ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.579.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 579/2020-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného M. Z. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2020, č. j. 8 To 2/2020-85, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 T 141/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný M. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 11. 2019, č. j. 9 T 141/2019-66, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)]. Těchto trestných činů se přitom obviněný, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustil následovně:
1)
ačkoli věděl, o jakou látku se v případě pervitinu jedná a že nakládání s ním je možné pouze na základně zvláštního povolení, jehož držitelem není,
a ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě pod č. j. 13 T 205/2017-40 ze dne 4. prosince 2017, který nabyl právní moci dne 20. prosince 2017, odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců,
tak za účelem vlastního obohacení prodal drogu pervitin nejméně osobám:
D. B., narozený XY,
v období od ledna roku 2019 do dopoledních hodin dne 10. června 2019 po předchozí vzájemné domluvě na sociální síti Facebook či pomocí SMS zpráv zejména v parku v blízkosti ulice XY v obci XY nejméně ve třiceti případech v celkovém množství nejméně 20 gramů za celkovou částku nejméně 40 000 Kč, kdy mu pervitin v podobě bílého prášku nebo bílých krystalů vždy předával v psaníčku v množství maximálně do 1 gramu za jeden nákup,
R. K., narozený XY,
v období od ledna roku 2019 do 9. června 2019 po předchozí vzájemné telefonické domluvě či domluvě na sociální síti Facebook na různých místech města XY, zejména na ulici XY, na náměstí, či v blízkosti bydliště M. Z. nejméně v patnácti případech v celkovém množství nejméně pěti gramů za celkovou částku nejméně 10 000 Kč, kdy pervitin v podobě prášku bílé či žlutooranžové barvy mu předával v psaníčku v množství 2 až 4 čáry za jeden nákup,
V. K., narozený XY,
v období od ledna roku 2019 do 9. června 2019, po předchozí vzájemné telefonické domluvě, na různých místech v obci XY nejméně v sedmnácti případech v celkovém množství nejméně 15 gramů za celkovou částku nejméně 30 000 Kč, kdy pervitin v podobě bílého prášku či bílých krystalů mu předával v psaníčku v množství do 1 gramu za jeden nákup,
A. P., narozený XY,
v období od ledna roku 2019 do konce měsíce ledna 2019 po předchozí vzájemné domluvě na parkovišti obchodního domu COOP na okraji obce T. nejméně v deseti případech v celkovém množství nejméně 20 gramů za celkovou částku nejméně 40 000 Kč,
P. M., narozený XY,
v období od února roku 2019 do 10. června 2019 po předchozí vzájemné domluvě na dosud nezjištěných místech nejméně v dvaceti případech v celkovém množství nejméně 10 gramů za celkovou částku nejméně 20 000 Kč, kdy pervitin mu prodával vždy za částku 1 000 Kč za jeden nákup,
D. T., narozený XY,
v období od ledna roku 2019 do poloviny května roku 2019 po předchozí vzájemné domluvě na návsi u pohostinství v obci XY nejméně v pěti případech v celkovém množství nejméně 5 gramů za celkovou částku nejméně 10 000 Kč, kdy pervitin mu předával vždy v hodnotě 2 000 Kč za jeden nákup,
jakožto i dalším doposud nezjištěným osobám,
kdy pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní,
2)
ačkoliv mu byl rozhodnutím odboru dopravy Městského úřadu Znojmo ze dne 10. června 2019 č. j. MUZN 62840/2019, které nabylo právní moci dne 9. července 2019, uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců,
dne 30. července 2019 kolem 05:00 hod. řídil po silnici č. XY ve směru na T. osobní automobil zn. Škoda Fabia, RZ XY a při této jízdě v obci XY, okr. Jihlava, zavinil dopravní nehodu, když narazil do linkového autobusu zn. Mercedes Benz, RZ XY stojícího na zastávce.
2. Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 (tří) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný řádně a včas odvolání, jež Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl. Odvolací soud tak učinil proto, neboť odvolání obviněného, směřující toliko do výroku o trestu, neshledal jako důvodné, když uložený trest odnětí svobody neposoudil k jeho námitkám jako nepřiměřeně přísný, ale naopak jako trest mírnější, vzhledem k rozsahu trestné činnosti a charakteru drogy, s níž tento nakládal.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem obviněný připomíná, že k trestné činnosti se od počátku trestního stíhání doznával a v rámci odvolacího řízení tak nikterak nesporoval otázku své viny. Má však za to, že mu za spáchanou trestnou činnost byl uložen trest nepřiměřený, svým charakterem exemplární, když již soud prvního stupně ve svém rozsudku, který byl rozhodnutím odvolacího soudu aprobován, uvádí, že při rozhodování o druhu a výši trestu přihlédl k typu odsouzeným prodané drogy, ačkoliv toto není znakem skutkové podstaty daného trestného činu a zákon nespojuje s určitým typem drogy přísnější postih.
6. Následně obviněný připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je exemplární trest v právním státu nepřípustný a jeho uložení představuje porušení práva na spravedlivý proces (k tomu obviněný poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, či usnesení téhož soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17), přičemž soudy všech instancí, včetně Nejvyššího soudu, se musejí zabývat ústavněprávní rovinou věci (k uvedenému obviněný připomíná důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Exemplárním trestem přitom podle obviněného může být i trest uložený v mezích zákonné trestní sazby pro danou právní kvalifikaci (k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Námitkou spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu se již Nejvyšší soud zabýval ve svých usneseních ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014.
7. Obviněný dále tvrdí, že v jeho trestní věci nebyly soudy řádně přezkoumány všechny okolnosti důležité pro odůvodnění druhu a výše trestu, když nepodmíněný trest odnětí svobody představuje nejzávažnější zásah do práv jednotlivce. Obviněný přitom v době rozhodnutí měl zaměstnání, s družkou vychovával malého syna a projevoval upřímnou snahu o vedení řádného života. Má proto za to, že k dosažení cíle a účelu trestu je nutné volit vhodné prostředky, především ty, které cíle dosáhnou při minimálním zákroku v adekvátním rozsahu, bylo na něj při zvážení všech okolností případu a jeho osobnosti možné působit trestem podmíněným. Obviněný se tak domnívá, že projevil značnou snahu po nápravě a nepodmíněný trest odnětí svobody by byl s ohledem na shora uvedené skutečnosti nepřiměřeně přísným a nevedl by k řádné funkci trestu. Současně má za to, že soudy byly při uložení trestu vedeny snahou o jeho exemplární potrestání, když byly negativně hodnoceny skutečnosti, které zákon jako přitěžující okolnosti neshledává. Jedná se přitom o natolik zásadní vadu mající vliv na rozhodnutí soudů obou stupňů, která byla způsobilá v rozporu se základními právy odsouzeného na spravedlivý proces ovlivnit druh a výši ukládaného trestu.
8. Z těchto důvodů má obviněný za to, že Nejvyšší soud by měl podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušit usnesení odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §265m tr. řádu rozhodnout tak, že výkon trestu odnětí svobody se podmíněně odkládá, popřípadě podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta uvedla, že obviněný na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Pokud jde o otázku uložení trestu, státní zástupkyně podotýká, že obviněnému byl uložen trest za trestné činy, kterými byl uznán vinným, a to ve stanovené trestní sazbě za tyto trestné činy. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení. Trest uložený soudem prvního stupně je třeba proto považovat za přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu. K tomu státní zástupkyně dodává, že účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se přitom náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.
10. Nadto státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Stejné stanovisko vyjádřil dle státní zástupkyně i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí bez dalšího odkazuje. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak podle státní zástupkyně ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady dle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obviněnému k jeho případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
16. Označený dovolací důvod je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].
18. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
19. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i s dovolací argumentací obviněného, je nucen konstatovat, že jím uplatněné námitky nelze označit za odpovídající deklarovanému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu. Stručně řečeno totiž obviněný nenamítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné právní posouzení, ani netvrdí, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou ustanovením §283 odst. 2 tr. zákoníku (kterýmžto trestným činem byl uznán vinným), popř. že dané ustanovení tento druh trestu ani neumožňuje uložit. Naopak, obviněný toliko tvrdí, že s ohledem na skutečnosti výše uvedené mu měl být ještě uložen podmíněný trest odnětí svobody a uložení jeho nepodmíněné formy je v daném případě excesivní – představující tzv. exemplární trest. S těmito výtkami obviněného vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud neztotožňuje.
21. Ačkoliv dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud se přesto na podkladu jeho dovolání zabýval otázkou přiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Byť totiž zásadně platí, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015], Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
22. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
23. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že soud prvního stupně se při jeho uložení nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho rozsudku se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši trestní sankce vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku (viz s. 4 a 5 jeho rozsudku a bod 3. usnesení odvolacího soudu), kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), a to již jako trestem nepodmíněným, jehož výši stanovil při dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou §283 odst. 2 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Protože §283 odst. 2 tr. zákoníku stanovuje rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody za daný trestný čin od dvou do deseti let, nelze uložený trest odnětí svobody ve výměře tří let považovat za nezákonný v tom směru, že by šlo o druh trestu, který zákon za daný trestný čin nepřipouští, popř. že by se tento ocital ve výměře mimo stanovenou zákonnou trestní sazbu.
24. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněný totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu.
25. Závěrem lze dodat, že obviněný namítá, že projevil značnou snahu po nápravě, v době rozhodování soudů nižších stupňů měl zaměstnání, partnerku a dítě. K tomu je však třeba říci, že uvedené skutečnosti nelze považovat za jakkoliv polehčující ve smyslu §41 tr. zákoníku a ačkoliv k nim lze přihlížet v rámci úvahy o výši a druhu trestu ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku, je zjevné, že v tomto případě musela převážit represivní funkce trestu (neboť jen za jejího působení lze snad dosáhnout ve vztahu k obviněnému i jeho účelu), když dosavadní výchovné působení na osobu obviněného nepřineslo kýžených účinků stran změny jeho společensky neakceptovatelného jednání. Lze toliko připomenout, že obviněný se trestné činnosti, za niž byl nyní odsouzen, dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, jak připomenul soud prvního stupně (srov. s. 5 jeho rozsudku a bod 3. rozsudku odvolacího soudu).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
26. Nejvyšší soud uzavírá, že po přezkoumání dovolacích námitek obviněného M. Z. zjistil, že tyto nelze podřadit pod jím uplatněný, ale ani žádný jiný, zákonný dovolací důvod. Současně Nejvyšší soud dodává, že v poměrech projednávané trestní věci nelze trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen, považovat za jakkoliv excesivní. Protože současně v rámci trestního řízení vedeného proti označenému obviněnému neshledal ani porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, byl Nejvyšší soud nucen podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.