ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.236.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 236/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného L. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 9 To 298/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 40/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 9 To 298/2018.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný L. S. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 2 T 40/2018, uznán vinným, že
dne 6. 4. 2018 v době od 15:15 do 15:25 hodin v XY, okres Nymburk, vstoupil na pozemek firmy S. (správně má být „S..) , IČO: XY, s úmyslem odcizit zde uložené HAKI lešení a zapůjčeným vozidlem tov. zn. Nissan Cabstar TL2 – 125.35HD/3, r. z. XY, majitele S., které bylo zaparkované v areálu firmy, kterým dojel do zadní části areálu firmy, zde na vozidlo naložil bez svolení majitele 1 kostku HAKI lešení v hodnotě 5 000 Kč a odvezl je na adresu XY, zde lešení složil a vozidlo následně vrátil do sídla firmy S., kde po návratu slovně vyhrožoval svému bratrovi a majiteli firmy R S., nar. XY, že ho „pohřbí vedle matky“, čímž vzbudil v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví i s ohledem na to, že obdobné výhrůžky vůči němu použil již na konci měsíce února 2018, kdy mu při tom ukazoval nábojnici .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 1, §43 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč (patnáct tisíc korun českých) ve 100 denních sazbách po 150 Kč. Současně podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 9 To 298/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným, že
dne 6. 4. 2018 v době od 15:15 do 15:25 hodin v XY, okres Nymburk, vstoupil na pozemek firmy S. (správně má být „S.) , IČO: XY, s úmyslem neoprávněně použít zde uložené HAKI lešení a zapůjčeným vozidlem tov. zn. Nissan Cabstar TL2 – 125.35HD/3, r. z. XY, majitele S. které bylo zaparkované v areálu firmy, kterým dojel do zadní části areálu firmy, zde na vozidlo naložil bez svolení majitele 1 kostku HAKI lešení v hodnotě 5 000 Kč a odvezl je na adresu XY, zde lešení složil a vozidlo následně vrátil do sídla firmy S., kde po návratu slovně vyhrožoval svému bratrovi a majiteli firmy R. S., nar. XY, že ho „pohřbí vedle matky“, čímž vzbudil v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví i s ohledem na to, že obdobné výhrůžky vůči němu použil již na konci měsíce února 2018, kdy mu při tom ukazoval nábojnici (změna v popisu skutku je tučně zvýrazněna).
4. Takto popsaný skutek pak odvolací soud právně kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil podle §353 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 70 denních sazeb po 120 Kč, tedy v celkové výměře 8 400 Kč (osm tisíc čtyři sta korun českých). Současně podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřoval dovolatel v tom, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, tento soud nesprávně právně kvalifikoval, přičemž jednak nesprávně právně posoudil objektivní stránku přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, a jednak jeho subjektivní stránku. Ve vztahu k objektivní stránce daného trestného činu namítl, že pokud jeho jednání mělo spočívat v tom, že poškozenému R. S. (dále jen „poškozený“) „ukazoval nábojnici“ a řekl mu, že ho „pohřbí vedle matky“, nelze ani jedno z těchto jednání považovat za jednání, které by bylo možné posoudit jako vyhrožování usmrcením, a tudíž ani jako přečin nebezpečného vyhrožování. Pokud šlo o ukázání nábojnice, poukázal na to, že není zřejmé, co toto jednání mělo podle odvolacího soudu vyjadřovat; zdůraznil, že se jednalo o pouhý přívěsek na klíčích, který ukazoval i dalším lidem ve vsi, přičemž jeho samotné ukazování není možné považovat za vyhrožování usmrcením, když ostatně z rozsudku odvolacího soudu navíc ani nevyplývá, z čeho a jakým způsobem tento soud takový závěr dovozuje. Obdobně ani ze slovního spojení, že poškozeného „pohřbí vedle matky“, nelze jednoznačně dovodit, že tímto bylo míněno, že poškozeného usmrtí, neboť v něm není o usmrcení ani zmínka, přičemž „usmrcení“ a „pohřbení“ jsou slova s naprosto odlišnými významy a s nadsázkou lze dokonce konstatovat, že „pohřbení“ zemřelé osoby zajišťuje téměř vždy někdo jiný než ten, kdo tuto osobu „usmrtí“. S poukazem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu navíc zdůraznil, že nikoliv každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu, nýbrž za nebezpečné vyhrožování lze považovat pouze vyhrožování dosahující vyššího stupně závažnosti a intenzity, než ke kterému při různých hádkách a verbálních konfliktech obvykle dochází. V této souvislosti poukázal na to, že soudy obou stupňů označily jeho jednání za jednání menší závažnosti, a jako takové tedy nemohlo současně dosahovat vyšší intenzity závažnosti; tímto oba soudy v podstatě konstatovaly, že se o přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nejedná. Navíc připomněl i to, že podle závěrů soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, šlo v případě předmětného skutku „o situaci, která byla mezi svářícími se bratry na denním pořádku“, a pak takové jednání těžko mohlo u poškozeného vzbudit obavu o jeho život, když je musel považovat za běžné, a musel si být vědom i toho, že vzájemné hádky nikdy nevedly k fyzickému násilí z jeho strany vůči poškozenému. Pokud šlo o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, vyjádřil přesvědčení, že ani tato není ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku vyjádřena, neboť ani v ní, ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno, že by se popsaného jednání dopustil v úmyslu vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o život. Ostatně soudy obou stupňů nevzaly vůbec v potaz, zda jeho údajné vyhrožování bylo způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu.
7. V další části svého dovolání obviněný vyslovil názor, že napadené rozhodnutí porušuje i jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na obhajobu garantované jejím článkem 40. V tomto směru předně vytkl soudu druhého stupně, že se dostatečně nezabýval jeho odvolacími námitkami a ani se s nimi vůbec nevypořádal. Dále namítl, že provedené důkazy pak tento soud hodnotil zcela neobjektivně a jednostranně v jeho neprospěch. V této souvislosti podotkl, že se skutkovými závěry odvolacího soudu uvedenými ve skutkové větě nesouhlasí, ovšem vzhledem k tomu, že platná právní úprava umožňuje v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady pouze hmotněprávní, nezbývá mu nic jiného, než pro účely dovolání vycházet ze skutkové věty a dovolací důvod dovozovat z nesprávného právního posouzení skutku tam popsaného; vyjádřil však přesvědčení, že i kdyby se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě, nejednalo by se o trestný čin, jak již bylo rozvedeno výše. Z hlediska skutkových vad však považoval za potřebné poukázat na to, že již soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním o jeho osobě, když jej označil za osobu prchlivé a agresivní povahy, jež má sklony k agresivním projevům a je schopna uchýlit se i k fyzickému násilí, přičemž oprávněnost obav poškozeného pak dovodil z jeho předchozích negativních zkušeností s ním. Namítl, že uvedené skutečnosti nebyly v řízení dokazovány, navíc nalézací soud přistoupil k detailnímu hodnocení jeho psychologického profilu, ačkoliv se jednalo o odbornou otázku, v níž by měl být zpracován znalecký posudek. Současně zdůraznil, že soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozsudku připustil, že spáchaný skutek představuje „vyústění dlouhotrvající vzájemné animozity obviněného, jeho otce a jeho bratra, na níž v minulosti mohly nést zavinění obě strany sporu“. Oba soudy si tak byly dobře vědomy narušených vzájemných vztahů mezi jednotlivými aktéry s tím, že soud prvního stupně konstatoval, že není schopen učinit závěr o zavinění na vzniku tohoto narušení, z čehož vyplývá, že obě strany mohou mít zájem si vzájemně škodit, a to i prostředky trestního práva; pak je nesprávný závěr, že poškozený musí mluvit pravdu, neboť nemá důvod lhát, a tam, kde proti sobě stojí jeho výpověď a výpověď poškozeného, by měla automaticky nastoupit zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. K tomu poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, dle níž rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž není vyžadováno, aby takový zájem byl u svědka prokázán.
8. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že při hodnocení situace nevzaly dostatečně do úvahy fakt, že všechny zúčastněné osoby pojí rodinné vazby. Uvedl, že v rámci rodinných vztahů k sobě často lidé bývají expresivnější i ve vypjatých chvílích, a k vzájemným nadávkám tak mohou být použity „závažnější“ výrazy než při hádce s cizí osobou. Upozornil i na to, že svědek M. B. se dle rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil tak, že obviněný poškozenému přímo neřekl, že jej zabije; přesto nalézací soud jeho výpověď interpretoval v jeho neprospěch (a ve prospěch poškozeného). Poukázal i na tvrzení poškozeného, že mu vyhrožuje posledních patnáct let, že má z něho strach, a současně na jeho přístup, kdy nikdy nic neohlásil, případně ohlásil pouze na městském úřadě a toto oznámení opět stáhnul, což nesvědčí o tom, že by se poškozený skutečně obával realizace jeho údajných výhrůžek a fyzického napadení. Zdůraznil i to, že poškozený ohledně vyhrožování vůči své osobě nemá jediného svědka, přestože mu měl vyhrožovat často i v dílně, kde se pohybují zaměstnanci a která je vybavená kamerami; k těm poukázal na to, že přes pravidelné vyhrožování poškozený neřešil jejich nedostatečnou funkci spočívající v tom, že spínají až při pohybu, ačkoliv funkční kamerový systém by mu tak mohl být velmi nápomocný. Dovodil, že poškozený tedy o vyhrožování buď lhal, nebo toto nedosahovalo takové intenzity, jakou tvrdí nyní, a šlo spíše o další hádku mezi oběma bratry, přičemž k vzájemným hádkám existuje řada důkazů, avšak o vyhrožování svědčí důkaz jediný, a to tvrzení poškozeného. V této souvislosti ještě doplnil, že ostatní svědci sice vypověděli, že občas byli svědky hádky mezi ním a poškozeným, nikdy však nezaznamenali žádné fyzické násilí. Jestliže pak svědek M. B. uvedl, že dle jeho mínění se jej poškozený při jejich shledání bál, jde jednak o nepodložený názor svědka, a jednak tento strach mohl být i projevem jeho „špatného svědomí“, že ho právě nařknul z krádeže, kterou nespáchal (jak bylo i potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu). Shrnul, že odvolací soud tak přihlédl k výpovědi poškozeného jakožto k hlavnímu důkazu, přičemž zcela ignoroval rozpornost jeho výpovědi a jeho možný zájem na výsledku sporu, který je vyvrcholením dlouhodobě špatných vztahů mezi ním a poškozeným. Vyslovil názor, že je tak zřejmé, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pouze na účelový popud poškozeného, přičemž žádné trestné jednání mu nebylo prokázáno.
9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněného poukázala předně na zákonnou úpravu a teoretická východiska vztahující se k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to a na skutková zjištění soudů obou stupňů uvedla, že lze mít důvodně za to, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud shledaly, že znaky skutkové podstaty daného přečinu jsou naplněny. Stěžejní pohrůžka obviněného, že poškozeného „pohřbí vedle matky“ sice sama o sobě nevypovídá o tom, jakým způsobem dojde na straně poškozeného ke stavu (jeho úmrtí), ve kterém bude s jeho tělem takto naloženo, nicméně vzbuzení důvodné obavy o jeho život, jakož i o jeho zdraví mohlo na straně poškozeného nastat právě v kontextu s obdobnými výhrůžkami, které od dovolatele inkasoval v nedávném časovém období, a to za stavu, kdy byly na své intenzitě ještě posíleny ukazovanou nábojnicí, lhostejno pak, že se jednalo o přívěsek na klíče, neboť takový předmět v sobě nepochybně nese symboliku toho, k čemu reálně slouží.
11. Státní zástupkyně dále vyslovila názor, že na podkladě opatřených skutkových zjištění nelze mít za to, že by je bylo možno posoudit toliko v dimenzích běžné hádky či verbálního konfliktu mezi znesvářenými sourozenci, postrádající vyšší stupeň závažnosti a intenzity a tím i způsobilost vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví. Vyslovené výhrůžky nepochybně byly takovou způsobilostí nadány i s přihlédnutím k doprovodnému zjištění, že podle nezpochybněné výpovědi poškozeného jej dovolatel v minulosti několikrát zbil, a dále na to, že jeho výhrůžky smrtí byly opakovaně proneseny v době po smrti jejich matky. Konstatovala, že takové výhrůžky byl způsobilé nejen vyvolat důvodnou obavu o život a zdraví poškozeného, ale navíc se poškozený při předmětné konfliktní komunikaci s obviněným zřetelně obával o svůj život, což ostatně vyplynulo i z výpovědi zcela nestranného svědka M. B. Vyjádřila přesvědčení, že vyvolání tísnivého pocitu zla na bratrově straně bylo ze strany obviněného záměrně zvoleným prostředkem jeho přístupu k „řešení“ déletrvajících rodinných sporů, založeným na bratrově důrazném zastrašení. Dospěla tedy k závěru, že dovolatel jednal přisouzeným jednáním za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a použitou právní kvalifikaci, včetně naplnění znaku vzbuzení důvodné obavy u poškozeného, že obviněný svoje výhrůžky uskuteční, je tak třeba považovat za zcela přiléhavou a plně odpovídající skutkovým okolnostem posuzovaného případu. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani námitka obviněného, že soudy obou stupňů na jeho jednání nahlížely jako na méně intenzivní, a tím i méně závažné. Z obsahu jím označených částí odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí je totiž zřejmé, že žádný ze soudů neřeší intenzitu dovolatelova jednání v souvislosti s posouzením otázky jeho společenské škodlivosti v rámci zvážení postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, ale že tak soudy postupují pouze při aplikaci obecných zásad pro ukládání trestů. Konečně pokud obviněný uplatnil výhrady ke skutkovým zjištěním, a tedy i proti hodnocení důkazů, upozornila na to, že tyto se nemohou stát předmětem přezkoumání v řízení o dovolání.
12. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 28. 2. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. Tuto obviněný prostřednictvím svého obhájce podal u dovolacího soudu totiž až v době po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání, přičemž tak učinil dne 29. 3. 2019 do e-mailové schránky.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání“.
18. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
19. V tomto ohledu část námitek obviněného vztahující se ke způsobu hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž se vyjma zjištění vztahujícího se k odvezení lešení s úmyslem toto odcizit ztotožnil i soud odvolací, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Ohledně veškeré další dovolací argumentace v rámci tohoto důvodu týkající se jak objektivní stránky, tak subjektivní stránky daného trestného činu, pak Nejvyšší soud shledal, že byla uplatněna relevantně, přičemž stejný závěr učinil rovněž pokud šlo o výhrady obviněného, jimiž mířil k případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v posuzovaném případě.
20. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda takto relevantně uplatněné námitky dovolatele jsou v jím uvedeném směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak v zásadě je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
21. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
22. Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně (a již i soudu prvního stupně), pokud šlo o tu část jednání obviněného, jež mělo spočívat ve vyhrožování poškozenému usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, ve spojení se zjištěními rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na jejichž podkladě byl daný skutek právně kvalifikován jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, znaky skutkové podstaty daného trestného činu bezezbytku nenaplňuje.
23. V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám , přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování přitom musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu , jíž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 až 3286).
24. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (a stejně tak rozsudku soudu nalézacího) se podává, že soudy dospěly k závěru, že obviněný se přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
25. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že pokud soudy obou stupňů přitom učinily závěr, že poškozenému vyhrožoval usmrcením tím, že mu „slovně vyhrožoval, že ho pohřbí vedle matky“ a že v nedávné době předtím vůči němu použil obdobné výhrůžky, kdy mu při tom „ukazoval nábojnici“, nelze z těchto formulací takový závěr jednoznačně dovodit. Jednak je třeba poukázat na to, že předmětnou nábojnici, která je přívěskem na klíče, obviněný ukazoval i ostatním lidem, a dále je zapotřebí připomenout, že jediný svědek, který byl danému konfliktu přítomen, M. B. si nevybavil, že by obviněný poškozenému přímo řekl, že ho zabije. Zejména však dovolatel správně poukázal na konkrétní okolnosti posuzovaného případu, jimiž jsou jednak narušení rodinných vztahů mezi ním a poškozeným, který je jeho bratrem (a rovněž mezi obviněným a jejich otcem), a dále skutečnost, že k vzájemným hádkám docházelo po smrti jejich matky opakovaně. To ostatně potvrdili i svědci J. K., P. S. a S. M. (a rovněž sám poškozený), přičemž však z jejich výpovědí nevyplývá, že by zaznamenali jakékoli fyzické násilí, které by je provázelo. Skutková zjištění v tomto směru pak učinil i soud prvního stupně, jenž konstatoval, že „šlo o situaci, která … byla mezi svářícími se bratry na denním pořádku.“ Uvedená zjištění tak spíše svědčí pro závěr, že v případě posuzovaného skutku se jednalo o další hádku mezi obviněným a poškozeným, která svou intenzitou a závažností nepřekročila rámec obvyklých konfliktů mezi oběma bratry.
26. Z tohoto pohledu je pak třeba hodnotit i další znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, totiž to, zda se jednalo o vyhrožování způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z jeho uskutečnění. Nelze totiž nezmínit, že právě v rámci rodinných vztahů, zvláště za situace, kdy mezi členy rodiny panují špatné vztahy, jak je tomu v tomto případě, ve vypjatých situacích mohou být použita silná slova, která však ve skutečnosti zůstanou pouze na verbální úrovni s tím, že nejsou pronesena s úmyslem je uskutečnit. V posuzované věci v rámci jejího komplexního posouzení svědčí dané okolnosti spíše pro závěr, že nešlo o jednání obviněného, které by bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, že obviněný uskuteční své výhrůžky, a již vůbec ne, že by se v důsledku jednání obviněného právě v tomto případě měl poškozený obávat o svůj život.
27. V dané věci tudíž nelze zcela spolehlivě a naprosto jednoznačně učinit závěr, že by jednání obviněného naplnilo jak po objektivní stránce, tak po stránce subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedených skutečností a okolností spíše vyplývá, že se jednalo o další hádku mezi bratry, mezi nimiž dlouhodobě probíhají verbální konflikty, přičemž obviněný nejednal s úmyslem vyhrožovat poškozenému usmrcením tak, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu u poškozeného z uskutečnění takové výhrůžky.
28. Další relevantně uplatněnou námitkou z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu pak byly výhrady obviněného týkající se posouzení závažnosti jeho jednání z hlediska zásady subsidiarity trestní represe.
29. V obecné rovině je třeba předně uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
30. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
31. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu se oba soudy nižších instancí nedostatečně (resp. nalézací soud vůbec) zabývaly i otázkou, zda jednání obviněného v případě naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu neodpovídalo takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio. Jak již bylo podrobně rozvedeno shora, posuzovaný případ je specifický tím, že mezi obviněným a poškozeným existuje dlouhodobě problematický bratrský vztah vyplývající z rodinné situace (a dříve i z podnikání ve společné firmě) mezi nimi a rovněž i jejich otcem po smrti jejich matky, jejž provázejí časté verbální konflikty – hádky, urážky i výhrůžky. Ze zjištění soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že na těchto špatných vztazích v minulosti mohly nést vinu obě strany, případně všichni jejich účastníci, a že v dané věci šlo o situaci, která byla mezi obviněným a poškozeným na denním pořádku. Současně nebylo zjištěno, resp. žádným ze svědků potvrzeno, že by se obviněný při těchto hádkách (stejně jako v této konkrétní věci) dopustil jakéhokoli fyzického násilí.
32. Nejvyšší soud shledal, že uvedené skutkové okolnosti naznačují, že v dané věci tak mohly být splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti činu. Nelze přitom opomenout, že věc je třeba posuzovat i z hlediska ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny), jenž by byl porušen, pokud by orgán činný v trestním řízení v případě, že škodlivost činu nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikoval výše uvedenou zásadu. Současně je zapotřebí zdůraznit, že nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečné zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (článek 36 Listiny) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III.ÚS 2523/2010, publikovaný pod č. 16/60 SbNU).
33. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností shledal, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a proto z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 9 To 298/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby upřesnil dosavadní skutková zjištění, náležitě se vypořádal s obhajobou obviněného a pečlivě se věnoval subjektivní stránce skutkové podstaty daného trestného činu s tím, že dospěje-li k závěru o jejím naplnění, tuto výstižně vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině a podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze přitom vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést další důkazy, byť Nejvyšší soud v tomto směru žádné povinnosti nalézacímu soudu neukládá. Bude-li pak zvažovat možnost aplikace zásady trestní represe, musí se náležitě vypořádat i s touto otázkou.
35. Konečně Nejvyšší soud – v podstatě jen pro úplnost – připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
36. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu