ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3498.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3498/2019-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. M. se sídlem XY, okres XY, PSČ XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem v Brně, Hoblíkova 562/21, PSČ 613 00, proti žalované PRECHEZA a.s. se sídlem v Přerově, nábř. Dr. Edvarda Beneše 1170/24, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 26872307, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 58/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 84/2018-619, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 25 168 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované, JUDr. Lenky Příkazské, advokátky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud (v pořadí již svým druhým rozhodnutím ve věci) potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č. j. 32 Cm 58/2012-559, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení a o uložení povinnosti zaslat žalobkyni písemnou omluvu v tam uvedeném znění, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu ochrany práv k patentu zapsanému v patentovém rejstříku vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví pod č. 301315.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých je žalobkyně majitelem patentu se šestnácti patentovými nároky a názvem „Katalytická struktura TiO2 pro katalytické procesy do 1 000° C a způsob její výroby“ s právem přednosti od 21. 2. 2008, původci jsou J. P. junior a senior. Návrh žalované na zrušení tohoto patentu byl Úřadem průmyslového vlastnictví pravomocně zamítnut. Na základě hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, včetně ústavního znaleckého posudku, a výslechů znalců (resp. zpracovatelů ústavního znaleckého posudku), soudy zjistily, že ve stavu techniky dle patentu žalobkyně se množství fosforu v katalytické struktuře výrobku dosáhne přidáním sloučeniny fosforu ve specifikovaném množství, zatímco do výrobků žalované není žádná sloučenina fosforu přidávána, obsah fosforu není při výrobě řízen a výrobky žalované obsahují pouze fosfor, který do něho přešel z výchozí suroviny, přičemž ve výrobcích žalované je vyšší obsah fosforu považován za nežádoucí.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výrobky žalované vzhledem k jejich zjištěnému složení a postupu při výrobě nezasahují do patentu žalobkyně ve smyslu §13 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky procesního práva týkající se obsahových náležitostí rozsudku odvolacího soudu z hlediska jeho přezkoumatelnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud se odůvodnění svého rozhodnutí věnoval v pouhém jednom odstavci, kde chybí ve smyslu §211 o. s. ř. ve spojení s §157 o. s. ř. jakékoliv bližší zdůvodnění a uvedení, jak se jednotlivě i ve vzájemné souvislosti vypořádal s jednotlivými důkazy a proč opřel své rozhodnutí jen a pouze o závěry jednoho znaleckého ústavu. Odvolací soud se dle žalobkyně nevypořádal ani s rozpornými znaleckými posudky ani s námitkou nejasnosti původu vzorků předložených žalovanou ani s dalšími námitkami žalobkyně uvedenými v odvolání. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že nepřijatelná jsou tzv. souborná či souhrnná zjištění soudu, jimiž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, a to ve smyslu závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2492/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 22/2002, popř. v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999 ve věci sp. zn. II. ÚS 94/98. Rozcházejí-li se závěry znaleckých posudků, musí soud podrobně dovodit, proč pokládá závěry jednoho z nich za správné na rozdíl od těch dalších, a vypořádat se i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, jak formulováno zejm. ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 11. 1967 ve věci sp. zn. Prz 36/67, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 ve věci sp. zn. 29 Odo 817/2003 a nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999 ve věci sp. zn. I. ÚS 236/98, ze dne 8. 7. 1999 ve věci sp. zn. III. ÚS 87/99 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 521/05).
Odvolací soud se dle žalobkyně v otázce přesvědčivosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí odchýlil i od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 ve věci sp. zn. 26 Cdo 583/2009 a ze dne 11. 6. 2009 ve věci sp. zn. 33 Cdo 500/2007.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že žalobkyně ve svém dovolání nevymezila podmínky přípustnosti ani nevylíčila konkrétní důvody svého dovolání. Z dovolání žalobkyně není ani zřejmé, jakého z omylů při právním posouzení věci se měl odvolací soud dopustit, neoznačila konkrétně, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné, a neuvedla, jak měl odvolací soud určitou otázku posoudit. Podání žalobkyně je tak spíše obecně pojatou rešerší judikatury a odborné literatury. Odvolací soud se navíc od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce náležitostí řádného odůvodnění rozsudku neodchýlil, když odvolací soud stručně nastínil vlastní nosné úvahy dostatečně reflektující odvolací polemiku žalobkyně stran hodnocení důkazů. Žalobkyně tak klade nepřiměřené požadavky na obsáhlost argumentace napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přehlíží, že se jedná o rozhodnutí odvolací instance, navíc již druhé v dané věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení věci (a to i co do vyložení skutkových zjištění, na která odvolací soud aplikoval příslušnou právní normu) zakládá přípustnost (i důvodnost) dovolání proti takovému rozhodnutí, neboť v takovém případě je dovolacímu soudu upřena možnost případného věcného přezkumu napadeného rozhodnutí (na podkladě dovolatelem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání), a v dovolacím řízení takový nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu napravit nelze. Proto jediným procesním vyústěním této situace je vydání kasačního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 a ze dne 14. 12. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3119/2016).
Otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 989/08 a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 ve věci sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 či ze dne 28. 2. 2019 ve věci sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 ve věci sp. zn. 33 Odo 428/2003 a ze dne 17. 10. 2008 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
Zároveň ze stávající úpravy dovolání vyplývá, že samotnou správnost skutkových zjištění soudů, stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci lze uzavřít, že žalobkyně svoji formulovanou otázku procesního práva týkající se obsahových náležitostí rozsudku odvolacího soudu (resp. jeho přezkoumatelnosti) vztahuje ke způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků a výslechů znalců (resp. zpracovatelů ústavního znaleckého posudku). Jak však uvedeno shora, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nemůže být žádným způsobem v dovolání napadeno, proto ani případná absence obsahových náležitostí napadeného rozsudku odvolacího soudu stran hodnocení provedených důkazů nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení způsobit nemůže. Jinak řečeno, způsob odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu v dotčené části nikterak nemohl zabránit dovolatelce v řádném uplatnění přípustného dovolacího důvodu, jenž může spočívat výhradně v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože ani případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv žalobkyně v dovolacím řízení, není možné úspěšně dovozovat, že by rozsudek odvolacího soudu bylo možno shledat v dovolacím řízení nepřezkoumatelným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Pouze pro úplnost lze k podmínkám hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem v občanském soudním řízení uvést, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znalecké posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968 ve věci sp. zn. 1 Cz 39/68 , uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 ve věci sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a ze dne 9. 2. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
Soud prvního stupně ve svém (v pořadí druhém) rozsudku v projednávané věci náležitým způsobem vyložil, jak hodnotil provedené důkazy, zejména důkazy znaleckými posudky a důkazy výslechem znalců (resp. zpracovatelů ústavního znaleckého posudku) z hlediska jejich přesvědčivosti, odůvodnění jejich závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy, a rovněž uvedl, z jakých důvodů vyšel při svých skutkových zjištění především ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, včetně závěrů ústavem přibraného konzultanta, a naopak nevzal za přesvědčivé závěry znaleckého posudku předloženého dovolatelkou a původního znaleckého posudku zpracovaného v řízení před soudem prvního stupně. Ztotožnil-li se odvolací soud zcela s hodnocením důkazů provedených před soudem prvního stupně, bylo by nadbytečné (zvláště, nepřistoupil-li odvolací soud k opakování provedených důkazů a nové důkazy nebyly v odvolacím řízení navrhovány), pokud by odvolací soud neodkázal na (z hlediska odvolacího soudu) věcně správné závěry soudu prvního stupně a uváděl cokoli dalšího nad rámec argumentace vyjádřené soudem prvního stupně.
Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Závěrem lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu