ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1250.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1250/2019-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce T. Z. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Vančurova 1548, Kladno, proti žalovanému statutární město Liberec , IČO 00262978, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec I – Staré Město, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 89.039 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 255/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2018, č. j. 29 Co 107/2018-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 21 C 255/2013-224, zamítl žalobu na zaplacení 89.039 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 8. 8. 2011 při přejíždění chodníku od domu č. p. XY na vozovku místní komunikace v XY ulici v XY svým vozem XY, RZ XY (dále jen vozidlo) zachytil spodní částí vozidla o nerovnost způsobenou neočekávaným odstraněním povrchové vrstvy chodníku při jeho rekonstrukci. Bezprostředně po kolizi vozidlo se spolujezdkyní I. prohlédl, shledal, že má poškozený podvozek, ale je pojízdné, a odjel jím do místa bydliště v XY. Následujícího dne, 9. 8. 2011, nechal vozidlo prohlédnout v Králově Dvoře v autoservisu XY, jehož je spolumajitelem. Dne 23. 8. 2011 navštívil autorizovaný servis vozidel XY, v němž byly náklady na opravu vozidla při poškození ochranného krytu motoru, výfukového potrubí a katalyzátoru stanoveny částkou 96.630 Kč. Žalovaný proti uplatněnému nároku vznesl námitku promlčení a soud ji shledal důvodnou, neboť žalobce se dozvěděl o škodě, jejím rozsahu a o tom, kdo je vlastníkem chodníku, již dne 9. 8. 2011 a žalobu doručil soudu až 12. 8. 2013, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 29 Co 107/2018-355, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o marném uplynutí dvouleté promlčecí doby před podáním žaloby. Vědomost o vzniku škody, o jejím minimálním rozsahu i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný, však žalobce podle odvolacího soudu nabyl již při škodné události dne 8. 8. 2011, když (dle výpovědi svědkyně I.) auto na místě prohlédl, fotil mobilem a zjistil, že je spodek poškozený. Námitku žalobce, že až z vyjádření autorizovaného servisu XY ze dne 23. 8. 2011 se dozvěděl o rozsahu a výši škody, považoval odvolací soud za nedůvodnou. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2329/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004), podle níž subjektivní promlčecí doba začíná běžet ve chvíli, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž není třeba, aby byla výše škody vyčíslena přesně (např. autorizovaným servisem), ale postačí, že jsou poškozenému známy skutkové okolnosti, na jejichž základě může učinit orientační finanční vyjádření vzniklé majetkové újmy. Stejně tak závěr okresního soudu, že již v den kolize žalobce mohl a měl zjistit, že odpovědným subjektem bude žalovaný, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, či usnesení ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5895/2016.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud se při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a podává je z důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se způsobem, kterým odvolací soud v daném případě aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu k posouzení otázky, kdy se žalobce dozvěděl o existenci a výši škody. Namítá, že o poškození vozidla se sice dozvěděl již dne 8. 8. 2011, avšak o tom, jaký je rozsah poškození vozidla a jaká bude cena opravy, se dozvěděl až z vyjádření autorizovaného servisu dne 23. 8. 2011, podle něhož poškozené díly nebude možno opravit, ale musí se za konkrétní cenu vyměnit. Při prohlídce spodku vozidla v autoservisu XY nemohl rozsah a výši škody odhadnout, neboť byly vidět jen odřeniny a praskliny výfukového potrubí a krytu motoru. Tím, kdo za škodu odpovídá, si také nemohl být již v den poškození zcela jist, neboť jako návštěvník města Liberec nemohl vědět, komu komunikace patří a zda například není Liberec členěn na městské části s vlastní subjektivitou, podobně jako Praha. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se posuzuje věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o škodě „dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit“. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, také neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Takové informace podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (který dovolacímu přezkumu nepodléhá) v dané věci žalobce měl již ke dni 8. 8. 2011.
Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době tedy vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by ve věci úspěšnému žalovanému proti žalobci náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalovanému však v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť ve vyjádření k dovolání jen odkázal na svá vyjádření před soudy prvého a druhého stupně. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu