ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2041.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2041/2020-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně J. V. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému K. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 40/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019, č. j. 91 Co 110/2019-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Kramáře, advokáta se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 1. 2019, č. j. 28 C 40/2018-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu č. XY o velikosti 3+1 s příslušenstvím nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží domu v XY (dále jen „byt“, „předmětný byt“), ze dne 15. 12. 2017, kterou jí dal žalovaný, je neoprávněná (výrok I.), uložil jí povinnost předmětný byt vyklidit ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 91 Co 110/2019-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II. a III. jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že výpovědní důvod podle ustanovení §2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je naplněn a že ve věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by zakládaly rozpor výkonu práva žalovaného s dobrými mravy.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky (oprávněnost výpovědi z nájmu bytu a její rozpor s dobrými mravy) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu.
V rozsudku ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném pod číslem 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ustanovení §2288 odst. 2 písm. a) o. z. je třeba vykládat tak, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je tento výpovědní důvod naplněn bez dalšího a pro účely posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu není významné, jaká je jeho intenzita potřeb bydlení. S ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané (nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v ustanovení §2289 o. z.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena
v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím k osobním poměrům obou účastníků shledal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, není případný, neboť tam vypovídaní nájemci měli (na rozdíl od dovolatelky) neuspokojivé osobní i majetkové poměry.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu