ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1491.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1491/2019-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání obviněné P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 55 To 164/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 208/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 T 208/2018, uznal obviněné P. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) a J. P. (nar. XY v XY, trvale bytem XY, dále převážně jen „spoluobviněný“) vinnými, že
v Liberci dne 1. 9. 2014 po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat od České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou pomoc v mateřství, než na kterou by podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, měla obviněná nárok na základě vyměřovacího základu ze svého zaměstnání u společnosti J. C., IČO XY, kde účelově ukončila pracovní poměr ke dni 31. 8. 2014, uzavřeli obviněná na straně zaměstnance a obviněný, zastupující organizační složku společnosti O. L., IČO XY, na straně zaměstnavatele, pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici obchodního zástupce s nástupem do práce od 1. 9. 2014, jejíž přílohou byl i mzdový výměr na mzdu 30 000 Kč měsíčně a pohyblivou část mzdy 15 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a ani nemůže, neboť jednak k výkonu práce nemá potřebnou kvalifikaci a jednak je těhotná, tedy jí brzy bude vystavena pracovní neschopnost a následně nastoupí na mateřskou dovolenou a bude žádat o nemocenské dávky a peněžitou pomoc v mateřství. Tato pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení, dne 19. 9. 2014 pak byla obviněné gynekologem a porodníkem J. S. vystavena pracovní neschopnost č. B 2416980 a následně jí byly v období od 3. 10. 2014 do 22. 2. 2015 vypláceny nemocenské dávky v celkové výši 97 913 Kč, ačkoli by dle výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze na 24 472 Kč a od 23. 2. 2015 do 6. 9. 2015 jí byly vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství ve výši 170 128 Kč, ačkoli by na základě výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze na 38 416 Kč, čímž způsobili České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, IČO 00006963, škodu ve výši 205 153 Kč.
2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil každému z nich podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon oběma podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, IČO 00006963, se sídlem Praha 8, Trojská 1197/13a, škodu ve výši 205 153 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci (ten tak učinil v neprospěch obou obviněných do výroku o trestu s tím, že ve vztahu k oběma je nepřiměřeně mírný, a dále namítl i to, že obviněným nebyla stanovena povinnost k náhradě škody podle §82 odst. 2 tr. zákoníku). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o nich rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 55 To 164/2019, tak, že je všechna podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání již jen obviněná. Učinila tak prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Němce a uplatnila v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále v něm chybí výrok, resp. je neúplný, neboť ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku není uveden úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků trestného činu podvodu, jímž byla uznána vinnou, takže z tohoto výroku nelze jednoznačně dovodit jakékoliv její protiprávní jednání.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka namítla, že ve skutkové větě výroku o vině konstatovaná domněnka soudu prvního stupně, že ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C., sjednání pracovní smlouvy se společností O. L., org. sl., a její pracovní neschopnost se uskutečnily po předchozí vzájemné domluvě mezi ní a spoluobviněným, která spočívala v záměru vylákat vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou pomoc v mateřství, není ničím podložena a naopak je v rozporu s celou řadou důkazů zjištěných v hlavním líčení. Vyslovila názor, že popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku, neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu, když není vůbec popsána jeho objektivní stránka, tj. zejména jednání, v němž je daný trestný čin spatřován; není vůbec zřejmé, koho, jakým jednáním (včetně toho kdy a kde k tomu mělo dojít) a jakou nepravdivou informací či lživým tvrzením měla se spoluobviněným uvést v jaký omyl a zda jednali ve spolupachatelství či každý samostatně. Jestliže nalézací soud dovozoval údajnou fiktivnost vzniku zaměstnaneckého poměru z její nedostatečné kvalifikace, označila to za absurdní, a za neakceptovatelnou pak i jeho argumentaci v tomto směru, a pokud tuto fiktivnost dovozoval na podkladě skutečnosti, že v době nástupu do zaměstnání byla ve třetím týdnu těhotenství (a presumoval, že pokud by těhotná nebyla, pracovní poměr by byl sjednán platně, zatímco když těhotná byla, byl sjednán podvodně a neplatně), považovala to za nepřijatelné a nezákonné (v rozporu s ústavním pořádkem ČR a ústavními právy garantovanými čl. 26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod).
6. Podle názoru dovolatelky bylo další zcela nepodloženou domněnkou soudu prvního stupně jeho konstatování, že věděli se spoluobviněným, že jí bude vystavena pracovní neschopnost a dále, že nastoupí na mateřskou dovolenou; ona sama nevěděla, že jí tato bude po osmnácti dnech pracovního poměru vystavena, stejně jako s ohledem na předchozí samovolné potraty nevěděla, zda dítě donosí a skutečně porodí. Nesouhlasila i s tím, že nalézací soud hodnotil jako fiktivní též ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C. Uzavřela tudíž, že ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by vedly k závěru, že předmětný pracovněprávní vztah byl fiktivní, účelový a ve skutečnosti nerealizovaný, a naopak v průběhu hlavního líčení byla provedena celá řada důkazů, které jednoznačně dokazují, že tento byl faktický, realizovaný, funkční a trvá dodnes.
7. Obdobně obviněná brojila i proti názoru soudu prvního stupně, že podvodnost daného jednání vyplývá z vyšší mzdy v novém zaměstnání s tím, že hospodaření společnosti O. L., org. sl., bylo ztrátové a společnost si nemohla dovolit ji zaměstnat; takovou argumentaci označila za nelogickou a v rozporu s odůvodněním na straně 9 odsuzujícího rozsudku, kde soud sám deklaroval, že se jednalo o přechod ze společnosti ve velmi špatné finanční situaci do jiné společnosti, která byla v podstatně lepším ekonomickém stavu. Současně trvala na tom, že její mzda odpovídala jejímu vzdělání, dosavadním zkušenostem a sedmileté praxi v oboru, přičemž její práce představovala samostatnou zodpovědnou činnost, která mohla zásadním způsobem přispět k rozvoji podnikání společnosti O. L., org. sl. Ohradila se též proti tomu, pokud nalézací soud vyhodnotil její pracovní výsledky jako nedostatečné; v této souvislosti poukázala na to, že lze jen těžko dokazovat takové skutečnosti pět let zpětně, a dále i na tu skutečnost, že v případě práce na nějakém projektu i po dobu několika měsíců a navzdory řádné a poctivé práci je možné, že nemusí dojít ke kýženému výsledku.
8. S ohledem na výše zmíněné skutečnosti dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že způsob, jakým soud prvního stupně pracoval s fakty v rámci hodnocení důkazů, neodpovídá zákonným povinnostem podle §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. V tomto směru konkretizovala, že například naprosto nekriticky přijal tvrzení svědka R. L. týkající se její nedostatečné kvalifikace, dále fatálně selhal při hodnocení výpovědi svědka A. R., který uvedl, že ji viděl několikrát řešit nějaké pracovní věci u pana P. a že spolu přešli ze společnosti J. C., k novému zaměstnavateli, zatímco velký důraz kladl na výpověď svědkyně M. C., kdy pominul, že tato ji ve společnosti neviděla proto, že ji ani vidět nemohla, neboť nastoupila do společnosti až v roce 2016 a obviněná tam pracovala v září roku 2014. Shrnula, že soud namísto toho, aby hodnotil důkazy vztahující se k danému trestnému činu, rozvíjí ničím nepodložené teorie a neuvěřitelné konstrukce, zda je něčí činnosti ve společnosti potřeba, zda je plat vysoký, konstatuje absenci skutečné kvalifikace a s odstupem pěti let hodnotí výsledky její práce s tím, že nic nevypracovala, že pracovala pouze dva týdny, i když se jednalo o týdny tři, zcela pomíjí skutečnost, že na nemocenskou nastoupila po nenadálém krvácení v rámci těhotenství a k této události ohrožující život nenarozeného dítěte přistupuje jako k naplánovanému kroku v rámci zločinného úmyslu; to vše svědčí o naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů, fatálním nedostatku jakýchkoli důkazů svědčící o její vině a o snaze soudů obou stupňů jakkoli odůvodnit odsuzující rozsudek.
9. Obviněná vyslovila rovněž názor, že v posuzovaném případě nebyla naplněna a popsána ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o úmyslu obviněných podvodně vylákat neoprávněně jakékoli finanční prostředky; skutková věta výroku o vině neobsahuje popis ani vědomostní, ani volní stránky jejího psychického vztahu k údajné trestné činnosti. Úmysl daného trestného činu je tak nalézacím soudem dovozován zřejmě opět z jejího těhotenství, nenalezených výsledků její práce a výše mzdy; v této souvislosti uvedla, že pokud by se spoluobviněným skutečně měla v úmyslu spáchat podvod, nepochybně by se snažili maximalizovat zisk, a tedy by jednak výši mzdy stanovili daleko vyšší než průměrnou mzdu v České republice, a dále by pracovní neschopnost nastoupila dříve.
10. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti dovolatelka vytkla oběma soudům, že nedostály požadavkům upraveným v §89 odst. 1 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nahradily, v hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, skutečné hodnocení důkazů pouze právně irelevantními domněnkami, což je v demokratickém právním státě nepřípustné.
11. Obviněná ve svém podání brojila i proti závěru soudů obou stupňů o způsobené škodě. V tomto směru namítla, že pokud soudy dospěly k závěru, že žádný pracovní poměr pro rozpor se zákonem nevznikl, pak měly při stanovení výše škody zohlednit a započíst všechny povinné zákonné odvody, které na základě tohoto pracovního poměru společnost O. L., org. sl., jako zaměstnavatel a ona jako zaměstnanec odvedly státu, a to nejen na sociální pojištění a další povinné odvody, ale i na dani z příjmu, a to za celou dobu trvání takového fiktivního pracovního poměru. Vytkla soudům i to, že vůbec nezohlednily, že pokud by jí nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství v důsledku ukončení pracovního poměru ve společnosti J. C., měla by nárok na rodičovský příspěvek, což by se rovněž mělo promítnout do vyčíslení škody.
12. Dovolatelka se také domnívala, že trestní právo v posuzované věci bylo navíc aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu zdůraznila, že jednak splnila všechny podmínky pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství, jednak poukázala na to, že zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, sám o sobě obsahuje pojistku proti zneužívání uvedené sociální dávky, a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.
13. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná spatřovala v neúplnosti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jež měla spočívat v chybějícím popisu jak objektivní, tak subjektivní stránky daného trestného činu. Za neúplný považovala i výrok o náhradě škody, neboť v jeho rámci nebyly zohledněny povinné zákonné odvody uskutečněné společností O. L., org. sl., jako zaměstnavatelem a jí jako zaměstnancem zmíněné již shora.
14. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a aby dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ji obžaloby. Současně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. požádala, aby byl odložen výkon rozhodnutí zejména ve vztahu k povinnosti nahradit způsobenou škodu, neboť nedisponuje žádnými prostředky, je na mateřské dovolené, stará se o dvě malé děti, a tudíž výkon této části rozsudku by měl fatální dopad na fungování její rodiny a domácnosti (když současně by naopak měl absolutně marginální vliv na hospodaření České republiky).
15. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněné předně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky obviněné mu odpovídají jen zčásti, a sice pokud se týkají absence naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu (úmyslného zavinění), jeho objektivní stránky (jednání a podvedené osoby) a naplnění znaku jeho protiprávnosti. Zbylá část dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněná vede toliko polemiku se správností skutkových zjištění a na jejich podkladě učiněných skutkových závěrů soudů obou stupňů, se s tímto dovolacím důvodem zcela míjí. Současně zdůraznil, že v dané věci nelze shledat žádný, natož pak dokonce extrémní rozpor mezi nalézacím soudem provedenými důkazy na straně jedné a jím učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Konstatoval, že soudy obou stupňů naopak řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí, a řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž jejich závěry, vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí, se jeví nejen jako logické, věcně správné a přezkoumatelné, ale i jako přesvědčivé.
16. Pokud šlo o relevantně uplatněné námitky dovolatelky, státní zástupce se nejprve zaměřil na popis daného skutku obsažený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění usnesení soudu odvolacího s tím, že umožňuje dospět k závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Z tohoto popisu poměrně jednoznačně vyplývá jak to, kdo měl být uveden v omyl (Česká správa sociálního zabezpečení, resp. Česká republika zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení), tak i ohledně jaké skutečnosti měl být dotyčný uveden v omyl (předstíráním vzniku a existence pracovního poměru obviněné k obchodní společnosti O. L., org. sl., jako skutečnosti rozhodné pro následné přiznání nemocenských dávek a peněžité pomoci v mateřství obviněné, jakož i pro stanovení konkrétní výše těchto dávek a peněžité pomoci). Z popisu skutku je možné rovněž dovodit, jakým způsobem (jakým jednáním) byl poškozený subjekt uveden v omyl, když se tak mělo stát na základě žádosti obviněné o přiznání nemocenských dávek a peněžité pomoci v mateřství, jež měla být adresována České správě sociálního zabezpečení, třebaže samotný popis skutku neobsahuje přesný údaj o tom, kdy a případně kde a jakou formou byla tato žádost obviněné vůči České správě sociálního zabezpečení podána. V popisu skutku je též dostatečným způsobem vyjádřeno úmyslné zavinění obviněné – slovy „po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat … obviněná účelově ukončila pracovní poměr … oba obvinění uzavřeli … pracovní smlouvu … ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a ani nemůže … tato pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení“. Stejně tak samotný popis skutku implicitně vyjadřuje rovněž naplnění znaku protiprávnosti činu (srov. popis jednání obviněné, která měla „předstírat vyšší příjem … se záměrem vylákat od České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou pomoc v mateřství“).
17. Státní zástupce připustil, že samotný popis skutku mohl být proveden precizněji, pokud jde o vymezení vlastního podvodného jednání, když zvýšená pozornost soudu byla v tomto směru zaměřena spíše na podrobný popis předstírání vzniku předmětného pracovního poměru, které však z logiky skutkového děje mělo být toliko přípravnou fází pro ono vlastní, časově navazující podvodné jednání, jehož se obviněná dopustila vůči České správě sociálního zabezpečení podáním žádosti o výplatu zmíněných dávek a jejich následným čerpáním. Vyslovil však názor, že tato nepřesnost nicméně nemá vliv na fakt, že skutková věta rozsudku obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky dané skutkové podstaty, kdy skutek je jinak natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným. Současně poukázal i na to, že veškerá skutková tvrzení pojatá do vymezení skutku mají náležitou oporu v konkrétních skutkových zjištěních podrobněji rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
18. Ve vztahu k námitkám obviněné poukazujícím na údajně nesprávné vyčíslení škody státní zástupce uvedl, že takové námitky jakožto námitky napadající správnost skutkových zjištění a úplnost provedeného dokazování se rovněž míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Ohledně výhrady údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce poukázal na to, že tato by formálně pod citovaný dovolací důvod podřaditelná být mohla, nicméně vzhledem ke všem rozhodným okolnostem se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou; neobstojí přitom ani poukaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, neboť, jak vyplývá již z rozhodnutí odvolacího soudu, odkaz na zmíněné rozhodnutí není vzhledem k okolnostem projednávané trestní věci zcela případný, přičemž tuto nepřípadnost odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vysvětlil (mimo jiné s poukazem na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1480/2016 a sp. zn. 5 Tdo 17/2011). V této souvislosti navíc odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, podle něhož sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
20. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce konstatoval, že nemůže obstát ani poukaz obviněné na údajné naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině, stejně jako ani ve vztahu k výroku o povinnosti obviněné k náhradě trestným činem způsobené škody. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné [v té části, jež po obsahové stránce naplňuje jí tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 5. 12. 2019). Obviněná ve své replice k němu předně zdůraznila, že se domáhá toho, aby se rozhodnutí v její trestní věci opíralo o v hlavním líčení provedené důkazy a nikoli o nepodložené domněnky soudů; v tomto směru opětovně (jako již ve svém dovolání) uvedla, že soud prvního stupně se dopustil naprosto zásadního pochybení při hodnocení výpovědi svědka A. R., a dodala, že se jedná o ukázkový příklad extrémního rozporu mezi soudem provedeným důkazem a soudem učiněným skutkovým zjištěním s tím, že takových rozporů v rámci hodnocení důkazů soudy obou stupňů je více, jak popsala ve svém dovolání. Zopakovala rovněž své výhrady k popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně; vyjádřila přesvědčení, že tento nemůže obstát, neboť neobsahuje popis podvodného jednání, kdo byl uveden v omyl, ani závěr o zavinění. Nesouhlasila přitom s argumentací státního zástupce, jestliže uvedl, že tyto skutečnosti lze dovodit z odůvodnění rozsudku, a označila předmětný rozsudek (jakož i usnesení odvolacího soudu) za nezákonný. Zaměřila se opakovaně i na zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž poukázala primárně na to, že v dané věci k žádnému protiprávnímu jednání z její strany nedošlo, žádný trestný čin nebyl spáchán, a tudíž nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu; vyslovila však současně názor, že i pokud by byly znaky skutkové podstaty daného trestného činu naplněny, o trestný čin se nemohlo jednat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti setrvala na svém dovolacím návrhu, tedy na tom, aby ji Nejvyšší soud zprostil obžaloby.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela jednak o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ovšem pod tento dovolací důvod primárně podřazuje i námitky ohledně neúplnosti rozsudku v jeho výroku o vině z důvodu absence některých zákonných znaků trestného činu, a rovněž ve výroku o náhradě škody, jež nebyla správně vypočtena. Takové vadné (neúplné) rozhodnutí totiž vždy zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
25. Další dovolatelkou tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl již tedy fakticky konzumován dovolacím důvodem předchozím, a proto je možno jej v daném případě považovat za jí nadbytečně uplatněný. Navíc, jak bude rozvedeno níže, ani není v dané věci naplněn, a to ze shodných důvodů jako není dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je totiž naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly. Trestní řád v ustanovení §120 odst. 3 zařazuje mezi podstatné náležitosti výroku mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků trestného činu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech těchto znaků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002). V posuzovaném případě je ovšem z napadeného výroku o vině zřejmé, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál, neboť z něj (ve spojení s odůvodněním předmětného rozsudku) lze jednoznačně dovodit jak zákonné znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (podvodné protiprávní jednání, následek a příčinnou souvislost včetně podvedeného subjektu), tak stránku subjektivní (úmyslné zavinění). Obdobně nelze považovat za neúplný ani výrok o náhradě škody, neboť taktéž nevynechává žádné zákonem požadované náležitosti [chybné vyčíslení škody může být rozporováno pouze v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
26. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba dále připomenout, že důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
27. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část dovolacích námitek obviněné nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Jedná se o ty její výhrady, jejichž prostřednictvím vytýkala soudům obou stupňů, že nedostály požadavkům upraveným v §89 odst. 1 a §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť naprosto chybně hodnotily provedené důkazy, nahradily hodnocení důkazů právně irelevantními domněnkami a v důsledku nedostatku jakýchkoli důkazů svědčících o její vině dospěly k ničím nepodloženým a neuvěřitelným konstrukcím. Tak tomu bylo konkrétně v případě, pokud tvrdila, že soud prvního stupně naprosto nekriticky přijal tvrzení svědka R. L. týkající se její nedostatečné kvalifikace, dále že fatálně selhal při hodnocení výpovědi svědka A. R. a že kladl velký důraz na výpověď svědkyně M. C., avšak pominul, že tato nastoupila do předmětné společnosti až v roce 2016. Uvedené výtky totiž primárně směřovaly vůči vedení dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů, který považovala za zcela zjevně vybočující ze zákonných, resp. ústavních mezí, a správnosti učiněných skutkových zjištění, o nichž byla přesvědčena, že nemají oporu v provedeném dokazování, zejména pokud šlo o fiktivnost zaměstnaneckého poměru mezi ní a společností O. L., org. sl., dovozovanou soudy z důvodu její nedostatečné kvalifikace, vědomosti o svém těhotenství a o tom, že jí bude vystavena pracovní neschopnost, a účelovosti ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C., a dále, pokud se jednalo o předstírání vyšší mzdy v novém zaměstnání konstatované soudy na podkladě špatné hospodářské situace společnosti O. L., org. sl., jež si ji nemohla dovolit zaměstnat, a skutečností, že její mzda neodpovídala jejímu vzdělání, dosavadním zkušenostem a praxi a její pracovní výsledky byly nedostatečné, resp. žádné. Nesprávné právní posouzení skutku tak obviněná v této části své dovolací argumentace nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších instancí, naopak tato zjištění zpochybnila, a předložila vlastní skutkovou verzi, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné.
28. Lze tak shrnout, že shora uvedené vady, které dovolatelka oběma soudům nižších instancí vytýkala, měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních; jako takové je proto nebylo možno považovat z hlediska jí tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani z žádného jiného) za relevantní.
29. Jelikož obviněná spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejím případě jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy (jak nejprve naznačila v dovolání formulacemi o „naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů“ a „nahrazení skutečného hodnocení důkazů irelevantními domněnkami a ničím nepodloženými teoriemi a konstrukcemi“ a posléze výslovně uvedla ve své replice), je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
30. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve shodě s názorem státního zástupce v jeho přiléhavém vyjádření) v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav na podkladě výpovědí svědků (R. L., M. C., A. R.) a řady listinných důkazů, jež byly ve vzájemném souladu. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněné, s níž se bezezbytku a přesvědčivě vypořádal, přičemž ji hodnotil jako smyšlenou a provedenými důkazy vyvrácenou (srov. zejména strany 4 až 9 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními a právními závěry se po právu ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 4 až 7 jeho usnesení) a ztotožňuje se s nimi i Nejvyšší soud, jenž nemá, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí mohl vytknout.
31. Jen pro úplnost a pro ještě větší přesvědčivost Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné poukázat na následující skutečnosti. Nelze předně souhlasit s názorem obviněné, že nalézací soud „fatálně selhal při hodnocení výpovědi svědka A. R.“. Je sice pravdou, že tento svědek vypověděl, že věděl, že ve společnosti O. L., org. sl., „ pracovala – byla zaměstnána také obviněná “ a „ měla na starost kancelářské věci “, ovšem současně též opakovaně uvedl, že „ spolu do styku nepřišli “ a „ když s panem P. řešili záležitosti ohledně papírů u něj doma… tak tam jsem ji potkal … já jsem tam přijel … pozdravili jsme se a já jsem jel po své práci “, přičemž k dotazu státního zástupce, z čeho tedy usoudil, že obviněná se spoluobviněným řešili pracovní záležitosti, uvedl, že „ pokud tam řeší nějaké věci, mají tam faktury, když spolu řeší nějaké pracovní záležitosti, tak tuším, že spolupracují. To jsem viděl, bylo to vícekrát. “ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 28. 2. 2019, čl. 184 a 185 spisu). Z uvedené výpovědi je zřejmé, že jmenovaný svědek sice věděl, že obviněná v dané společnosti byla zaměstnána – což je ostatně s ohledem na uzavřenou pracovní smlouvu mezi obviněnou a touto společností formálně pravda – a viděl obviněnou (dceru) u spoluobviněného (svého otce) doma, když spolu „něco řešili“ a „měli tam faktury“, ovšem zároveň jen „tušil, že spolupracují“ a uvedl, že „se pozdravili a on jel po své práci“. Je tak zjevné, že na podkladě této výpovědi nelze učinit spolehlivé zjištění, že obviněná v předmětné společnosti skutečně pracovala, jež by vyvrátilo závěr soudů o fiktivnosti daného pracovněprávního vztahu, jak se obviněná domáhala. Obdobný závěr lze učinit též ve vztahu k výpovědi svědkyně M. C., ohledně níž obviněná upozorňovala na to, že tato do společnosti nastoupila až v roce 2016, a tudíž se nemohla relevantně vyjádřit k tomu, zda daný zaměstnanecký poměr byl skutečně realizovaný. Jestliže soud prvního stupně vycházel z výpovědi jmenované svědkyně, nebylo to totiž z důvodu, že by mohla dosvědčit, zda osobně obviněnou viděla, nebo neviděla při vykonávání práce, nýbrž proto, že tato svědkyně ve své výpovědi (mimo jiné důkazy, s nimiž byla v souladu, zejména s výpovědí svědka R. L. a listinnými důkazy) objasnila vývoj hospodářské situace a poměry ve společnosti O. L., org. sl., jež byly velmi špatné a neuspořádané s tím, že společnost měla velké finanční problémy, čelila několika exekucím, v jejím účetnictví buď chyběly nebo byly zahrnuty neúplné podklady a absentovaly též doklady týkající se zaměstnanců (A. R. a obviněné). Současně je třeba zdůraznit, že tato svědkyně jakožto vystudovaná ekonomka mohla předmětnou situaci kvalifikovaně posoudit, přičemž se vyjádřila rovněž v tom smyslu, že vzhledem k dané situaci ve společnosti neshledávala zaměstnání obviněné opodstatněným, když navíc k dotazu státního zástupce, zda se v dokumentaci společnosti O. L., org. sl., vyskytují nějaké dokumenty, ze kterých by bylo patrné, že se na jejich vyhotovení podílela obviněná, v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2019 uvedla, že „ ani jeden. Já jsem ani nezjistila, co ve společnosti dělala. Pouze z pracovní smlouvy, kde bylo uvedeno, že bude pracovat jako obchodní zástupce “ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 24. 1. 2019, č. l. 180 a 181 spisu).
32. Jestliže obviněná rovněž namítla, že v důsledku výše uvedených vad bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy postupovaly v hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze v obecné rovině připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
33. Dovolatelka k citovanému dovolacímu důvodu rozvedla i další argumentaci. Ta spočívala na tvrzení, že jednak popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu, když není vůbec popsána jeho objektivní stránka, tj. není vůbec zřejmé, koho, jakým jednáním (včetně toho kdy a kde k tomu mělo dojít) a jakou nepravdivou informací či lživým tvrzením měla se spoluobviněným uvést v jaký omyl, a zda jednali ve spolupachatelství, či každý samostatně. Vyslovila také názor, že v popisu skutku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jejím úmyslu podvodně vylákat neoprávněně jakékoli finanční prostředky, a proto nebyla naplněna ani subjektivní stránka daného trestného činu. Brojila i proti způsobu vyčíslení jí způsobené škody soudy s tím, že pokud dospěly k závěru, že žádný pracovní poměr nevznikl pro rozpor se zákonem, pak měly při stanovení výše škody zohlednit a započíst všechny povinné zákonné odvody. Konečně se domnívala, že trestní právo v této věci bylo aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.
34. Takové výhrady obviněné sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Učinil tak přitom v zásadě ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, a proto postačí (již z důvodu procesní ekonomie) na jeho argumentaci odkázat a v dalším textu jen shrnout či zdůraznit následující skutečnosti.
35. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat předně na to, že trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
36. U trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší škodou je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku).
37. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
38. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky daného trestného činu spočívající v tom, že obviněná a spoluobviněný J. P. „ sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku větší škodu “.
39. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněná a spoluobviněný J. P. (zkráceně) dne 1. 9. 2014 po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat od České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou pomoc v mateřství, než na kterou by podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, měla obviněná nárok na základě vyměřovacího základu ze svého zaměstnání u společnosti J. C., …, kde účelově ukončila pracovní poměr ke dni 31. 8. 2014, uzavřeli obviněná na straně zaměstnance a obviněný, zastupující organizační složku společnosti O. L., …, na straně zaměstnavatele, pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici obchodního zástupce s nástupem do práce od 1. 9. 2014 , jejíž přílohou byl i mzdový výměr na mzdu 30 000 Kč měsíčně a pohyblivou část mzdy 15 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a ani nemůže, neboť jednak k výkonu práce nemá potřebnou kvalifikaci a jednak je těhotná, tedy jí brzy bude vystavena pracovní neschopnost a následně nastoupí na mateřskou dovolenou a bude žádat o nemocenské dávky a peněžitou pomoc v mateřství. Tato pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení , dne 19. 9. 2014 pak byla obviněné … vystavena pracovní neschopnost … a následně jí byly v období od 3. 10. 2014 do 22. 2. 2015 vypláceny nemocenské dávky v celkové výši 97 913 Kč, ačkoli by dle výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze na 24 472 Kč a od 23. 2. 2015 do 6. 9. 2015 jí byly vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství ve výši 170 128 Kč, ačkoli by na základě výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze na 38 416 Kč , čímž způsobili České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení , …, škodu ve výši 205 153 Kč .
40. Z výše citovaného popisu skutku je zcela zřejmé, že tím, kdo byl uveden v daném případě v omyl, byla Česká správa sociálního zabezpečení (resp. Česká republika, zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení) a dále i jakou nepravdivou informací se tak stalo; tou byla existence platného a realizovaného pracovněprávního vztahu na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi obviněnou a spoluobviněným a v této smlouvě tvrzená výše sjednané mzdy. Nepravdivými byly tyto údaje proto, že předmětný pracovněprávní vztah byl ve skutečnosti fiktivní, tj. nebyl fakticky realizován. Právě tato skutečnost byla podstatou podvodného jednání obviněné jakožto okolnost, kterou předstírala a na základě níž se Česká správa sociálního zabezpečení mylně domnívala, že obviněná splnila podmínky pro poskytnutí nemocenských dávek a peněžité pomoci v mateřství, a to navíc ve vyšších částkách, než na jaké by měla nárok. Neplatnost předmětné pracovní smlouvy, resp. faktická neexistence pracovněprávního vztahu tak nebyla soudy dovozována z faktu, že obviněná byla těhotná a spoluobviněný, zastupující danou společnost, ji přes tuto skutečnost zaměstnal, jak se domnívala, nýbrž z toho, že obviněná pro společnost žádnou práci nevykonávala a nevykonala, a tudíž se jednalo o zaměstnanecký poměr jí nerealizovaný a vzniklý účelově na základě předstíraného právního úkonu.
41. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že žádný právní předpis podnikateli samozřejmě neukládá, koho může ve své firmě zaměstnat a koho nikoli, stejně jako je zcela vyloučené, aby jakákoliv právní norma zakazovala zaměstnávání těhotných žen. V této souvislosti však nelze nezmínit, že právě fiktivnost daného pracovněprávního vztahu, tj. to, že tento nebyl ve skutečnosti realizován, je okolností, kterou se posuzovaný případ zásadně liší (mimo dalších skutečností) od trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, na něž obviněná ve svém dovolání plně odkazovala s tím, že „obě věci jsou téměř jako přes kopírák“.
42. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na to, že oba soudy nižších instancí fiktivnost daného pracovněprávního vtahu, jež pak činila tvrzení o jeho existenci nepravdivým, jímž byla Česká správa sociálního zabezpečení uvedena v omyl, pečlivě zkoumaly a k závěru, že tento vztah fiktivní byl, dospěly na podkladě správných skutkových zjištění, jež mají plnou oporu v řádně provedených a logicky hodnocených důkazech (v tom se posuzovaná věc rovněž liší od trestní věci sp. zn. 8 Tdo 1002/2015). Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, konkrétně ze zprávy gynekologa obviněné J. S. ze dne 20. 3. 2018 (založené na č. l. 70 spisu), obviněná o svém těhotenství věděla již od 18. 8. 2014, stejně jako jí bylo známo, že bylo možné předpokládat, že těhotenství (vzhledem k tomu, že trpěla chronickým hematologickým onemocněním) bude rizikové s mírou rizika 50 %. Z důvodu jejího onemocnění, ultrazvukového nálezu a též jejích subjektivních stesků (udávala pobolívání v podbřišku, nezvládání v práci) jí byla doporučena (jmenovaný lékař uvedl, že „vykonávat práci v takovém stavu by nebylo vhodné“, navíc její předchozí – první těhotenství „skončilo neúspěchem“) a také vystavena (ještě jako zaměstnankyni společnosti J. C.) pracovní neschopnost s nástupem od 1. 9. 2014. Tuto si však ještě týž den obviněná zrušila a bezprostředně poté, přes povědomost o svém těhotenství a jeho rizikovosti a navzdory tomu, že se sama necítila dobře, pak dne 1. 9. 2014 uzavřela předmětnou pracovní smlouvu se společností O. L., org. sl., zastoupenou spoluobviněným (jejím otcem), do níž přitom navíc nastoupila na plný úvazek. Již za pouhých 18 dní, tj. ode dne 19. 9. 2014 jí ovšem byla vystavena další pracovní neschopnost, na niž tentokrát nastoupila. Následně dne 21. 10. 2014 pak byla jménem obviněné u Pražské správy sociálního zabezpečení podána žádost o nemocenskou a dne 18. 3. 2015 u stejného orgánu žádost o peněžitou pomoc v mateřství.
43. V této souvislosti je zapotřebí rovněž zdůraznit, že pokud by obviněná nebyla zaměstnána, nárok na uvedené dávky by jí nevznikl, neboť sice od 11. 10. 2010 do 31. 12. 2014 byla evidována jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak dobrovolné nemocenské pojištění si neplatila. Dalšími významnými okolnostmi posuzovaného případu je i špatná ekonomická situace společnosti O. L., org. sl., jak byla popsána výše, v níž bez jakékoli kontroly hospodařil otec obviněné, jenž realizoval nákupy zboží bez jakékoli souvislosti s předmětem podnikání této společnosti a vyplácel si vysoké částky za nedokladované práce. Oba obvinění přesto uzavřeli předmětnou pracovní smlouvu, v níž navíc sjednali poměrně vysokou mzdu, když zjevně další zaměstnankyni (jedinému zaměstnanci kromě ní přitom nebyla mzda vyplácena zcela řádně) a vyplácení sjednaného platu si jmenovaná společnost mohla stěží dovolit. To vše navíc za situace, kdy nebyly zjištěny žádné výsledky práce obviněné, ani nebylo potvrzeno, že by nějakou práci skutečně vykonávala (zde je zapotřebí zopakovat, že není možné dospět k závěru, jak bylo podrobně rozvedeno shora, že výpověď svědka A. R. by v tomto směru podpořila obhajobu obviněné; žádný listinný důkaz přitom dohledán nebyl).
44. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním je rovněž zjevné, jakým konkrétním jednáním byla Česká správa sociálního zabezpečení, zastupující Českou republiku, uvedena v omyl. Existenci realizovaného pracovněprávního vztahu včetně výše mzdy totiž obviněná předstírala vůči tomuto orgánu prostřednictvím žádostí o nemocenskou a o peněžitou pomoc v mateřství (to, že k přiznání předmětných dávek je zapotřebí podat žádost, je přitom všeobecně známé), v nichž tyto skutečnosti deklarovala, resp. byly jejím jménem deklarovány (žádosti byly podány u Pražské správy sociálního zabezpečení ve dnech 21. 10. 2014 a 18. 3. 2015); na podkladě uvedení takových nepravdivých údajů jí pak byly dávky přiznány a vyplaceny, přičemž jejich výše se odvíjela od výše mzdy v žádostech uvedené. Vyplacené dávky ve výši, na niž obviněná neměla nárok, pak představují obohacení na straně obviněné a zároveň způsobení škody na majetku České republiky, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, jež je současně následkem jejího protiprávního jednání, s nímž je v příčinné souvislosti, a dalším znakem objektivní stránky trestného činu podvodu.
45. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že k pochybení ze strany soudů nedošlo ani v otázce vyčíslení výše způsobené škody. V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že její rozsah má význam pro posouzení, zda se o tento skutek vůbec jedná či nikoli, popřípadě pro podřazení určitého jednání, jež by soud shledal jako podvodné, pod základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku nebo některou z jeho skutkových podstat kvalifikovaných podle odstavců 2 až 5 tohoto ustanovení, jež má následně vliv i na rozhodnutí o výši trestu či o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Proto musí být v trestním řízení dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, stejně tak i o její výši. Nestane-li se tak, může dojít i k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/2008, publikovaný pod č. ÚS 218/2008-n. ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
46. Soud prvního stupně postupoval zcela správně (stejně jako soud odvolací, jenž jeho postupu přisvědčil), pokud při určení výše škody vycházel z vyjádření Pražské správy sociálního zabezpečení (založené na č. l. 125 spisu) a škodu stanovil jako jí vypočtený rozdíl mezi výší vyplacených dávek nemocenské a peněžité pomoci v mateřství obviněné v důsledku jejího podvodného jednání, a výší těchto dávek, které by jí byly vyplaceny, pokud by byl nárok na ně uplatněn ze zaměstnání u společnosti J. C. Za této situace tedy neobstojí námitka obviněné, že v rámci vyčíslení škody nebyly zohledněny povinné zákonné odvody, které na základě neplatného pracovního poměru u společnosti O. L., org. sl., odvedla tato společnost jako zaměstnavatel a ona jako zaměstnanec státu. Právě odečtení výše dávek, které by jí byly vyplaceny podle dosahované mzdy u společnosti J. C., od výše dávek, které jí byly vyplaceny na základě mnohem vyšší mzdy u společnosti O. L., org. sl., a nikoliv stanovení výše škody jako celé částky jí vyplacených dávek na základě zaměstnání společnosti O. L., org. sl., uvedený aspekt zohledňuje, tj. odráží její oprávněný nárok při započtení příslušných povinných odvodů (Pražská správa sociálního zabezpečení ostatně svůj původní návrh, s nímž se jako poškozená připojila k danému trestnímu řízení, právě takto upravila).
47. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že v popisu skutku odsuzujícího rozsudku je taktéž dostatečně a dokonce explicitně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu podvodu, když podle skutkové věty výroku o vině obviněná se spoluobviněným „se záměrem vylákat … uzavřeli pracovní smlouvu … ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a ani nemůže … tato pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení“. Z výše uvedeného způsobu a časového sledu jednání obviněné, které předcházelo uzavření předmětné pracovní smlouvy, provázelo její uzavření a též následovalo po jejím uzavření (jak na to bylo poukázáno výše) lze přitom jednoznačně dovodit zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně učinil soud prvního stupně, s jehož závěrem i ohledně této otázky se ztotožnil též soud odvolací.
48. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je také výslovně uvedeno, že obviněná a spoluobviněný J. P. jednali „po předchozí vzájemné dohodě“, a tudíž ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutečnost, že daný skutek spáchali úmyslným společným jednáním, nepochybně vyplývá z učiněných skutkových zjištění, jež jsou vyjádřena jak v popisu skutku, tak rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
49. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněné, že trestní právo bylo v dané věci aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, kterou uplatnila s poukazem na již zmiňované usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015. Jak již bylo uvedeno shora, posuzovaná věc se od věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v citovaném rozhodnutí, zásadně liší, a to především v tom, že v dané věci byla nade vši pochybnost prokázána fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi obviněnou a společností O. L., org. sl., zastoupenou spoluobviněným, a tudíž i podvodné jednání obviněné spočívající v uvedení v omyl České správy sociálního zabezpečení ohledně jeho řádné existence. Současně v dané věci, na rozdíl od věci, na niž obviněná poukazovala, byla nepochybně jejím jednáním naplněna i stránka subjektivní, a to ve formě přímého úmyslu, a též správně vyčíslena jí způsobená škoda. Již z těchto skutečností je zřejmé, že obviněnou komparované trestní věci srovnatelné nejsou, a tudíž její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 není případný.
50. Je třeba také připomenout, že výše citovaná zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
51. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
52. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že jednání obviněné, spočívající v uvedení České správy sociálního zabezpečení, resp. České republiky, v omyl tím, že předstírala existenci realizovaného pracovněprávního vztahu mezi ní a společností O. L., org. sl., a v souvislosti s tím i vyšší částku sjednané mzdy, v důsledku čehož se jmenovaná poškozená mylně domnívala, že obviněná splnila podmínky pro poskytnutí nemocenské a peněžité pomoci v mateřství, a to v částkách odpovídajících takové vyšší sjednané mzdě, jež naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 r. zákoníku, vzhledem k výši jí způsobené škody, která více než čtyřikrát převyšuje větší škodu (jež činí ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku částku 50 000 Kč), a rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala.
53. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
54. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněná ve svém podání současně učinila podnět, aby byl odložen výkon rozhodnutí v dané trestní věci. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinila, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro takové případné rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu