ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1201.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1201/2020-1044
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněné N. M. , narozené XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 25/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné N. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2019, č. j. 80 T 9/2019-858, byla obviněná N. M. uznána vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2). Uvedených trestných činů se přitom obviněná – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustila tím, že:
1)
v době od 12. 3. 2018 při pohybu po XY, v bytě č. 2 uživatele L. Z., narozeného XY, v přízemí domu na adrese XY, při přepravě vlakem dne 13. 3. 2018 mezi XY a XY a od příjezdu do bytu č. 20, nacházejícího se v 6. patře panelového domu na adrese XY, uživatele M. S., narozeného XY, kam se obžalovaná uchýlila se svými třemi dětmi okolo 19:00 hodin dne 13. 3. 2018, do 14:58 hod dne 15. 3. 2018, kdy bylo z tohoto bytu učiněno telefonické oznámení na linku 112 o špatném zdravotním stavu nezletilého poškozeného AAAAA (pseudonym), narozeného XY, s vyžádáním přítomnosti rychlé lékařské služby pro tohoto nezletilého, napadla nejméně 2x intenzivním třesením při jeho držení bez poskytnutí opory hlavičce, svého syna, poškozeného nezletilého AAAAA, kterému způsobila závažná zranění nitrolebí, krční míchy a krční páteře, provázená z povahy poranění mozku vyplývajícími zánětlivými komplikacemi, poruchu funkce životně důležitých orgánů, stavem po opakovaných krváceních pod tvrdou plenu mozkovou, krevními výrony pod omozečnice, pohmožděním mozku, prokrvácením sítnice obou očí, krevními výrony podél optických nervů, krevními výrony kolem obratlů horní krční páteře, krevními výrony v obalech krční míchy, otokem krční míchy, pohmožděním nervových kořenů vystupujících z krční míchy, uzávěrem žil při krčních obratlích krevními sraženinami, ložisky odúmrti srdeční svaloviny a oboustranným zánětem plic, přičemž tato poranění, i přes hospitalizaci poškozeného nezletilého na oddělení dětské JIP M. nemocnice v XY v odpoledních hodinách dne 15. 3. 2018, vedla dne 20. 3. 2018 v 07:20 hodin k jeho smrti, která nastala v důsledku nitrolebního poranění, tj. pohmoždění mozku s krvácením do nitrolebí, které vedly k reaktivnímu otoku mozku, přičemž poranění hlavy a páteře byla závažná, nitrolební poranění poškozeného ohrožovalo na životě a jen samotné poranění krční páteře by ke smrti vést nemuselo, bylo by ovšem spojeno s ochrnutím, trvalou nesoběstačností a se zánětlivými komplikacemi,
2)
v době od první poloviny května 2018 do 6. 6. 2018, na různých místech v XY opakovaně nejméně ve 3 případech prodala vždy za částku 500 – 2 000 Kč za dávku blíže nezjištěné množství drogy metamfetamin, označované jako pervitin, M. V. (dříve P.), narozené XY, konkrétně jí drogu nejméně v jednom případě přinesla do azylového zařízení v ulici XY, v XY, kde M. V. (dříve P.) bydlela, a ve dvou případech si ji M. V. (dříve P.) od obžalované koupila v bytě nacházejícím se v blízkosti Horního vlakového nádraží v XY v ulici XY, přestože k jakémukoliv nakládání a zacházení s psychotropní látkou metamfetamin, která je uvedena jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. a v seznamu Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb.), nemá a nikdy neměla oprávnění.
2. Za uvedené sbíhající se trestné činy jí byl soudem prvního stupně podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 13,5 (třinácti a půl) roku, pro jehož výkon obviněnou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu dále soud prvního stupně obviněné uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích, a to poškozené K. M. ve výši 425 000 Kč, poškozenému R. M. ve výši 425 000 Kč, poškozenému F. M. ve výši 150 000 Kč, poškozené N. M. ve výši 150 000 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ve výši 350 000 Kč, a dále nahradit majetkovou škodu, a to poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky ve výši 194 109 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškození K. a R. M. odvolání, kdy Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy. Nově odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu dále odvolací soud rozhodl, že poškození K., R., F. a N. M. se se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání poškozených K. a R. M. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Gruse, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, s tím, že jejímu odvolání nebylo vyhověno a při rozhodování soudů obou stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
5. Obviněná následně ve svém dovolání popisuje dosavadní průběh řízení, přičemž konstatuje, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a také právo na účinný právní prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy. Dále obviněná uvádí, že „zopakuje v tomto dovolání své dosavadní argumenty, na kterých bez výhrady nadále a konstantně trvá a odkáže na nejnovější stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014“ . Rovněž obecně konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem zrušen z důvodů uvedených v odvolání, k čemuž cituje důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. a), c), d), e) tr. řádu.
6. Podle obviněné oba soudy nižších stupňů pochybily, když rozhodly o její vině, ač tato nebyla řádně prokázána ani u jednoho ze skutků a v celém trestním řízení tak byla porušena zásada in dubio pro reo , neboť zde byla řada skutečností zpochybňujících její vinu. V tomto směru dále obviněná zdůrazňuje, že v případě obou skutků soudy uvěřily zcela nevěrohodným svědkům se skandální minulostí a nezakrývanou záští k její osobě.
7. Co se týče skutku uvedeného pod bodem 1) obviněná namítá, že v rozhodné (resp. soudem tvrzené) době bylo v kontaktu s jejími dětmi několik osob. Znalci, jejichž posudky rovněž obviněná obecně zpochybňuje, shodně uvedli, že k jednání, které zapříčinilo smrt poškozeného nezletilého AAAAA (dále jen „poškozený“), došlo oněch pár dní před jeho hospitalizací. Uvedené časové období se zejména kryje s pobytem obviněné a jejích dětí u svědka M. S., přičemž tento sám uvedl, že obviněná mu děti několikrát nechala na starosti a vzdalovala se na delší časová období z bytu. Zejména svědek byl tedy opakovaně s dětmi sám bez dohledu další osoby, kdy měl sám uvést, že nemá zkušenosti s dětmi, nikdy žádné nevychovával a neumí s nimi pracovat. V řízení dále vyšlo najevo, že svědek má násilnické sklony (k čemuž obviněná odkazuje na výpovědi svědka). Soud prvního stupně přitom tyto skutečnosti nijak nezohlednil a ani neověřil svědkovu věrohodnost. Obviněná má naopak pět dětí a s jejich výchovou má bohaté zkušenosti a neprokázalo se, že by se ke svým dětem chovala hrubě (a to ani ve vypjatých situacích), ani že by se na nich dopouštěla fyzického násilí.
8. Jestliže se tedy v rozhodné době kromě obviněné nacházela s dětmi o samotě po nezanedbatelnou dobu další osoba shora uvedených vlastností, nelze postavit najisto, že se tvrzeného jednání dopustila právě ona. Rovněž je třeba zohlednit, že s poškozeným manipulovaly i další děti BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym). Pokud poškozený v době, kdy nebyl pod dohledem matky, delší dobu plakal či mu zaskočilo, což se malému miminku běžně děje, a někdo s ním opakovaně zatřepal (ač tak mohl činit v dobré víře), mohlo dle obviněné dojít ke zraněním, která zapříčinila smrt poškozeného. V tomto se obviněná dle svého mínění nerozchází ani se závěry soudních znalců.
9. Podle obviněné je rovněž „k pozastavení“, že ke smrti poškozeného měla dle znalců vést dvě jednání a obě tato jednání měla být učiněna ve dnech před jeho hospitalizací, tedy v době, kdy se obviněná s dětmi nacházela v bytě svědka S. Obviněná v tomto směru připomíná, že poškozený byl jejím pátým dítětem v horizontu deseti let a nikdy se nic ani vzdáleně takového nestalo. „Nehází“ přitom vinu na jiné osoby, pouze poukazuje na do očí bijící pochybnosti o její vině a apeluje na dodržování zásady in dubio pro reo , když soudy obou stupňů, zvláště soud prvního stupně, vycházely při svém rozhodování z pravděpodobných, nikoliv však jednoznačně prokázaných závěrů.
10. Dle přesvědčení obviněné je třeba rovněž zohlednit, že v řízení M. S. vystupoval od počátku jako svědek, čímž bylo její postavení značně ztíženo a jejich osoby nebyly rovnocenně zkoumány a taktéž nebyly rovnocenně prováděny důkazy ve prospěch či neprospěch obou z nich, ač soud prvního stupně při své hypotéze výslovně v bodu 116. zmiňuje, že: „[z]bývají tedy jedině dva dospělí vyskytující se v domácnosti.“ Nutno také zmínit, že svědek S. si musel být vědom – poté, co poškozeného odvezla záchranka a tento následně zemřel – že bude osobou podezřelou, a proto bude nutné vše popsat tak, aby se pravděpodobnost jeho viny snížila na minimum. Pokud zjistil, že poškozený zemřel v důsledku „třesení“ (to mu prý nebylo od počátku tajeno ani ze strany policie, což se podle obviněné jeví jako možné ovlivnění osoby svědka), tak až podezřele při svých výpovědích zdůrazňoval, že obviněná poškozeným třásla, z čehož dovozuje patrnou účelovost výpovědi svědka.
11. Stran věrohodnosti sebe samé obviněná namítá, že jí nelze přitížit proto, že je osobou, která často lže. Zaprvé totiž osoba v procesním postavení obviněné nemá zákonnou povinnost mluvit pravdu a zadruhé, s ohledem na minulost obviněné, je pro ni lhaní obranným mechanismem a něčím jako „životní standard“ (k uvedenému obviněná přibližuje svoje původní rodinné prostředí a rodičovské zázemí, kdy ve svých rodičích neměla potřebný vzor a nebyla vedena k řádnému životu, skutečnost, že nedostudovala žádnou školu, počala děti v nízkém věku, nemá žádnou práci, ani oporu v osobách kolem sebe). Uvedené však nelze zohledňovat při rozhodování o vině. Obviněná se vzhledem k nastíněným skutečnostem neumí v životě pohybovat jako jiní, proto po činu jednala tak, jak jednala a měnila svoji výpověď. Má sklony nechat se ovlivňovat cizími osobami, zavděčovat se jim, neplánuje žádné promýšlení lží s cílem vyhnout se odpovědnosti. Naopak, i přes popsanou situaci se v rozhodné době snažila pro své tři děti (o které v dané době pečovala) udělat to nejlepší, což svědčí o tom, že byla v rámci svých možností dobrou matkou, která by s ohledem na své instinkty svým dětem nikdy neublížila (což potvrdila i sociální pracovnice).
12. Obviněná se dále pozastavuje nad tím, že ačkoliv je v odsuzujícím rozsudku jako počátek skutku uvedena již doba, kdy byla s dětmi u svědka L. Z., tomuto svědkovi a možnému jeho přičinění v těchto událostech se soud prvního stupně nevěnuje.
13. Ve vztahu k danému skutku tak obviněná uzavírá, že ačkoliv je lákavé, že psychická situace ji dohnala k takovému jednání, nelze se k takovéto variantě přiklonit jen z důvodu, aby soud alespoň někoho potrestal. Obviněná v tomto směru zdůrazňuje, že soud musí vždy zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Za současné situace má obviněná za to, že skutkový stav nelze považovat za zjištěný uvedeným způsobem. Otázkou pak je, zda za daných okolností takovýto stav zjistit lze, kdy obviněná nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že se v projednávané věci nedostal do důkazní nouze.
14. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) obviněná tvrdí, že soud prvního stupně vycházel z jediného důkazu – výpovědi rovněž nevěrohodného svědka, a to dlouholeté uživatelky drog, která jimi v rozhodné době byla „nejspíš“ ovlivněna. Ani tato svědkyně se dle obviněné svojí záští vůči její osobě netají a její výpověď tak považuje za účelovou a lživou, když jí drogy nikdy neprodala ani jinak nezprostředkovala. K uvedenému pak „odkazuje na bohatou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, která se věnuje problematice jediného důkazu“ .
15. Závěrem svého dovolání obviněná jednak žádá o odložení výkonu rozhodnutí, neboť by na ní nezákonně a v rozporu s jejími ústavními a lidskými právy byl vykonáván trest odnětí svobody (přičemž pokud tomuto návrhu Nejvyšší soud vyhoví a posléze zruší rozhodnutí odvolacího soudu, pak, žádá, nechť je ponechána na svobodě) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jako i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Dovolání obviněné soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) nejprve rekapituluje dosavadní rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i argumentaci obviněné. Poté uvádí, že obviněná na podporu uplatněného důvodu dovolání použila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Podle státní zástupkyně správně prvoinstanční soud dospěl k závěru, že vzniklá poranění si poškozený nemohl přivodit sám a rovněž ani jeho sourozenci BBBBB a CCCCC neměli potenciál přivodit poškozenému vzniklá poranění. Na základě výslechu znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové prvoinstanční soud určil období, kdy mělo dojít ke vzniku fatálních zranění poškozeného na dobu mezi 12. 3. 2018 až 15. 3. 2018, tedy na dobu, kdy se obviněná s dětmi pohybovala po XY, cestovala s nimi do XY a nakonec pobývala u svědka S. v jeho bytě. Výpověď svědka S. je tak jediným přímým důkazem o jednání obviněné vůči poškozenému. Tato výpověď byla podle názoru státní zástupkyně správně soudy obou stupňů vyhodnocena jako výpověď věrohodná, korespondující s ostatními provedenými důkazy.
17. Pouze nad rámec uvedeného státní zástupkyně připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání neumožňuje přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
18. Kromě toho má státní zástupkyně za to, že obviněná se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání (pozn. státní zástupkyně má zjevně na mysli „dokazování“) a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Podle státní zástupkyně jsou skutkové závěry soudu náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek tento správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí státní zástupkyně odkazuje. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve skutečnosti však uplatňuje obviněná námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Obviněná se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
19. Výhrady obviněné proto státní zástupkyně nemá za důvodné a napadené rozhodnutí nepovažuje za zatížené žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
20. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice – tu však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
22. Obviněná v dovolání uplatnila jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
23. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že na podkladu tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
25. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
26. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
27. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozsudků soudů obou stupňů, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, konstatuje, že dovolací námitky obviněné neodpovídají jí uplatněným, ale ani žádným jiným, zákonným dovolacím důvodům.
29. Předně je třeba říci, že obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, totiž, že její odvolání bylo de facto zamítnuto, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsah dovolacího přezkumu tak obviněná vztáhla nejen na rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i na rozsudek soudu prvního stupně, přičemž platí, že jádro její dovolací argumentace spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně, potažmo způsobu, jakým tento hodnotil ve věci provedené důkazy, zvláště co do jejich věrohodnosti. Obviněná má tedy (stručně řečeno) za to, že závěr soudů nižších stupňů o její vině výše popsanými skutky je neudržitelný, neboť učiněná skutková zjištění se ocitají v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takto fromulované námitky – samy o sobě – neodpovídají žádnému z jí uplatněných, popř. jiných, zákonných dovolacích důvodů a Nejvyšší soud by tak byl nucen její dovolání bez dalšího odmítnout.
30. Současně ale platí, že obviněnou vznesená námitka extrémního nesouladu a její výhrady stran hodnocení věrohodnosti svědků, jakož i otázka hodnocení svědeckých výpovědí v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení , představují námitky, které – pokud by byly shledány důvodnými – by vyústily v závěr o porušení práva obviněné na spravedlivý proces, jež zaručují výše vzpomenutá ustanovení Listiny a Úmluvy. Jak přitom připomněl Nejvyšší soud výše, podmínky připuštění dovolání je třeba interpretovat a aplikovat tak, aby i on dostál své primární úloze, jíž je ve smyslu článků 4 a 90 Ústavy České republiky ochrana základních práv a svobod. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud přistoupil k přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle dovolacích námitek obviněné, načež shledal (při vědomí, o jak lidsky nešťastný příběh v projednávané trestní věci jde), že tyto nejsou důvodné. K samotné argumentaci obviněné pak považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
31. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) platí, že závěr o vině obviněné výše popsaným jednáním se opírá primárně o výpověď svědka S. (viz body 15. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), dílem pak o znalecký posudek MUDr. Andrey Vlčkové a MUDr. Miroslava Kůdely, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ze dne 10. 7. 2018 na č. l. 28 a násl. (viz body 59. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, dále jen „znalecký posudek“). Zároveň ale platí, že v projednávané trestní věci byla provedena i řada dalších důkazů, nicméně z hlediska otázky zjištění pachatele shora popsaného skutku – kterýžto závěr soudů nižších stupňů obviněná rozporuje – platí, že stěžejní byla právě výpověď svědka S.
32. V tomto ohledu obviněná namítá, že bylo třeba zohlednit, že s poškozeným manipulovaly i její další dvě děti, jež se v dané době v bydlišti svědka S. spolu s ní nacházely a konečně i svědek S. Soud prvního stupně se touto otázkou pečlivě zabýval, kdy vycházel jednak z již zmíněné výpovědi svědka S. (který neuváděl nic o tom, že by další děti obviněné s poškozeným manipulovaly způsobem, jímž by mu mohly způsobit následně zjištěná a výše specifikovaná poranění – srov. jeho výpověď při hlavním líčení na č. l. 830 a navazující výpověď znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové na č. l. 833; nic takového ostatně netvrdila ani obviněná) a dále ze znaleckého posudku. Právě z druhého z uvedených důkazních prostředků plyne, že poškozený si uvedená zranění sám způsobit nemohl a tato vznikla v důsledku opakovaného aktivního jednání druhé osoby, a to opakovaného třesení (tzv. shaken baby syndrome ) [viz č. l. 30]. V rámci výslechu znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové v hlavním líčení pak tato doplnila závěry znaleckého posudku v návaznosti na výpověď svědka S. v tom směru, že lze vyloučit, že by poškozenému daná poranění způsobili jeho dva sourozenci, neboť s ním nebyli schopni zatřást takovým způsobem, aby tím vznikla popsaná poranění (viz č. l. 833). Lze pouze dodat, že ve vztahu k obviněnou vzpomínanému svědku Z. (jehož výpověď z přípravného řízení, zal. na č. l. 392 a násl., byla podle §211 odst. 1 tr. řádu přečtena v hlavním líčení – viz č. l. 845) soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti, které by byly pro posouzení dané trestní věci relevantní a ani obviněná v rámci své výpovědi nic takového neuváděla (viz body 3., 7. a násl. a 47. rozsudku soudu prvního stupně). Navazující závěr soudu prvního stupně, tedy že jakožto potenciální pachatelé daného činu „zbývají jedině dva dospělí vyskytující se v domácnosti (pozn. svědka S.)“ (viz bod 116. jeho rozsudku), tak má zcela jednoznačnou oporu v provedených důkazech.
33. Závěr, že předmětná zranění poškozenému nemohl způsobit svědek S., soud prvního stupně rovněž fakticky vyloučil, přičemž vyšel – neboť obviněná v tomto ohledu ničeho neuváděla – z jeho svědecké výpovědi a z výpovědi znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové. Ve své výpovědi svědek S. popsal situaci, kdy za ním druhý den pobytu obviněné a jejích dětí v jeho domácnosti přišly dvě starší děti s tím, že se poškozený dusí (zvratky), načež popsal, jak poškozeného uchopil, otočil do předklonu a klepnul mu prsty na záda, aby z něj předmět, jímž se dusil, vyšel ven (což se dle svědka i stalo). Následně poškozeného umyl a popsal, že tento dýchal těžčeji, což přikládal předmětnému incidentu, při němž se poškozený dusil (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 410, který soud prvního stupně za podmínek §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu v hlavním líčení přečetl – srov. č. l. 830 a 830 verte). K dotazu obhajoby v rámci hlavního líčení pak svědek znovu popsal předmětný incident (viz č. l. 831 verte), načež se k tomuto vyjádřila i znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, která uvedla, že z lékařského hlediska se jí jeho postup jako laika zdál na místě a doplnila, že i kdyby s poškozeným během 5 až 10 minut, co se jej snažil oživit a zamezit vdechnutí zvratků, prudce dvakrát zatřásl, nepovede to ke změnám, které u něj byly popsány na magnetické rezonanci (viz č. l. 834).
34. Za takto popsaného skutkového stavu tak jediný důkaz o tom, kdo způsobil poškozenému zranění, jež byla příčinou jeho úmrtí, vyplynul z výpovědi svědka S. Ten jak v hlavním líčení (po předestření části své výpovědi z přípravného řízení na č. l. 411 podle §212 tr. řádu) [viz č. l. 830 verte], tak i v přípravném řízení [viz č. l. 410 a 411, přičemž výpověď svědka byla následně čtena za podmínek §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu], popsal, že obviněná „chodila rychle. Zatřásla s ním asi takto (svědek ukazuje razantní třesení rukama – dává ruce od těla a zase zpět). Viděl jsem to asi dvakrát, pak jsem šel pryč, vedle, protože bych se s ní akorát pohádal. Nevím, jak dlouho třesení trvalo, bylo to chvilku, pak si zase sedla. Když jsem popisoval, že hlavička lítala, tak svědek ukazuje pohyb hlavy dopředu a dozadu, ze strany na stranu. (…) Třesení jsem viděl druhý den dvakrát, mohlo to být ráno a odpoledne. Ona mi řekla, že je to normální, že se do toho nemám plést. Byla i výbušná.“ (viz výpověď svědka z hlavního líčení na č. l. 830 verte). Takto svědkem popsané jednání obviněné následně hodnotila znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, která k dotazu předsedy senátu uvedla, že „[p]okud se týká toho, co jsme zde viděli a předvedl tady pan svědek razanci, kterou předváděl ve vztahu ke konkrétnímu poškozenému, tak jak vypadal, tak takovéto třesení, to co on přesně ukazoval v jednací síni, bylo způsobilé (…) [č]asoprostorově by to odpovídalo v podstatně úrazovým změnám, které jsme zjistili.“ [viz č. l. 833]. Namítá-li obviněná, že ze strany policie svědkovi nemělo být tajeno, že poškozený zemřel v důsledku třesení, pak platí, že tuto informaci, jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, poskytl svědek S. policejnímu orgánu již při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu dne 15. 3. 2018 (viz č. l. 422 a 424), tj. ještě v době, kdy poškozený žil.
35. Jestliže tedy na takto položeném skutkovém základu soud prvního stupně konstatoval, že svědkem popsané jednání jako mechanismus vzniku poranění poškozeného potvrdil i znalecký posudek (viz bod 119. rozsudku soudu prvního stupně), má Nejvyšší soud takový skutkový závěr za cela přesvědčivě podložený.
36. Soud prvního stupně si přitom byl od počátku hlavního líčení zjevně vědom toho, že výpověď svědka S., která přímo usvědčuje obviněnou, představuje jediný přímý důkaz o tom, že se tato dopustila vůči poškozenému jednání, jež mělo za následek jeho smrt. To vyjádřil (mimo jiné) i slovy, že „izolovaně posuzováno svědectví usvědčujícího svědka S. by nebylo způsobilé poskytnout dostatečně robustní skutkový podklad pro závěry soudu, neboť zcela reálně může hovořit o tom, co viděl, nebo o tom, čeho se sám dopustil, a toto jednání přiřknout obžalované.“ (viz bod 116. jeho rozsudku).
37. Právě z tohoto důvodu se soud prvního stupně zaměřil na posouzení věrohodnosti jak obviněné, tak i svědka S., přičemž za účelem objasnění této otázky vyslechl řadu svědků – především R. Ř. (bývalou partnerku svědka, která vypovídala zvláště k osobě svědka S., jejich soužití a jeho povaze) [č. l. 841 verte až 842], L. B. (otce poškozeného, který vypovídal zejména k jejich soužití s obviněnou a její povaze) [č. l. 835 až 836], M. A. (matku obviněné, která vypovídala k osobě obviněné a k její povaze, péči o děti, jakož i např. k tvrzené zkušenosti obviněné s drogami) [č. l. 836 až 838], P. K. (bývalého partnera matky obviněné, který vypovídal k osobě obviněné, její péči o děti, tvrzené zkušenosti obviněné s drogami) [č. l. 838 až 839], M. K. M. (tetu obviněné a poručnici čtyř dětí obviněné, která vypovídala k osobě obviněné, k tvrzené zkušenosti obviněné s drogami, k jejím dětem a k tomu, jak se tyto s předmětnou událostí vyrovnávaly, popř. jak o daném dni hovořily) [č. l. 849 až 851] a další osoby, které se vyjádřily především k osobě obviněné, popř. jejímu chování k jejím dětem [viz body 24. až 57. rozsudku soudu prvního stupně].
38. Soud prvního stupně rovněž k důkazu provedl znalecký posudek Ing. Josefa Holoubka z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, týkající se případné intoxikace obviněné či svědka vybranými návykovými látkami, a to s negativními výsledky (č. l. 315 a násl. a 432 a násl.) [viz bod 58. rozsudku soudu prvního stupně], dále znalecký posudek MUDr. Evy Vítkové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 123 a násl.), týkající se duševního stavu obviněné v době spáchání daného činu, popř. jejího vztahu k užívání alkoholu a omamných nebo psychotropních látek [viz body 65. a násl. rozsudku soudu prvního stupně] a znalecký posudek MUDr. PhDr. Štěpánky Tůmové z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (č. l. 94 a násl.), zaměřený na zkoumání intelektu a osobnosti obviněné [viz body 71. a násl. rozsudku soudu prvního stupně]. V hlavním líčení byly rovněž provedeny i listinné důkazy, z nichž se pro posouzení předmětné otázky věrohodnosti obviněné a svědka jeví jako stěžejní poznatky získané z jejich facebookových profilů a elektronické komunikace (č. l. 327 a 441) [viz bod 97. rozsudku soudu prvního stupně].
39. Soud prvního stupně dále za účelem vyhodnocení tvrzení obviněné provedl k důkazu sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2019 (za účelem ověření tvrzení obviněné, že svědek „byl dříve u policie a umí v tom chodit“, jakož i pro opatření případného služebního hodnocení a výsledků psychotestů), z něhož se podává, že svědek nebyl příslušník policie České republiky či městské policie (č. l. 686) [viz bod 102. rozsudku soudu prvního stupně], dále zprávu OSPOD Kolín ze dne 30. 9. 2019 (za účelem ověření tvrzení obviněné, že její teta M. K. M. měla do XY přijet s požadavkem na zajištění pervitinu), kdy ze zprávy OSPOD Kolín se žádný poznatek o užívání návykových látek touto osobou, vč. alkoholu, nepodává (č. l. 785) [viz bod 103. rozsudku soudu prvního stupně], telefonicky se dotázal pracovníků Azylového domu pro ženy a rodiny s dětmi Litoměřice, zda byla na počátku roku 2018 vybírána kauce (k ověření tvrzení obviněné, že v rozhodné době se nemohla s dětmi uchýlit do azylového domu pro matky s dětmi, neboť zde byla vyžadována kauce 7 000 Kč), přičemž zjistil, že v rozhodné době žádná kauce vybírána nebyla (viz č. l. 792 a 793) [viz bod 104. rozsudku soudu prvního stupně].
40. K požadavku obhajoby se pak soud prvního stupně ve vztahu ke svědku S. zabýval otázkou, zda mu byl policejním orgánem poskytnut opis protokolu o jeho výslechu, což potvrzeno nebylo (viz č. l. 793) [viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně]. K osobě svědka dále soud prvního stupně zjistil, že nemá žádné záznamy v Opisu z evidence přestupků (č. l. 797) [viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně]. Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 25 P 77/2015, soud prvního stupně zjistil, že cca od roku 2016 a zejména od roku 2018 probíhá poměrně vyhrocený „souboj“ o rozsah styku svědka S. s jeho synem J. Ř. o výši výživného (soud v tomto směru poukázal na fragmenty komunikace ze strany svědka z roku 2012, kdy se tento velmi vulgárně vyjadřuje ke svědkyni Ř.), přičemž v dané věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie, který byl v nynějším trestním řízení proveden k důkazu za účelem zhodnocení osobnosti svědka S., stejně jako bylo k důkazu provedeno vyjádření znalkyně ke svědkově inklinaci k okrajovým společenským postojům a výtržnickým událostem – to se týkalo účasti svědka na demonstracích. Podle soudu prvního stupně výše označeným spisem Okresního soudu v Berouně neprochází žádná zmínka o brachiální agresi svědka ani o snaze uvádět o sobě jiné skutečnosti, než jaké jsou následně objektivně postaveny najisto dokazováním, ze spisu ani neplyne, že by kdy jakkoliv nepřiměřeně trestal či si vyléval zlost na dětech (viz bod 110. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dále ve vztahu ke svědku S. provedl důkaz trestními spisy Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 9/2014 a sp. zn. 31 T 5/2015, z nichž zjistil, že svědek byl v roce 2016 uznán vinným ze spáchání přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku (pohyboval se dne 1. 5. 2014 na demonstraci v tričku s ozubeným kolem, což dle své výpovědi netušil, že se nesmí), dále v roce 2017 byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (kopem napadl jiného muže). V minulosti byl svědek uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona (1996) a přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku (2012) [viz bod 111. rozsudku soudu prvního stupně].
41. Stran obviněné a jejích dětí dále soud prvního stupně provedl k důkazu rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto o svěření CCCCC a posléze i BBBBB do společné pěstounské péče M. K. M. a J. K. (posléze o poručenství daných osob ve vztahu k těmto dětem obviněné), jakož i o zbavení obviněné rodičovské odpovědnosti stran CCCCC a BBBBB. Z příslušných spisových materiálů přitom dle soudu prvního stupně neplynou jakékoliv negativní poznatky o poručnících (jak tvrdila obviněná), naopak společným jmenovatelem odůvodnění všech rozsudků byl dle soudu prvního stupně naprostý nezájem obviněné o daná řízení [viz body 107 a násl. rozsudku soudu prvního stupně]. Z trestního spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 68/2012, pak soud prvního stupně ve vztahu k obviněné zjistil, že tato byla uznána vinnou spácháním pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku, kdy z obsahu spisu soud prvního stupně zjistil vývoj stanovisek obžalované, která v přípravném řízení kategoricky popírala, že by se čehokoliv dopustila a vinila svého spolupachatele, aby se poté v rámci hlavního líčení doznala. Z opisu evidence přestupků pak soud prvního stupně k obviněné zjistil, že tato byla postižena mj. napomenutím za přestupek proti občanskému soužití (2018), kdy šlo o fyzickou insultaci jiného muže; obviněná je dle soudu prvního stupně častou účastnicí událostí, u kterých je nutná přítomnost policie, což plyne z ETŘ (č. l. 680-681 a 699-733) [srov. body 112. a 113. rozsudku soudu prvního stupně].
42. Na základě výše popsaného obsáhlého dokazování ve vztahu k osobě svědka S. a obviněné následně soud prvního stupně přistoupil k hodnocení jejich věrohodnosti, načež dospěl k závěru, že v případě obviněné platí, že tato „lhala prakticky o všem, o čem hovořila“ , přičemž daný závěr vyplynul dle soudu prvního stupně z jednotlivých svědeckých výpovědí, ze znaleckého posudku MUDr. PhDr. Štěpánky Tůmové, či z obsahu telefonátu na linku 112 (viz bod 92. rozsudku soudu prvního stupně) – uvedené tento následně podrobně demonstroval na vyvrácení jednotlivých tvrzení obviněné v bodech 120. až 125. svého rozsudku. Dle soudu prvního stupně zároveň nelze ani přehlédnout, že obviněná v průběhu přípravného řízení (resp. po zahájení trestního stíhání) odmítla ve věci vypovídat, načež svoji výpověď učinila až v hlavním líčení po seznámení se s kompletním obsahem trestního spisu, což jeho závěr o věrohodnosti výpovědi obviněné rovněž ovlivnilo. Obviněná podle soudu prvního stupně, na rozdíl od svědka S. – což má oporu ve výše provedených důkazech – uváděla „na všechny strany“ radikálně jiná vysvětlení stavu poškozeného a příčin jeho smrti, často v reakci na aktuálně sdělované poznatky svědkyně M. K. M. z nemocnice (viz hodnotící úvahu soudu prvního stupně v bodu 121. jeho rozsudku). Na základě veškerých – zde pouze pro stručnost – připomenutých poznatků, pak soud prvního stupně shledal, že výpověď obviněné je třeba hodnotit kriticky, když prakticky ve všem, o čem hovořila, lhala a nic z toho, co uváděla, ani vzdáleně nevysvětlovalo zranění poškozeného (viz bod 128. rozsudku soudu prvního stupně).
43. Ve vztahu k osobě svědka S. pak soud prvního stupně uvedl, že věrohodnost jeho výpovědi zvyšuje to, že její verzi v průběhu řízení neměnil, navíc tato byla doplněna i o důkazy nepřímé spočívající v souladu jím popisovaného děje se závěry znalců. V řízení bylo dále zjištěno, že tento není vůči dětem agresivní (zde soud prvního stupně vyšel i z výpovědi svědkyně H. – viz bod 36. jeho rozsudku), bylo vyvráceno tvrzení obviněné, že důvodem omezení styku svědka s jeho synem byla jeho agresivita a rovněž bylo vyvrácena tvrzení obviněné, že svědek, jako bývalý policista „v tom umí chodit“. Svědkyně Ř. pak, přestože svědkovi vyčítala řadu věcí, nikdy neuvedla, že by byl brachiálně agresivní vůči ní či jejich synovi, a to ani ve vyhrocených situacích. Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, zda by svědkovu věrohodnost nemohla vylučovat skutečnost, že byl odsouzen za přečin podle §404 tr. zákoníku, byť uvedl, že není příznivcem žádné extremistické ideologie. Z obsahu příslušného spisu a při zohlednění závěrů znaleckého posudku však dospěl ke zjištění, že svědek při své relativní jednoduchosti a přímočarosti vše bezelstně a překvapeně přiznával (viz body 129. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
44. Soud prvního stupně rovněž hodnotil výpověď svědka v přípravném řízení a v řízení před soudem, kdy druhá z uvedených byla sice významně plošší a méně detailní, avšak zdůraznil, že výslech svědka v přípravném řízení byl proveden kontradiktorním způsobem, a proto byly dány podmínky pro následné předestření jeho výpovědi a poté i její čtení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Skutečnost, že si svědek již celou událost nevybavoval ve všech detailech, přitom přesvědčivě vysvětlil jinými starostmi – opatrovnickým „bojem“ a odstupem bezmála dvou let od dané události.
45. Zcela na závěr svých hodnotících úvah soud prvního stupně vážil i zcela odlišnou situaci, v jaké se svědek a obviněná nacházeli. Obviněná v rozhodné době byla na konci ekonomických i fyzických sil (rovněž její zdravotní stav nebyl dobrý, jak je zřejmé z její facebookové komunikace), nacházela se v enormně zátěžové situaci. Oproti tomu svědek S. nijak zvlášť zátěžové situaci nečelil a nemusel si tak potenciálně vybíjet frustraci na kterémkoliv z dětí, což ani dle zjištění soudu prvního stupně nebylo v souladu s jeho osobním založením (viz body 134. a 135. rozsudku soudu prvního stupně).
46. Po stručném předestření veškerých poznatků soudu prvního stupně učiněných k osobě svědka S. (kdy je třeba zdůraznit, že odůvodnění soudu prvního stupně je v tomto směru více než precizní a hluboce detailní a Nejvyšší soud proto výše odkazuje na příslušné pasáže jeho rozsudku) Nejvyšší soud považuje za dostatečně důkazně podložený závěr soudu prvního stupně o tom, že byť svědek S. není svědkem ideálním, tak v kontextu provedených důkazů, včetně výpovědi obviněné, bylo vyvráceno, že by se vícenásobného napadení poškozeného dopustil on. Naopak, a tento závěr Nejvyšší soud shledává rovněž důkazně dostatečně podloženým, svědek v kontextu dalších důkazů z tohoto jednání svou věrohodnou výpovědí usvědčuje obviněnou (srov. bod 137. rozsudku soudu prvního stupně).
47. Nejvyšší soud na tomto místě – při vážení dovolacích námitek obviněné – akcentuje, že soud prvního stupně v dané věci a za dané důkazní situace, kdy šlo zcela jednoznačně o tzv. případ „tvrzení proti tvrzení“ , věnoval pečlivou pozornost důkladnému prověření a hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka S. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 44., z něhož se podává, že: „(…) v situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.“
48. Shora předestřené hodnotící úvahy soudu prvního stupně opírající se o obsáhlé dokazování, které bylo do značné míry zaměřeno právě na posouzení věrohodnosti obviněné a svědka S., přitom dle Nejvyššího soudu plně odpovídají intencím citovaného nálezu Ústavního soudu. Zcela totiž respektují skutečnost, jíž si byl soud prvního stupně od počátku řízení vědom, že svědek S., jakožto jedna ze dvou dospělých osob, jež byly s poškozeným v rozhodné době v kontaktu, které jediné (myšleno dospělé osoby) mu dle závěru znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové byly s to způsobit předmětná zranění, byl zainteresován na výsledku řízení a svoji výpověď mu mohl přizpůsobit. Tuto hypotézu, však soud prvního stupně na základě provedených důkazů ve vztahu k jeho osobě zcela a přesvědčivým způsobem dle Nejvyššího soudu vyloučil. Rovněž nebylo zjištěno nic o obviněnou tvrzené neskrývané zášti svědka vůči její osobě (když z obsahu jejich výpovědi vyplývá spíše kamarádský vztah, což je zřejmé i z facebookové konverzace svědka a obviněné). Konečně je nutné doplnit, že Nejvyšší soud se ve světle výše uvedeného neztotožnil s námitkou obviněné stran dokazování, totiž že její osoba a osoba svědka S. nebyly rovnocenně zkoumány a rovněž nebyly rovnocenně prováděny důkazy ve prospěch či v neprospěch obou z nich, když ze shora uvedeného vyplývá přesný opak.
49. Pokud jde o přezkumnou činnost soudu odvolacího, Nejvyšší soud toliko pro dokreslení doplňuje, že se plně ztotožňuje s jeho hodnotícími úvahami stran dodržení základních zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 17 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Jak zcela správně připomenul odvolací soud, platí, že proces provádění a následného hodnocení důkazů je výhradní doménou soudu, který ve věci rozhoduje v prvním stupni a který tyto důkazy v hlavním líčení bezprostředně provádí. Případný zásah vyšší soudní instance je pak na místě toliko tehdy, pokud je učiněné hodnocení s provedenými důkazy zjevně v rozporu, je nelogické, nepřezkoumatelné, popř. v jeho průběhu došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (to představují i výše vzpomenuté případy tzv. extrémního nesouladu ). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledává, když provedené důkazy a své navazující hodnotící úvahy soud prvního stupně zcela logicky, srozumitelně a přesvědčivě vyložil – v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu – v odůvodnění svého rozsudku.
50. Pokud jde o skutek pod bodem 2) pak platí, že i v tomto případě obviněnou z daného jednání přímo usvědčuje toliko výpověď svědkyně M. V. (dříve P.). Rovněž ve vztahu k této svědkyni proto soud prvního stupně – v intencích výše uvedeného – přistupoval obezřetně a hodnotil její věrohodnost, a to nejen na základě svého bezprostředního dojmu nabitého v rámci hlavního líčení (viz výpověď svědkyně z hlavního líčení na č. l. 843 verte až 845), ale i na základě listinných důkazů týkajících se svědkyně, a to lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice XY ze dne 16. 11. 2018 (č. l. 537) a zprávy o průběhu programu podpory v abstinenci Kontaktního centra XY ze dne 27. 3. 2019 (č. l. 546). Přitom z prvého z uvedených listinných důkazů mimo jiné vyplynulo, že při nástupu do psychiatrické nemocnice (7. 6. 2018) dobrovolně odevzdala psaníčko s drogou; ze druhého listinného důkazu pak plyne, že svědkyně od 25. 9. 2018 dobrovolně dochází na individuální terapii a poradenství (celkem šlo o 29 kontaktů, z toho 21 individuálních intervencí), na tyto schůzky dochází včas a pravidelně, je velmi aktivní, odpovědná, má zaměstnání, spolupracuje úzce s psychiatrem a s daným zařízením a podařilo se jí zajistit svým dětem, které má ve své péči, stálé bydlení.
51. Na základě výše uvedených poznatků pak soud prvního stupně shledal, že pokud svědkyně v situaci, kdy „staví svůj život na nohy, přebírá odpovědnost za život svůj i svých dětí“ , opakovaně uvedla, že jí obviněná poskytla v minulosti pervitin, pak je toto tvrzení dle jeho názoru uvěřitelné a zapadající do fungování obviněné v dané době (viz bod 139. rozsudku soudu prvního stupně). Podle soudu prvního stupně si lze jen stěží představit, že by svědkyně, která se „ve svém životě odkopla ode dna“ , i přes opakované poučení o následcích křivého obvinění, z prosté msty (za údajnou nevěru jejího bývalého manžela s obviněnou) lživě bazírovala na tom, že jí obviněná poskytla pervitin. Nadto platí, a této skutečnosti si byl soud prvního stupně rovněž zjevně vědom, že svědkyně V. neměla žádný osobní zájem na výsledku trestního řízení obviněné, resp. neměla žádný důvod tuto křivě obviňovat z relativně bagatelního deliktu, to navíc při vědomí jejího trestního stíhání pro shora uvedený trestný čin (viz tamtéž).
52. I ve vztahu k uvedenému skutku má proto Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně se ve vztahu k obviněné nedopustil při zjišťování skutkového stavu věci žádného excesu, jenž by měl za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces, potažmo představující zásah do zásady materiální pravdy, jež ovládá míru nezbytného objasnění skutkového stavu pro potřeby rozhodování v trestním řízení (ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu).
53. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že smysl obviněnou opakovaně vzpomínaného pravidla in dubio pro reo spočívá v příkazu, že pokud nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Aplikace pravidla in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98).
54. V nyní projednávané trestní věci však obviněná přehlíží skutečnost, že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost o její vině shora popsanými trestnými činy, když po rozsáhlém a zcela vyčerpávajícím dokazování, jehož smyslem bylo prověřit především spornou otázku věrohodnosti jejích tvrzení a tvrzení svědka S. (popř. svědkyně P.), když jiné skutkové okolnosti dané věci byly zcela zřetelně objasněny, tento dospěl k přesvědčivému a žádným jiným provedeným důkazem nezpochybněnému závěru, že se dopustila jí přisuzovaného jednání.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozsudku
55. Pokud jde o podnět obviněné, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněné s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejímu dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněné rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
56. Dovolací argumentace obviněné N. M. neodpovídá jí uplatněným, ale ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud současně nezjistil, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces , když v rozhodování soudů nižších stupňů neshledal ani vadu extrémního nesouladu , ani porušení zásady in dubio pro reo , nezbylo mu, než dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.