ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4066.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4066/2019-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné EKVITA EURO, a. s. se sídlem v Kladně, Jateční č. 1195, IČO 26156806, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4, proti povinnému J. V., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 EXE 644/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 20 Co 38/2019-127, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku dne 13. 7. 2018, pod č. j. 18 EXE 644/2018-57, pověřil na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 C 46/2017-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 20 Co 55/2018-89, podle ustanovení §43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, JUDr. Jiřího Bulvase, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím a nákladů předchozího řízení ve výši 13 063 Kč a nákladů oprávněného a nákladů exekuce, a to „prodejem zástavy – stavební parcely číslo XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území a obci XY“.
Podáním ze dne 6. 8. 2018 se povinný domáhal, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnil promlčením zástavního práva.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 18 EXE 644/2018-90, rozhodl tak, že:
„I. Exekuce prodejem zástavy, jejímž provedením byl pověřením Okresního soudu v Mělníku
ze dne 13. 7. 2018 č. j. 18 EXE 644/2018-57 pověřen JUDr. Jiří Bulvas, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1, se v části, v níž je vedena k vymožení úroků od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2017 ve výši 1 000 080 Kč, úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 2. 12. 2009 do 19. 8. 2010, z částky 1 900 000 Kč od 20. 8. 2010 do 26. 3. 2012 a z částky 1 000 000 Kč od 20. 7. 2012 do zaplacení, zastavuje.
II. Návrh povinného ze dne 6. 8. 2018 na zastavení exekuce prodejem zástavy, jejímž provedením byl pověřením Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 7. 2018 č. j. 18 EXE 644/2018-57 pověřen JUDr. Jiří Bulvas, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1, se ve zbývajícím rozsahu zamítá.
III. Soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce v části, v níž byla vedena k vymožení
úroků od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2017 ve výši 1 000 080 Kč, úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 2. 12. 2009 do 19. 8. 2010, z částky 1 900 000 Kč od 20. 8. 2010 do 26. 3. 2012 a z částky 1 000 000 Kč od 20. 7. 2012 do zaplacení, nepřiznává.
IV. Oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady řízení vztahující se k části exekuce, v níž byly vymáhány úroky od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2017 ve výši 1 000 080 Kč, úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 2. 12. 2009 do 19. 8. 2010, z částky 1 900 000 Kč od 20. 8. 2010 do 26. 3. 2012 a z částky 1 000 000 Kč od 20. 7. 2012 do zaplacení, ve výši 7 139 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinného.“.
Vyšel ze zjištění, že dne 1. 3. 2007 byla mezi oprávněnou jako věřitelem a B. D. jako obligačním dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce č. 0949/07E, dle níž byly obligačnímu dlužníku poskytnuty prostředky ve výši 1 400 000 Kč a sjednán úrok vevýši 3 % měsíčně za každý měsíc trvání půjčky. Splatnost úroků byla sjednána na 2. 4., 1. 5. a 1. 6. 2007 a splatnost jistiny na 1. 6. 2007. Dodatkem I. uzavřeným dne 9. 3. 2007 byl navýšen předmět půjčky na 2 000 000 Kč. Povinný uzavřel dne 9. 3. 2017 s oprávněnou zástavní smlouvu, kterou zajistil dluh dlužníka z této smlouvy o půjčce ve znění dodatku zástavním právem na nemovitostech ve svém vlastnictví, a to pozemku stavební parcely číslo XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území a obci XY a zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Dne 9. 3. 2007 byl sepsán notářský zápis JUDr. Bohumily Račokové, notářky v Kladně, č. NZ 140/2007. Dodatky uzavřenými mezi dlužníkem a věřitelem byla postupně doplňována splatnost úroků a posunována splatnost jistiny, přičemž povinný potvrdil uzavření dodatků I. až VII., uzavření dodatků VIII. Až XI. nebyl schopen zástupce povinného potvrdit. Oprávněná podala návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, který byl doručen soudu dne 23. 3. 2017, usnesení Okresního soudu v Mělníku o nařízení soudního prodeje zástavy č. j. 4 C 46/2017-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 55/2018-89, nabylo právní moci 4. 5. 2017 (správně 2018). Exekuční návrh v této věci došel soudnímu exekutorovi dne 11. 5. 2018. Z notářského zápisu JUDr. Bohumily Račokové, notářky v Kladně, ze dne 9. 3. 2007, č. NZ 140/2007, soud prvního stupně zjistil, že B. D., povinný, a oprávněná uzavřeli „dohodu o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti“, v níž v Části první (úvodní ustanovení) v odstavci Za prvé shodně prohlásili, že oprávněná jako věřitel a B. D. jako dlužník uzavřeli 1. 3. 2007 smlouvu o půjčce č. 0949/07E, kterou změnili písemným dodatkem I. ze dne 9. 3. 2007, na jejímž základě oprávněná půjčila B. D. finanční prostředky ve výši celkem 2 000 000 Kč s úrokem ve výši 3 % za každý měsíc trvání půjčky z částky 1 400 000 Kč za období od 1. 3. 2007 do 9. 3. 2007 a z částky 2 000 000 Kč počínaje dnem 9. 3. 2007. V Části první v odstavci Za druhé shodně prohlásili, že v uvedené smlouvě o půjčce se její účastníci dohodli mimo jiné tak, že B. D. splatí oprávněné měsíční úroky uvedené v odstavci Za prvé ke dni 2. 4. 2007 za první měsíc trvání půjčky, ke dni 1. 5. 2007 za druhý měsíc trvání půjčky a ke dni 1. 6. 2007 za třetí měsíc trvání půjčky a půjčené peněžní prostředky ke dni 1. 6. 2007. V Části druhé (dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti) v odstavci Za páté B. D., povinný a oprávněná shodně prohlásili, že B. D. ke dni sepsání této dohody nesplatil z půjčených finančních prostředků ve výši 2 000 000 Kč a úroků ničeho. Dále v tomto odstavci B. D. uznal vůči oprávněné dluh uvedený v odstavci Za prvé co do právního důvodu a výše. V odstavci Za šesté se B. D. jako osoba povinná zavázal splatit oprávněné měsíční úrok uvedený v odstavci Za druhé písm. a) za první měsíc trvání půjčky ke dni 2. 4. 2007, za druhý měsíc trvání půjčky ke dni 1. 5. 2007, za třetí měsíc trvání půjčky ke dni 1. 6. 2007 a půjčené finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč ke dni 1. 6. 2007 a oprávněná jako osoba oprávněná tento závazek přijala. V odstavci Za desáté B. D. jako osoba povinná prohlásil, že svoluje k tomu, aby byl tento notářský zápis vykonatelný ohledně všech shora uvedených pohledávek oprávněné vůči B. D. jako osobně povinné vyplývajících z dohody se svolením k vykonatelnosti obsažené v části druhé tohoto notářského zápisu a svoluje k tomu, aby na základě návrhu oprávněné byl tento notářský zápis za účelem vymožení všech pohledávek oprávněné vyplývajících z dohody o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti obsažené v části druhé tohoto notářského zápisu vykonán v rámci výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nebo exekučního řádu, anebo aby byl podle tohoto notářského zápisu oprávněnou jako dražebním věřitelem podán návrh na provedení nedobrovolné dražby podle §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. B. D., jehož dluh ze smlouvy o půjčce č. 0949/07E ve znění Dodatku I byl zástavním právem zajištěn, výslovně v notářském zápise v odstavci Za páté uznal svůj dluh z titulu uvedené smlouvy o půjčce ve znění dodatku přesně vymezený v odstavci Za prvé ve výši 2 000 000 Kč na jistině dluhu, tedy uznal svůj dluh co do důvodu a výše ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., čímž došlo k přetržení promlčení a začala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z obsahu písemného projevu vůle jednoznačně vyplývá též lhůta k plnění, v níž měl být předmětný dluh splněn, do 1. 6. 2007, které si byl dlužník vědom a která byla vymezena již v úvodních ustanoveních notářského zápisu, která se vztahuje jak k procesním dohodám, tak hmotněprávním úkonům obsaženým ve formálně jediném notářském zápise. Poukázal na to, že uvedení lhůty k plnění v odstavci Za druhé v Části první by jinak postrádalo jakýkoli význam, kdy doba plnění jako povinná náležitost dohody dle §71b notářského řádu je vymezena v odstavci Za šesté. Jestliže tedy dlužník uznal dluh do důvodu a výše poté, co jednoznačně konstatoval lhůtu, v níž má být tento jeho dluh splněn, pak je třeba dovodit, že nová desetiletá promlčecí lhůta běží od uplynutí této lhůty ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé za středníkem obč. zák. Desetiletá promlčecí lhůta tedy v případě jistiny dluhu ze smlouvy o půjčce počala běžet 2. 6. 2007 a skončila 2. 6. 2017 (§122 odst. 2 obč. zák.). Vzhledem k výše uvedenému nebyla v době zahájení řízení o soudním prodeji zástavy zástavním právem zajištěná pohledávka na zaplacení jistiny, a tedy ani zástavní právo zajišťující splnění této povinnosti, dle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., promlčeno. V projednávané věci oprávněná podala exekuční návrh dne 11. 5. 2018, týden poté, kdy usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy nabylo právní moci, tedy v přiměřené lhůtě v zahájeném 18 EXE 644/2018 řízení řádně pokračovala, a zástavní právo zajišťující pohledávku na zaplacení jistiny ve výši 1 000 000 Kč tedy není promlčeno a návrh na zastavení exekuce zcela dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 e. ř. v části, v níž je vedena pro její vymožení, jakož i pravomocně přiznané povinnosti k náhradě nákladů, proto není dán. V části, v níž je exekuce vedena prodejem zástavy pro vymožení úroků za období od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2017 ve výši 1 000 080 Kč a úroků z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 2. 12. 2009 do 19. 8. 2010, z částky 1 900 000 Kč od 20. 8. 2010 do 26. 3. 2012 a z částky 1 000 000 Kč od 20. 7. 2012 do zaplacení, soud prvního stupně shledal návrh na zastavení exekuce důvodným, neboť dospěl k závěru, že v době podání návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy bylo právo na ně a zástavní právo jejich splnění zajišťující již promlčeny.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2019, č. j. 20 Co 38/2019-127, rozhodl tak, že:
„I. Usnesení soudního soudu I. stupně se mění v napadeném výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení tak, že se exekuce prodejem zástavy, jejímž provedením byl pověřením Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 7. 2018 č. j. 18 EXE 644/2018-57 pověřen JUDr. Jiří Bulvas, zastavuje zcela.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 13 431 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 541 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.“
Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z notářského zápisu JUDr. Bohumily Račokové, notářky v Kladně, ze dne 9. 3. 2007, č. NZ 140/2007, vyplývá, že v Části druhé v bodu Za páté obligační dlužník uznal dluh co do důvodu a výše s odkazem na identifikaci dluhu v bodu Za prvé, v uznávacím prohlášení však lhůta k plnění uvedena není, a není zde ani odkaz na bod Za šesté, ve kterém je dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, tedy jiný právní úkon dlužníka, který je třeba posuzovat samostatně („viz 20 Cdo 1503/2016“). Z uznání dluhu tak, jak je obsaženo v notářském zápise, nelze dovodit, že by se věřitel s dlužníkem dohodli, že desetiletá promlčecí doba uznání dluhu počne běžet až od 1. 6. 2007, a to i za situace, kdy dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti obsahovala závazek dlužníka zaplatit jistinu dluhu do 1. 6. 2007 . Odvolací soud dospěl k závěru, že desetiletá promlčecí doba od uznání dluhu počala běžet dnem, kdy dlužník uznal svůj dluh co do důvodu a výše, tedy dnem 9. 3. 2007, pohledávka oprávněné se promlčela dnem 9. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že zástavní právo se nemohlo promlčet dříve, než zajištěná pohledávka, k promlčení zástavního práva došlo rovněž dne 9. 3. 2017, neboť oprávněná uplatnila své právo u soudu návrhem na nařízení soudního prodeje zástavy až 23. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že povinný v návrhu na zastavení exekuce prodejem zástavy uplatnil námitku promlčení, odvolací soud jeho návrhu na zastavení exekuce vyhověl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení určité otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena“. Za takovou otázku považuje otázku, „zda v případě, kdy obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je hmotněprávní dohoda o uznání dluhu, přičemž lhůty k plnění uznaného dluhu jsou v notářském zápise uvedeny v jiné části notářského zápisu, lze k těmto lhůtám plnění přihlížet jako k součásti dohody o uznání dluhu (s tím, že se dlužník zavázal uznaný dluh uhradit právě v těchto lhůtách, a proto teprve od uplynutí těchto lhůtě běží promlčecí doba)“. Dle oprávněné je součástí notářského zápisu dohoda o uznání dluhu, jejíž součástí je lhůta k zaplacení, tj. v případě jistiny lhůta 1. 6. 2007. Proto pohledávka oprávněné ve výši 1 000 000 Kč nebyla k okamžiku podání návrhu na povolení prodeje zástavy promlčena, a proto není možno exekuci z důvodu promlčení pohledávky zastavit. Jak uvedl již soud prvního stupně, lhůty k plnění byly uvedeny rovněž v Části první v bodu Za druhé, tedy v úvodních ustanoveních, přičemž dlužník uznával, že svůj dluh je povinen splatit právě v těchto lhůtách – jinak by jejich uvedení postrádalo smysl. Oprávněná má tedy za to, že součástí uznání dluhu v tomto konkrétním případě byla i lhůta k plnění uvedená v Části první v bodu Za druhé notářského zápisu, byť na tuto Část první, bod Za druhé nebylo v Části druhé, bodu Za páté výslovně odkázáno. Krom toho dle oprávněné je nutno i na lhůty plnění uvedené v Části druhé, v bodu Za šesté notářského zápisu, tj. dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, pohlížet jako na lhůty, jež jsou součástí uznání dluhu. Pokud by obsahem notářského zápisu byla pouze a jen procesní dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, bylo by možno respektovat závěr, že takováto procesní dohoda sama o sobě nezakládá hmotněprávní důsledky. V tomto případě je však obsahem notářského zápisu hmotněprávní úkon uznání dluhu, který je, co do termínů splatnosti uznaných dluhů, doplněn v následné části notářského zápisu a dle oprávněné nelze tyto části striktně formalisticky oddělovat. V judikatuře Nejvyššího soudu byly řešeny případy, kdy bylo nutno zkoumat, zda je navrhováno nařízení exekuce na základě dohod o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, které splňují všechny zákonné náležitosti. Nejvyšší soud se opakovaně vyjadřoval k tomu, že na dohodu o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti je nutno pohlížet jako na samostatnou dohodu a je nutno, aby tato dohoda obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, přičemž je přípustné, aby v této dohodě bylo odkazováno i na jiné části notářského zápisu, avšak dle Nejvyššího soudu nelze připustit, aby některé nezbytné části dohody o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti nebyly v předmětné dohodě vůbec obsaženy ani na ně nebylo řádně odkázáno. Nejvyšší soud se však podle oprávněné dosud nezabýval otázkou, zda hmotněprávní dohoda o uznání dluhu může být doplněna dohodou o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti v tom rozsahu, že v této dohodě jsou stanoveny lhůty, ve kterých dlužník uznaný dluh splní. V případě, kdy obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je hmotněprávní dohoda o uznání dluhu, přičemž lhůty k plnění uznaného dluhu jsou v notářském zápise uvedeny v jiné části notářského zápisu – ve zde konkrétně posuzovaném případě jsou stanoveny v části druhé v bodě Za šesté (a současně i v Části první, bodě Za druhé), podle oprávněné je nutno k těmto lhůtám k plnění přihlížet jako k součásti dohody o uznání dluhu s tím, že se dlužník zavázal uznaný dluh uhradit právě v těchto lhůtách (a proto teprve od uplynutí těchto lhůtě běží promlčecí doba). Oprávněná má za to, že při posuzování úkonu uznání dluhu není na místě takovýto přísně formalistický přístup. Dohoda o uznání dluhu obsažená v Notářském zápise je písemná. Tím jsou zákonem (§110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.) stanovené formální požadavky splněny. Lhůta k plnění je pak uvedena v tom samém dokumentu, a to jak v jeho úvodních ustanoveních, tak i v bezprostředně následující části. Je mimo jakoukoli pochybnost, že dlužník svůj dluh z titulu neuhrazené jistiny půjčky uznal a zavázal se jej splnit do 1. 6. 2007. Jakýkoli opačný výklad je přepjatým formalismem nerespektujícím ujednání dlužníka a oprávněné o způsobu a lhůtě úhrady dluhu a v konečném důsledku zasahuje do ústavně garantovaného práva oprávněné na ochranu jejího majetku. Oprávněná k otázce vymezení přípustnosti dovolání tedy rekapituluje, že má za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sice byla řešena otázka, zda dohoda o splnění dluhu se svolením k vykonatelnosti obsažená v notářském zápise může být „doplněna“ jinými dohodami obsaženými v notářském zápise (např. „rozhodnutí NS sp.zn. 20 Cdo 1503/2016“), avšak nebyla řešena otázka, zda součástí hmotněprávní dohody o uznání dluhu obsažené v notářském zápise může být i ujednání o splatnosti dluhu obsažené v úvodních ustanoveních notářského zápisu (před uznáním dluhu) a zejména v následně navazující dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti. Oprávněná navrhla, aby bylo usnesení odvolacího soudu změněno tak, že „se exekuce nezastavuje a usnesení Okresního soudu v Mělníku se v bodě II. potvrzuje a bylo zrušeno ve výrocích II. a III. a o nákladech řízení bylo rozhodnuto dovolacím soudem“, anebo bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 1. 3. 2007 uzavřela oprávněná jako věřitel a B. D. jako dlužník smlouvu o půjčce č. 0949/07E, dle níž byly dlužníku poskytnuty finanční prostředky ve výši 1 400 000 Kč a sjednán úrok ve výši 3 % měsíčně za každý měsíc trvání půjčky. Splatnost úroků byla sjednána na 2. 4., 1. 5. a 1. 6. 2007 a splatnost jistiny na 1. 6. 2007. Dodatkem č. I., uzavřeným dne 9. 3. 2007, byl navýšen předmět půjčky na 2 000 000 Kč. Povinný uzavřel dne 9. 3. 2017 s oprávněnou zástavní smlouvu, kterou zajistil dluh dlužníka z této smlouvy o půjčce ve znění dodatku I. zástavním právem na nemovitostech ve svém vlastnictví a zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Dne 9. 3. 2007 byl sepsán notářský zápis JUDr. Bohumily Račokové, notářky v Kladně, č. NZ 140/2007, obsah tohoto notářského zápisu byl v podstatných bodech reprodukován v předchozí části tohoto odůvodnění. Oprávněná podala dne 23. 3. 2017 návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy nabylo právní moci dne 4. 5. 2018. Exekuční návrh v této věci byl doručen soudnímu exekutorovi dne 11. 5. 2018.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, tak závisí na vyřešení otázky, jaká hlediska jsou významná pro intepretaci písemného právního úkonu (zde notářského zápisu, sepsaného JUDr. Bohumilou Račokovou dne 9. 3. 2007). Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci je třeba otázku promlčení zástavního práva jakož i otázku výkladu právního jednání (úkonu) řešit s ohledem na uvažovaný počátek běhu promlčecí doby (nejpozději ke dni 1. 6. 2007) a ke dni uskutečnění posuzovaného právního úkonu (notářského zápisu ze dne 9. 3. 2007) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do dne 31. 12. 2007, tedy do dne než nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce – dále jen „obč. zák.“ (srov. ustanovení §3036, resp. ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Již v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 123/2008, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky; v usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1020/2016, dále vyslovil závěr, že k promlčení zástavního práva nepostačuje toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky, nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. V rozsudku ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015, Nejvyšší soud dovodil, že uznání práva je jednostranný, adresný hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák.; uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Judikatura je dále zajedno v tom, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby (a to bez ohledu na to, zda jde o uznání práva ze závazku již splatného, nebo nesplatného, nebo dokonce promlčeného), který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, či naposledy usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 795/2017, ve vztahu k otázce významu uznání práva v poměru k ještě nesplatnému závazku potom zejména závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3137/2008 ).
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je dále založena na tom, že pomocí výkladu právního úkonu (zde písemné smlouvy) podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba pokusit se o odstranění nejasností způsobených neurčitostí nebo nesrozumitelností. Právní úkon je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 ICdo 75/2016). Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Dalším principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy ČR taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 a další).
Poměřeno k interpretačním hlediskům, nastíněným výše, by bylo možno akceptovat, závěr odvolacího soudu, že „uznání práva“, obsažené v notářském zápisu, sepsaném notářkou JUDr. Bohumilou Račokovou dne 9. 3. 2007, neobsahuje v té části, která je obsahově notářským zápisem o hmotně právním úkonu (srov. §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007), lhůtu k plnění (srov. ustanovení §110 odst. 1 věta druhá za středníkem obč. zák.), vycházející z teorie povinnosti odděleného posuzování jednotlivých částí notářského zápisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 4/2000), když z hlediska struktury notářského zápisu lze usoudit, že „část druhá, bod Za páté, druhý odstavec“ začíná projevem vůle dlužníka uznat právo a notář tedy sepisuje vůli pouze dlužníka (a nahrazuje jeho písemný projev). Ten končí slovy „…tak i co do jeho právního důvodu“ a tato pasáž skutečně samostatnou lhůtu k plnění ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věta druhá za středníkem obč. zák. neobsahuje. Potom následuje již zápis o společné vůli dlužníka a věřitele o dohodě o závazku dlužníka splnit pohledávku (rozepsanou v bodě „za prvé“ a „za druhé“) a dlužníkově svolení s přímou vykonatelností, tedy zcela odlišného právního úkonu, který má zcela odlišné náležitosti, v souvislosti právě s tímto právním úkonem si museli (společně) dohodnout lhůtu k plnění jako jeho obligatorní náležitost.
Při posuzování obsahu notářského zápisu však nelze bez dalšího ignorovat závěr soudu prvního stupně o tom, že naopak lhůtu k plnění obsahuje, vycházející stejně tak, jako odvolací soud, ze struktury a logiky obsahu jednotlivých částí zápisu a ze závěru, že určité (právně významné) náležitosti mohou být obsaženy i v jiných částech (bodech, kapitolách) notářského zápisu a je tak možno k nim při interpretaci obsahu zápisu přihlédnout (srov. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 12/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 40/2005); objevuje-li se tak lhůta k plnění jak v „části první, bod Za druhé“, tak následně v „části druhé, bod Za šesté“, lze akceptovat i závěr, že vůlí účastníků notářského zápisu (resp. dlužníka p. D.) bylo lhůtu v uznávacím prohlášení převzít z předchozí dohody o splatnosti jistiny půjčky (1. 6. 2007). I takováto vůle jazykovému vyjádření neodporuje a je tak možná. V této souvislosti je třeba poznamenat, že byť, jak bylo zdůrazněno výše, uznání práva je jednostranný, adresný právní úkon dlužníka (a tedy jde o vůli přičitatelnou pouze dlužníku), je možné - protože v této věci notářský zápis z převážné míry obsahuje společná prohlášení věřitele i dlužníka a jeho obsah je nepochybně podřízen ekonomickému zájmu věřitele (na snadné dobytnosti a co nejvyšší „zajištěnosti“ svých pohledávek) - též akceptovat předpoklad, že vůle dlužníka je „ve vleku“ vůle věřitele, kterou tak akceptuje; z uvedeného hlediska je zcela akceptovatelný závěr soudu prvního stupně, že „uvedení lhůty k plnění části první, bod Za druhé by jinak postrádalo jakýkoliv význam, kdy doba plnění jako povinná náležitost dohody dle §71b notářského řádu je vymezena v odstavci Za šesté“.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že jazykovému vyjádření v notářském zápisu, sepsaném notářkou JUDr. Bohumilou Račokovou dne 9. 3. 2007, neodporuje jak vůle dlužníka stanovit v uznávacím prohlášení lhůtu k plnění uznávaného závazku k datu 1. 6. 2007, tak i vůle dlužníka takovou lhůtu nestanovit; pakliže však odvolací soud se přiklonil k jedné z těchto variant, a na jejím podkladě dospěl k závěru o promlčení zástavního práva, aniž by zjišťoval skutečnou vůli dlužníka, resp. okolnosti, za nichž bylo prohlášení učiněno, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu