ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1226.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1226/2019-743
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněného P. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 5 To 59/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 35/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 20 T 35/2017, byl obviněný P. Č. uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §366 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 5 To 59/2019, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl po dílčí úpravě skutkových zjištění uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §366 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v blíže nezjištěné době nejméně od 29. 10. 2012 do 19. 6. 2015 v XY, okr. Nový Jičín, v průběhu trestního řízení vedeného policejním orgánem Policie České republiky, Krajské ředitelství Moravskoslezského kraje, Územní odbor Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality SKPV, pod č. j. KRPT-235714/TČ-2012-070481, v úmyslu umožnit P. H., faktickému správci hotelu G., aby unikl trestnímu stíhání pro zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, v souvislosti s neoprávněným odběrem elektrické energie v odběrném místě č. XY pro objekt hotelu G., v období od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012 tím, že záměrně uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o tom, že jako fyzická osoba a následně jako jednatel společnosti S. P., IČ: XY, se sídlem XY, údajně zajistil v době od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012 náhradní připojení hotelu G. v XY čp. XY ke zdroji elektrické energie pomocí přenosného dieselového agregátu, za což údajně obdržel finanční plnění, které doložil nepravdivými listinnými doklady z účetnictví společnosti S. P., ačkoli věděl, že společnost S. P. žádnou energii prostřednictvím dieselového agregátu v období od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012 v hotelu G. nedodával a že takový agregát by nebyl schopen vyrobit elektrickou energii pro řádný provoz hotelu této velikosti.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 20 T 35/2017, bylo trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, zastaveno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 5 To 267/2018, bylo citované usnesení okresního soudu z podnětu stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 5 To 59/2019, podal obviněný P. Č. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí nalézacího soudu a rozhodnutí dovoláním napadené spočívají na nesprávném posouzení skutku, pro který byl pravomocně odsouzen.
6. Uvedl, že nalézací soud (pozn.: dovolatel měl patrně na mysli odvolací soud) jej uznal vinným, avšak skutek popsal jinak, než byl popsán v rozsudku nalézacího soudu, a to v podstatných směrech, kdy lze pochybovat o zachování zásady totožnosti skutku, když v obžalobě, ve výroku o vině nalézacího soudu a ve výroku napadeného rozsudku je skutek popsán vždy jinak. Podle odvolacího soudu se měl přečinu nadržování dopustit už pouze tím, že měl umožnit P. H., který byl pro zločin krádeže odsouzen, vyhnout se potrestání, a to tím, že uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o náhradním připojení hotelu G. ke zdroji elektrické energie pomocí přenosného dieslového agregátu. Dovolatel však v trestním řízení vedeném proti P. H. nikdy nevypovídal, tedy ani v jeho prospěch. Předmětné doklady, které odvolací soud zmiňoval, předkládala A. K., nikoliv dovolatel. Z uvedeného je zřejmé, že se skutku popsaného v napadeném rozhodnutí takto nedopustil a že označený skutek nenaplňuje znaky přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě se jedná o zjevně nesprávnou právní kvalifikaci, tedy nesprávné právní posouzení skutku, který by svou intenzitou mohl nanejvýš naplnit znaky přestupku.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 5 To 59/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 20 T 35/2017, zrušil a Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel jednak namítá, že „lze pochybovat“ o zachování totožnost skutku, a jednak popírá, že by uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady. V této souvislosti upozornil, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že porušení totožnosti skutku je procesní námitka, která žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Připomněl zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.), a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1715/2016, a odkázal na podle něj podrobný a vyčerpávající rozbor totožnosti skutku uvedený v citovaných rozhodnutích, který shodně s naukou vychází ze zásady, že k zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná totožnost jednání nebo následku (viz rozhodnutí č. 52/1979, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 6/2008 Sb. rozh. tr.). Těmto kritériím přitom dovoláním napadené rozhodnutí plně vyhovuje, neboť od zahájení trestního stíhání až do pravomocného rozsudku je dovolateli kladeno za vinu, že v úmyslu umožnit (uniknout – poznámka dovolacího soudu) trestnímu stíhání P. H. uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o tom, že v době od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012 zajistil náhradní připojení hotelu G. ke zdroji elektrické energie. Tato podstata skutku zůstala totožná, na čemž nic nemění zúžení okruhu osob, jimž chtěl dovolatel takto pomoci.
9. Pokud dovolatel dále popírá své jednání, tedy že by uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady, jedná se podle mínění státního zástupce opět o pouhé procesní námitky proti hodnocení provedených důkazů soudem, přičemž podle ustálené judikatury Ústavního soudu sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, kdy Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Státní zástupce připomněl podstatu vady spočívající v tzv. extrémním rozporu a uvedl, že dovolatel žádnou obdobnou námitku nevyslovil. S ohledem na to, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (viz jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), a rovněž vzhledem k tomu, že státní zástupce ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003), konstatoval, že konkrétní dovolací námitky zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, zejména ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a nenamítá ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 23.–38., str. 9 až 11 rozsudku nalézacího soudu, body 8.–15., str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu), která stran podstaty jednání, jehož se obviněný dopustil, jsou zcela souladná, vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. K obviněným vytýkané totožnosti skutku Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
17. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného, ale zákon jej blíže nedefinuje. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením.
18. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě a pro který byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně, jak namítl obviněný.
19. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
20. Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně na straně jedné a posléze obsažený v rozsudku odvolacího soudu na straně druhé nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obviněný P. Č. v úmyslu umožnit P. H., faktickému správci hotelu G., aby unikl trestnímu stíhání pro zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v souvislosti s neoprávněným odběrem elektrické energie pro objekt hotelu G. v období od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012, v průběhu trestního řízení záměrně uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o tom, že jako fyzická osoba a následně jako jednatel společnosti S. P., údajně zajistil náhradní připojení hotelu G. ke zdroji elektrické energie pomocí přenosného dieselového agregátu, za což údajně obdržel finanční plnění, které doložil nepravdivými listinnými doklady z účetnictví společnosti S. P., ačkoli věděl, že společnost S. P. žádnou energii prostřednictvím dieselového agregátu hotelu G. nedodávala a že takový agregát by nebyl schopen vyrobit elektrickou energii pro řádný provoz hotelu této velikosti.
21. Odvolací soud upravil znění skutkové věty výroku o vině tak, že obviněný se snažil být nápomocen k úniku trestního stíhání pouze P. H., faktickému správci hotelu G., a nikoliv také P. K., který byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 22 T 54/2016, podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, který se týkal právě neoprávněného odběru elektrické energie v rozhodném období pro zajištění provozu hotelu G. Tím podstatu jednání obviněného ani jeho následek rozhodně nezměnil; jeho postup směřoval pouze k odstranění části skutkové věty vztahující se k obviněnému P. K., jenž byl obžaloby zproštěn. Takové upřesnění v popisu skutku v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost. Jako upřesnění popisu skutku nezakládající změnu skutku nutno hodnotit i postup nalézacího soudu, který ze znění skutkové věty obsažené v obžalobě vypustil část týkající se A. K., jíž měl být obviněný podle mínění státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně podávajícího obžalobu také ve výše naznačeném ohledu nápomocen, resp. jíž měl umožnit, aby unikla trestnímu stíhání. I A. K. byla ve vztahu k neoprávněnému odběru elektrické energie viny zproštěna obžaloby. Dovolací soud tedy sdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že podstata skutku zůstala totožná, na čemž nic nemění zúžení okruhu osob, jimž chtěl obviněný pomoci.
22. S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázka, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio , resp. zda dospěly ke správnému závěru o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil trestného činu a nikoliv přestupku, jak tvrdí.
23. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
25. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
26. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný P. Č. přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v úmyslu umožnit P. H., faktickému správci hotelu G., aby unikl trestnímu stíhání pro zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v souvislosti s neoprávněným odběrem elektrické energie pro objekt hotelu G. v období od 23. 12. 2011 do 29. 10. 2012, v průběhu trestního řízení záměrně uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o tom, že jako fyzická osoba a následně jako jednatel společnosti S. P. údajně zajistil náhradní připojení hotelu G. ke zdroji elektrické energie pomocí přenosného dieselového agregátu, za což údajně obdržel finanční plnění, které doložil nepravdivými listinnými doklady z účetnictví společnosti S. P., ačkoli věděl, že společnost S. P. žádnou energii prostřednictvím dieselového agregátu hotelu G. nedodávala a že takový agregát by nebyl schopen vyrobit elektrickou energii pro řádný provoz hotelu této velikosti.
27. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy označeného přečinu. Přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Podle právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání a trestu. V posuzované věci obviněný tím, že v průběhu trestního řízení vedeného proti P. H., správci hotelu G., záměrně uváděl nepravdivé informace a předkládal nepravdivé účetní doklady o tom, že jako fyzická osoba a následně jako jednatel společnosti S. P. údajně zajistil náhradní připojení hotelu G. ke zdroji elektrické energie pomocí přenosného dieselového agregátu, P. H., který byl posléze v souvislosti s neoprávněným odběrem elektrické energie pravomocně odsouzen za zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. pachateli trestného činu, pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání a trestu. V posuzované věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tj. odpovědnosti za přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ostatně žádnou konkrétní výhradu proti naplnění zákonných znaků tohoto přečinu ani neuplatnil. S ohledem na způsob provedení činu – na to, že obviněný pomáhal pachateli trestného činu jednak svou výpovědí a jednak předkládáním listinných důkazů, vzhledem k charakteru trestného činu, který se snažil svým nadržováním zakrýt (kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže a s tím související výše způsobené škody), a rovněž s přihlédnutím k formě úmyslu (úmysl přímý) nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu