ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.310.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 310/2020-10305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného J. P. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 6 To 21/2018-10171, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný J. P. byl (spolu s dalšími spoluobviněnými) rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 12. 2017, č. j. 69 T 16/2015-9049, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně uložil obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výrokové části svého rozsudku podrobně specifikoval.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a spoluobviněný J. V. odvolání, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, na jejichž podkladu Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud (mimo jiné) nově rozhodl tak, že obviněnému J. P. za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích pak napadený rozsudek soudu prvního stupně ponechal odvolací soud nezměněn.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Tdo 569/2019-10041, z podnětu dovolání obviněného J. P., podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §261 tr. řádu také ohledně obviněného J. V., napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, přičemž zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu dále Nejvyšší soud odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného J. V. pak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně podle §265l odst. 4 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl, že oba označení obvinění se z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu berou do vazby. Své zrušující rozhodnutí Nejvyšší soud (zjednodušeně řečeno) vystavěl na závěru o důvodnosti dovolací námitky obviněného J. P., totiž že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahovala vyjádření znaku „spáchání činu s úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv bylo obviněnému naplnění daného znaku kladeno za vinu. Zbývající námitky obviněného pak Nejvyšší soud již neshledal jako důvodné, popř. spadající pod jím uplatněný dovolací důvod.
4. Na základě kasačního zásahu Nejvyššího soudu odvolací soud znovu projednal odvolání obviněných J. P. a J. V., načež rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu obou obviněných a za použití §261 tr. řádu i ohledně obviněných M. Z. a P. V., napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ohledně všech jmenovaných obviněných v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněného J. P. (jakož i obviněné J. V. a M. Z.) uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnou P. V. pak uznal vinnou účastenstvím ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na témže trestném činu jako v případě shora uvedených spoluobviněných. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu se přitom obviněný J. P. (spolu s uvedenými spoluobviněnými) shora označeného trestného činu dopustil tím, že:
společně s již pravomocně odsouzenými P. B., K. P., R. S., M. Š., R. V., T. V. a T. V.,
v době nejméně od počátku roku 2011 až do svého zadržení dne 1. 12. 2014 spolupracovali při opatřování laboratorních potřeb, chemikálií a léků s obsahem pseudoefedrinu nutných k výrobě hydrochloridu metamfetaminu známého pod obchodním označením pervitin, které získali jednak v prodejně společnosti V. v Brně a jednak v prodejně B. ve XY, okres Uherské Hradiště, dále při samotné nelegální výrobě pervitinu, k níž docházelo opakovaně modifikovanou Nagaiho metodou, tzv. českou cestou, zpočátku v rodinném domě v XY č. p. XY a následně v XY v objektu č. p. XY, obojí okres Uherské Hradiště, jakož i při distribuci pervitinu zákazníkům v Uherském Hradišti, XY a XY a v blízkém okolí těchto měst, jakož i v Praze. Takto se obžalovaný J. P. svým dílem podílel na výrobě a distribuci 1453 g pervitinu a každý ze zbývajících obžalovaných či pravomocně odsouzených se podílel svým dílem na výrobě a distribuci nejméně 1282 g pervitinu, přičemž při domovní prohlídce v XY bylo zajištěno dalších 403,3 g hydrochloridu pseudoefedrinu a 120,88 g substance a 95,4 g metamfetaminu base. Nad rámec této činnosti se další z obžalovaných podíleli na pěstování a sklizni rostliny rodu Cannabis a na sušení jejích toxikomansky využitelných částí, k čemuž docházelo v rodinném domě v obci XY č. p. XY, okres Uherské Hradiště, a čímž vyprodukovali nejméně 100,33 g delta-9-tetrahydrokanabinolu (THC). Takto získanou drogu známou jako marihuana jednak použili pro svoji potřebu a jednak ji v menší míře dodali také zájemcům na Uherskohradišťsku a v Praze.
J. P. se pak podílel na trestné činnosti následujícím způsobem:
po celé výše uvedené období financoval a organizoval činnost všech spoluobžalovaných tím způsobem, že za účelem nelegální výroby pervitinu zajišťoval nákup chemikálií, laboratorního skla i dalších předmětů nutných k jeho výrobě, jakož i léků především Nurofen, Modafen a Claritine Active jako zdrojů prekurzoru pseudoefedrinu, které získával jednak v lékárnách na Uherskohradišťsku, jednak v Polsku ve měste Klodzko, odkud byly dováženy za účasti P. B., M. Š. a R. V., které k této činnosti sjednal a kterým uděloval pokyny k realizaci dovozu, k němuž použili mj. motorová vozidla továrních značek Audi A3 Sportback, RZ XY, registrované na R. G. a Renault Megane, RZ XY, registrované na N. Ch. Za využití tohoto materiálu pak v místech výše uvedených společně s M. Z. po celé uvedené období a později ve druhé polovině roku 2014 také s R. V. vyráběli pervitin, přičemž se oba spoluobžalovaní řídili jeho pokyny, pokud se jedná např. o termíny či objem výroby, o jejímž průběhu ho, pokud se této neúčastnil, také pravidelně informovali. Vyrobený pervitin pak J. P. z menší části částečně používal pro svou potřebu a z větší části vyrobený pervitin buďto sám prodával koncovým uživatelům nebo jej za tímto účelem poskytoval dalším spoluobžalovaným, a to J. V. v množství přibližně 1 000 g, M. Š. pro J. V. za účelem prodeje v Praze 30 g pervitinu, P. B. 5 g pervitinu, T. V. přibližně 300 g pervitinu a R. S. 100 g pervitinu. Za účelem rozvozu pervitinu na smluvená místa pak používal mj. i shora uvedené motorové vozidlo Audi A3 Sportback. Dále J. P. v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres Uherské Hradiště, za účasti T. V.pěstoval rostliny rodu Cannabis za účelem jejich dalšího zpracování na marihuanu, kdy se sám osobně na sklizni konopí spolupodílel společně s M. Z., T. V. a M. Š.; takto získal sušenou rostlinnou hmotu obsahující výše uvedené množství THC, přičemž sušenou používal dílem pro svoji potřebu, dílem ji prodával J. P. sám a dílem ji prodávali spoluobžalovaní zájemcům na území Zlínského kraje a Hlavního města Prahy.
Takto obvinění jednali přesto, že jim bylo známo, že metamfetamin známý pod názvem pervitin a jeho soli patří dle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropní látky zařazené do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, a přirozená složka konopí tetrahydrokanabinol patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu č. 4 téhož nařízení vlády.
5. Za uvedený trestný čin pak odvolací soud obviněnému nově uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně odvolací soud podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, resp. věcí, které blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Úvodem obviněný rekapituluje dosavadní průběh řízení a poukazuje na bod 25. napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž tento vysvětluje, proč nedoplnil dokazování k návrhu obviněného o čtení některých výpovědí obviněného V., či např. o osobní výslech svědka F. a obviněného V. S hodnocením odvolací soudu však obviněný nesouhlasí, neboť v rozhodnutích každého ze soudů, které v dané trestní věci rozhodovaly, postrádá úvahy o tom, proč právě třetí výpověď obviněného V., kdy tento uvedl, že od obviněného převzal 1 000 gramů pervitinu, byla brána jako podklad pro jejich rozhodnutí. Nikdo se podle obviněného nezabýval skutečností, že v předchozích dvou výpovědích obviněný V. hovořil o výrazně nižších množstvích pervitinu. Uvedenou skutečnost pak měl podpořit navrhovaný výslech svědka F., který v jiné trestní věci uvedl, že on sám prodával pervitin obviněnému V., což mělo posloužit jako důkaz toho, že pervitin prodávaný uvedeným spoluobviněným nepocházel od obviněného a pravdivé jsou tak první dvě výpovědi obviněného V. Podle obviněného se rovněž žádný ze soudů nezabýval skutečností, že sám obviněný V. svoji třetí výpověď označil za vymyšlenou, načež následně opakovaně vypovídal v podstatě tak jako ve svých prvních dvou výpovědích. Obviněný dále namítá, že dne 7. 11. 2019 předložil odvolacímu soudu několik stránek svého vyjádření obsahujícího návrhy na doplnění dokazování, s nímž se ale odvolací soud vůbec nevypořádal – nikde podle obviněného není odvolacím soudem uvedeno, že v dané trestní věci zajištěná marihuana neobsahuje dostatek účinných látek, aby mohla být považována za drogu ve smyslu trestního zákoníku. Konečně obviněný namítá, že nesouhlasí se závěrem, že prodával pervitin ve více krajích, neboť pokud někdo zavezl pervitin do XY, popř. do hlavního města Prahy, tak za uvedené on sám neodpovídá.
8. Následně obviněný namítá, že odvolací soud se v odvolacím řízení dopustil několika závažných pochybení, zejména hodnotil důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a v konečném důsledku tak porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dále zdůrazňuje, že své dovolací námitky směřuje toliko proti právní kvalifikaci shora popsaného skutku jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, když ke spáchání téhož zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se doznal.
9. Další námitky obviněný směřuje proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, především proti závěru, že počátek jeho trestné činnosti se datuje na začátek roku 2011, neboť v této době obviněný vykonával trest odnětí svobody. Z toho se pak dle obviněného podává, že spolupracující obviněný V., který prodával pervitin dalším osobám, nemohl tento odebírat od obviněného, nýbrž od jiných výrobců; stejně tomu bylo i v případě obviněného V. Obviněný tedy namítá, že s výrobou pervitinu začal až na přelomu let 2012 a 2013, přičemž toto jeho tvrzení nebylo nijak vyvráceno. Obdobně obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, ohledně množství pervitinu, které měl jednotlivým spoluobviněným a svědkům předat, a to především co se výpovědi obviněného V. týče. Ten měl učinit v trestním řízení celkem čtyři výpovědi, přičemž třetí výpověď označil v hlavním líčení sám obviněný V. za výmysl (jak je vzpomenuto výše). V tomto směru obviněný vyjadřuje politování nad tím, že tomuto rozporu ve výpovědích obviněného V. nevěnoval soud prvního stupně, ale ani odvolací soud, žádnou pozornost a ani nevysvětlily, proč byla jako důkaz proti němu užita právě ta výpověď, kde obviněný V. hovořil o nákupu pervitinu za 1 000 000 Kč, což odpovídá 1 000 g pervitinu. Tím, že se soudy nižších stupňů těmito rozpory nezabývaly, vytvořily „překážku opomenutých důkazů“, kterážto podle obviněného naplňuje jím uplatněný dovolací důvod. Shodné pochybení pak v podstatě obviněný shledává i stran hodnocení výpovědí spolupracujícího obviněného V., jenž měl být údajně propuštěn z vazby výměnou za jeho výpověď, kdy navíc tohoto někteří svědci označili za lháře, a dvě třetiny odběratelů pervitinu popřely, že by jej odebíraly právě od něj. Další výpověď, jejíž obsah obviněný zpochybňuje, je výpověď svědka K., který měl údajně od obviněného V. pořídit pervitin za 500 000 Kč, nicméně nebylo prokázáno, že by právě tento pervitin vyrobil obviněný, když navíc sám obviněný V. připustil, že měl i jiné zdroje pervitinu. Obviněný nadto vyjadřuje podiv nad tím, že soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi drogově závislého svědka, který navíc pracoval jako skladník a jen stěží by za rok dokázal utratit za pervitin 500 000 Kč.
10. Následně obviněný tvrdí, že není zřejmé – pokud by počátek jeho trestné činnosti spadal do roku 2011 – odkud pořizoval další náležitosti nutné k výrobě pervitinu (k dovozu léků potřebných k výrobě pervitinu prý mělo docházet až v roce 2014) a zda chemikálie nebyly nakupovány jinou osobou, popř. zda tyto nebyly upotřebeny jinak, např. toluen při zpracování dřeva. Zde měla dle obviněného nastoupit zásada in dubio pro reo , leč se tak nestalo. Obviněný taktéž vyslovuje dílčí pochybnosti stran zajištěného konopí. Soudy nižších stupňů se dle obviněného měly zabývat tím, zda toto nebylo „sklizeno průtrží mračen“, popř. kdo je sklízel a zejména tím, zda toto konopí obsahovalo takové množství účinné látky, aby jeho popsané jednání bylo trestné. Podle obviněného nebyl v řízení proveden žádný důkaz, svědčící o tom, že by konopí či marihuanu nabízel k prodeji, když navíc svědek Š. uvedl, že obviněný sháněl marihuanu výměnou za pervitin. Proč by tak obviněný činil, kdyby konopí v roce 2014 pěstoval? K samotné právní kvalifikaci pak obviněný poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016, přičemž má za to, že se tyto uplatní i v poměrech jeho trestní věci.
11. Podle obviněného nadto napadený rozsudek odvolacího soudu vykazuje určitý logický rozpor, mající původ v tom, že tento jej nově neuznal vinným tím, že trestnou činnost spáchal s cílem a úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Jestliže totiž neprodal pervitin v hodnotě více než 500 000 Kč (kolik za prodej utržil, odvolací soud neuvádí), pak má obviněný za nepravděpodobné, že by se podílel na výrobě 1 453 gramů pervitinu, když cena za 1 gram činí přibližně 1 000 Kč. Nadto je dané množství v rozporu s výpočtem, k němuž došel Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení (1 402 gramů). V návaznosti na uvedené obviněný tvrdí, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení několikrát rozvíjel úvahy o tom, že k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku došlo v dané věci i přesto, že nebyla splněna „kvóta“ 1 500 gramů pervitinu, a to s odkazem na závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Uvedený závěr je však založen toliko na jedné z několika výpovědí obviněného V. a jiné objektivní důkazy zde schází. Obviněný proto prosí Nejvyšší soud, aby se mnohem komplexněji zabýval onou v pořadí třetí výpovědí daného spoluobviněného, a to v kontextu s jeho dalšími výpověďmi.
12. Za nejzásadnější důvod dovolání pak obviněný uvádí skutečnost, že se obhajoba v dosavadním řízení nezaměřila na přesné množství vyrobeného, prodaného či předaného pervitinu, byť zpočátku upozorňovala, že orgány činné v trestním řízení pletou mililitry s gramy, když 1 mililitr je ¾ gramu. Tento propočet je z řejmý např. z výsledků prohlídky automobilu Audi A3, v němž bylo zadrženo přibližně 120 mililitrů pervitinu, což bylo přepočítáno na 90 gramů. Nikdo, ani spolupracující obviněný V., ani obviněný V. přitom neuvedli, že by od obviněného odebírali pervitin „na váhu“, což potvrdil i spoluobviněný Z.; pokud obviněný přibližně v polovině případů prodával pervitin v psaníčkách, činil tak tím způsobem, že obsah stříkačky vtlačil do psaníčka – u obviněného nadto bylo zajištěno větší množství stříkaček na tzv. „stlačené“. Tento zásadní poznatek nikdo neřešil, avšak je zřejmé, že pokud by se jím soudy dostatečně zabývaly, musely by množství, k němuž dospěl Nejvyšší soud snížit o ¼, a to na 1 005 gramů, což znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku neodpovídá. Obviněný se tak dožaduje přepočtu celkového množství pervitinu v naznačeném směru a posouzení jeho jednání jako zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu svých skutkových tvrzení následně obviněný poukazuje na vybrané pasáže z výpovědí některých spoluobviněných a svědků, načež uzavírá, že je nezbytné provést jím navrhované důkazy a následně rozhodnout v souladu s pravidlem in dubio pro reo .
13. Nad rámec výše uvedeného obviněný rovněž dodává, že postrádá logiku, aby mu byl i po výrazné změně právní kvalifikace uložen stejný trest „jako když byl uznán vinným i zločinem dle §283/1,2,3 b) tr. zákoníku.“
14. Z těchto důvodů má tak obviněný za to, že Nejvyšší soud by měl podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i obsahově navazující rozsudek soudu prvního stupně, a uložit odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a provedl navrhované doplnění dokazování a teprve poté ve věci rozhodl.
15. Opis dovolání obviněného předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu zaslal státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k případnému vyjádření. Státní zástupce, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, uvedl, že není namístě zabývat se tou částí nyní podaného dovolání, jež je doslovnou kopií v pořadí prvého dovolání obviněného. Je tomu tak podle něj již proto, že těmito námitkami se Nejvyšší soud velmi podrobně zabýval, přičemž jim s výjimkou pochybení ohledně nedostatečného vyjádření jednoho ze znaků přisouzené skutkové podstaty nijak nepřisvědčil. Dříve existující vada vedoucí k předchozí kasaci rozhodnutí odvolacího soudu v nyní napadeném rozhodnutí přitom odpadla, neboť naplnění znaku podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku již obviněnému kladeno za vinu není. Ve vztahu k dříve uplatněným námitkám proto státní zástupce odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Tdo 569/2019-10041.
16. Stran nově uplatněných námitek státní zástupce uvádí, že obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele, stojí mimo daný dovolací důvod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto podle státního zástupce není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Stran skutkových zjištění soudů nižších stupňů naopak státní zástupce uvádí, že tyto v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu) a řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Ve věci tak podle jeho přesvědčení není dán žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
17. Co se týče obviněným předestřeného přepočtu soudy zjištěného objemu distribuovaného pervitinu dle používaných objemových jednotek na jednotky hmotnostní, obviněný tím podle státního zástupce toliko předkládá vlastní skutkovou verzi, k níž se však soudy nepřiklonily. Jde tak pouze o námitku skutkové povahy, jež uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá a v tomto smyslu není namístě soudy zjištěné množství pervitinu účelově „přepočítávat“, tak, aby se obviněný hranici velkého rozsahu „bezpečně“ vzdálil. Nadto podle státního zástupce nelze přehlédnout, že kromě zjištěného objemu 1 453 gramů pervitinu obviněný dále nakládal s dalšími 95,4 gramy metamfetaminu báze, a dále též potenciálně s cca 253 gramy metamfetaminu, který by bylo možno (při obvyklé výtěžnosti cca 80%), vyrobit ze zajištěných 403,37 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu obsahujících
317,45 gramů pseudoefedrinu báze. Státní zástupce je proto toho názoru, že obviněný tak judikatorně stanovenou hranici velkého rozsahu překonal zcela bezpečně. K tomu pak přistupuje i zjištěná produkce drogy konopí obsahující psychotropní látku terahydrocannabinol. Za tohoto stavu nelze dle státního zástupce v žádném případě dospět k závěru o nenaplnění znaku velkého rozsahu, tím spíše, že obviněnému ani nijak neprospívají další podpůrná kritéria, tj. zejména doba páchání, kvalita produkované drogy, zapojení dalších osob, potenciální ohrožení většího počtu odběratelů apod.
18. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce dospívá k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, a proto navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k jeho případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
21. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti. Pouze pro upřesnění pak dodává, že obviněný své dovolání podal prostřednictvím obhájce již dne 23. 1. 2020 (viz č. l. 10 262 a násl.), avšak dne 31. 1. 2020 bylo soudu prvního stupně doručeno nové dovolání obviněného, podané opět prostřednictvím obhájce, a to s dodatkem, že uvedené představuje konečné znění dovolání, které nahrazuje původní dovolání ze dne 23. 1. 2020 (srov. č. l. 10 271). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud vycházel z textu dovolání založeného na č. l. 10 272 a násl.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
24. Označený dovolací důvod je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].
26. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
27. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Poté, co se Nejvyšší soud opětovně seznámil s obsahem spisu a s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to včetně procesního postupu předcházejícího jeho vydání, shledal, že návrhu obviněného na kasaci napadeného rozhodnutí nelze vyhovět. Je tomu tak proto, jelikož část dovolání sestává z obsahově shodných námitek, které obviněný již dříve uplatnil v předchozím dovolacím řízení a s nimiž se již tehdy Nejvyšší soud neztotožnil. Co se týče druhé části dovolací argumentace obviněného, je třeba říci, že tato je založena čistě na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nesouhlasu s procesním postupem odvolacího soudu stran rozhodnutí o jím navržených důkazech, popřípadě na rozporování výše uloženého trestu.
29. Jak však Nejvyšší soud vyložil výše, ani jedna z těchto námitek nespadá pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1, 2 tr. řádu). Současně Nejvyšší soud nezjistil v dané věci ani případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ani porušení některého z ústavně zaručených práv obviněného, zvláště pak práva na spravedlivý proces. K dílčím námitkám obviněného Nejvyšší soud (v souladu s §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí následující.
30. Skutkovými námitkami obviněného rekapitulovanými v bodu 9. a dílem v bodu 10. tohoto usnesení se Nejvyšší soud zabýval v bodech 38. až 41. a v bodech 47. až 50. svého usnesení ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Tdo 569/2019-10041, na něž v tomto směru plně odkazuje. Dlužno toliko dodat, že s danými výhradami obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil a obviněný nepředestírá v této oblasti žádné nové argumenty, které by vedly ke změně předchozího posouzení.
31. Nově obviněný namítá, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, zda konopí zajištěné při domovní prohlídce v obci XY č. p. XY obsahovalo dostatečné množství účinné látky, aby bylo možné jeho shora popsané jednání považovat za trestné. Rovněž prý neměl být v řízení před soudy nižších stupňů proveden žádný důkaz o tom, že konopí či marihuanu obviněný nabízel k prodeji.
32. Stran prvé výhrady obviněného týkající se množství účinné látky v konopí zajištěném v dané trestní věci Nejvyšší soud odkazuje na s. 78 rozsudku soudu prvního stupně, na níž tento rekapituluje závěry znaleckého posudku zpracovaného Odborem kriminalistické techniky a expertíz, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, z oboru kriminalistika, odvětví chemie. Znaleckým zkoumáním tak bylo zjištěno, že v 800 gramech toxikomansky využitelné sušené rostlinné hmoty bylo obsaženo 58 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu a v 23,9 kilogramech toxikomansky využitelné usušené rostlinné hmoty bylo obsaženo 430 gramů dané účinné látky (obojí zajištěno v obci XY v č. p. XY). Je tedy zjevné, že množství účinné látky v obou případech překračovalo hranici 0,3 % obsahu látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů v rostlinách konopí ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ( in concreto šlo v prvém případě o 7,3 % účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu a ve druhém případě o 1,8 % této účinné látky). Jednání obviněného tedy soudy nižších stupňů správně právně posoudily nejen jako protiprávní (ve smyslu obecné mimotrestní protiprávnosti – srov. §13 odst. 1 tr. zákoníku), ale rovněž jako trestné ve smyslu §283 tr. zákoníku.
33. Tvrdí-li dále obviněný, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl proveden žádný důkaz o tom, že konopí či marihuanu nabízel k prodeji, pak nelze výhradám obviněného proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů přisvědčit ani v tomto směru. Ze záznamu telekomunikačního provozu v rámci akce POLEP 1 se totiž podává, že obviněný dne 7. 9. 2014 při komunikaci s blíže neztotožněnou osobou uvedl na otázku, zda „nemá nějakou trávu za dvě kila?“ , že „Tobě dám, ale jinak nemám.“ (srov. s. 79 rozsudku soudu prvního stupně).
34. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem, že prodával pervitin ve více krajích, k čemuž dodává, že pokud někdo zavezl pervitin do XY, popř. do hlavního města Prahy, tak za uvedené on sám neodpovídá.
35. K uvedenému je však třeba připomenout, že obvinění v rámci organizované skupiny působili jako spolupachatelé, a proto je ve vztahu k následku jejich trestné činnosti [kvalifikační znak velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v jehož rámci se Nejvyšší soud zabýval ve svém předchozím kasačním usnesení i otázkou geografického rozsahu trestné činnosti – viz bod 33. jeho kasačního usnesení] třeba aplikovat obecné zásady o spolupachatelství vyjádřené v §23 tr. zákoníku, tedy že každý ze spolupachatelů za trestný čin odpovídá, jako by jej spáchal sám (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Nadto je daná námitka obviněného vyvrácena rovněž zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož obviněný V. distribuoval dle pokynů obviněného pervitin v Uherském Hradišti a okolí a posléze i v Praze (viz s. 81, kde je uveden přepis telekomunikačního provozu v rámci akce POLEP 1 a dále s. 93 rozsudku soudu prvního stupně).
36. Obviněný dále uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu vykazuje určitý logický rozpor, mající původ v tom, že tento jej nově neuznal vinným tím, že trestnou činnost spáchal s cílem a úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však s tímto názorem obviněného nesouhlasí, neboť se v podstatě pokouší o umělé propojení dvou různých skutkových zjištění, a to jednak množství vyrobeného a distribuovaného pervitinu, popř. i marihuany a dále výše prospěchu, který se obviněný snažil pro sebe svou trestnou činností získat. Stran prvého přitom soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým zjištěním, jež se obviněný již v předchozím dovolacím řízení pokoušel vyvrátit a která Nejvyšší soud aproboval (viz bod 35. jeho předchozího usnesení). Naopak ohledně druhého skutkového zjištění týkajícího se výše prospěchu, který obviněný svou trestnou činností zamýšlel získat, odvolací soud na podkladu předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že k prokázání výše prospěchu, který obviněný získal či zamýšlel získat, by bylo třeba provést poměrně rozsáhlé dokazování, pročež odvolací soud ponechal skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, kterou ve vztahu k obviněnému převzal do skutkové věty svého vlastního rozsudku, v tomto směru beze změn a obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [srov. bod 36. rozsudku odvolacího soudu]. Jinými slovy pouhou skutečnost, že odvolací soud de facto upustil od dokazování naplnění sporného znaku vyjádřeného v §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nelze vykládat tak, že obviněný se nemohl podílet na výrobě 1 453 gramů pervitinu, neboť by za tento musel utržit mnohonásobně vyšší částku, což však v trestním řízení nebylo prokázáno. Lze toliko doplnit, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že znak „značný prospěch“ spočívá ve skutečném profitu získaném obviněným pro sebe nebo pro jiného, a tedy je nutno odečíst od celkové částky utržené trestnou činností případné náklady, které byly nepochybně vynaloženy v souvislosti s předmětnou trestnou činností, případně jiné relevantní položky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, uveřejněné pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008). Touto otázkou se ostatně velice podrobně zabýval soud prvního stupně na s. 91. až 93. a 95. a 96. svého rozsudku (byť však své závěry již nepromítl do jeho výroku o vině).
37. V návaznosti na uvedené pak obviněný tvrdí, že množství 1 453 gramů pervitinu, na jehož výrobě a distribuci se podílel, je v rozporu s výpočtem, k němuž došel Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení (1 402 gramů). Nejvyšší soud k uvedenému toliko poznamenává, že v tomto směru v předchozím dovolacím řízení neučinil žádného skutkového zjištění (v dané věci ostatně rozhodoval v neveřejném zasedání), ale toliko upozornil na nesrovnalosti ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, z níž se podávaly dva různé závěry o množství pervitinu, na jehož výrobě a distribuci se obviněný podílel (srov. bod 32. jeho kasačního usnesení). Odvolací soud pak v bodu 40. svého usnesení náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč nově v návětí skutkové věty výroku o vině svého rozsudku uvedl ve vztahu k obviněnému údaj o 1453 g pervitinu, jenž se podával z dalších části téže skutkové věty, v níž byl popisován konkrétní podíl obviněného na dané trestné činnosti.
38. Za stěžejní důvod dovolání obviněný považuje skutečnost, že obhajoba se v dosavadním řízení nezaměřila na přesné množství vyrobeného, prodaného či předaného pervitinu, byť zpočátku upozorňovala, že orgány činné v trestním řízení pletou mililitry s gramy, když 1 mililitr je ¾ gramu. K tomu je však třeba připomenout, že obviněný R. S. při svém výslechu hovořil o 100 gramech pervitinu (viz s. 38 rozsudku soudu prvního stupně), obdobně obviněný J. V. hovořil o 1000 gramech pervitinu (viz s. 43 rozsudku soudu prvního stupně), obviněný T.V. pak uváděl střídavě gramy a mililitry pervitinu, přičemž hodnoty jím uváděné odpovídají skutkovému závěru soudu prvního stupně o převzetí 300 gramů pervitinu (s. 40. a 41. rozsudku soudu prvního stupně). Jde-li o obviněného P. B., ve vztahu k tomuto uvedl údaj o předání 5 gramů pervitinu tomuto spoluobviněnému sám obviněný (srov. s. 26. rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec výše uvedeného ostatně lze připomenout další skutková zjištění, na něž poukazuje ve svém vyjádření státní zástupce, a která Nejvyšší soud připomenul v bodu 33. svého předchozího usnesení v rámci posuzování tzv. terciárních kriterií pro stanovení výše rozsahu trestné činnosti ve smyslu §283 tr. zákoníku.
39. Lze jen připomenout (tak jako Nejvyšší soud učinil již v bodu 47. svého předchozího kasačního usnesení), že pravidlo in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že dané pravidlo se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Právě tak tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci obviněného, když z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů neplyne žádná jím naznačovaná pochybnost co do množství jím vyrobeného a distribuovaného pervitinu.
40. Obviněný rovněž nesouhlasí se zamítnutím jeho důkazních návrhů odvolacím soudem, konkrétně čtení některých výpovědí obviněného V., či provedení opakovaného výslechu svědka F. a obviněného V. K této námitce považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že na straně odvolacího soudu neshledal tzv. překážku opomenutých důkazů ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).
41. Odvolací soud totiž v bodu 25. svého rozsudku velice podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považuje návrh obviněného na opětovné čtení dříve učiněných výpovědí obviněného V., když skutková zjištění založená na výpovědi daného obviněného považoval – v kontextu dalších ve věci provedených důkazů (především záznamů telekomunikačního provozu) – za dostatečně ustálená. Dlužno jen dodat, že z téhož důvodu odvolací soud nevyhověl ani návrhu na opakování výslechu obviněného V. Obdobně pak i ve vztahu k návrhu na výslech svědka F. odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč tomuto důkaznímu návrhu obviněného nevyhověl, když svědek F. byl vyslechnut již v přípravném řízení, protokol o jeho výslechu byl za podmínek §211 odst. 1 tr. řádu čten v hlavním líčení a tento neuvedl ničeho o tom, že byl měl obviněnému V. prodat nejméně 50 gramů pervitinu. Jinými slovy odvolací soud považoval tento důkazní návrh de facto za nezpůsobilý přispět k dalšímu objasnění skutkového stavu dané trestní věci.
42. Poslední dovolací námitka obviněného pak směřuje do výroku o uloženém trestu odnětí svobody, když namítá, že postrádá logiku, aby mu byl po výrazné změně právní kvalifikace uložen stejný trest, „jako když byl uznán vinným i zločinem dle §283/1,2,3 b) tr. zákoníku.“ Pomine-li Nejvyšší soud, že daná námitka obviněného postrádá jakoukoliv právní argumentaci, na jejímž základu by bylo možné dovodit její podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), potažmo písm. g) tr. řádu, je třeba říci, že odvolací soud obviněného nově uznal vinným zločinem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Protože ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku stanovuje rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody za daný trestný čin od osmi do dvanácti let, nelze uložený trest odnětí svobody ve výměře deseti let považovat za nezákonný v tom směru, že by šlo o druh trestu, který zákon za daný trestný čin nepřipouští, popř. že by se tento ocital ve výměře mimo stanovenou zákonnou trestní sazbu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
43. Nejvyšší soud je proto nucen uzavřít, že po přezkoumání jednotlivých dovolacích námitek obviněného J. P. zjistil, že tyto nelze podřadit pod jím uplatněný, ale ani žádný jiný, zákonný dovolací důvod. Protože současně v rámci trestního řízení vedeného proti označenému obviněnému neshledal ani porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, byl Nejvyšší soud nucen podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.