Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019 [ usnesení / výz-A ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.224.2019.1

sp. zn. 8 Tdo 224/2019-6732 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněné M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, bytem na adrese XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 42 T 18/2013, byla obviněná M. S. uznána vinnou pod body I. 1. až I. 5. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. Bylo rozhodnuto i o vině a trestech obviněné Š. K., nar. XY (o jejímž odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 6 To 34/2017) a obviněných M. G., nar. XY, M. P., nar. XY, a J. S., nar. XY (kteří odvolání nepodali), a o náhradě škody. 2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, na podkladě odvolání obviněné M. S., státní zástupkyně, a poškozených M. Ž. a B. B. podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil v celém rozsahu ohledně obviněné M. S., a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou v bodě I. 1. až I. 5. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I. 1. až I. 3. dokonaným, pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku dílem nedokonaným, a v bodě II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jež spáchala tím, že I. poté, co se seznámila při právním zastupování B. B., nar. XY, která jí dne 26. 1. 2010 udělila plnou moc v řízení ve věci ustanovení opatrovníka J. B., nar. XY, probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod. sp. zn. 50 Nc 1001/2009, s majetkovými a osobními poměry J. B., pod záminkou zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu navštívila společně s poškozenou B. B. v přesně nezjištěné době v sanatoriu L. v XY J. B., kterému v průběhu návštěvy v úmyslu získat majetkový prospěch nechala podepsat prázdné listy papíru o formátu A4, přičemž následně kontaktovala Š. K. za účelem zajištění její účasti při zamýšleném neoprávněném získání části majetku J. B. a jeho následného zpeněžení, a proto 1. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho vědomí a souhlasu kupní smlouvu mezi jím jako prodávajícím a kupující obviněnou Š. K. a návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, obojí antedatované ke dni 16. 12. 2008, týkající se pozemků parcel č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, vše v katastrálním území XY, pozemků parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY, podíl ve výši 1/2 vzhledem k celku pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, podíl ve výši 7/8 vzhledem k celku pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, budovy č. p. XY v části obce XY postavené na pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY v XY, pozemek parcelní č. XY v části obce XY v katastrálním území v Čechách, pozemky parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v části obce XY v katastrálním území XY v Čechách, za kupní cenu 4.500.000 Kč, to vše bez vědomí a souhlasu poškozeného J. B., a následně se obrátila na obviněného J. S., s nímž sdílela advokátní kancelář, s žádostí, aby jako advokát ověřil na výše uvedené kupní smlouvě podpisy zúčastněných osob, což tento učinil a v přesně nezjištěné době od 26. 3. 2010 do 29. 3. 2010 v úmyslu zajistit obviněným Š. K. a M. S. neoprávněný finanční prospěch vyplývající z výše uvedené kupní smlouvy vydal prohlášení, kterým ověřil, že kupní smlouvu na výše uvedené nemovitosti datovanou dne 16. 12. 2008 před ním v tento den, tj. 16. 12. 2008, vlastnoručně ve dvou vyhotoveních podepsali v XY J. B. a obviněná Š. K., ačkoli věděl, že J. B. tuto smlouvu před ním dne 16. 12. 2008 ani jindy nepodepsal, a následně obviněná Š. K. předložila dne 29. 3. 2010 výše uvedenou kupní smlouvu spolu s návrhem na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na Katastrální úřad pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště XY, který mylně považoval kupní smlouvu za pravou, a v důsledku tohoto omylu rozhodnutím V-1655/2010-603 vklad práva ve prospěch obviněné Š. K. povolil a zapsal jej v katastru nemovitostí dne 22. 4. 2010, přičemž právní účinky vkladu vznikly ke dni 29. 3. 2010, čímž obviněná Š. K. nabyla vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem v celkové hodnotě podle znaleckého posudku 21.801.000 Kč, přičemž část takto získaných nemovitostí, pozemky s parcelními č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY prodala s právní pomocí obviněné M. S. Českému rybářskému svazu, místní organizace XY, za částku 755.930 Kč a pozemek s parcelním číslem XY v k. ú. XY společnosti P. za částku 189.592 Kč, zbylé nemovitosti byly zajištěny ve smyslu ustanovení §79d tr. ř. v tehdejším znění, tímto jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B. a následně jeho dědicům ze závěti, a to M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, a D. M., nar. XY, škodu v celkové výši škodu 21.801.000 Kč, 2. obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho vědomí souhlasu dohodu o úplatném převodu členského podílu a práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu XY, se sídlem XY v Čechách, XY, jejichž součástí je právo k nájmu bytové jednotky č. XY o velikosti: 3+1, situovaného ve 3. podlaží budovy č. p. XY, na adrese XY č. p. XY, XY v Čechách, z převodce J. B. na nabyvatele obviněnou Š. K. za částku 200.000 Kč, antedatovanou ke dni 16. 12. 2008, a následně obviněná Š. K. předložila dne 6. 5. 2010 výše uvedenou dohodu s požadavkem na vystavení nájemní smlouvy na Bytové družstvo XY, které ji mylně považovalo za pravou, tímto jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B., a následně jeho dědicům ze závěti V. Č., nar. XY, a M. Č., nar. XY, škodu v celkové výši 890.000 Kč, 3. obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez jeho vědomí a souhlasu kupní smlouvu o prodeji movitých věcí antedatovanou ke dni 16. 12. 2008, kde je jako prodávající uveden J. B. a jako kupující obviněná Š. K., přičemž na základě této kupní smlouvy nabyla obviněná Š. K. do vlastnictví hrobky nacházející se na hřbitově v obci XY v Čechách, k. ú. XY v Čechách, na hrobovém místě část EH evidenční č. 1,2 řada 1 a evidenční č. 3,4 řada 1 v celkové hodnotě 99.000 Kč, kdy se jedná o čtyřhrobku s označením RODINA – M. při horní zdi hřbitova, a hrobku č. 237, řada IIIB v hodnotě 40.000 Kč, kdy se jedná o jednohrob při podélné zdi hřbitova, v němž jsou uloženy ostatky manželky J. B. B. B., přičemž tuto kupní smlouvu následně obviněná Š. K. zaslala spolu s průvodním dopisem datovaným dne 26. 4. 2010 a plnou mocí pro své zastupování obviněnou M. S. na Městský úřad XY za účelem uplatnění vlastnického práva k výše uvedeným hrobkám a uzavření smlouvy o nájmu hrobového místa, kdy Město XY mylně považovalo kupní smlouvu za pravou, a v důsledku toho uzavřelo dne 12. 11. 2010 s obviněnou Š. K. Smlouvu o nájmu hrobového místa č. IIIB 237 a Smlouvu o nájmu hrobového místa č. EH 1,2 ř 1 3,4, ř 1, tímto jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B. a následně jeho dědicům ze závěti V. Č., nar. XY, a M. Č., nar. XY, celkovou škodu ve výši 139.000 Kč, 4. obviněné M. S. a Š. K. za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v rámci budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše uvedenou trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci uvedené pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným jednáním získala za života J. B., s ohledem na znalosti majetkových poměrů J. B. a jeho závěti z 16. 11. 2004 důvodně předpokládaly, že na účtu J. B. č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující částku 5.000.000 Kč, obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 30. 7. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. k vyhotovení závěti znějící ve prospěch obviněné Š. K., předstíraje, že tuto závěť sepsal a znění závěti podepsal dne 28. 4. 2009 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněné M. G. a M. P., kterým byla rovněž známa finanční situace J. B. a kteří v blíže nezjištěné době nejméně od 30. 7. 2010 do 5. 8. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni sepsání a podepsání závěti J. B. dne 28. 4. 2009 v Ostředku, podle které měl veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli věděli, že J. B., který zemřel dne 21. 5. 2010, s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak tuto závěť nevyhotovil, a jednak ji před nimi nepodepsal, přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně Š. K. na základě plné moci ze dne 4. 8. 2010, kterou jí obviněná Š. K. k tomu účelu udělila, předložila tuto závěť dne 5. 8. 2010 v Praze notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými byli M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J., nar. XY, J. J., nar. XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č., nar. XY, M. Č., nar. XY, a V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené obviněné dědictví, jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí uvedených pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků 5.071.802 Kč, k jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004 způsobilí, přičemž k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku aktivního postupu původních dědiců z předchozí závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo, 5. obviněné M. S. a Š. K., za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v rámci budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše uvedenou trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci uvedené pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným jednáním získala za života J. B., s ohledem na znalosti jeho majetkových poměrů a jeho závěti z 16. 11. 2004 důvodně předpokládaly, že na účtu J. B. č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující částku 5.000.000 Kč, a proto obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila v přesně nezjištěné době od 30. 7. do 16. 9. 2010 výše uvedené prázdné listy s vylákaným podpisem J. B. k vyhotovení závěti znějící ve prospěch obviněné Š. K. předstíraje, že tuto závěť sepsal a znění závěti podepsal dne 18. 11. 2004 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněného M. G. a obviněného M. P., kterým byla rovněž známa finanční situace J. B. a kteří v blíže nezjištěné době nejméně od 30. 7. 2010 do 16. 9. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni podepsání závěti údajně podepsané J. B. dne 18. 11. 2004 v Praze, podle které měl veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli věděli, že J. B., s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak tuto závěť nevyhotovil a jednak ji před nimi nepodepsal, neboť zemřel dne 21. 5. 2010, přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně obviněné Š. K., která jí k tomuto účelu udělila dne 4. 8. 2010 plnou moc, předložila tuto závěť dne 16. 9. 2010 v XY notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými byli M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J., nar. XY, J. J., narozená XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č., nar. XY, M. Č., nar. XY, a V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené obviněné celé dědictví, jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí uvedených pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků 5.071.802 Kč, k jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004 způsobilí, avšak k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku aktivního postupu původních dědiců ze závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo, II. obviněné M. S. a Š. K. dne 10. 6. 2010 v době od 17.00 hodin v prostorách advokátní kanceláře obviněné M. S., na adrese XY, po předchozí vzájemné domluvě, že přinutí poškozenou B. B., kterou v té době obviněná M. S. zastupovala, k převodu majetku, který poškozená získala údajným darem od J. B., ještě za jeho života, a to na obviněnou Š. K., se obviněná Š. K. představila poškozené jako nevlastní dcera J. B. s tím, že požaduje jeho veškerý movitý i nemovitý majetek, kdy poškozené vyhrožovala způsobením těžké újmy, která měla spočívat v tom, že ji a obviněnou M. S. udá na policii, neboť má videozáznam, na kterém je nahráno, jak obviněná M. S. nechává J. B. podepsat prázdné papíry, a dále užitím násilí s tím, že obviněná Š. K. má známé, kteří se postarají, aby se rodině poškozené něco stalo, přičemž svou agresivitu vůči poškozené stupňovala a zakončila ji požadavkem vůči poškozené na podepsání darovací smlouvy na předmětný byt a garáž, přičemž obviněná M. S. poškozenou utvrzovala v tom, že nejde o plané výhružky, kdy poškozené říkala, že je případně spolupachatelkou podpisu prázdných papírů J. B., v tomto jednání pokračovaly i následující den, kdy obviněná Š. K. poté, co se opětovně sešly za účelem jednání v odpoledních hodinách v prostorách advokátní kanceláře obviněné M. S., donutila poškozenou k podpisu darovací smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 11. 6. 2010, kterou předem připravila obviněná M. S., a podle které poškozená B. B. darovala obviněné Š. K. bytovou jednotku č. XY (byt), nacházející se v budově s č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/386183 na společných částech domu – budovy s č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, který je s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojen, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/377763 na nebytové jednotce č. XY (jiný nebytový prostor) v budově č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu - budovy s č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, které jsou s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojeny, budovu bez č. p./č. e. (garáž), postavenou na pozemku parcelní č. XY o výměře 19 m² pozemek parcelní č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 19 m², vše v katastrálním území XY, obec Praha, kdy následně po předchozí domluvě mezi obviněnou M. S. a obviněnou Š. K., podala dne 21. 6. 2010 obviněná M. S., která obviněnou Š. K. zastupovala na základě plné moci, návrh na vklad do katastru nemovitostí, kterým obviněné Š. K. vzniká vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem, a to přestože obě věděly, že darovací smlouva o převodu nemovitostí z poškozené B. B. na obviněnou Š. K. byla poškozenou podepsána na základě výhrůžek vznesených obviněnou Š. K., přičemž takto získané nemovitosti prodala obviněná Š. K. s využitím právní pomoci obviněné M. S. manželům A. M., nar. XY, a V. M., nar. XY, za částku 4.100.000 Kč, tímto jednáním způsobily původnímu vlastníkovi (buď poškozené B. B. nebo dědicům zůstavitele J. B.) škodu podle znaleckého posudku znaleckého ústavu z oboru ekonomiky ve výši 3.440.000 Kč. 3. Odvolací soud obviněnou M. S. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. Rovněž rozhodl z podnětu M. Ž. o náhradě škody. Odvolání státní zástupkyně a poškozené B. B. podle §256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněné Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které v části dovolání označené jako I. směřovala proti bodu II. rozsudku soudu prvního stupně, protože byla nesprávně uznána vinnou spolupachatelstvím, ač se z její strany jednalo o pomoc k činu hlavní pachatelky obviněné Š. K., a že nebyl objasněn okamžik dokonání činu. Proto se nemůže jednat o zločin vydírání, když u něj nebyla ani řádně objasněna osoba, jíž měla škoda vzniknout. V části II. dovolání vytýkala, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou její příčetnosti a část III. zaměřila proti vadně uloženému trestu s ohledem na to, jaký vliv bude mít její uvěznění na zdravotní stav její postižené dcery. 5. Výhradami proti nesprávnosti právního posouzení zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod II. rozsudku odvolacího soudu), tvrdila, že její jednání nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství, neboť tím, kdo poškozenou prvého dne nutil pod pohrůžkou jiné těžké újmy i pod pohrůžkou násilí, a druhého dne ji přinutil k podpisu darovací smlouvy, byla obviněná Š. K. Dovolatelka se na tomto činu účastnila jen dílčími úkony či projevy ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy byla pomocnicí spoluobviněné jako hlavního pachatele zejména proto, že po činu zajistila vklad do katastru nemovitostí, tedy sama poškozenou nenutila něco konat či strpět. Podle obviněné tak pro závěr o tom, že je spolupachatelkou, není v popisu skutku dostatek podkladů, a jestliže tak byla uznána vinnou, jde o rozpor mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, či nález ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 205/1997). 6. V použité právní kvalifikaci v bodě II. obviněná shledala nejasnosti ohledně dokonání uvedeného zločinu, protože tak, jak je čin popsán, nemůže být posouzen jako zločin vydírání podle §175 tr. zákoníku, a to vzhledem k nutnému rozlišení dokonání a dokončení trestného činu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 388/2015, či ze dne 25. 10. 2015. sp. zn. 7 Tdo 1172/2016). Podle obviněné byl uvedený zločin dokonán tím, že obviněná Š. K. poškozenou pohrůžkami donutila k podpisu darovací smlouvy, též proto, že kupní smlouva nemá účinek převodní, ale obligační (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/1997) a dokončen byl podáním návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch vydírající Š. K. do katastru nemovitostí za její součinnosti. Jestliže však skutková věta a na ni navazující věta právní za součást trestného činu vydírání považuje i následné jednání spočívající v převodu majetku, i tím došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva. Takto popsané jednání nemůže být součástí objektivní stránky trestného činu vydírání, nanejvýš tak součástí popisu širšího skutkového děje, který by případně za splnění dalších podmínek mohl zakládat skutkovou podstatu jinou, a to legalizaci výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b) alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 7. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obviněná považovala i závěr odvolacího soudu, že jednáním v bodě II. byla způsobena škoda „buď poškozené B. B., nebo dědicům zůstavitele J. B.“, což souvisí s tím, komu svědčí vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, neboť v průběhu trestního řízení probíhal spor mezi dědici zůstavitele a poškozenou B. B., která je sama podezřelá z toho, že tyto nemovitosti nabyla za života zůstavitele protiprávním způsobem. Podle obviněné si odvolací soud byl toho nedostatku vědom a vypořádal se s ním jen tím, že skutkovou větu doplnil o „údajný“ dar, a v jejím závěru pak uzavřel alternativně, že škoda vznikla buď B. B. anebo dědicům zůstavitele. Ani jednomu z těchto poškozených soud nárok na náhradu škody nepřiznal a všechny je bez bližší argumentace odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Obviněná vyjádřila názor, že takový postup soudů je v rozporu s tím, že trestní právo nesmí být vykládáno extenzivně v neprospěch obviněného, například analogií nebo vytvářením fikcí poškozeného, jak v dané věci učinil odvolací soud. I když zmínila znalost judikatury Nejvyššího soudu, podle které námitka směřující do určení osoby poškozeného se považuje za námitku procesní povahy, neboť se dotýká §43 tr. ř., a nelze ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soud ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016, v němž byl tento názor zastáván. 9. V části II. dovolání obviněná vytýkala, že soudy nevěnovaly větší pozornost její příčetnosti, kterou neověřovaly, ačkoliv se jedná o právní otázku, a poukázala na to, že nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že by mohla trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat její příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena, což nastalo v projednávaném případě, kde podle obviněné okolnosti nasvědčovaly tomu, že takovou duševní poruchou by trpět mohla, a přesto soudy neuvedly ani prosté konstatování, že o příčetnosti obviněné nemají důvod pochybovat. Soud prvního stupně se otázce jejího duševního stavu věnoval selektivně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Nepostačovalo, že zadal posudek pouze za účelem ověření její schopnosti účastnit se hlavního líčení z důvodu opakovaných omluv, což nebylo vyšetřením duševního stavu jako u ostatních spoluobviněných. Přitom vyjádřila názor, že je ze spisu patrná její závislost na spoluobviněné Š. K. jako věštkyni, což považovala za podstatnou známku nenormálnosti vyžadující potřebu zkoumat její duševní stav, neboť je zřejmé, že se nechala ovlivňovat okultními vědami a šarlatánstvím. Pochybnosti o svém duševním stavu spatřovala v obsahu odposlechů, lékařské zprávě z gynekologie, podle níž jí při kontrolách v listopadu 2009, prosinci 2009 a červnu 2010 bylo doporučeno psychologické a psychiatrické vyšetření, a to, že se léčila se stupňujícími se depresemi, na které užívala léky. Pokud soudy neprovedly žádný důkaz k ověření jejího duševního stavu, jednalo se o opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. 10. Část III. dovolání obviněná soustředila proti výroku o trestu, protože se soudy nevypořádaly s její obhajobou ohledně zdravotního stavu její nezletilé dcery XXXXX (pseudonym). Přestože odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Petrou Sumcovou, dostatečně uvedenou skutečnost nezkoumal. Opíral se o listiny týkající se nezletilé, zejména znalecký posudek PhDr. et BC. Terezy Soukupové, Ph.D., včetně výslechu znalkyně s tím, že u nezletilé došlo k rozvoji separační úzkostné poruchy, zatímco předchozí diagnóza Aspergerova syndromu byla nesprávná. Obviněná poukázala na vadnost názoru vysloveného odvolacím soudem, pokud nepoužil při ukládání trestu §58 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), protože nebral zdravotní stav dcery dostatečně do úvahy a nedodržel principy nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoliv činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování. Odkázala i na článek 9 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte), který odvolací soud nerespektoval a zcela v rozporu s ním konstatoval, že v důsledku změny diagnózy u nezletilé bylo zjištěno, že její psychické potíže jsou důsledkem trestné činnosti obviněné. I když obviněná připustila správnost tohoto závěru, považovala za vyloučené, aby i v takovém případě nebylo možné matku zvýhodnit mírnějším trestem, a na dotvrzení tohoto svého názoru citovala konkrétní pasáže ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. et BC. Terezy Soukupové, Ph.D. 11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 12. K tomuto dovolání obviněná připojila návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, a to až do doby rozhodnutí o podaném dovolání, případně aby jeho výkon přerušil, a to z důvodu zdravotního stavu její nezletilé dcery XXXXX. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 13. Ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) u něj působící státní zástupce označil námitku proti vadnosti použité právní kvalifikace pod bodem II. výroku vině za nedůvodnou. Poukázal na předcházející řízení, v němž se soudy se spolupachatelstvím obviněné vypořádaly (viz body 61. a 62 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněná jednala od počátku ve společném úmyslu se spoluobviněnou Š. K., která měla roli vyhrožovat poškozené, kdežto účast dovolatelky poskytla prostory a zajistila účast všech aktérů, při vyslovení pohrůžek z pozice právní zástupkyně poškozené však nezasáhla, ačkoli věděla, že spoluobviněná není dcerou J. B., a že žádný obrazový záznam, který by spoluobviněná mohla poskytnout policii, neexistuje. Následně na poškozenou vyvíjela i psychický nátlak v souladu se společným zájmem obou spoluobviněných ve snaze domoci se vlastnických práv spoluobviněné Š. K. k předmětným nemovitostem i finančního profitu z prodeje těchto nemovitostí (zde v kontextu jednání, jehož se obě spoluobviněné dopustily pod bodem I. rozsudku). Záměrně pominula, že její přínos k dokonání a dokončení trestné činnosti byl mnohem významnější, než jak podala ve svém dovolání. Státní zástupce připomenul aktivitu, s níž se dovolatelka s vědomím všech podstatných okolností od počátku na činu spolupodílela, a díky vztahu s poškozenou měla pod kontrolou i její reakci na výhrůžky obviněné Š. K.. Za rozhodný označil nejen společný úmysl, ale i společný záměr obou spoluobviněných vyplývající ze zištnosti. 14. Nevýznamnou státní zástupce shledal námitku ohledně dokonání zločinu v bodě II. s důrazem na to, že byly naplněny představy obviněných o cíli jejich protiprávního jednání již tím, že společně donutily poškozenou uzavřít darovací smlouvy, čímž došlo k převodu nemovitostí na spoluobviněnou Š. K., jež dál prodaly, a dosáhly tak jejich zpeněžení, a tedy zisku, o nějž od počátku usilovaly. Vymezený skutek obsahuje všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve vztahu k oběma spoluobviněným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Požadavek dovolatelky, aby byl prodej nemovitostí posouzen jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b) alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nepřijatelný, protože je k její tíži, a tedy v rozporu se zásadou, že se nemůže domáhat změny ve svůj neprospěch. 15. Vzhledem k tomu, že je v současném stavu řízení sporná otázka, kdo je majitelem, resp. byl vlastníkem nemovitostí, o něž obviněné v bodě II. usilovaly, státní zástupce k výhradě o tom, komu byla způsobena majetková škoda u zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zmínil, že u tohoto zločinu je primárně poškozeným ten, kdo na základě nedovoleného jednání pachatele je nucen něco konat, opominout nebo trpět. Ten nemusí vždy být totožný s osobou, jíž je způsobena škoda v důsledku majetkové (či jiné) dispozice nucené osoby. Zmínil též, že odvolací soud dospěl k závěru, že by v době činu statut osoby poškozené mohl svědčit i jiným osobám než poškozené B. B., která byla jako vlastník dotčených nemovitostí uvedena v katastru nemovitostí, neboť byl samotnou poškozenou B. B. zpochybněn v civilním řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil k alternativnímu určení poškozeného. B. B. nebyla za žádnou trestnou činnost páchanou na zemřelém obviněna, a svědčí jí tak postavení poškozené, jíž měla být způsobena, krom nemajetkové újmy v důsledku násilného činu proti její svobodě rozhodování, i majetková škoda. Proto soud druhého stupně nepřesně formuloval, když poškozenými alternativně označil neurčité osoby z řad dědiců zůstavitele J. B. Bylo však i přesto dostačující, že je i B. B. uvedena jako ten, komu měla být způsobena majetková škoda ve výši 3.440.000 Kč. 16. Výhrady proti příčetnosti obviněné státní zástupce považoval za skutkové námitky spočívající v nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování pro absenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ke zkoumání jejího duševního stavu, což s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Ze skutkových zjištění soudů nevyplynuly poznatky, že by obviněná nevěděla, co činí, ani že by své jednání, třebaže v důsledku duševní poruchy, nemohla ovládnout. Tvrzení, že se skutků, z nichž byla uznána vinnou, dopustila v závislosti na spoluobviněné Š. K., neodpovídá skutkovým zjištěním, resp. je s nimi v rozporu. Avšak ani případná závislost mezi osobami neznačí stav zmenšené příčetnosti či dokonce nepříčetnosti a nezavdává ani pochybnosti o duševním zdraví takové osoby. Obviněná M. S. nebyla ve vleku jiného, ale byla tím, kdo trestnou činnost vymyslel a řídil ji, byla to právě ona, která po právní stránce celé trestné jednání zastřešovala a měla z ní zásadní majetkový prospěch. Státní zástupce se ani neztotožnil s tím, že by za účelem objasnění příčetnosti obviněné nebylo vedeno potřebné dokazování. Ze skutkových zjištění, okolností případu a osobních poměrů obviněné lze dovodit, že v době činu obviněná věděla, že takové jednání je trestné. O opomenutý důkaz jít nemůže, protože nebyl žádný k provedení navržen. 17. Státní zástupce nepřisvědčil obviněné ani v její námitce týkající se významu jejích osobních poměrů pro výrok o trestu ve smyslu použití §58 tr. zákoníku. Námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu je možné v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ohledně něhož dovolání však obviněná nepodala, ale nedůvodně požadovala uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na zdravotní stav své nezletilé dcery. Zmínil závažnost činů, jichž se obviněná dopustila, protože zneužila poškozeného ve vysokém věku se zdravotním handicapem, neschopného se účinně podvodným útokům bránit. Péče o nezletilé děti není sama o sobě skutečností, jež by vyžadovala uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 35/2015), obzvláště, když ani znalec zkoumající stav postižené dcery nezdůraznil nutnost trvalé péče ze strany obviněné a do doby, kdy byl vyhlášen přezkoumávaný rozsudek ve veřejném zasedání dne 26. 3. 2018 byl dostatek času, aby obviněná za součinnosti dalších příbuzných vyhledala spolupráci odborníka a vyvinula maximální úsilí s cílem nezletilou připravit na odloučení. Státní zástupce též poukázal na to, že odvolací soud sice spatřoval ve zdravotním stavu dcery obviněné mimořádnou okolnost v jejích poměrech, ale hlavním důvodem nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku byla neexistenci dalších zákonných podmínek. Uložený trest není v žádném, natož pak v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími rozhodnými hledisky, taktéž je v souladu s ústavním principem proporcionality trestní represe (nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Protože státní zástupce neshledal námitky obviněné důvodnými, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. 18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné, která k němu připomínky do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevznesla. IV. Přípustnost a další podmínky dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). 20. Protože napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Neslouží k přezkumu hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování úplnosti provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. 21. Vzhledem k zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní vady bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který se jedná, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V. K nedostatečně objasněné příčetnosti 22. Část dovolání označenou II. obviněná zaměřila proti příčetnosti, ve vztahu k níž namítala, že soudy se jejím duševním stavem dostatečně nezabývaly, ačkoliv z provedených důkazů vyplývaly pochybnosti o jejím psychickém zdraví, kdežto u ostatních obviněných příčetnost přímo zjišťovaly a zabývaly se jí. 23. V obecném smyslu lze uvést, že námitka příčetnosti je právní kategorií, neboť se jedná o jeden ze znaků trestného činu, protože trestně odpovědným může být jen příčetný pachatel. Příčetným je člověk (fyzická osoba), u kterého jsou v době činu zachovány schopnost rozpoznávací i určovací. Trestní zákon nedefinuje pojem příčetnosti, ale pomocí vymezení nepříčetnosti uvádí důvody vylučující trestní odpovědnost. Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. č. 17/79 Sb. rozh. tr.). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací (volní kritérium) spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti určovací půjde o zmenšenou příčetnost [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369; a též rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.), přiměřeně srov. též např. pasáže z Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50]. 24. V těchto souvislostech však obviněná své výhrady nevznesla, a tímto směrem námitky v dovolání nespecifikovala a ani svou nepříčetnost z těchto hmotněprávních hledisek nenamítala. Navíc je třeba zdůraznit, jak již poznamenal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, uvedené námitky v předcházejících etapách trestního řízení neuváděla, a to ani v rámci odvolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 192/2016). 25. S obsahem spisového materiálu vůbec nekoresponduje námitka obviněné, že se soudy nezabývaly jejím duševním stavem, protože lze jen ve stručnosti odkázat na stranu 32 rozsudku soudu prvního stupně, v níž je konstatováno, že soud nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie též na obviněnou M. S. (č. l. 42 až 56), z něhož vyplývá, že posuzovaná je schopná plnohodnotné účasti na trestním řízení. Z tohoto znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Navrátilem, který provedl soud prvního stupně při hlavním líčení dne 25. 2. 2016 (č. l. 62), plyne, že obviněná psychiatricky léčena systematicky nebyla, došlo pouze k několika návštěvám u psychiatra pro úzkostně depresivní obtíže ve stresové zátěži trestního stíhání, nebyly u ní nikdy přítomny žádné objektivní známky závažnější duševní choroby či duševní poruchy, která by byla duševně podstatná, nedošlo k podstatnému ovlivnění osobnosti a jejího kontaktu s realitou, schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost svého chování a toto jednání dále ovládat u ní byly vždy plně zachovány. Znalec rovněž uvedl, že vyhledávání psychiatrické péče mělo a má charakter volání o pomoc v tíživé osobní situaci, jednání, které bylo předmětem obžaloby, nebylo z motivačního ani z realizačního hlediska chorobně ovlivněné (viz č. l. 54 a 55 přiloženého spisu). Z uvedeného plyne, že námitka o opomenutém důkazu či neprovedení potřebných důkazů, nebo nezabýváním se jejím duševním stavem, je zcela v rozporu s výsledky provedeného dokazování. 26. Jestliže se obviněná s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl uvedeným způsobem zpracován MUDr. Petrem Navrátilem, dovolávala jeho nedostatečnosti a domáhala se posudku výslovně na posouzení svého duševního stavu (tak jako tomu bylo ostatních obviněných), jde o požadavky, které nemají oporu ani v provedeném dokazování, ani v procesních předpisech. Podle §105 odst. 1 tr. ř. se znalec přibírá, jen když pro složitost posuzované otázky nepostačuje odborné vyjádření. Účelem znaleckého posudku podle §105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/65 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1965)]. Kdy bude znalec přibrán, záleží na posouzení soudu, protože je tomu tak jen „je-li to třeba“, což je tehdy, pokud jsou na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné příčetnosti pachatele [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1975, sp. zn. 5 Tz 72/75 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 24/1976). V takovém případě se přibere znalec z oboru psychiatrie (§116 odst. 1 tr. ř.). Z uvedeného plyne, že přibrání znalce z oboru psychiatrie je nutné tehdy, když skutečně důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný (§26 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke konkrétnímu činu. Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž obviněný sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán, ale je nutné potřebu přibrání znalce vždy vázat na pochybnosti, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálně existující pochybnost, která vychází ze zhodnocení jak chování a projevů obviněného, tak i jeho reakcí v rámci konkrétních situací, za nichž byl čin spáchán, jedná se o souhrn různých faktorů, z nichž tato pochybnost objektivně vyplývá. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce proto nepostačuje jen subjektivní podání obviněného ani pouze zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), ani to, že byl po určitou dobu léčen antidepresivními léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné. 27. V projednávané věci však nelze pominout, že duševním stavem obviněné se znalec, byť z hlediska možnosti účasti obviněné na hlavním líčení zabýval a z jeho závěrů vyplynulo, že výslovné zkoumání duševního stavu z hlediska příčetnosti u obviněné není pro absenci duševní poruchy nutné. Z těchto důvodů neurčité tvrzení obviněné, že její údajná nepříčetnost, kterou však ničím nespecifikovala, vyplývá z odposlechů, anebo že byla ošetřující lékařkou posílána k lékaři psychiatrovi, jak uváděla obviněná v dovolání, nebo to, že pobírala po určitou dobu léky na uklidnění, samy o sobě nemohou vést k závěru o tom, že by bylo třeba přibírat znalce pro vyšetření jejího duševního stavu ve smyslu §116 tr. ř., jak se ho zřejmě obviněná domáhala. Doporučení ze strany gynekoložky podstoupit psychologické či psychiatrické vyšetření vzniklo v souvislosti s porodem obviněné (tedy před spácháním činu), z důvodu únavy, deprese a pocitu nesoustředěnosti (zpráva MUDr. Pavly Slavíkové ze dne 25. 9. 2012). Rovněž ve zprávách MUDr. Ingrid Wurmové z první poloviny roku 2010 je uvedeno, že obviněné byly medikace předepisovány ve vztahu k depresivním stavům spojených s porodem, který absolvovala dne 7. 10. 2009. 28. Obviněnou tvrzená závislost na obviněné Š. K., případně na jí proklamovaném věštění, je jen subjektivní vyjádření obviněné nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jež by mohly vést k závěru o potřebě obviněnou duševně zkoumat, neboť z nich nevyplývá, že by ve vztahu k činu, jenž jí je kladen za vinu, měla rozpoznávací nebo ovládací schopnosti vymizelé (případně zmenšené), což potvrdil v posudku znalec MUDr. Petr Navrátil. Je vhodné zmínit, že obviněná vytrhává uvedené okolnosti z kontextu celé trestní věci a záměrně pomíjí výsledky dokazování mající odraz ve skutkových zjištěních, z nichž plyne, že se v nastalých situacích plně orientovala zcela přiměřeně všem situacím, jednala sofistikovaně, v souladu s daným záměrem, vystupovala energicky a s jasně stanoveným plánem. Na vzniklé problémy reagovala reálným způsobem a dokázala je řešit přiměřeně jejich významu. Jednala tudíž racionálně, aby dosáhla svého cíle. Žádné podstatné okolnosti nenasvědčovaly pochybnostem o jejím psychickém zdraví, v jehož důsledku by byla její příčetnost narušena. Ze skutkové věty je zřejmý její podíl na trestné činnosti, nikoliv tvrzená závislost na spoluobviněné Š. K. 29. Jen pro úplnost Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněné zmiňuje, že se nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů, protože obhajoba provedení důkazů týkajících se duševního stavu obviněné v průběhu řízení před soudy nižšího stupně nenavrhovala. O opomenutý důkaz by šlo, kdyby navrhované důkazy nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř.). Protože nebylo navrženo provedení konkrétního důkazu, nebyl žádný důkaz zcela opomenut, a navíc soudy se této otázce dostatečně věnovaly což znamená, že nic nesvědčí o tom, že se jednalo o porušení práva na spravedlivý proces z hlediska opomenutého důkazu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. VI. K výhradám proti zločinu vydírání 30. Obviněná v dovolání v části pod bodem I. vytýkala nesprávnou právní kvalifikaci zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod II. rozsudku soudu druhého stupně), přestože ji soudy nesprávně považovaly za spolupachatelku. Ačkoliv její jednání bylo pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto zločinu, neujasnily otázku dokonání a dokončení tohoto trestného činu, a nesprávný byl i alternativní závěr o osobách, kterým náleží způsobená škoda. a) ke spolupachatelství 31. Nejvyšší soud k těmto námitkám nejprve uvádí, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. 32. Jestliže obviněná vytýkala, že jednání, které je popsáno ve skutku bod bodem II. nemůže být v jejím případě posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale pouze jako účastenství ve formě pomoci na něm podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, lze k tomu uvést, že rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Spolupachatelství předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). 33. Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). 34. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. 35. Odlišná je trestná činnost účastníka, který podle §24 tr. zákoníku bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku. Lze pro úplnost zmínit, že účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333). 36. Pro to, aby mohly být učiněny správné právní závěry, je třeba vycházet z obsahu skutku tak, jak byl soudy po provedeném dokazování zjištěn. V této trestní věci jde o čin popsaný v bodě II., na jehož základě soudy své právní úvahy utvářely, když z něj plyne, že obě obviněné jednaly po vzájemné domluvě, že obviněná Š. K. bude poškozenou B. B. nutit k tomu, aby podepsala darovací smlouvy, a obviněná M. S. bude při tomto na poškozenou působit psychicky, což realizovaly způsobem, jak je ve skutku popsán. Soudy zdůraznily, v čem spočívala činnost obviněné M. S. a shledaly ji právě v tom, že působila na poškozenou, a přitakala spoluobviněné, jestliže poškozenou stavěla do role spolupachatelky při podpisu prázdných papírů poškozeným J. B. Soudy shledaly, že její činnost spočívala v posilování obavy poškozené z vyplnění výhrůžek, a utvrzovala ji tím, že nejde o plané výhrůžky, čímž ji i ona sama přiměla k naplnění toho, co po ní obviněná Š. K. požadovala, tedy darování nemovitostí (srov. strany 82 a 83 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tyto závěry doplnil tím, že obě obviněné jednaly ve stejném záměru docílit převodu bytu a garáže na obviněnou Š. K., aby mohly byt a garáž obratem prodat a peníze si ponechat a rozdělit si je. Poukázal na to, že obviněná M. S. i nadále vystupovala vůči poškozené jako její právní zástupkyně, která se snaží zprostředkovat domluvu s nevlastní dcerou J. B., za níž se obviněná Š. K. vydávala, ač sama věděla, že jde o lživé tvrzení. Dovolatelka využívala své autority advokátky a vedla poškozenou k tomu, aby se se spoluobviněnou dohodla, resp. aby jí v požadavku převodu bytu a garáže vyhověla, čehož společně docílily. Podle odvolacího soudu nebylo rozhodné, že obviněná M. S. poškozené nevyhrožovala, neboť postačilo, že vyjádřila obavu z toho, že obviněná Š. K. realizuje svoji výhrůžku a podá trestní oznámení. Na poškozenou pak apelovala, aby spoluobviněné vyhověla. Šlo o promyšlenou a úspěšnou taktiku, dokonce do té míry, že poškozené ještě dlouho trvalo, než pochopila smysl toho, co se událo (body 62. a 87. rozsudku odvolacího soudu). 37. Nejvyšší soud právní závěry soudů obou stupňů považuje za správné, protože plně korespondují, jak s vymezením pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tak i s tím, jak je celé jednání obviněných popsáno a jak při trestném činu vystupovaly, jaké role podle předem připraveného scénáře realizovaly. Ze všeho, co je uvedeno, je zřejmé, že se u nich jednalo o společný čin a úmysl k tomu směřující, jejich jednání bylo současně probíhající, navazovalo na sebe, každá z obviněných naplnila svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr. a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Jednání každé bylo článkem řetězu, jejich jednotlivé činnosti působily současně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání uvedeného zločinu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl prokázán jejich společný úmysl, který zahrnoval jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, jímž bylo vylákání majetku, který v té době měla ve svém vlastnictví B. B. Rozhodnou úlohu v tomto činu sehrálo to, že obviněná M. S. byla právní zástupkyně B. B. a z této pozice poškozenou utvrzovala v obavách, jež obviněná Š. K. u poškozené vyvolala. Společným působením tak obě obviněné dosáhly svého cíle, protože se poškozená podvolila jejich vůli a podepsala v prostorách advokátní kanceláře M. S. a za její přítomnosti darovací smlouvu, kterou M. S. již předtím připravila. Obviněná M. S. čin dokončila tím, že podala dne 21. 6. 2010 jako právní zástupce Š. K. v pozici nabyvatelky uvedených nemovitostí na základě plné moci návrh na jejich vklad do katastru nemovitostí. Svou roli, která byla určena po dohodě obou obviněných, v posuzovaném jednání obviněná M. S. plnila a společně se spoluobviněnou činila vše, aby cíle dosáhly. 38. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná M. S. byla spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku, protože byla do činu zapojena od samého počátku, a to v roli, která jí s ohledem na jejich rozdělení se spoluobviněnou příslušela. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možné akceptovat její požadavek, aby toto jednání bylo posouzeno jako účastenství. Již závěr o tom, že jde o spolupachatelství, předestřený požadavek vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). b) k dokonání činu 39. Pokud obviněná tvrdila, že jednání, které jí je kladeno za vinu v bodě II. rozsudku odvolacího soudu, nemůže být posouzeno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože není zřejmé, kdy byl tento čin dokonán, jelikož se ona na uvedeném jednání podílela až poté, co jej dokonala obviněná Š. K., a ona již po jeho dokonání jej jen dokončila, jde o nedůvodné výhrady, protože obviněná je podává bez ohledu na skutkové i právní souvislosti, jak v této věci z výsledků provedeného dokazování vyplynuly. 40. Nejvyšší soud již výše vyložil, že účast obviněné na činu, jak je v bodě II. popsán, se týkala celého jednání, a že obviněná byla spolupachatelkou na jeho celém provedení, a to bez ohledu na to, že tím, kdo výhrůžky vůči poškozené vznášel, byla pouze spoluobviněná Š. K., protože se zapojila v rámci své role i do této části činu [blíže viz část a) ]. V té souvislosti je proto zcela bezpředmětné, v jakém momentě byl tento čin dokonán nebo dokončen, protože z hlediska posouzení toho, že dovolateleka je jeho spolupachatelkou ve smyslu §23 tr. zákoníku, je moment jeho dokonání nebo jeho dokončení bezvýznamný, protože okamžik ukončení (dokončení) trestného činu, zejména pokud se liší od dokonání trestného činu, má význam pro posuzování takových otázek trestního práva, jako je časová působnost trestních zákonů, promlčení nebo nutná obrana. I přesto Nejvyšší soud k uvedené námitce připomíná, že dokonaným je trestný čin, jestliže jednání pachatele naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména následek (účinek), což je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. U trestného činu vydírání tento následek nastane tehdy, jestliže pachatel jiného donutí k tomu, o co usiloval, protože objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím nebo pohrůžkou násilí jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním, a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. rozhodnutí č. 1/1981 Sb. rozh. tr.). Ukončení (dokončení) trestného činu se liší od dokonání, neboť je realizováno po dokonání, tedy naplnění všech znaků trestného činu, kdy může pachatel ještě v trestné činnosti pokračovat, aby uskutečnil svůj předem pojatý záměr. Zatímco dokonání činu je spíše objektivní situací, neboť nastává naplněním všech znaků trestného činu, v dokončování se projevuje naopak prvek subjektivní, poněvadž jde o realizaci záměru, účelu nebo cíle, který si pachatel předsevzal (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139 . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 279, 280). 41. Dokonán i dokončen byl tento čin i ve vztahu k vzniku škody, zde značné ve smyslu odstavce 2 písm. d) §175 tr. zákoníku, když katastrální úřad na základě návrhu na vklad uvedených nemovitostí zanesl jako jejich vlastníka obviněnou Š. K., k čemuž směřovaly aktivity zejména ze strany obviněné M. S., která ve snaze zajistit majetkové záležitosti z uvedené smlouvy plynoucí, realizovala kroky k převedení majetku i po formální stránce. Pro převedení nemovitého majetku na jinou osobu je nutné zahájit vkladové řízení o povolení vkladu, jímž se zapisuje mj. vznik, změna a zánik vlastnického práva [§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon (dále jen „zákon č. 256/2013 Sb.“)]. Vkladové řízení je zahájeno doručením formulářového návrhu katastru (§14 zákona č. 256/2013 Sb.) a jeho výsledkem je pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, na jehož podkladě lze samotný vklad provést. Obviněná si tak musela připravit veškeré podklady pro zahájení vkladového řízení, včetně stanoveného formuláře o návrhu, a uhradit též správní poplatek (podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích). Tím, že takto postupovala, zajistila, že čin je i co do kvalifikované skutkové podstaty dokonán, a to v okamžiku, kdy poškozená se podvolila jejich vůli a podepsala kupní smlouvu (z těchto hledisek není vůbec rozhodné, jak je z občanského práva povaha kupní smlouvy vnímána). V tomto okamžiku totiž byly naplněny všechny znaky uvedeného zločinu v jeho základní skutkové podstatě. c) k označení osoby poškozeného 42. K výhradě obviněné proti alternativnímu závěru odvolacího soudu ohledně vlastníka nemovitosti, je třeba uvést, že odvolací soud zde vyjádřil skutečnost (byť nikoliv zcela správně s ohledem na ostatní skutečnosti, neboť o postavené B. B. jako poškozené nebyly v době činu pochybnosti), která z výsledků provedeného dokazování vyplynula, a to zejména z civilního řízení vedeného v rámci dědického řízení po zesnulém J. B. Nutné je však zdůraznit, že uvedené označení poškozeného, byť vyjadřuje určitou nekonkrétnost, není nikterak vadný skutkovým závěrem, ale naopak odráží neurčitý stav v době rozhodování soudu, protože poškozená iniciovala v roce 2013 žalobou na určení podanou u Obvodního soudu v Praze (sp. zn. 34 C 762/2013) proti manželům M. řízení o určení, že vlastníkem bytu a garáže byl ke dni své smrti, tj. 21. 5. 2010, J. B. Ve věci vlastnictví bytu a garáže (bod II. výroku o vině) není dosud rozhodnuto. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5603/2016, odvolací soud zjistil, že jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 34 C 762/2013, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 39 Co 75/2016, kterými byla žaloba B. B. zamítnuta, Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení a poukázal na fakt, že dědické řízení není dosud skončeno a ostatně ani není pro vyřešení sporu rozhodné, zda žalobu podala B. B. jako jedna ze závětních dědiček (srov. body 63. a 79. rozsudku odvolacího soudu). 43. Podstatné pro právní závěry je, že odvolací soud vycházel ve vztahu ke škodě, resp. komu fakticky vznikla, z toho, že se tak stalo k „původnímu vlastníku“ v době činu, což je po závěry o naplnění znaků zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku plně dostačující. Pro výrok o náhradě škody tato nikoliv jasně stanovená skutečnost rovněž není v současném stadiu adhezního řízení důležitá. Soud totiž rozhodoval jen o těch nárocích, s nimiž se poškození připojili, a ve vztahu k bodu II. to byla pouze B. B. Učinila tak prostřednictvím zmocněnce při hlavním líčení dne 1. 12. 2014 (č. l. 4607), kdy uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 4.000.000 Kč, který odůvodnila skutečnostmi z bodu II.; následně v průběhu hlavního líčení svůj uplatněný nárok upravila a navrhla, aby jí byla přiznána škoda podle znaleckého posudku ve výši 3.440.000 Kč (strana 88 rozsudku soudu prvního stupně). Jako další se s nárokem na náhradu škody připojili prostřednictvím zmocněnce M. Ž. (č. l. 4607 a 4635 až 4640) a bytové družstvo XY (č. l. 4607), avšak nikoliv k činu v bodě II. Je tedy zřejmé, že obviněnou vytýkaná skutečnost nemá v rámci tohoto trestního řízení podstatný význam. 44. Rozhodně nelze přisvědčit obviněné v tom, že by tím byla zkrácena na právu na obhajobu, neboť možnost obhajoby jí nebyla v tomto směru jakkoli upřena. Obviněná byla o všech uvedených skutečnostech informována a všem krokům soudů byla řádně ona nebo její obhájce účastna. 45. Protože se čin posuzuje podle doby, kdy byl spáchán, to byla právě poškozená B. B., kdo byl v době trestného jednání obviněných vlastníkem předmětných nemovitostí, o čemž svědčí i zápis na katastru nemovitostí. Právě z toho důvodu na ni obviněné zaměřily své snahy a pod pohrůžkami ji donutily, aby jim tento svůj majetek převedla prostřednictvím darovací smlouvy. Tudíž to byla i ona, vůči níž se obviněné ve smyslu hmotného trestní práva §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku uvedeného trestného jednání dopustily. Byla tedy tou, jíž byla způsobena újma jak nemajetková, tak i majetková, protože z jejího vlastnictví byly uvedené nemovitosti vylákány na základě vyděračského jednání přepsány na obviněnou Š. K.. Z těchto důvodů je až do rozhodnutí o opaku poškozenou v bodě II. stále B. B. Proto také odvolací soud, zřejmě jen z opatrnosti pro budoucí případné jiné rozhodnutí, učinil alternativní sdělení (srov. zejména body 80 a 81 rozsudku odvolacího soudu). 46. Je třeba zdůraznit, že alternativní označení poškozeného v popisu jednání v bodě II. nemělo na správnost výroku o vině a naplnění všech znaků posuzované skutkové podstaty v její kvalifikované podobě vliv, a proto nebyl namístě ani obviněnou učiněný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16, neboť na rozdíl od uvedeného nálezu v nyní přezkoumávané věci nejsou pochybnosti o vině obviněné M. S. a nejedná se o překvapivé rozhodnutí či překvapivou změnu v popisu skutku, v důsledku které by ve věci nastala nejistota. Lze jen zmínit, že obviněná v podaném dovolání neuvedla žádné námitky proti tomu, že by neměla škoda vzniknout, ale fakticky brojila toliko proti znění skutkové věty, která však poskytla dostatečný podklad pro rozhodnutí o její vině, jak bylo v předchozích částech tohoto usnesení vyloženo. 47. Ze všech uvedených důvodů soudy své závěry o použité právní kvalifikaci jednání obviněné popsaného pod bodem II. podrobně vysvětlily, jejich úvahy jsou logické, odpovídají zákonným ustanovením, a není pochyb o tom, že dovolatelka naplnila po všech stránkách jako spolupachatelka (§23 tr. zákoníku) znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. 48. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v reakci na požadavky obviněné, že by se mohlo za určitých okolností jednat o přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b) alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v tehdy platném znění, připomíná, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). VII. K námitkám proti výroku o trestu 49. Dovolání obviněné na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovalo i proti výroku odvolacího soudu o trestu, kterému v zásadě vytýkala, že nerespektoval pravidla vyplývající z ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže je pro uložení trestní sankce v jejím případě neaplikoval, a nezvážil, jaký vliv by měl výkon trestu odnětí svobody na nezletilou dceru. 50. Nejvyšší soud konstatuje, že podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu by šlo o alternativu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, za které je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Takové výhrady však obviněná proti rozhodnutí odvolacího soudu neměla. 51. Přestože obviněná v dovolání neuvedla důvod, podle kterého je obecně možné výhrady proti výroku o trestu vznášet, Nejvyšší soud jen nad rámec označeného dovolacího důvodu a z hlediska obecné spravedlnosti dodává, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněná neuvedla), lze výhrady proti trestu vytýkat, ale jen tehdy, jestliže by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 52. Požadavek na snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. 53. Nejvyšší soud shledal, že obviněná uvedené dovolací důvody neuplatnila v souladu s jejich zákonným vymezením, ale i přes tyto závěry nad rámec zmíněných dovolacích důvodů uvádí, že odvolací soud se v potřebné míře vypořádal se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestů. Konkrétně lze odkázat na body 89. až 103. rozsudku, kde odvolací soud podrobně v této souvislosti rozvedl své závěry ohledně uloženého trestu odnětí svobody ve výši nad polovinou zákonné trestní sazby podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, protože neshledal podmínky pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. 54. Se zřetelem na to, že se obviněná v dovolání zejména zabývala zdravotním stavem své nemocné nezletilé dcery, o který opírala své argumenty, je třeba zmínit, že odvolací soud právě této skutečnosti věnoval až nadstandartní pozornost a za tímto účelem bylo též prováděno potřebné dokazování, z čehož lze dovodit, že soudy nerezignovaly na svou povinnost, a především skutečnost, jak na nezletilou bude působit odloučení od matky, objasňovaly a věnovaly se jí v dostatečné míře. Rodinné poměry obviněné tak shledal mimořádnými, neboť odloučení nezletilé od matky představuje nebezpečí zdravotní újmy pro nezletilou, avšak uvedenou skutečnost jako jedinou nemohl promítnout do snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. I přesto toto zjištění hodnotil poměry obviněné v souladu s kritérii §58 odst. 1 tr. zákoníku, u nichž musí být vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud v potřebné míře vysvětlil, z jakých důvodů shledal nenaplněné zejména hledisko možnosti nápravy obviněné i trestem kratšího trvání. V této souvislosti vzal do úvahy, že obviněná neprojevila lítost nad svým činem ani snahu nahradit způsobenou škodu, neomluvila se, ani jinak snahu po své nápravě nenaznačila. Neprojevila nejmenší sebereflexi, a proto nelze očekávat, že by byl pro její nápravu dostačující podmíněný trest odnětí svobody, o který v rámci svého návrhu usilovala (bod 99. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud podotkl, že přední kritérium zájmu nezletilého dítěte při rozhodování ve věcech, které se ho dotýkají, neznamená, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. Takové upřednostnění by vedlo de facto k vyloučení postihu pachatelů, kteří mají děti, trestem odnětí svobody. Při maximálním upřednostnění zájmů dítěte před zájmy společnosti by pak mohlo být vyloučeno i uložení trestu postihujícího majetek a trestu zákazu činnosti, aby nedošlo k ohrožení zdroje obživy dítě (srov. nález Ústavního soudu ze 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017, podle něhož skutečnost, že uložení nepodmíněného trestu představuje zásah i do života dalších osob blízkých obviněnému, nebrání uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (bod 100. rozsudku odvolacího soudu). 55. Nejvyšší soud tyto závěry, kdy odvolací soud mimořádnost situace obviněné a její dcery zkoumal a zabýval se jí, avšak neshledal splnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku, považuje za korespondující se zákonným vymezením uvedeného ustanovení. Okolnosti případu, kdy obviněná se dopustila trestné činnosti na starém a nemocném muži, zneužila jeho nemoci, v rámci své ziskuchtivosti došla až tak daleko, že odebrala z jeho vlastnictví, případně jeho dědiců i hrobní místo s ostatky jeho manželky, je natolik zavrženíhodným činem, který nesvědčí pro to, že by trest uložený v zákonem stanovené sazbě byl pro dovolatelku nepřiměřeně přísným [srov. rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr.)]. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody, co do jeho výše i nepodmíněnosti soud správně uvážil a zhodnotil ze všech rozhodných hledisek ve smyslu §39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl podstatné okolnosti, které posuzoval [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). I způsob, jakým se odvolací soud zabýval námitkou brojící za nejlepší zájem dítěte, je pochopitelný, avšak v daném případě není dostatečným podkladem pro to, aby byl obviněné trest snížen. VIII. Závěr 56. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů výhrady obviněné, jimiž brojila proti rozhodnutím soudů obou stupňů, shledal neopodstatněnými. Vzhledem k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 57. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení byl bezpředmětný požadavek obviněné o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. 5. 2019 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu