ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.794.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 794/2020-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobců a) S. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a b) M. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, Dr. Tyrše 56, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 85/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8. 11. 2019, č. j. 15 Co 266/2019-570, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8. 11. 2019, č. j. 15 Co 266/2019-570, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 1 C 85/2017-457, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaného k nemovitým věcem v katastrálním území a obci XY, a to k pozemku par. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, k pozemku par. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a k pozemku par. č. XY, všem zapsaným na LV č. XY vedeném pro uvedené katastrální území Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Nemovité věci uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, a to včetně všech součástí a příslušenství, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, na vypořádací podíl 1 140 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 15 Co 266/2019-570, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaného k nemovitým věcem uvedeným ve výroku soudu prvního stupně zrušil a tyto nemovité věci přikázal do společného jmění manželů žalobce S. H., narozeného XY, a M. H., narozené XY, včetně všech součástí a příslušenství. Současně žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na vypořádací podíl 1 140 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V této věci jde o spor mezi blízkými příbuznými o dům, který jejich společní předkové pořídili proto, aby potomkům zajistili bydlení; ti však spolu nevycházejí natolik, že žádají zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i za cenu toho, že protistraně nezanedbatelně zkomplikují život. Přitom kritéria pro přikázání nemovitosti každé ze stran vyznívají téměř rovnocenně; v takové situaci nelze najít řešení, které by bylo již na první pohled správné a jednoznačné; podlehnuvší strana vždy může poukazovat na skutečnosti svědčící v její prospěch, stejně jako by to činila vítězná strana, pokud by podlehla ona. Tak tomu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bývá často.
Proto se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, na který odkázal odvolací soud, uvádí: „V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. (nyní §1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz §2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, a řadu dalších rozhodnutí). Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků“.
Uvedená právní věta vystihuje přístup Nejvyššího soudu k dovoláním proti rozhodnutím o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Z celé řady dalších rozhodnutí lze odkázat např. na rozsudek ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, ve kterém šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, jehož součástí byl dům.
K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalovaného překvapivé:
Taková námitka nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, i kdyby byla důvodná. Lze přiměřeně vyjít z toho, co uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 689/2009. Přípustnost dovolání nemůže založit výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výtka, že rozsudek odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. totiž přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu. Jde tedy o tvrzenou vadu řízení, ke které by bylo možno přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Již jen na okraj se tak uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pro žalovaného překvapivé. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Tvrzení, že žalovaný na nemovitostech až tak „citově nelpí“, vnesli do řízení žalobci nejpozději v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaný tedy mohl a měl předvídat, že soud se touto otázkou bude zabývat a vznést potřebná tvrzení. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí neznamená, že by soud byl povinen účastníkům v průběhu řízení sdělovat hodnocení provedených důkazů a tvrzení. Pokud jde o instalatérské práce, soud k nim, jak dovolatel uvádí, nepřihlédl; jeho tvrzení, že jimi byl přesto ovlivněn, nemůže nijak založit přípustnost dovolání.
K námitce, že soud na věc nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 539/2001 a 22 Cdo 1450/2015 s tím, že v těchto věcech šlo o vlastnictví studny a o vliv reálného dělení na cenu nemovitostí:
V této souvislosti není vymezen důvod přípustnosti dovolání. Odkaz na tato rozhodnutí není (s výhradou uvedenou níže) případný.
V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu a pozemku. Dovolací soud konstatoval, že skutečnosti tvrzené žalobkyní (mimo jiné že pozemek neužívá přímo žalovaná, která v místě nebydlí, ale její rodiče, žalovaná je podílovou spoluvlastnicí dalších nemovitostí) „lze vzít do úvahy, byť váha každé z nich je jiná (např. to, že pozemek neužívá přímo žalovaná, ale její rodiče, by snad mohlo mít význam v případě, že by ostatní kritéria svědčila stejně oběma stranám)“. Jde o posouzení významu kritérií v konkrétní věci, z rozhodnutí vyplývá jen to, že za určitých okolností lze přihlédnout k tomu, že nemovitost neužívá účastník, ale jeho rodiče.
V rozsudku ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, se uvádí: „Dovolací soud toliko poznamenává, že podle jeho názoru v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku“. Je tomu tak i proto, že určujícími by měly být především materiální zájmy samotného účastníka a nikoli členů jeho rodiny.
K tomu dovolací soud poznamenává, že šlo o situaci, kdy menšinoví spoluvlastníci měli naléhavou bytovou potřebu a většinová spoluvlastnice, která ve spoluvlastněném domě nebydlela, chtěla dům darovat své dceři, která v domě rovněž nebydlela. Ani uvedené kritérium tak nelze absolutizovat a vytrhnout z kontextu celé věci, vždy jde o posouzení individuálních skutečností v jejich souhrnu a vzájemných vazbách. Není to tak, že by zajištění bydlení rodičů účastníka bylo nevýznamné, k tomuto kritériu lze přihlížet. Nicméně v dané věci šlo i o bydlení žalobců, kteří jsou též v seniorním věku; při úvaze, komu dát za této situace přednost, se nejeví aplikace uvedeného závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, zjevně nepřiměřenou.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 539/2001, jde však o zjevnou nesprávnost v psaní (§164 o. s. ř.), správně šlo o věc sp. zn. 22 Cdo 539/2007, která se týká řešeného problému.
Ke tvrzenému rozporu napadeného rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013:
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právní větou zmíněného rozsudku, ve které se uvádí: „Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité“. Dovolatel patrně má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není spravedlivé. Tak tomu není. V dané věci jde o případ, kdy „jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu“ (viz výše zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu). V této věci pak nejde o tak výjimečné skutečnosti, které by byly značně komplikované a netypické; jde vcelku o standartní spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém jsou dány okolnosti svědčící oběma stranám. V takovém případě zpravidla nelze nalézt řešení na první pohled jednoznačně spravedlivé, je třeba hledat řešení, které není zjevně nespravedlivé. A rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nespravedlivé není.
Ke tvrzenému rozporu napadeného rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015:
Dovolatel odkazuje na to, že v tomto rozhodnutí se uvádí: „Ačkoliv právní úprava předpokládá, že má dojít k ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, je třeba s ohledem na právo na respektování rodinného a soukromého života zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.) a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) připustit, že se oprávněné zájmy spoluvlastníka mohou dotýkat i osob blízkých spoluvlastníkovi (např. rodiče nebo rodičů).“ K tomu dovolatel dodává: „Rodiče žalovaného jsou v nejužším možném vztahu se žalovaným a snaha žalovaného zajistit nejen sobě, ale především rodičům bydlení v domě, který pro ně postavil jeho děda, je naprosto legitimní a je na ni nutno nahlížet tak, jako by se jednalo o vlastní potřebu bydlení spoluvlastníka“. Dovolací soud však rozpor s tímto rozhodnutím neshledává.
Není pochyb o tom, že zajištění bydlení rodičům spoluvlastníka je skutečností, ke které je třeba při vypořádání spoluvlastnictví přihlížet, není však skutečností rozhodující, je třeba ji hodnotit ve všech souvislostech věci a s přihlédnutím k dalším kritériím.
Nicméně právní i skutková situace ve věci sp. zn. 22 Cdo 4755/2015 byla jiná než v projednávané věci. Šlo pouze o odklad zrušení spoluvlastnictví, kterým jsou zájmy v řízení podlehnuvší strany dotčeny podstatně méně, než v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. A zcela jiná byla situace, ve které se ocitla: „Matka účastnic je vysokého věku, má zdravotní potíže, které vyžadují pravidelnou návštěvu asistenční služby, a v domě prožila podstatnou část svého života. Soudy dospěly přitom k závěru, že další bydlení v domě žalované není možné, neboť se matka účastnic nemůže pohybovat do schodů. Za legitimní lze proto považovat, aby matka účastnic po přechodnou dobu (nejdéle však po dva roky) v domě bydlela, než se nalezne jiné přijatelné řešení, jakým způsobem účastnice zajistí své matce péči, tedy zdali ji nakonec nechají bydlet v předmětném domě, či si ji převezme do osobní péče některá z dcer (účastnic), či bude v budoucnu pobývat ve zdravotnickém nebo v sociálním zařízení. Právě potřebu vyřešení základní potřeby bydlení matky obou účastnic při jejím stávajícím pobytu v prostorách dříve dlouhodobě užívaných ve spojení s vysokým věkem a zdravotními obtížemi úměrnými věku, u kterých zjevně nelze očekávat s postupem času žádné zlepšení, lze podle Nejvyššího soudu považovat v daném individuálním případě za důvod pro to, aby bylo časově odloženo zrušení spoluvlastnictví“. Jde tedy o jiné situace s jiným řešením.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel pak tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ani zde není dovolání přípustné. Má jít o následující otázky:
- Lze v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při přikázání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků při úvaze o účelném využití nemovitostí pominout právo na bydlení nejbližších příbuzných (rodičů) toho ze spoluvlastníků, který nemovitost pozbývá, za situace, kdy nikdo z nich nemá jinou možnost bydlení, všichni v nemovitosti prakticky celý život žijí a jinou možnost bydlení nemají?
Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že další bydlení rodičů žalobce není nezajištěné, a uvedl: „Jestliže soud I. stupně připustil možnost, že žalobci by mohli bydlet v nemovitosti, kterou nyní vlastní jejich dcera, je nutno přisvědčit námitce žalobců, že stejnou možnost mají i rodiče žalovaného, jelikož jak jejich syn, tak i dcera vlastní nemovitosti, v nichž by mohli bydlet. Jakkoliv se převod nemovitosti v XY jeví jako účelový, nelze přehlížet, že možnost jiného bydlení je dána nejen na straně žalobců, ale i rodičů žalovaného“. Žalovaný „navíc se má kam odstěhovat, jelikož je vlastníkem rozestavěné stavby, na jejíž dostavbu má dostatek finančních prostředků, jak v řízení prokázal. Tyto prostředky, jakož i prostředky, které mu budou vyplaceny na vypořádání podílu, mu zcela nepochybně umožní zajistit bydlení nejen pro sebe, ale i pro své rodiče“.
Z obsahu dovolání se podává, že s těmito skutkovými zjištěními nesouhlasí. Nejvyšší soud však již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Totéž platí pro vymezení přípustnosti dovolání – to musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu.
- Lze v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při přikázání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků nezohlednit skutečnost, že ta strana, která podává žalobu a navrhuje přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, se bezprostředně před podáním žaloby zbavila převodem (darováním dceři) své další nemovitosti vhodné k bydlení v bezprostřední blízkosti?
Takto položená otázka se nevymyká z toho, co Nejvyšší soud opakovaně konstatoval; komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Odvolací soud se uvedenou otázkou zabýval, přihlédl k darování domu dceři žalobců, nicméně jeho úvaha o důsledcích darování pro tuto věc není zjevně nepřiměřená.
Odvolací soud totiž postupoval tak, jako kdyby k darování nedošlo; vyšel z toho, že v uvedené nemovitosti mohou žalobci bydlet přesto, že je nyní vlastní jejich dcera. Konstatoval, že „stejně tak, jako žalobci by mohli bydlet v nemovitosti, kterou nyní vlastní jejich dcera, je nutno přisvědčit námitce žalobců, že stejnou možnost mají i rodiče žalovaného, jelikož jak jejich syn, tak i dcera vlastní nemovitosti, v nichž by mohli bydlet. Jakkoliv se převod nemovitosti v XY jeví jako účelový, nelze přehlížet, že možnost jiného bydlení je dána nejen na straně žalobců, ale i rodičů žalovaného“. Jinak řečeno, soud vycházel z toho, že – navzdory převodu nemovitosti v XY – tam mohou v případě přikázání sporné nemovitosti žalovanému žalobci bydlet. Darováním této nemovitosti se tak pozice žalobců v procesu nijak nezlepšila.
- Lze v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při přikázání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků akcentovat to, že jeden ze spoluvlastníků je výkonem svého povolání (práce, služby) vázán na různá místa, tímto ho při rozhodování znevýhodnit, to vše za stavu, kdy nemá jinou možnost bydlení?
Opět platí to, co bylo uvedeno výše. Jde o skutečnost, kterou je třeba vzít do úvahy, není však rozhodující a vždy záleží na dalších okolnostech věci; nelze tak ohledně ní činit obecně platné judikaturní závěry. Pokud by např. nemovitost neužívala žádná ze stran, ostatní kritéria by vyznívala rovnocenně, pak by to, že nemovitost užívá jen občas ten, koho k tomu nutí výkon povolání v jiném místě, zatímco protistrana závažný důvod k jen občasnému užívání nemá, mohla být relevantní a svědčit v jeho prospěch. O tento stav však nejde. Odvolací soud též učinil skutkové zjištění, že žalobce jinou možnost bydlení má; vlastní rozestavěnou stavbu a na její dokončení má dostatek prostředků. Tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu a nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu