ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.846.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 846/2020-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, identifikační číslo osoby 00179906, proti žalovaným 1) I. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupená opatrovníkem Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, a 2) O. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o zaplacení částky 427.001 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 101/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 10. 2019, č. j. 23 Co 283/2019-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ústí nad Orlicí mezitímním rozsudkem ze dne 4. 7. 2019, č. j. 8 C 101/2018-52, rozhodl, že nárok žalobkyně vůči žalované 1) a žalované 2) je dán (výrok I.) a že o výši nároku žalobkyně a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) potvrdil (první výrok) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) jej změnil tak, že žaloba o zaplacení 427.001 Kč s příslušenstvím se zamítá (druhý výrok). Dále rozhodl o tom, že o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (třetí výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 2) náklady řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu druhého výroku rozsudku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v dovolání namítá, že odvolací soud, aniž jakkoli doplnil dokazování, se odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Dle dovolatelky odvolací soud zatížil své rozhodnutí významnou procesní vadou, pokud dospěl ke skutkovému závěru, že nemá prokázáno, že došlo k předání podepsané dohody žalované 2), aniž by přitom zopakoval či doplnil dokazování vztahující se k řešení této otázky. Namítá též, že odvolací soud řádně nepoučil žalobkyni za účelem její procesní obrany a jeho rozhodnutí lze tudíž označit za překvapivé.
Tyto výtky dovolatelky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť žalobkyně jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2660/2017, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5050/2017, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1173/2018).
Jestliže pak dovolatelka předkládá otázku, dle níž „pokud by měla žalovaná 2) za to, že svědkyně B. překračuje při předložení nabídky na uzavření dohody svá oprávnění (a to s ohledem na znění §166 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen ,o. z.‘), bylo by toto překročení následně zhojeno podpisem návrhu dohody ředitelem žalobkyně (a to ve smyslu §440 odst. 1 o. z.), k němuž došlo stejného dne, kdy žalovaná 2) podepsala návrh dohody“, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka ve vztahu k této k této otázce nikterak nespecifikuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, či ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Dovolatelkou předestřenou otázku nadto odvolací soud neřešil; nejedná se o otázku, na jejímž vyřešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu