ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.132.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 132/2020-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti žalovanému 1) M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a žalovanému 2) I. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o vyslovení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 59/2017, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2019, č. j. 61 Co 10/2019-117, takto:
Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 41 C 59/2017-99, zamítl návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka do řízení, neboť není pasivně legitimován.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně změnil dovoláním napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil, aby do řízení na straně žalované jako žalovaný 2) přistoupil I. M. s odůvodněním, že otázka pasivní legitimace takovéhoto účastníka je pro tento procesní postup nerozhodná a výsledky dosavadního řízení přistoupení žalovaného 2) umožňují.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní, v němž shodně, co do přípustnosti, odkázali na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přestavované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3925/2010. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a závěru vyjádřeného v citovaném usnesení dovolacího soudu, se vyslovili pro jeho aplikovatelnost i na právní úpravu odporovatelnosti účinnou od 1. ledna 2014 se závěrem, že žalovaný 2) není ve věci pasivně legitimován. Pro případ, že by se s tím dovolací soud neztotožnil doplnili, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení, neboť tak lze učinit, pouze pokud byl ten, kdo má přistoupit do řízení, věcně legitimován již v době jeho zahájení, což není případ žalovaného 2). Navíc mají za to, že žalobkyně přistoupení navrhla pouze z důvodu nejistoty, kdy nastala rozhodná skutečnost, se kterou je spojen převod obchodního podílu, což je rovněž důvod pro nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007).
Dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní nebo zruší. Připustil-li odvolací soud přistoupení žalovaného 2) do řízení, není žalovaný 1) subjektivně legitimován k podání dovolání proti tomuto rozhodnutí, neboť v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nenastala újma, odstranitelná zásahem dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003; všechna zde i níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 [usnesení odvolacího soudu je ze dne 31. ledna 2019 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“], platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože dovolání žalovaného 2) je strukturálně a formulačně nezdařené, lze z jeho obsahu dovodit, že dovolacímu soudu je k řešení pokládána otázka procesního práva, zda lze připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, aniž by tento byl při zahájení řízení pasivně věcně legitimován, potažmo není pasivně věcně legitimován vůbec s tím, že se odvolací soud od jím citované judikatury při jejím řešení odchýlil (řízení bylo zahájeno 22. února 2017, přičemž k převodu obchodního podílu od toho, kdo s dlužníkem právně jednal a z tohoto jednání nabyl prospěch přímo, došlo až 9. března 2017).
Primární námitka žalovaného 2) opírající se o argumentaci, která ústí v závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2), je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná. Odvolací soud se otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného 2) nezabýval, což uvedl výslovně. Nejedná se o otázku, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a již proto není dovolání pro její řešení podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 5477/2017).
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.
Žalovaný 2) spatřuje nesprávné právní posouzení věci právě v nesprávné aplikaci tohoto ustanovení, když vytýká odvolacímu soudu to, že vyhověl návrhu na připuštění přistoupení žalovaného 2) jako dalšího účastníka řízení, ačkoliv není pasivně věcně legitimován. Tuto jeho výhradu je ale třeba odmítnout. Již v usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 847), které je hojně v rozhodovací činnosti dovolacího soudu citováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, ze dne 22. března 2007, sp. zn. 33 Odo 115/2006, nebo z recentní judikatury např. usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014 a ze dne 6. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 4252/2017), totiž dovolací soud vyslovil názor, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení se soud otázkou jeho věcné legitimace nezabývá. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci. Důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak – po projednání věci
– zamítnutí žaloby. Námitka, že žalovaný 2) není v tomto sporu pasivně věcně legitimován, tedy nemůže být důvodem k tomu, aby jeho přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Při řešení nastolené otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu neodchýlil. Naopak postupoval v souladu s ní.
Výjimku z tohoto pravidla představuje situace obcházení institutu záměny účastníků upraveného v ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. V tom případě soud přistoupení dalšího účastníka do řízení nepřipustí, ovšem ani tehdy není věcná legitimace zkoumána, musí být zřejmá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2007, ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3267/2012, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013). V posuzované věci se však o uvedenou výjimku nejedná. Nejenže v řízení zatím nevyšlo najevo nic, z čeho by vyplývala snaha žalobkyně obejít institut záměny účastníků [není zřejmé (nepochybné), že by dosavadní žalovaný 1) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován], nýbrž žalovaný 2), který dovozuje nedostatek pasivní věcné legitimace účastníka, který má do řízení přistoupit, svou vlastní argumentací toto popírá.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaným 2) konkretizovaná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ve vztahu k posuzované věci přiléhavá. Zcela očividné je to v případě usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3925/2010, které se zabývalo otázkou hmotněprávní a týká se to i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2008, neboť závěry v něm zformulované vycházejí ze situace, kdy v průběhu řízení došlo na straně žalované k přechodu práva, o něž v řízení šlo; předmětem tohoto řízení je vyslovení neúčinnosti právního jednání.
Pro úplnost – vzhledem k formulační totožnosti s dovoláním žalovaného 1) – lze dodat, že nebýt nedostatku jeho subjektivní legitimace, vztahovala by se tato argumentační rovina i na jím podané dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. a žalovaného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu