ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3437.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3437/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ř. , bytem XY, IČO XY, proti žalované Arca Capital Bohemia, a.s. , se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, IČO 27110265, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 264/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 15 Co 484/2019-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 11. 2. 2020, č. j. 15 Co 484/2019-13, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2019, č. j. 43 C 264/2018-73, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 160 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 160 000 Kč za dobu od 14. 1. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % p.a. a zaplatit náhradu nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na odměnu za celé období trvání smluvního vztahu mezi účastníky, který byl založen smlouvou ze dne 1. 7. 2017 a byl ukončený výpovědí žalované ke dni 31. 12. 2017, a že žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci dosud nezaplacenou sjednanou část odměny ve výši 40 000 Kč měsíčně za měsíce září až prosinec 2017 - společně se zákonným úrokem z prodlení. Odvolací soud konstatoval, že předmětná smlouva, kterou soud prvního stupně správně posoudil jako příkazní smlouvu uzavřenou ve smyslu §2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) obsahuje jednoznačný text bez potřeby použití výkladových pravidel podle §555 a násl. o. z., jak se toho nedůvodně domáhá žalovaná, neboť ze smlouvy jednoznačně vyplývá, že jedinou podmínkou pro nárok žalobce na dohodnutou paušální odměnu ve výši 40 000 Kč měsíčně bylo poskytovat služby žalované v rámci plnění předmětu příkazní smlouvy, bez ohledu na to, zda tyto práce budou vykonávány každý měsíc po dobu trvání příkazní smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem smlouvy podle čl. I. bodu 1 bylo poskytování právních služeb podle pokynů klienta a tuto povinnost žalobce plnil, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, kdy žalobce svým zaměstnancem, koncipientem M. pro žalovanou zpracovával běžnou právní agendu (připravoval se na soudní řízení týkající se neplatnosti převodu části podniku Agrobanky, studoval předpisy, judikaturu, zpracovával interní stanoviska, koncipoval dohodu o ukončení smlouvy) a to podle pokynů žalované. Přihlédl i k tomu, že sama žalovaná uznala, že žalobce ji poskytl blíže neurčené právní služby minimálně v červenci 2017 a zaplatila mu za fakturované služby 2 x 40 000 Kč podle faktur ze dne 8. 8. 2017 a ze dne 23. 8. 2017. Žalovaná se ani nijak nebránila tomu, že pro ni běžnou právní agendu vedl advokátní koncipient žalobce M., a že ji i v následujících měsících fakticky poskytoval právní služby. Pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobce poskytoval v rozhodném období, za něž požaduje odměnu, právní služby jiné společnosti, a to společnosti Serbina Consulting a.s, dříve pod názvem Arca Services a.s., soud vyšel při posouzení této námitky ze zjištění, že žalovaná byla až do února 2018 jediným akcionářem této společnosti, a že k zastupování této společnosti žalobcem před soudem po 1. 7. 2017 musela dát pokyn žalovaná, což svědčí o tom, že na pokyn žalované byla poskytnuta právní služba žalobcem v podobě převzetí a přípravy zastoupení této společnosti. Poskytování právních služeb žalobcem tak bylo v souladu s předmětem smlouvy – poskytovat právní služby podle pokynu žalované. Namítala-li žalovaná, že soud prvního stupně neprovedl určité listinné důkazy navržené žalovanou, odvolací soud neshledal její námitku za odůvodněnou, jestliže označené důkazy pouze potvrzovaly nesporná tvrzení účastníků o propojenosti žalované se jmenovanou společností nebo se jednalo o prokázání skutečností, které byly známé soudu z veřejných rejstříků, anebo se v případě návrhu na provedení důkazů svědeckou výpovědí a účastnickou výpovědí jednalo o důkazy, které nemohly přinést nic nového ke zjištěnému skutkovému stavu, který byl dostatečně prokázán dalšími důkazy.
Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním do celého jeho rozsahu. Dovolání považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vzniku nároku mandatáře (příkazníka) na úplatu, když podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1056/2004, 23 Cdo 4901/2010, 32 Odo 303/2005, 23 Cdo 4562/2009, 32 Cdo 3612/2017, 33 Cdo 2994/2016) je podmínkou vzniku nároku mandatáře (příkazníka) na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že žalobce pro žalovanou vykonával předmět smlouvy. Pokud žalobci žalovaná uhradila 80 000 Kč, dovolatelka od počátku poukazovala na důkazy prokazující, že tuto částku zaplatila omylem dvakrát v jednom měsíci. Argumentoval-li žalobce tím, že žalované poskytoval právní služby, zdůraznila, že tyto služby byly poskytovány jiné společnosti a ne žalované. Namítá, že soud k prokázání tvrzení žalobce ve vztahu k faktickému poskytnutí právní služby neprovedl žádné, žalovanou navržené důkazy, když si vystačil pouze s provedením důkazu uzavřenou smlouvou z 1. 7. 2017, fakturami bez jakékoli akceptace žalované, bankovním výpisem a e-mailovou komunikací. Poukazuje na to, že žalovaná nikdy nedala pokyn k zastupování třetí osoby s tím, že odměnu zaplatí žalovaná. Soud však důkazy k prokázání tvrzení žalované, že k poskytnutí žalobcem tvrzené právní služby pro žalovanou nedošlo, neprovedl, zamítl provedení důkazů výslechem K. a svědkyně V. a listinných důkazů, zejména písemnou dohodou o ukončení právního zastoupení ze dne 23. 10. 2017. Tímto postupem došlo podle dovolatelky k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jestliže v řízení a napadeném rozsudku zůstaly tzv. opomenuté důkazy. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu k procesní otázce odmítnutí provedení důkazů a poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4149/2016, 26 Cdo 5408/2014, 32 Cdo 2959/2010, 30 Cdo 1124/2013 a též závěry Ústavního soudu k této otázce. Nesouhlasí ani s hodnocením důkazu – smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 7. 2017. Namítá, že ze smlouvy se nepodává, že by se účastníci dohodli na poskytování právních služeb třetím osobám. Ze smlouvy naopak podle dovolatelky vyplývá, že žalobce se zavázal poskytovat právní služby výlučně „klientovi“, tj. žalované. Pokud odvolací soud založil své závěry a právní posouzení otázky vzniku nároku na odměnu žalobce na udělení pokynu žalovanou k zastupování třetí osoby, je jeho názor podle žalované založen ryze na spekulacích. Dovolatelka má za to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) zatížil řízení vadou a pochybil i v tom, že učinil výklad smluvních ujednání, aniž by použil zákonná výkladová pravidla projevu vůle. Podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3612/2017) přitom platí, že pokud má soud pochybnosti o obsahu smlouvy, je jeho povinností vyložit obsah příslušných smluvních ujednání postupem vyplývajícím z hmotného práva.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolacími námitkami založenými na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že žalobce v průběhu trvání příkazní smlouvy vykonával pro žalovanou právní služby prostřednictvím svého koncipienta, nelze tedy s úspěchem založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ). Z důkazů, které soud prvního stupně provedl, nelze dovodit dovolatelkou tvrzený skutkový závěr, že žalobce v předmětné době neprovedl pro žalovanou žádnou právní službu. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka poukazuje a podle níž podmínkou vzniku nároku mandatáře (příkazníka) na úplatu je jen jím řádně vykonaná činnost, jestliže oba soudy na základě skutkového zjištění (které nepodléhá dovolacímu přezkumu) a sice, že žalobce pro žalovanou poskytoval právní služby na základě pokynů žalované v souladu se sjednaným předmětem smlouvy, shodně dovodily, že za poskytnuté služby žalobci náleží sjednaná paušální odměna. Námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a hodnocení důkazů ohledně poskytnutí právních služeb žalobcem, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak již výše zdůvodněno.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud nedoplnil dokazování označenými důkazy, které s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu označuje za opomenuté důkazy a namítá z tohoto důvodu vadnost řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Odkaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je dovolacím soudem zastáván právní názor, že pokud má soud pochybnosti o obsahu smlouvy, je jeho povinností vyložit obsah příslušných smluvních ujednání podle zákonných ustanovení, je nepatřičný, závěry této judikatury na danou věc nedopadají, neboť v posuzovaném případě soud prvního stupně a ani odvolací soud neměl žádné pochybnosti o obsahu uzavřené smlouvy mezi účastníky, neučinil z tohoto důvodu právní závěr na základě výkladu smlouvy, ale na základě hodnocení provedených důkazů. Uvedená námitka dovolatelky tedy rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4432/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Podala-li dovolatelka dovolání do celého rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, je namístě připomenout, že námitka do rozhodnutí o výši nákladů řízení nemůže podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s ohledem na účinnost tohoto ustanovení (bod 2. čl. II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) založit přípustnost dovolání.
Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu