ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1688.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1688/2019-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem v Bratčicích č. 137, PSČ 664 67, proti žalované Lersen CZ s.r.o. , se sídlem v Hrádku nad Nisou, Oldřichovská 831, PSČ 463 34, IČO 25480596, zastoupené JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, PSČ 460 01, o zaplacení částky 121 238 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 19/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2018, č. j. 30 Co 218/2018-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 599 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta, se sídlem v Bratčicích č. 137, PSČ 664 67.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 23 Cdo 19/2018-55, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 121 238 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 22. 9. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 12. 2018, č. j. 30 Co 218/2018-92, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 23 C19/2018-55, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 121 238 Kč s ročním úrokem prodlení z této částky ve výši 8,05 % ode dne 22. 9. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že jej podává z důvodů stanovených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), načež toto ustanovení citovala.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas s posouzením věci odvolacím soudem a odkázala na provedený důkaz zprostředkovatelskou smlouvou, kde je podle jejího názoru v čl. II – výše provize bod 5 stanovena podmínka pro výpočet provize. Žalovaná konkrétně namítá, že musí být vycházeno z přesného jazykového vyjádření, které je zcela srozumitelně bez jakýchkoliv pochybností vyjádřeno v čl. II bod 5 smlouvy. Načež předesílá svůj názor na to, co je zcela jasně stanoveno v předmětné smlouvě ve spojení s přílohou k této smlouvě. Podle žalované jazykové vyjádření v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě zcela jasně specifikuje vůli k případnému vyplácení bonusu ve výši 1 %, a to z částky, která přesahuje limitní výši.
Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99, podle kterého nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými. Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Dále žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, kterým soud vyjádřil, že není možné, aby soud upřednostnil tvrzenou vůli účastníka před jazykovým vyjádřením, je-li toto vyjádření obsažené v písemné smlouvě natolik jednoznačné, že nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka usuzovat na jiný obsah právního úkonu.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu včetně přílohy č. 1 k této smlouvě, ze kterých ve vzájemné souvislosti lze zcela nepochybně odvodit vůli účastníků, zejména vůli žalované jako zájemce ze zprostředkovatelské smlouvy k vyplacení bonusového nároku, a to pouze z částky, resp. z obratu, který přesahuje limitní výši 9 000 000 Kč.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání by mělo být odmítnuto nebo zamítnuto. Žalobce následně citoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž je podle jeho názoru napadené rozhodnutí v souladu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalované není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webových stránkách). Jinými slovy požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Žalovaná ve svém dovolání výslovně neformulovala žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, současně však ani výslovně nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. má za naplněný. Z obsahu jejího podání lze však dovodit, že žalovaná se dovolává rozporu právního posouzení věci odvolacím soudem s jí citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovanou v dovolání obsažené námitky však představují pouhou polemiku se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, v souvislosti s nimiž žalovaná předesílá svůj pohled na „správné“ řešení věci. Z obsahu dovolání lze pouze dovodit, že dovolatelka namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze provést výklad projevu vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že neexistují žádné pochybnosti o obsahu předmětných smluvních ujednání. Podle odvolacího soudu je ujednání o výpočtu roční provize natolik jasné, že v daném případě není ani třeba zabývat se vůlí účastníků při sepisu smlouvy a její přílohy, pakliže byla jednoznačně vyjádřena v textu obou listin, jejíž interpretace nevnáší žádné pochybnosti o projevu jejich vůle. Odvolací soud tedy neprováděl výklad projevu vůle v rozporu s vyjádřeným jazykovým projevem.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu