ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3140.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3140/2018-818
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PERFECT INVEST, a. s. , se sídlem v Třebíči - Vnitřní Městě, Karlovo nám. 34/28, identifikační číslo osoby 27736997, zastoupené JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti povinným 1) M. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) REALITY – X64 CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Navrátilova 666/7, identifikační číslo osoby 29207479, oběma zastoupeným JUDr. Jánem Legerským, advokátem se sídlem v Trenčíně, Nám. Sv. Anny 15/25, Slovenská republika, pro doručování na adresu JUDr. Antonína Blažka, advokáta se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, pro 31 820 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 55 EXE 3741/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 84 Co 1379/2016-713, 84 Co 1380/2016, takto:
I. Dovolání povinného 1) se zamítá .
II. Dovolání povinné 2) se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2016, č. j. 55 EXE 3741/2013-487, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 10. 2016, č. j. 55 EXE 3741/2013-499, zamítl návrhy povinného 1) ze dne 17. 4. 2014 na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí v rozsahu exekučních příkazů soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „soudní exekutorka“), ze dne 5. 2. 2014 a 6. 2. 2014, č. j. 106 Ex 3919/13-50, č. j. 106 Ex 3919/13-52, č. j. 106 Ex 3919/13-54, č. j. 106 Ex 3919/13-56, č. j. 106 Ex 3919/13-60, č. j. 106 Ex 3919/13-62, č. j. 106 Ex 3919/13-64, č. j. 106 Ex 3919/13-66, č. j. 106 Ex 3919/13-68, a zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech podle exekučních příkazů soudní exekutorky ze dne 5. 2. 2014 a 6. 2. 2014, č. j. 106 Ex 3919/13-51, č. j. 106 Ex 3919/13-53, č. j. 106 Ex 3919/13-55, č. j. 106 Ex 3919/13-57, č. j. 106 Ex 3919/13-61, č. j. 106 Ex 3919/13-63, č. j. 106 Ex 3919/13-65, č. j. 106 Ex 3919/13-67 a č. j. 106 Ex 3919/13-69 (výrok I.), na zastavení exekuce zcela (výrok III.), a na zastavení exekuce „z důvodu řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 24/2014“ (výrok IV.), dále zamítl návrhy povinného 1) ze dne 22. 12. 2015 a povinné 2) ze dne 17. 3. 2016 na zastavení exekuce (výroky VII. a XI.), vyjma smluvní pokuty ve výši 0,2% denně z částky 31 820 000 Kč, neboť v tomto rozsahu soud prvního stupně exekuci zastavil (výroky VI. a X.); ve zbylé výrokové části soud prvního stupně rozhodl o návrzích povinných na odklad provedení exekuce (viz výroky II., V., VIII., IX., XII. A XIII.) a o náhradě nákladů exekuce, resp. exekučního řízení (výroky XIV. až XVI.).
2/ Soud prvního stupně posuzoval dva návrhy povinného 1) (ze dne 17. 4. 2014
a ze dne 22. 12. 2015) a návrh povinné 2) (ze dne 17. 3. 2016), ve všech případech na zastavení exekuce z více uplatněných důvodů a na odklad provedení exekuce. Povinní především argumentovali tím, že smlouva o úvěru č. 111211 ze dne 24. 8. 2011 ve znění tří pozdějších dodatků (ze dne 19. 3. 2012, 5. 6. 2012 a 5. 11. 2012), dále „úvěrová smlouva“, na základě níž byl oprávněnou poskytnut úvěr povinnému 1) zajištěný ručením povinné 2), je neplatným úkonem, takže notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 20. 11. 2012, sepsaný notářkou JUDr. Věrou Hodějovskou, č. NZ 166/2012, N 175/2012 (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), který z uvedené úvěrové smlouvy vycházel, nemůže být materiálně vykonatelným titulem. Neurčitě byla sjednána úroková sazba poskytnutého úvěru, v této souvislosti povinný 1) uzavřel smlouvu v omylu a dále rovněž v tísni. Jednání oprávněné označili povinní za jednání odporující poctivému obchodnímu styku a dobrým mravům. O určení neexistence právního vztahu z úvěrové smlouvy je u Okresního soudu v Třebíči vedeno pod sp. zn. 5 C 24/2014 sporné řízení, což brání dalšímu vedení exekuce. Povinní se rovněž bránili tím, že exekuce byla nařízena v širším rozsahu, než postačuje k uspokojení oprávněné (postižené nemovité věci byly oceněny na celkovou částku 714 568 030 Kč, soudní exekutorka zároveň postihla 45 obchodních podílů ve 45 obchodních společnostech, účty manželky povinného 1/, movité věci a nemovité věci manželky povinného 1/). Dohoda o uznání závazku ve formě exekučního titulu byla uzavřena v okamžiku, kdy žádný dluh z úvěrové smlouvy doposud neexistoval. Exekuční titul rovněž stanovil vykonatelnost již splatných pohledávek bez určeného pořadí jednotlivých splátek a bez konkretizace uznaného závazku. Část dluhu byla v době sepsání exekučního titulu již uhrazená. Exekuční titul byl za oprávněnou podepsán I. S. jako členkou dozorčí rady oprávněné na základě oprávněnou udělené plné moci, čímž došlo k obcházení zákona. V exekučním titulu ujednaná smluvní pokuta nemá stanovenou splatnost. Úvěr nebyl povinnému 1) poskytnut v celé výši z důvodu řady neurčitých zápočtů pohledávek oprávněné.
3/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že oprávněná s povinnými uzavřela dne 20. 11. 2012 notářský zápis, jehož součástí je „dohoda o uznání závazku, jeho splnění a svolení k vykonatelnosti“. Podle notářského zápisu uzavřeli účastníci dne 24. 8. 2011 úvěrovou smlouvu a na tomto smluvním základě měl povinný 1) čerpat částku ve výši 30 000 000 Kč, která mu fakticky nebyla poskytnuta v plné výši, ale pouze v rozsahu 3 626 700 Kč a 14 846 337 Kč, neboť ve výši nečerpaného rozdílu došlo k započtení (smluvnímu či jednostrannému) pohledávek oprávněné vůči povinnému 1), a to z titulu administrativních poplatků, sankčního poplatku, splátek jiných úvěrů, splátek úroků a smluvních pokut.
4/ Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že úvěrová smlouva splňuje zákonné náležitosti podle zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), který nezakazuje zápočty platně provedené jednostranným úkonem oprávněné či dohodou účastníků (s odkazem na důkazy v podobě zápočtů ze dne 24. 8. 2011, 5. 9. 2011, 5. 10. 2011, a ze dne 4. 11. 2011). Povinný 1) „za celé roky“ způsob čerpání úvěru z úvěrové smlouvy nezpochybnil, proti zápočtům dříve „nebrojil“ a při ústním jednání soudu (dne 27. 5. 2016) učinil tvrzení oprávněné, že částka 30 000 000 Kč „byla načerpána“, za nesporné. Započtené pohledávky oprávněné přitom nejsou předmětem exekučního vymáhání, tím je „jistina a úroky od března 2013“. Rozporovaný smluvní úrok nevyžadoval jeho stanovení v procentuální výši a s ohledem na pozici povinného 1) jako zkušeného podnikatele a na dobu trvání kontraktačního procesu rovněž neobstojí námitka, že povinný 1) při uzavírání úvěrové smlouvy jednal v tísni a byl uveden v omyl v důsledku neznalosti výše úrokové sazby.
5/ Exekuční titul označil soud prvního stupně za určitý a srozumitelný krom nevykonatelné smluvní pokuty pro absenci ujednání o splatnosti (v tomto rozsahu soud prvního stupně exekuci zastavil) a v části splátek dluhu, které byly v době sepsání exekučního titulu již splatné. V notářském zápisu jsou „individualizovány“ osoby oprávněného a povinného, vyznačeny jsou právní důvod plnění (rozhodné skutečnosti, na nichž je plnění založeno), předmět plnění, doba plnění a svolení k vykonatelnosti ze strany povinného (povinných). Je přitom nepodstatné, zda povinní uznali dluh podle obch. zák. či podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Z pořadí splátek stanovených exekučním titulem a splátkovým kalendářem, na který exekuční titul odkazuje, nemohlo být pochyb o povinnosti povinných plnit prvních 21 splátek po 480 000 Kč a poslední 22. splátku ve výši 30 480 000 Kč. Ačkoli nebylo možné svolit k vykonatelnosti splátek dluhu splatných před vznikem exekučního titulu, oprávněná se v tomto rozsahu uspokojení pohledávky exekučně nedomáhá.
6/ Soud prvního stupně neuznal námitku povinných ohledně zastupování oprávněné při „sjednání exekučního titulu“ pověřenou členkou dozorčí rady I. S., která v tomto případě nejednala v rozporu s ustanovením §200 odst. 4 obch. zák. (nevykonávala žádnou zde uvedenou funkci) ani proti zájmům oprávněné. K uzavření exekučního titulu (notářského zápisu) byla zmocněnkyně řádně pověřena předsedou představenstva oprávněné a „vykonávala pouze pokyny statutárního orgánu“, který musel být s notářským zápisem „bezesporu předem seznámen“.
7/ Není dán důvod k zastavení exekuce pro existenci řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 24/2014, které bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Exekuce pak není ani nepřiměřená, protože všechny v exekuci vydané exekuční příkazy postihují majetek povinného 1), který se nachází v doposud neskončeném insolvenčním řízení vedeném (od 22. 9. 2014) u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 (a to ve fázi před rozhodnutím o úpadku, přičemž přihlášené pohledávky věřitelů zde přesahují 200 000 000 Kč, z toho přes 140 000 000 Kč přihlásila oprávněná); proti povinnému 1) je dále vedeno několik exekucí, včetně exekucí na Slovensku. Nelze tak spoléhat na uspokojení oprávněné pouze z podílů v obchodních společnostech či z prodeje zbylých (exekučně nepostižených) nemovitých věcí.
8/ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 84 Co 1379/2016-713, sp. zn. 84 Co 1380/2016, k odvolání povinných usnesení soudu prvního stupně ve výrocích VII. a XI. změnil potud, že exekuci co do částky 960 000 Kč zastavil, jinak ve zbylé části těchto výroků, jakož i ve výrocích I., IX. a XII. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, ve výrocích XIV., XV. a XVI usnesení soudu prvního stupně zrušil. V odůvodnění odvolací soud „v zásadě“ odkázal na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil; povinným vyhověl pouze v části týkající se dvou jednorázových zápočtů ze strany oprávněného, které posoudil jako neplatné (s odkazem
na §581 odst. 2 obč. zák. a §359 obch. zák.). Pro nadbytečnost zrušil výroky XIV., XV., a XVI., neboť „o nákladech řízení bude rozhodováno exekutorem v rámci exekuce“.
9/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 1) (tehdy zastoupený Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9) dovoláním v rozsahu všech potvrzujících výroků odvolacího soudu a dále v rozsahu odvolacím soudem zrušených výroků soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení resp. exekuce (ad XIV. až XVI.). Přípustnost dovolání vymezil tvrzením, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, a to:
A/ zda „je pro obcházení zákona dle ustanovení §39 OZ neplatná plná moc, pokud člen dozorčí rady, a to minimálně čtyřikrát, sjedná notářský zápis, jehož předmětem je závazek v hodnotě desítek milionů, neboť tím dochází ze strany člena dozorčí rady k podílu na obchodním vedení společnosti, což je obcházením zákona dle ustanovení §200 odst. 4 obch. zák.“ ;
B/ zda v případě kladné odpovědi na otázku A/ „způsobuje taková neplatnost plné moci i neplatnost sjednaného notářského zápisu“ ;
C/ zda za situace, kdy „jsou v notářském zápisu uvedeny splátky se svolením k vykonatelnosti tak, že jsou uvedeny jen dvě různé výše splátek a uveden počet opakování takových splátek, a že jednotlivé splátky jsou splatné vždy k 20. dni v měsíci a je stanoveno jen datum první (předcházející den sjednání notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti) a poslední splátky, aniž by bylo uvedeno, že jde o chronologické seřazení splátek či bylo konkrétně určeno, v jakém pořadí jsou uvedené dvě různé výše splátek splatné, je takový notářský zápis vykonatelný“ ;
D/ zda „může exekuční soud dovodit splatnost jednotlivých splátek (…) z jiné listiny, než kterou je notářský zápis, který je zároveň jako jediná listina exekučním titulem“ ;
E/ zda za situace, kdy „notářský zápis obsahuje v části svolení k vykonatelnosti podmínku, že dojde-li na straně dlužníka k prodlení s placením kterékoli splátky o více než 30 dní, stává se najednou splatný celý dluh, uvedený v notářském zápise, včetně příslušenství, musí být takové prodlení prokázáno (…) listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem“ , s odkazem na §43 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“);
F/ zda „musí být exekuce zcela zastavena“, jestliže „nedošlo k prokázání skutečnosti“ vymezené v otázce E/, „ačkoli tak mělo být prokázáno způsobem vymezeným“ v otázce E/ ;
G/ zda „je úvěrová smlouva platná, pokud je úrok sjednán pevnou částkou, ale není sjednáno k jaké dlužné jistině je hrazen, pouze je sjednána cílová dlužná jistina“ ;
H/ zda v případě neplatnosti úvěrové smlouvy mohli být povinní v prodlení a mohla být nařízena exekuce podle notářského zápisu .
10/ K předchozím otázkám povinný 1) doplnil otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002), případně která kvůli svým specifikům nebyla doposud Nejvyšším soudem vyřešena, a to:
I/ zda „je (…) notářský zápis vykonatelný (…) ohledně splátek, které byly již splatné nebo byly splatné ke dni sepisu notářského zápisu“ .
11/ Shora uvedené otázky povinný 1) argumentačně přiblížil, zdůraznil-li zejména, že plná moc pro členku dozorčí rady oprávněné Ivanu Suchou, která notářský zápis nejenom podepsala, ale mohla ovlivňovat jeho „podobu“ a mohla odmítnout notářský zápis „uzavřít“, je neplatná pro obcházení zákona, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2737/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006. Uzavření notářského zápisu o „velké finanční částce zajištěné významnou pokutou“ je „zjevně obchodním vedením společnosti“ a hrozí závažnou újmou společnosti. Plná moc pro členku dozorčí rady je v rozporu s nezávislostí funkce dozorčí rady. Zmocněnkyně si rovněž nepočínala s péčí řádného hospodáře, uzavřela-li vadný notářský zápis, u něhož nevykonatelnost smluvní pokuty plyne z judikatury Nejvyššího soudu (např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 3288/2006, na něž soud prvního stupně sám odkázal). V otázkách týkajících se materiální nevykonatelnosti notářského zápisu (pořadí splátek, stanovení úroků) dovolatel poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004 a ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002) a označil usnesení soudů obou stup%nů za nepřezkoumatelná. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
12/ Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž povinná 2) (tehdy zastoupená JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem v Trenčíně – Opatové, Potočná 41/109, Slovenská republika), která přípustnost dovolání vymezila tvrzením, že se odvolací soud při řešení otázky vykonatelnosti notářského zápisu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009,
sp. zn. 20 Cdo 2021/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002,
sp. zn. 20 Cdo 533/2002, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, posoudil-li splatnost splátek, z nichž 14 bylo splatných před uzavřením notářského zápisu a jedna v den jeho podpisu, za platné ujednání. V otázce platnosti úvěrové smlouvy se odvolací soud rovněž odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1733/2010, neboť uvedená smlouva by měla být považována za neplatnou pro absenci podstatného rysu typově pojmenované smlouvy.
13/ Povinný 2) současně představil další otázky, které podle jeho názoru doposud nebyly dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi řešeny, a to:
J/ „ zda je vedlejší účastnictví pojmově vyloučeno v exekučním řízení“, a
K/ „zda je možné po vznesení námitky podjatosti referujícího soudce námitku nepředložit nadřízenému soudu (z důvodu, že tato námitka bude případně řešena v rámci dovolacího řízení) a vyhlásit rozhodnutí “.
14/ Odvolací soud rovněž – podle názoru povinné 2) – nesprávně posoudil neplatnost plné moci, na základě které v zastoupení podepsala notářský zápis členka dozorčí rady oprávněné, platnost sjednání výše úrokových sazeb a otázku přiměřenosti vedení exekuce. Dovolatelka ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení dovolacího soudu zrušil, zároveň navrhla, aby dovolací soud nařídil „odklad vykonatelnosti rozsudku“ odvolacího soudu.
15/ Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání přihlásila k závěrům odvolacího soudu a soudu prvního stupně, který se podrobně vypořádal se všemi námitkami povinných a své závěry řádně odůvodnil, takže odvolací soud mohl na tyto závěry odkázat, a to za situace, kdy odvolání povinných spočívalo na shodných tvrzeních, jak tomu bylo u argumentace před soudem prvního stupně. Odvolací soud se napadeným usnesením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po právní stránce je zcela nepodstatné, zda povinní v notářském zápisu uznali dluh podle obch. zák. či podle obč. zák., neboť je nutné vycházet z učiněného projevu a ten je zcela zřejmý. S ohledem na zachování právní jistoty je namístě považovat uzavřenou smlouvu za smlouvu o úvěru s ohledem na výkladová pravidla podle §266 odst. 1 obch. zák. Exekuční titul uzavírala za oprávněnou členka dozorčí rady, která nejednala proti zájmům oprávněné, „když to byli právě povinní, kteří se zavázali splnit dluh oprávněné“. Zplnomocnění bylo uděleno „přesně a toliko k podpisu notářského zápisu“, k čemuž byla zmocněnkyně řádně pověřena předsedou představenstva oprávněné, vykonávala pouze pokyny statutárního orgánu, který tak musel být s obsahem notářského zápisu předem seznámen. Přiměřenost exekuce byla soudy správně posouzena, je-li „nutno brát zřetel na skutečnost, že exekuční příkazy v dané chvíli představují toliko zajišťovací funkci“. Otázky vedlejšího účastenství a námitky podjatosti referujícího soudce přípustnost dovolání nezakládají.
16/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinných rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že obě posuzovaná dovolání nejsou přípustná (§237 o. s. ř.) vyjma otázky (ne)platnosti plné moci členu dozorčí rady oprávněné společnosti, která v těchto souvislostech sice doposud nebyla dovolacím soudem řešena, avšak dovolání není opodstatněné.
17/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
18/ Jak již bylo shora předznamenáno, judikaturou Nejvyššího soudu interpretované požadavky přípustnosti splňuje pouze otázka předestřená povinným 1) ad A/, na jejímž řešení podmíněně závisí otázka ad B/. Dosavadní neřešení této otázky dovolacím soudem je (nicméně) dáno skutečností, že namítaný střet zájmů člena dozorčí rady obchodní společnosti je bez jakýchkoli pochybností vymezen přímo zákonem, a to negativním a taxativním výčtem §200 odst. 4 obch. zák., podle něhož nesmí být člen dozorčí rady zároveň členem představenstva, prokuristou nebo osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat jménem společnosti. Z toho pro posuzovanou věc plyne, že nezastávala-li členka dozorčí rady žádnou z výše uvedených funkcí v době podpisu plné moci k uzavření notářského zápisu (což ostatně povinný 1/ ani netvrdil), nemohla svým jednáním, pro které byla statutárním orgánem zmocněna (byť opakovaně), citované ustanovení obcházet či být s ním v rozporu. V době vystavení plné moci a jednání zmocněnkyně (uzavření notářského zápisu) účinná právní úprava obch. zák. nebránila (nezakazovala) obchodní společnosti, aby zmocnila jinou osobu (zde členku dozorčí rady) k výkonu určitého úkonu v mezích takového zmocnění, jestliže tímto úkonem zmocněnec naplnil vůli zmocnitele, tj. jednal-li v zájmu obchodní společnosti.
19/ Ze zjištěných skutkových okolností případu a se zřetelem k dovolací argumentaci povinných (zejména povinného 1/) nelze dovozovat rovněž absolutní neplatnost právního úkonu (zkoumaného zastoupení) podle §39 obč. zák. Obecně vzato nemůže jiného zastoupit ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Jestliže mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného reálně existuje rozpor, může zmocnitel namítat relativní neplatnost právního jednání zmocněnce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018). V posuzované věci o takový případ nejde, protože zmocnitel (oprávněná) realizovaný způsob a rozsah zastoupení zmocněnkyní k uzavření exekučního titulu plně akceptoval a kvalitu zastoupení nijak nenapadal či nezpochybňoval (příkladmo netvrdil, že by zmocněnkyně v dané souvislosti překročila meze zastoupení či jednala nekonformně ve vztahu k zájmům zastoupeného).
20/ Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (která byla přijata za účinnosti obč. zák. a je pro posuzovanou věc rozhodná, avšak současně je přiměřeně použitelná i na úpravu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014) musí rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného reálně existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí. Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Dovolací soud dále opakovaně judikoval, že v některých situacích zpravidla není potřebné objasňovat, zda je či není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného (srov. např. právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 2209/2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).
21/ Z hlediska znamenané judikatury dovolacího soudu je pro posouzení notářského zápisu účastníků relevantní, že zmocněnkyně za oprávněnou uzavřela před notářkou - ze své profese odpovídající za formální náležitosti úkonu, na což se zmocněnkyně mohla důvodně spoléhat - zápis, který garantoval pro oprávněnou existenci exekučního titulu a obsahoval projev uznání již vzniklého dluhu a závazky povinných dluh splácet, jakož i způsob zajištění závazku a svolení k vykonatelnosti. Za těchto okolností nevzniká potřeba (důkazně) objasňovat, zda mezi zástupcem a zastoupeným existoval rozpor zájmů, neboť z povahy uzavřeného zápisu k tomuto zkoumání nic nevybízí a povinní netvrdili a netvrdí nic zcela konkrétního, co by uvedenou presumpci vyvracelo (poukaz na výši závazku sám o sobě nic v tomto ohledu neznamená, spíše zájem oprávněné na získání předmětného exekučního titulu posiluje, přičemž zmocněnkyně tomuto zájmu zastupované společnosti svým jednáním plně dostála). V této souvislosti se dovolací soud již nezabýval otázkou ad B), byla-li dovolatelem vázána na výsledek řešení (odlišný od závěru dovolacího soudu) předchozí otázky A).
22/ Otázky ad C) až I) směřují do požadavků zákona na notářský zápis jako na exekuční titul. Nejvyšší soud se ve své ustálené rozhodovací praxi uvedenou problematikou dostatečně zabýval a vysvětlil, že notářský zápis o dohodě se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „notářský řád“) je exekučním titulem podle §40 odst. 1 písm. d) ex. řádu. Exekučním titulem se stává tehdy, obsahuje-li jednak náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech (jednáních) v §62 a násl. notářského řádu a dále, jedná-li se o notářský zápis o dohodě, obsahuje-li dohoda náležitosti stanovené v §71b odst. 2 notářského řádu. Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění a f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5452/2017). Podle notářského zápisu lze nařídit exekuci (výkon rozhodnutí) tehdy, jestliže splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v §62 a násl. notářského řádu, jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu (zpravidla věřitele) s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou (zpravidla dlužníkem), v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění (tj. vylíčeny rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá), předmět plnění (tj. přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (tj. přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1872/2013).
23/ Hlediskem přípustnosti dovolání je z konstantní judikatury zřejmé, že dovolateli předkládané otázky k obsahu notářského zápisu již byly řešeny (dovolatelé se tedy s hlediskem přípustnosti míjí) a odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se napadeným usnesením pohyboval v mezích vytýčených citovanou judikaturou. Ve shodě s rozhodovací praxí dovolacího soudu již byla exekuce soudem prvního stupně zastavena pro smluvní pokutu (nemající ujednanou splatnost) a v části splátek dluhu, které byly v době sepsání exekučního titulu již splatné, takže řešení otázky ad I) koresponduje s dovolatelem označenou judikaturou dovolacího soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005,
sp. zn. 20 Cdo 207/2004, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002).
24) V posuzovaném notářském zápise se svolením k vykonatelnosti byl povinnými uznán závazek (ze specifikované smlouvy o úvěru) ve výši 40 560 000 Kč, k jehož zaplacení účastníci ujednali splátky, a to celkem 22 splátek, z nich 21 splátek ve výši 480 000 Kč a jednu splátku ve výši 30 480 000 Kč, termín první splátky 20. 9. 2011, termín poslední splátky 20. 6. 2013, to vše podle splátkového kalendáře ze dne 5. 11. 2012. Bylo dohodnuto, že v případě prodlení dlužníka „s placením kterékoli splátky o více než 30 dní, stává se splatný celý dluh, uvedený v tomto zápisu, včetně příslušenství, najednou“.
25/ Z uvedeného obsahu notářského zápisu soudy obou stupňů vycházely a jejich závěry nemohou být s judikatorními požadavky na vyznačený důvod plnění, určitosti obsahu a rozsahu předmětu plnění a doby plnění v rozporu za situace, kdy povinní netvrdili a netvrdí, že by se splátkami splatnými po uzavření notářského zápisu či alespoň jednou z nich nebyli po dobu více než 30 dnů v prodlení a že by k okamžiku zahájení exekučního řízení nenastala splatnost celé vymáhané pohledávky (ztráta výhody splátek není podmínkou ve smyslu §43 odst. 1 ex. řádu a byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k notářskému zápisu řešena, čímž povinná 1) nenaplnila k otázkám ad E/ a F/ zvolený předpoklad přípustnosti dovolání - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, uveřejněné pod číslem 41/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němž podaná ústavní stížnost byla rozhodnutím Ústavního soudu
ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 3438/14, odmítnuta). Námitka ohledně splátkového kalendáře (ad D/) a otázky ad C) a E) až H) týkající se jednotlivých splátek a úroků poskytnutého úvěru (ten je předmětem uznaného závazku) tudíž byly odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) vyřešeny ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a oba dovolatelé přípustnost dovolání nevystihli. Pořadí splátek lze výkladem a s přihlédnutím k okolnostem případu bezpečně dovodit, jak to opět v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu soudy obou stupňů učinily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 4357/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019,
sp. zn. 20 Cdo 3387/2018). Analogicky lze k témuž odkázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5452/2017, podle kterého požadavek na vymezení skutečností, na nichž se pohledávka či právní nárok zakládá, neznamená, že tyto skutečnosti musí být v dohodě (zde zahrnuté do notářského zápisu) vylíčeny do všech podrobností.
26/ Odkázal-li povinný 1) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007, které se - byť v obecné rovině - zabývá požadavky na formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu, nejde o odkaz případný, neboť v judikované věci byl exekučním titulem platební rozkaz, nikoli notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, a rozhodnutí proto nezohledňuje specifika posuzovaného exekučního titulu.
27/ Jestliže povinný 1) a povinná 2) napadli dovoláními výroky o náhradě nákladů řízení resp. exekuce, dovolání je v této části nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28/ Podala-li povinná 2) dovolání do výroků usnesení odvolacího soudu, jimž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a exekuci částečně (rovněž ve prospěch povinné 2/) zastavil, pak v tomto rozsahu dovolatelka není oprávněna vzhledem k uvedenému výsledku řízení dovolání podat (viz §243c odst. 1 věta první ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.).
29/ Tvrzení povinné 2), že před odvolacím soudem uplatnila námitku podjatosti „referujícího“ soudce, který tuto námitku nepředložil nadřízenému soudu, sice může představovat důvod dovolání, ale ve formě otázky ad K) k ní nebylo přiřazeno žádné hledisko přípustnosti dovolání. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v napadeném usnesení se odvolací soud k námitce podjatosti vyjádřil; spočívala-li v tom, že dotčený soudce nevyhověl žádosti povinného 1) o odročení jednání, tudíž kritizován byl postup soudce v posuzované věci, nemůže být námitka opodstatněná ve smyslu §14 odst. 4 o. s. ř., jak již v napadeném usnesení správně odvolací soud uvedl. Tvrzení povinného proto nezakládá ani opodstatněné označení vady řízení, ke které dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
30/ Na otázce, zda je v exekučním řízení pojmově vyloučeno vedlejší účastenství (ad J/), napadené usnesení nezávisí, což je zjevné již pouze z paušální formulace této otázky, k níž dovolatelka (opět) nepřipojila hledisko přípustnosti.
31/ Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného 1) podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl a dovolání povinné 2) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení se dovolací soud nezabýval návrhem povinné 2) na odklad „vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1880/2019). Návrh povinné 2) nadto nebyl nijak odůvodněn a napadené usnesení ani není z povahy věci „vykonatelné“; mínila-li dovolatelka navrhnout odklad právní moci usnesení (viz §243 písm. b) o. s. ř.); i v takovém případě by nebyl zřejmý důvod odkladu, neboť z obsahu spisu plyne, že exekučně je postihován majetek povinného 1), který je podřízen neskončenému insolvenčnímu řízení, a exekuci proto nelze provést.
33/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 6. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu