ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2741.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2741/2018-400
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalované S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, PSČ 150 00, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 59/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 338/2016-358, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 338/2016-358, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (datovaného 18. 1. 2012), které žalobci žalovaná (dále jen „společnost“) doručila 27. 1. 2012.
[2] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 23 C 59/2012-229, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 23 C 59/2012-259, zamítl návrh žalobce na určení okamžitého zrušení pracovního poměru (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2014, č. j. 23 C 59/2012-145, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 62 Co 67/2015-187, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku 14. 7. 1997.
2) Žalobce uzavřel se společností 1. 8. 1997 pracovní smlouvu, v níž bylo sjednáno, že bude pro společnost vykonávat závislou práci jako generální ředitel společnosti (dále jen „pracovní smlouva“).
3) V okamžiku uzavření pracovní smlouvy byl žalobce předsedou představenstva společnosti.
4) Společnost doručila žalobci 27. 1. 2012 rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru (datované 18. 1. 2012).
5) Společnost v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezila jeho důvody a uvedla, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
[5] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že činnost, kterou měl žalobce vykonávat na základě pracovní smlouvy, se „překrývala s činností statutárního orgánu.“ Proto – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, a ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 – dovodil, že pracovní smlouva je neplatná (pro rozpor se zákonem).
[6] V návaznosti na to se soud zabýval otázkou, zda má žalobce v poměrech projednávané věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009). Přitom dospěl k závěru, že žalobce na požadovaném určení jednoznačně nemá naléhavý právní zájem, neboť nebyl zaměstnancem společnosti, a tak nemohlo dojít k okamžitému zrušení (neplatně sjednaného) pracovního poměru.
[7] K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 338/2016-358, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně ohledně závěru o neplatnosti pracovní smlouvy (pro rozpor se zákonem). Uvedl, že „náplň práce žalobce jakožto generálního ředitele společnosti byla stejná s činností, kterou žalobce u této společnosti již vykonával (…) coby předseda představenstva,“ a tak mezi žalobcem a společností nemohl vzniknout platný pracovní poměr. Dodal, že nemohl přihlédnout k tvrzení, podle něhož žalobce přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva, neboť jde o „nepřípustnou novotu“, kterou žalobce uplatnil až v odvolacím řízení (před soudem prvního stupně tato skutečnost namítána nebyla).
[9] Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotil také otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce svůj naléhavý právní zájem opírá o tvrzení, že byl jeho případ „široce medializován“, čímž došlo k zásahu do jeho pověsti. Podle mínění odvolacího soudu však pracovněprávní spor „nemůže suplovat žalobu na ochranu osobnosti,“ a tak „není zřejmé, která práva žalobce jsou bez požadovaného určení ohrožena.“
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:
1) je pracovní smlouva neplatná (jen) proto, že má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu (zpravidla obchodní vedení společnosti),
2) je v odvolacím řízení možné přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo před soudem prvního stupně,
3) lze dovodit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, byla-li věc „široce medializována“.
[11] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Za nesprávný označuje dovolatel názor odvolacího soudu, podle něhož je pracovní smlouva neplatná, z důvodu, že se činnost, kterou měl dovolatel vykonávat na základě pracovní smlouvy, shodovala s činností, kterou ve společnosti vykonával jako člen představenstva. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (uveřejněný pod číslem 171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a uvádí, že se s názory prezentovanými v tomto nálezu ztotožňuje.
[13] Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci také proto, že odvolací soud [v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněného pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2010“), ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, a ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 ICdo 30/2014] nepřihlédl ke skutečnosti, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva. Přitom jde o skutečnost, která vyplývá z písemného podání dovolatele datovaného 17. 5. 2013, a zánik funkce je patrný také z výpisu z obchodního rejstříku společnosti, který byl před soudem prvního stupně opakovaně čten k důkazu. Podle mínění dovolatele tedy odvolací soud pochybil, když jako „nepřípustnou novotu“ odmítl vzít v úvahu, že funkce dovolatele jako člena představenstva zanikla před tím, než mu bylo doručeno rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru (v důsledku toho se odvolací soud nezabýval ani otázkou, zda pracovní poměr dovolatele nevznikl konkludentně).
[14] Dovolatel napadá konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3772/2014, a uvádí, že důvody, pro které odvolací soud konstatoval nedostatek jeho naléhavého právního zájmu, neobstojí. Namítá, že „případ byl široce medializován a tvrzené důvody pro okamžité skončení pracovního poměru zasahují do jeho osobní pověsti a značně jej poškozují.“
[15] Společnost ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, a dodává, že dovolací soud nadále setrvává na závěru o nepřípustnosti tzv. souběhu funkcí. Podle společnosti je správný i závěr odvolacího soudu, podle něhož v odvolacím řízení nelze přihlédnout k tomu, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva. Společnost se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a uvádí, že ačkoli „zánik funkce vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, dovolatel na tuto skutečnost žádným způsobem v průběhu soudního řízení neupozornil.“ Za lichou lze podle společnosti považovat také námitku existence naléhavého právního zájmu; tvrzení, podle něhož byla věc „široce medializována“, totiž nemá oporu v provedeném dokazování, a proto k němu nelze přihlížet.
[16] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí první a druhé z dovolatelem formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vydání napadených rozhodnutí).
I. K (ne)platnosti pracovní smlouvy proto, že podle ní má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu.
[17] Z judikatury Nejvyššího soudu se podává:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15).
3) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
4) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.
5) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného §66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
[18] Srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněné pod čísly 35/2019 a 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
[19] Dovolateli tak lze přisvědčit v názoru, že smlouva upravující vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (týkající se činností spadajících do náplně funkce člena představenstva) není neplatná jen proto, že ji účastníci „podřídili“ režimu zákoníku práce. Při formulování opačného závěru sice odvolací soud vycházel z (dřívější) judikatury dovolacího soudu, nicméně ta byla posléze překonána výše citovanými rozsudky velkého senátu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že pracovní smlouva je neplatná (pro rozpor se zákonem) – neboť dovolatel měl podle pracovní smlouvy vykonávat jako zaměstnanec činnosti (práci), jež spadaly do působnosti člena představenstva společnosti – je jeho právní posouzení této právní otázky nesprávné.
II. K tomu, zda je v odvolacím řízení možné přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo před soudem prvního stupně.
[20] Již v R 27/2010 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012, ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 ICdo 30/2014, nebo ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016).
[21] V projednávané věci v průběhu řízení před soudem prvního stupně:
1) Dovolatel ve vyjádření datovaném 17. 5. 2013 (č. l. 31) uvedl, že „současné představenstvo žalované bylo do svých funkcí jmenováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 74 Cm 209/2011-9.“
2) Společnost ve vyjádření datovaném 20. 6. 2013 (č. l. 46) uvedla, že „ke vzniku funkce současných členů představenstva (…) nedošlo kooptací, nýbrž jmenováním na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 74 Cm 209/2011-9,“ a dále doplnila, že „všem členům předchozího představenstva (...) uplynulo funkční období a zanikla jejich funkce, a to již v letech 2006 až 2008.“
3) Na jednání konaném před soudem prvního stupně dne 8. 7. 2013 byl proveden důkaz úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti (č. l. 62).
[22] Z uvedených okolností je zřejmé, že skutečnost, že dovolatel přestal být 19. 7. 2008 členem představenstva společnosti, vyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a proto může být odvolacím důvodem ve smyslu §205a o. s. ř. Odmítl-li k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout s tím, že jde o „nepřípustnou novotu,“ je jeho právní posouzení této otázky nesprávné.
[23] Skutečnost, že dovolatel přestal být členem představenstva společnosti přitom může být právně významná pro posouzení otázky, zda dovolatel a společnost následně konkludentně uzavřeli pracovní smlouvu, či zda šlo pouze o tzv. faktický pracovní poměr (k rozlišování mezi konkludentním uzavřením pracovní smlouvy a tzv. faktickým pracovním poměrem viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2815/2005, ale i rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2029/2009, ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5189/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 10. 10. 2019, sen. zn. 21 ICdo 173/2017, či ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019).
[24] Pokud by totiž dovolatel a společnost uzavřeli (byť konkludentně) pracovní smlouvu, nebylo by nutné zkoumat naléhavý právní zájem dovolatele na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009). Na případy tzv. faktického pracovního poměru naproti tomu nedopadají ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědní doby, apod.; faktický pracovní poměr totiž ve skutečnosti „právně neexistuje“, a tak se ukončuje bezformálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3691/2015, ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2163/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005, či ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016).
[25] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro předčasnost zabýval poslední z dovolatelem formulovaných otázek – zrušil rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[26] Dospěje-li odvolací soud v další fázi řízení k závěru, že mezi žalobcem a dovolatelem šlo (poté, kdy žalobce přestal být členem představenstva společnosti) o tzv. faktický pracovní poměr, neopomene, že i adresát právního úkonu směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru má právo na soudní ochranu prostřednictvím určovací žaloby podle §80 o. s. ř., ačkoliv mezi ním a tím, kdo právní úkon učinil, právně žádný pracovní poměr neexistoval, a sice za předpokladu, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem (k tomu zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005).
[27] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[28] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[29] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu