ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2351.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2351/2020-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, proti žalovanému J. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, o určení, že zástavní právo k nemovitostem je promlčené, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 59/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 21 Co 227/2019 – 168, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Samka, advokáta se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 21 Co 227/2019 – 168, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaný, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc při řešení stěžejních otázek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K otázce interpretace právního úkonu je ustálená judikatura Nejvyššího soudu založena na tom, že pomocí výkladu právního úkonu (zde písemné smlouvy) podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba pokusit se o odstranění nejasností způsobených neurčitostí nebo nesrozumitelností. Právní úkon je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 ICdo 75/2016). Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
K otázce promlčení zástavního práva a otázce významu a náležitostí uznání práva Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 123/2008, vyslovil a odůvodnil závěr, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky; v usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1020/2016, dále vyslovil závěr, že k promlčení zástavního práva nepostačuje toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky, nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. V rozsudku ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015, Nejvyšší soud dovodil, že uznání práva je jednostranný, adresný hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák.; uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše.
Pakliže odvolací soud dovodil, že notářský zápis, sepsaný dne 25. 6. 2009 JUDr. Ivanem Houdkem, notářem v Příbrami, pod sp. zn. N 273/2009, NZ 235/2009, neobsahuje obligatorní (a esenciální) náležitost uznání práva ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., a tedy výslovné prohlášení dlužníka o „uznání“, je takový závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to především v tom, že interpretace právního úkonu nemůže nahrazovat již učiněné projevy vůle, jinými slovy, že nemůže právnímu úkonu „vnutit“ takový projev vůle, který v něm vysloveně chybí, tak jak tomu je v tomto případě.
Za této situace potom odkaz žalovaného na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s tímto rozhodnutím; odkaz žalovaného na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, je již zcela nepřípadný, neboť na řešení otázky důkazního břemene není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.
Pokud jde o námitku žalovaného o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího), pak touto žalovaný vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v plném rozsahu“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu