ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2082.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2082/2020-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) F. K., narozeného XY, b) H. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti žalovaným 1) L. F., narozenému XY, 2) H. F., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 400/689, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 117/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 21 Co 248/2019-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 21 Co 248/2019-148, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 12 C 117/2018-108, uložil žalovaným povinnost „do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku přemístit oplocení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zasahující do pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“, a to „podle vytyčovacího náčrtu M. J. č. 404-63/2016 ze dne 16. 5. 2016“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 21 Co 248/2019-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který odmítl provést některé z důkazů předložených žalovanými v souvislosti s tvrzením o vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. S tímto závěrem odvolacího soudu žalovaní nesouhlasí. Poukazují na to, že soud prvního stupně provedl při jednání konaném 13. 11. 2018 jako důkazy listiny předložené žalovanými po jednání nalézacího soudu konaném 9. 10. 2018, na němž byli žalovaní poučeni o povinnosti doplnit tvrzení o vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a předložit relevantní důkazy. Pokud soud ani na základě takto provedených důkazů neměl rozhodné skutečnosti za prokázané, měl žalované znovu poučit, a nikoliv zamítnout žalobu pro neunesení důkazního břemene. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.“
Namítají také, že nově předloženými důkazy zpochybňovali věrohodnost již provedeného důkazu (vytyčovacího náčrtu), a proto mohly a měly být tyto důkazy provedeny i v odvolacím řízení ve smyslu §205a písm. c) o. s. ř.
Trvají na tom, že nabyli vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vydržením, protože byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tato část pozemku patří. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005.
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že soud prvního stupně měl provést všechny žalovanými předložené důkazy, případně po provedení jen některých z nich znovu žalované poučit ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., nedošlo-li na jejich základě k prokázání sporných tvrzení o vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY:
Podle §101 odst. 1 o. s. ř k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Ustanovení §101 o. s. ř. tak vyjadřuje projednací zásadu a ukládá účastníkům součinnost se soudem, aby se mohl naplnit účel zákona. Je třeba zdůraznit, že podstatou projednací zásady je podíl účastníků na zjišťování skutkového stavu věci, který vychází z jejich dvou základních povinností, tj. povinnost tvrdit soudu všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §120 odst. 1 o. s. ř. ]. S těmito povinnostmi souvisí dva procesní instituty – břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), učinil závěr, že v občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost.
V usnesení ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „tvrdí-li dovolatelka, že splnila svoji povinnost důkazní odkazem na listiny, jak vyplývá z ustálené judikatury, je nutno konstatovat, že účastník je nejprve povinen uvést skutečnosti, které mají být takovým listinným důkazem prokázány. Nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). V dané souvislosti je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, podle něhož povinnost uvést rozhodující skutečnosti žalobce nemůže plnit pouhým odkazem na svá tvrzení obsažená ve spise vedeném v jiné věci. Na skutečnosti vyplývající z listin účastník může sice odkázat, aniž by je blíže popsal, ale jen tehdy, když tyto listiny jsou ohledně skutkových okolností jednoznačné a nelze na jejich základě učinit vícero alternativních skutkových závěrů. V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005).“
Z uvedeného se podává, že aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. To znamená, že nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 953/2004). Pokud soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěje k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena, rozhodne podle pravidel pro dělení břemene tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016). Nesplní-li účastník, kterého tíží povinnost tvrzení, tuto povinnost, je následkem rozhodnutí soudu, které vyzní nepříznivě pro tohoto účastníka řízení.
V posuzované věci soud prvního stupně žalované při jednání konaném dne 9. 10. 2018 podrobně a důkladně poučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. jednak o povinnosti tvrzení a jednak o povinnosti důkazní v souvislosti se sporným vydržením části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY; konkrétně o tom, která tvrzení je třeba v řízení doplnit a uvést k nim příslušné důkazy. K doplnění uvedených tvrzení a označení důkazů stanovil straně žalované lhůtu 15 dnů a rozhodl rovněž o koncentraci řízení ve smyslu §118b o. s. ř.
V souvislosti s tímto poučením žalovaní ve stanovené lhůtě svá tvrzení žádným způsobem nedoplnili, pouze předložili soudu řadu listin, aniž by k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázali na tyto listiny a uvedli, která tvrzení mají být uvedenými listinami prokázána. Soudy nižších stupňů proto uzavřely, že žalovaní nesplnili v souvislosti s namítaným vydržením části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY povinnost tvrzení (i když z důvodu procesní opatrnosti nalézací soud provedl jako důkaz některé listiny předložené žalovanými po jednání konaném dne 9. 10. 2018), a proto nebyla jejich obrana úspěšná a jsou povinni oplocení nacházející se na tomto pozemku odstranit. Takový postup soudů obou stupňů je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Pro projednávanou věc není přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, na který odkazují v dovolání žalovaní. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 619/2011 byla řešena povinnost soudu poučit účastníka řízení za předpokladu, že byly provedeny jím navržené důkazy, kterými však sporné skutečnosti nemohly být prokázány. V poměrech projednávané věci je však rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, založeno na tom, že žalovaní nesplnili samotnou povinnost tvrzení, nikoliv povinnost důkazní. V takovém případě však nebyl povinen soud prvního stupně (a to, i když přečetl z důvodu „procesní opatrnosti“ některé listiny předložené žalovanými po jednání konaném dne 9. 10. 2018) poučit žalované o tom, že těmito důkazy nebyla sporná tvrzení prokázána; podle nalézacích soudů totiž absentovala samotná rozhodná tvrzení.
V této souvislosti není opodstatněná ani námitka, že postup odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. V této souvislosti dovolací soud znovu podotýká, že občanské soudní řízení je založeno na procesní aktivitě účastníků a uplatňuje se v něm zásada dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti řízení. Účastníci mají ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nelze odpovědnost účastníků řízení a procesní aktivitu přenášet na soud, což by bylo v rozporu se shora uvedenými zásadami civilní sporného řízení. Pokud žalovaní nesplnili svou povinnost tvrzení (po důkladném a podrobném poučení ze strany soudu prvního stupně) a z tohoto důvodu je rozhodnutí soudu pro ně nepříznivé, nelze takový postup soudu hodnotit jako rozporný s právem žalovaných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
K námitce, že odvolací soud měl provést podle §205a písm. c) o. s. ř. rovněž důkazy navržené žalovanými v průběhu odvolacího řízení, protože jimi měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně:
V souvislosti s touto námitkou nevymezují žalovaní řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V projednávané věci žalovaní pouze polemizují s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že tento procesní postup měl být jiný [a to takový, že odvolací soud měl podle §205a písm. c) o. s. ř. provést žalovanými navržené důkazy u odvolacího soudu]. Žalovaní však v této souvislosti neformulují žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. V takovém případě však nevymezují řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno v souvislosti s vydržením části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalovaných na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
Rozhodnutí odvolacího soudu není na věcném posouzení právní otázky, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, založeno, protože v souvislosti s touto právní otázkou (i s ohledem na shora uvedené) žalovaní nesplnili (ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně po řádně poskytnutém a podrobném poučení nalézacího soudu) povinnost tvrzení, a tedy neunesli břemeno tvrzení. Pro absenci relevantních tvrzení se tedy soud prvního stupně ani odvolací soud nemohly věcným posouzením námitky vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalovaných zabývat, a proto nemohou ani tyto námitky žalovaných přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu