soud, který uložený a vykonaný trest na území Španělska ve spojení s polehčující okolností v podobě bezúhonnosti obviněného na území České republiky a ve spojení se současně ukládaným trestem vyhoštění dostatečně zohlednil, a to ukládáním mírnějšího trestu odnětí svobody, který obviněnému uložil ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §234 odst. 4 tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud pak opakovaně ve vztahu k uvedené námitce (dožadování se mimořádného snížení trestu odnětí svobody) uvedl, že námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 tr. zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (nebo-li přísnosti) uloženého trestu, respektive že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku, není však vyloučeno jeho naplnění v případě dalších alternativ tohoto ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
21. Uvedená námitka obviněného se tak týká výroku o trestu, přičemž ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
22. S ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky je zřejmé, že z hlediska citovaného ustanovení dovolatel žádnou námitku nevznesl. Na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se navíc dovolatel nemohl úspěšně domáhat ani toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Pokud totiž soudy neshledaly důvody pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale trest vyměřily v rámci stanovené trestní sazby, nebylo z toho především možno dovozovat, že trest byl uložen v nezákonné délce. Jinak by tomu mohlo být při chybném použití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Pak by tato nesprávnost byla nepochybně vadou, která by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však tento případ není. Nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice proto tento dovolací důvod nenaplňuje.
23. V této trestní věci je navíc zřejmé, že dovolatel vadu spočívající v nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a současně i nepřiměřenost ukládaného trestu uplatnil na základě hmotně právního důvodu dovolání, tedy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani pod tento dovolací důvod však dovolatelem uplatněnou argumentaci podřadit nelze. Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k posouzení uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. Takováto situace by však zcela zjevně byla v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem podaným z důvodů, že uložený trest je nepřiměřený a dovoláním a znamenalo by jen zavedení další přezkumné instance v trestním řízení. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně vzato) mít dopad na jakýkoli vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotven dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] zcela nadbytečný.
24. Obdobným způsobem a při uplatnění stejných kritérií je nutné nahlížet i na námitku obviněného, že soudy měly při ukládání trestu postupovat podle §58 odst. 5 tr. zákoníku.
25. Podle §58 odst. 5 tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.
26. I v případě této námitky je zřejmé, že obviněný tvrzenou vadu spočívající v nepoužití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku a současně i nepřiměřenosti ukládaného trestu uplatnil na základě hmotně právního důvodu dovolání, tedy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy pod tento dovolací důvod však jím uplatněnou argumentaci podřadit nelze (viz shora). Navíc je třeba poukázat na to, že názor obviněného v naznačeném směru není správný ani po věcné stránce, neboť obviněný posuzované protiprávní jednání dílem dokonal, neboť byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal zčásti dokonaným způsobem, byť dílem také ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku).
27. Lze tedy z hlediska námitek obviněného vztahující se k výroku o trestu uvést, že v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze z hlediska uvedeného výroku namítat pouze vady náležející k porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, nebo popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky v podobně nesprávného postupu soudů při ukládání trestu z hlediska ustanovení §39 tr. zákoníku, případně promítnutí polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku do druhu a výměry trestu, jsou však vždy námitkami vůči pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře trestu, pro které je prostor pouze v rámci podaného odvolání, a které nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Stejným způsobem je nutné nahlížet na nepoužití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, neboť uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice tento dovolací důvod rovněž nenaplňuje.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář