ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.494.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 494/2019-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně Velké Losiny, s. r. o. , se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, PSČ 788 15, identifikační číslo osoby 28561813, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, o zaplacení 493.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 14/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, co do částky 216.529 Kč s příslušenstvím, odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254, se v prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. co do částky 61.890 Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, a ve druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, ve výroku I. co do částky 61.890 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne 30. 12. 2016 se žalobce domáhá zaplacení částky 493.065 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu §95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017. Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 157 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu §23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle §40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, uložil žalované zaplatit žalobci 278.419 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 214.646 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 3209/2001 oprávněn k výkonu kolektivní správy majetkových práv „výkonných umělců a výrobců zvukově obrazových záznamů podle §95 autorského zákona k dílům hudebním s textem či bez textu a jiným dílům autorským dle uvedené specifikace včetně práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání hudebních děl podle ust. §23 autorského zákona na základě kolektivních a hromadných smluv uzavřených za podmínek ust. §100 a 101 autorského zákona“.
2) Žalovaná jako provozovatelka lázeňských zařízení – skládajících se z lázeňského hotelu Eliška, z lázeňského sanatoria Šárka, z lázeňské vily Gazárka, z wellness hotelu Diana, z lázeňského domu Chaloupka a od září 2015 z vily Eliška II (Božena) – neměla pro období let 2013-2016 s žalobcem uzavřenou smlouvu podle §101 autorského zákona, jež by se týkala provozování televizního vysílání prostřednictvím televizorů.
3) V letech 2013 a 2014 se v domech Eliška, Šárka, Gazárka, Diana a Chaloupka nacházelo celkem 144 televizorů. Od září 2015 k dosavadním lázeňským zařízením přibylo dalších 23 pokojů, jelikož žalovaná otevřela komplex Eliška II (Božena). Při předpokladu, že na každém pokoji vily Eliška II (Božena) byl jeden televizor, se v lázeňských zařízeních v období od září roku 2015 do listopadu roku 2016 nacházelo 167 televizorů.
4) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2013 činila 53,6 %, v roce 2014 činila 62,2 %, v roce 2015 činila 66,5 % a za období od 1. 1. 2016 do 30. 11. 2016 činila 78,3 %.
5) Podle „položky M“ sazebníku vydaného žalobcem účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 měla žalovaná za provozování televizního vysílání žalobci zaplatit odměnu ve výši 33,41 Kč bez DPH za jeden televizor za každý započatý provozovaný kalendářní měsíc. V této částce žalobce již zohlednil průměrnou obsazenost lázeňských zařízení činící 45 % – 79 %. V období od 1. 1. 2015 do 30. 11. 2016 sice žalobce změnil sazebník a zvýšil licenční odměnu, „k faktickému navýšení odměny hrazené uživateli nedošlo a při zvážení průměrné obsazenosti v rozmezí 45 % - 79 % platí podle sazebníku M kolektivního správce žalobce odměna stále ve výši 33,41 Kč“.
6) V rámci celého procesu jednání kolektivních správců bylo za účasti Ministerstva kultury k určení poměru odměn pro nositele práv zastupovaných jednotlivými správci dohodnuto, že na žalobce „připadá 49,5 % ze zákonem stanovené zastropované sazby 50 % koncesionářského poplatku“ ve smyslu §23 autorského zákona. Bylo rovněž dohodnuto, že za polovinu koncesionářského poplatku je třeba považovat 90 Kč, tj. součet koncesionářského poplatku za rozhlasové i televizní vysílání. Podle dohody tak žalobce byl oprávněn vybírat odměnu ve výši 44,55 Kč za jeden televizor za každý započatý provozovaný kalendářní měsíc.
7) Žalovaná žalobci za provozování televizního vysílání za období 2014 až 2016 uhradila částku 32.274 Kč (což odpovídalo 6 Kč měsíčně za televizor), kterou vypočetla na základě vlastního uvážení.
8) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou spolu účastníci jednali intenzivně, a to jak o existenci povinnosti žalované vůbec hradit licenční poplatky za provozování televizního vysílání v jejích ubytovacích pokojích, tak i o možnosti řešit věc dohodou o narovnání a následným uzavřením licenčních smluv.
9) K uzavření licenčních smluv nikdy nedošlo, neboť žalovaná reálně zájem o jejich uzavření neměla. Její požadavky na ustanovení společného zástupce byly vždy podmiňovány, popř. dávány do souvislosti s její představou o výši odměny, kterou byla ochotna uhradit.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona, neboť žalovaná neoprávněně provozovala televizní vysílání na pokojích lázeňských zařízení prostřednictvím televizorů, aniž by se žalobcem uzavřela smlouvu ve smyslu §100 odst. 1 písm. h) a §101 autorského zákona. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, soud uvedl, že právo na provozování rozhlasového nebo televizního vysílání bylo v rozhodném období právem v režimu tzv. quasipovinné kolektivní správy, žalovaná tudíž k provozování televizního vysílání potřebovala licenci udělenou žalobcem.
[5] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předmětem ochrany, soud přihlédl jednak k sazebníku žalobce (respektuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) a jednak k uzavřeným smlouvám s obdobnými provozovateli lázeňských zařízení v daném období a vyšel z toho, že obvyklá odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor.
[6] Soud dovodil, že částka 33,41 Kč uvedená v sazebníku žalobce nepřesahuje zákonný strop ve smyslu §23 autorského zákona a nedosahuje tak maximální výše stanovené zákonodárcem, neboť polovina výše koncesionářského poplatku za rozhlasové a televizní vysílání představuje částku 90 Kč. Soud měl za to, že uplatnil-li žalobce vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení vycházející z licenční odměny ve výši 33,41 Kč, tj. odměny připadající měsíčně pouze na televizor, ač zcela jistě televizor kromě televizního vysílání umožňoval i vysílání rozhlasové, uplatňuje pouze 75 % možné maximální výše odměny (z částky 44,55 Kč za televizor). Soud proto (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14) postup žalobce vůči žalované nepovažoval za „bezohledný, či tvrdý“ ani za „celkově neprozřetelný“.
[7] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud, vycházeje z kritérií uvedených v zákoně a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, postupoval tak, že pro každý rok zvlášť vynásobil počet televizorů na pokojích počtem měsíců v roce a částkou 33,41 Kč. Výslednou částku poté procentuálně snížil o reálnou obsazenost pokojů a výsledek vynásobil dvěma ve smyslu §40 odst. 4 autorského zákona. Soud tak dospěl k závěru, podle něhož žalované za rok 2013 vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 61.890 Kč, za rok 2014 ve výši 71.819 Kč, za rok 2015 ve výši 80.872 Kč a za rok 2016 ve výši 96.112 Kč. Soud následně od výsledné částky za celé období odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 32.274 Kč a dospěl tak ke konečné částce 278.419 Kč.
[8] Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny přitom soud považoval za oprávněný a souladný s dobrými mravy, a to i vzhledem k tomu, že k uzavření licenčních smluv nikdy nedošlo, neboť žalovaná reálně zájem o jejich uzavření neměla.
[9] K námitce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za roky 2013 a 2014 vznesené žalovanou soud uvedl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není podstatná pouze předpokládaná vědomost, ale skutečně prokazatelná vědomost, tedy až konkrétní zjištění žalobce. Podle soudu se přitom žalobce „reálně o všech skutečnostech, ze kterých by mohl dovodit vznik bezdůvodného obohacení, dozvěděl až z dopisu žalované zaslané žalobci v reakci na předžalobní výzvu ze dne 9. 12. 2016, kde v souvislosti s částečnou platbou žalovaná počet pokojů poprvé sděluje. Nárok žalobce tak být promlčen nemůže“.
[10] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. (v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36.298 Kč s příslušenstvím) a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „by bylo nadbytečné, aby se soud prvního stupně a následně i odvolací soud vypořádal s argumentací žalované podrobněji než odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“, a proto při řešení odvolacích námitek žalované toliko odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 56/2016“), rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 a sp. zn. 30 Cdo 698/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5891/2016, a na důvody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 Co 12/2017.
[12] Za nedůvodné měl odvolací soud námitky žalované, podle nichž soud prvního stupně nerespektoval princip proporcionality a nevypořádal se s otázkou obvyklosti odměny, ani námitky, podle nichž žalobce zneužil dominantního postavení, uměle navyšoval zákonný strop, jakož i navyšoval výši plnění o bezdůvodné obohacení za užití autorských děl nositelů práv, které nezastupoval. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce má aktivní věcnou legitimaci, „když žádost žalované ze dne 12. 12. 2016 o ustanovení společného zástupce byla žalovanou uplatněna toliko formálně“.
[13] Co se týče posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, odvolací soud (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4468/2015) měl za to, že žalobcem uplatněný nárok není ani zčásti promlčen, neboť se žalobce „potřebné údaje dověděl až v průběhu řízení“.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36.298 Kč s příslušenstvím) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. nesprávně určeného počátku běhu objektivní promlčecí lhůty,
2. problému nejmenování společného zástupce pro vymáhání bezdůvodného obohacení,
3. problému sazebníku kolektivních správců,
4. problému překračování tzv. zákonného stropu v sazebnících správců,
5. problému přiznávání dvojnásobku bezdůvodného obohacení,
6. problému přemrštěné režijní srážky,
7. problému vymáhání odměn za nezastupované nositele práv a
8. výkladu §23 autorského zákona provedeného Nejvyšším soudem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, či byly dovolacím soudem vyřešeny, „ale je třeba je posoudit jinak“.
[15] Dovolatelka má předně za to, že se odvolací soud měl při řešení otázky, „jak počítat promlčecí lhůtu, která je stanovena objektivně“, odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, a v něm citovaných usnesení. Dovolatelka uvádí, že „pokud byl údajný nárok uplatněn podáním doručeným na soud dne 30. 12. 2016, pak je zřejmé, že v rámci tříleté objektivní promlčecí lhůty je nárok spočívající v užití předmětů ochrany v období 1. 1. 2013 – 30. 12. 2013 promlčen. Nalézací i odvolací soud však objektivní a subjektivní lhůtu nerozlišují a o objektivní lhůtě uvažují, jako by šlo o lhůtu subjektivní, čímž nerespektují ani zákonnou úpravu ani judikaturu dovolacího soudu“. Objektivní promlčecí lhůtu je podle dovolatelky třeba počítat od okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, „tedy vlastním užitím předmětů ochrany, a nikoli až okamžikem, kdy se žalobce nějaké okolnosti dozví“.
[16] Dovolatelka dále namítá, že dopisem ze dne 12. 12. 2016 ve smyslu §101 odst. 11 autorského zákona požádala, aby i v případě vymáhání bezdůvodného obohacení a práva na náhradu škody byl ustanoven společný zástupce. Neustanovil-li žalobce tohoto zástupce, nejednal podle dovolatelky v rámci účelného výkonu kolektivní správy a pouze zvyšoval její náklady řízení, když se následně musela soudit s každým kolektivním správcem zvlášť. Dovolatelka se domnívá, že neustanovení společného zástupce má rovněž za důsledek jednak to, že „aktivní věcnou legitimaci má v takovém případě pouze tento společný zástupce“, a jednak to, že „pokud není jmenován společný zástupce, není možné požadovat dvojnásobek bezdůvodného obohacení dle §100a autorského zákona“.
[17] Podle dovolatelky je namístě „revidovat“ závěr dovolacího soudu přijatý např. v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 či sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, podle něhož je třeba v případě bezlicenčního užití předmětů ochrany vyjít při určení výše odměny výhradně ze sazebníků kolektivního správce. Podle dovolatelky „sazebníky kolektivního správce mohou sloužit jako jeden z podkladů pro určení vyčíslení odměny za bezesmluvní užití předmětů ochrany, nicméně nelze současně ignorovat omezení a podmínky, které autorský zákon ukládá kolektivním správcům ohledně konstrukce výše odměny za užití předmětů ochrany, pokud by tato omezení nebyla kolektivním správcem respektována“. Podle přesvědčení dovolatelky Nejvyšší soud ze svých úvah rovněž vynechává princip proporcionality.
[18] Dovolatelka se též domnívá, že v poměrech projednávané věci byl překročen zákonný strop uvedený v §23 autorského zákona. Soud prvního stupně navíc zákonný strop zvýšil, když (dle dovolatelky nesprávně) sečetl koncesionářský poplatek pro televizní vysílání a pro rozhlasové vysílání. Dovolatelka namítá, že žalobce plnění za provozování rozhlasového vysílání nepožadoval ani netvrdil, že by dovolatelka prostřednictvím televizorů zároveň provozovala rozhlasové vysílání. Rovněž není možné určit odměnu za bezlicenční užití předmětů ochrany podle sazebníků kolektivních správců, pokud součet odměn požadovaných kolektivními správci překračuje tzv. zákonný strop uvedený v §23 autorského zákona, ani není možno ze strany kolektivního správce tuto odměnu žádným způsobem jednostranně zvyšovat o další platby, jako je např. DPH.
[19] Dovolatelka uvádí, že není možné žalobci přiznat dvojnásobek bezdůvodného obohacení ve smyslu §40 odst. 4 autorského zákona a že částka, kterou si žalobce z vybraných odměn ponechává, představuje přemrštěnou režijní srážku.
[20] Do výše odměn vymáhaných kolektivním správcem pak není možné zahrnovat i odměny vymáhané za nositele práv, kteří s ním neuzavřeli žádnou smlouvu o zastoupení, když právní úprava brání tomu, aby kolektivní správce vybrané plnění za tyto nositele práv těmto nositelům práv vyplatil. Dovolatelka uvádí, že je „celý institut tzv. rozšířené kolektivní správy v rozporu s autonomií vůle autora a výkonného umělce, zásadou bezformálnosti autorskoprávní ochrany a jedná se o omezení autorského práva autora a práva výkonného umělce k jeho výkonu. Nositel práva nemůže dokonce v tomto případě účinky hromadné smlouvy vůbec vyloučit“.
[21] Konečně dovolatelka požaduje, aby dovolací soud opětovně posoudil právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda výjimka uvedená v §23 autorského zákona pro zdravotnická zařízení je použitelná pouze na samotné rehabilitační a léčebné úkony.
[22] Dovolatelka v dovolání současně požádala Nejvyšší soud o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) ohledně
– principu proporcionality zmíněného v čl. 10 a čl. 31 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“),
– sankce ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny,
– vymáhání odměn za nezastupované nositele práv.
[23] Jde-li o první okruh předběžných otázek, dovolatelka uvádí, že „princip proporcionality je základním principem, na základě kterého je úprava vztahů mezi nositeli práv a nejrůznějšími skupinami uživatelů předmětů ochrany realizovaná ve směrnici 2001/29/ES“. Jde o porušování principu proporcionality, je-li hotelová sazba uplatňována i na ubytování v rozsahu poskytování komplexní zdravotní služby. Dovolatelka je tak přesvědčena, že odvolací soud princip proporcionality při stanovování výše odměn nerespektuje a vykládá autorský zákon v rozporu se směrnicí 2001/29/ES.
[24] Co se týče druhého okruhu předběžných otázek, dovolatelka odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a. s. , a uvádí, že „jestliže česká právní úprava a její aplikace opřená o již citovaná rozhodnutí dovolacího soudu má znamenat to, že při vydání bezdůvodného obohacení má uživatel předmětů ochrany dvojnásobek ceny, kterou si určí zcela libovolně kolektivní správce, když dle Nejvyššího soudu nemusí vůbec respektovat omezení stanovené autorským zákonem uvedené v §100 odst. 6 autorského zákona, pak je taková právní úprava v rozporu s evropskou legislativou a nelze podle ní postupovat“.
[25] Dovolatelka, odkazujíc dále na odst. 26 preambule, čl. 13 a 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví (dále též jen „směrnice 2004/48/ES“), a čl. 8 směrnice 2001/29/ES, má za to,
že je-li „česká právní úprava konstruována tak, že v případě bezlicenčního užití se má bez dalšího hradit dvojnásobek obvyklé odměny, pak je zřejmé, že tento dvojnásobek je uplatňován jenom jako trest“. Podle dovolatelky dvojnásobek obvyklé odměny „nemá nic společného s tím, aby se žalobci reparovala újma (to lze učinit jednonásobkem obvyklé nebo přiměřené odměny)“, a proto je podle ní aplikace autorského zákona v kolizi s unijním právem, které možnost reparace jako trestu zapovídá.
[26] Konečně dovolatelka v dovolání odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 11. 2016, ve věci C-301/15, Marc Soulier and Sara Doke proti Premier ministre and Ministre de la Culture et de la Communication (dále též jen „C-301/15“), s tím, že „není možné aplikovat rozšířenou kolektivní správu na situace, kdy bez vědomí a nějakého (byť implicitního) souhlasu konstruuje zastoupení tzv. smluvně nezastoupených nositelů práv. Výkon autorských práv na rozmnožování a sdělování předmětů ochrany veřejnosti totiž náleží bez jakýchkoli formalit autorům, nikoli kolektivním správcům. Pokud však právní úprava stanoví jakousi fikci zastoupení a autor se vůbec nemůže rozhodnout o tom, zda hodlá právo na sdělování díla veřejnosti nějak uplatnit, pak to neodpovídá požadavku na neformálnost uplatnění autorských práv“. Podle dovolatelky je pojetí tzv. rozšířené kolektivní správy v rozporu s principy autorskoprávní ochrany, tak jak byly definovány ve směrnici 2001/29/ES a v Bernské úmluvě a uzavírá, že kolektivní správci nemohou v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv.
[27] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[28] Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl.
I. K přípustnosti dovolání ohledně otázek vymezených v bodech 2. až 8.
[29] Dovolání není přípustné pro řešení otázek týkajících se bodu 2., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[30] Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož dovolatelka se žalobcem neuzavřela licenční smlouvu proto, že nebyl ustanoven společný zástupce ve smyslu §101 odst. 11 autorského zákona, nýbrž na závěru, podle něhož žádost žalované ze dne 12. 12. 2016 o ustanovení společného zástupce byla žalovanou uplatněna toliko formálně a žalovaná ve skutečnosti zájem o uzavření licenčních smluv neměla. Za takové situace se výklad §100a a §101 odst. 11 autorského zákona nemůže promítnout v poměrech dovolatelky založených napadeným rozsudkem.
[31] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 3. a 6. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkový závěr, ze kterého soudy nižších stupňů vycházely ve svých rozhodnutích a podle něhož odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předmětem ochrany, odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor.
[32] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[33] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[34] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé odměny nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k odměnám sjednaným ve smlouvách uzavřených s obdobnými provozovateli lázeňských zařízení v daném období.
[35] Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky týkající se bodu 4. Je tomu tak již proto, že v poměrech projednávané věci stanovená odměna ve výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor nepřekračuje jak výši zákonného stropu, která podle soudů obou stupňů představovala částku 90 Kč, tak ani výši zákonného stropu, která má podle dovolatelky představovat částku 67,50 Kč. Jelikož odměna ve výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor nepřevyšuje ani 49,5 % částky 67,50 Kč (tedy výši, která podle dohody kolektivních správců měla připadat na žalobce), nemůže se přezkum těchto otázek promítnout do poměrů dovolatelky založených napadeným rozhodnutím.
[36] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předmětem ochrany, je v souladu s jednoznačným a žádné výkladové obtíže nepřipouštějícím zněním §40 odst. 4 autorského zákona, jakož i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (za všechny srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1334/2018).
[37] Také závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce jakožto kolektivní správce aktivně legitimován zastupovat nositele práv, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které jsou kolektivní správci oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv a již před účinností zákona č. 102/2017 Sb. byli oprávněni domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným provozováním televizního vysílání děl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 698/2017, popř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5891/2016).
[38] Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka výkladu §23 autorského zákona. Závěr odvolacího soudu, podle něhož výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. R 56/2016, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a sp. zn. 30 Cdo 5429/2014). Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od uvedeného závěru ani v projednávané věci.
II. K povinnosti předložit předběžné otázky.
[39] Podle §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
[40] Podle čl. 13 směrnice 2004/48/ES členské státy zajistí, aby příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva, zaplatit nositeli práv náhradu škody odpovídající skutečné újmě, kterou skutečně utrpěl v důsledku porušení práva.
Při stanovení náhrady škody soudní orgány:
a) přihlédnou ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je morální újma způsobená nositeli práv porušovatelem; nebo
b) jako alternativu k písmenu a) mohou ve vhodných případech stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví.
[41] Podle čl. 267 Smlouvy o fungování evropské unie má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.
[42] Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci.
[43] Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità (dále též jen „CILFIT“), v němž Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ),
III. jediné správné použití práva Evropské unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru.
[44] Za situace, kdy právní úprava stanovená v §40 odst. 4 větě druhé autorského zákona musí být v souladu s čl. 13 směrnice 2004/48/ES, je třeba nejprve posoudit, zda existuje k otázkám týkajícím se výkladu těchto ustanovení judikatura Soudního dvora, tj. zda se jedná o acte éclairé .
[45] Odpověď na dovolatelkou předestřené otázky je zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé . Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí předběžných otázek neobrátil.
[46] Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 13 směrnice 2004/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 2017, ve věci C-367/15, Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich , bod 33).
[47] Body 29 až 32 důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k §40 odst. 4 autorského zákona uvádí:
„Směrnice 2004/48/ES obsahuje ustanovení týkající se náhrady škody, resp. způsobu výpočtu její výše. Příslušný článek 13 nerozlišuje mezi škodou (skutečnou či ušlým ziskem), bezdůvodným obohacením či morální újmou a používá pouze pojem „ damages “, přičemž z uvedených kritérií, která mají být brána v úvahu při jejím výpočtu, vyplývá, že může jít o všechny výše uvedené případy. Směrnice zavádí dva možné způsoby výpočtu výše náhrad – buď je náhrada vypočtena na základě uvedených kritérií (nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, neoprávněné zisky porušovatele práva, příp. i jiné než hospodářské důsledky jako např. morální újma) nebo alternativně alespoň ve výši autorské odměny, kterou by porušovatel práva musel zaplatit, kdyby o udělení oprávnění k užití díla řádně požádal.
Stávající ustanovení upravující nárok autora na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení je v návaznosti na výše uvedený článek směrnice doplněno o variantu výpočtu náhrady škody, resp. ušlého zisku, přičemž vychází z obdobné úpravy v §381 obchodního zákoníku.“
[48] Ve světle výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce je oprávněn domáhat se po dovolatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předmětem ochrany.
[49] Jde-li o rozšířenou kolektivní správu, mezinárodní právo právní úpravu tohoto institutu neobsahuje. Jde-li o unijní právo, před přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. 4. 2019, o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES (dále též jen „směrnice 2019/790“), byl institut rozšířené kolektivní správy ve směrnicích Evropské unie zmíněn toliko následovně.
[50] Podle čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. 9. 1993, o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (dále též jen „směrnice 93/83/EHS“), členský stát může stanovit, že kolektivní smlouva mezi organizací pro kolektivní správu a vysílající organizací, týkající se určité kategorie děl, může být rozšířena na nositele práv stejné kategorie, kteří nejsou zastoupeni organizací pro kolektivní správu, pokud:
– sdělení veřejnosti pomocí družice probíhá současně s pozemním vysíláním stejné vysílající organizace a
– nezastoupený nositel práv má kdykoliv možnost vyloučit rozšíření kolektivní smlouvy na své dílo a vykonávat svá práva individuálně, nebo kolektivně.
[51] Podle odst. 17 odůvodnění směrnice 2001/29/ES touto směrnicí nejsou dotčena opatření v členských státech týkající se správy práv například rozšířených kolektivních licencí.
[52] Z odst. 12 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. 2. 2014, o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu, se podává, že přestože se tato směrnice vztahuje na všechny organizace kolektivní správy s výjimkou hlavy III, která se vztahuje pouze na organizace kolektivní správy, jež spravují autorská práva k užití hudebních děl online pro více území, není v rozporu s opatřeními týkajícími se správy práv v členských státech, jako je individuální správa práv, rozšířená působnost smlouvy mezi zastupující organizací kolektivní správy a uživatelem, tj. rozšířené kolektivní licence, povinná kolektivní správa, právní domněnky zastoupení a převod práv na organizaci kolektivní správy.
[53] Z uvedených ustanovení unijního práva vyplývá, že než vstoupila v platnost směrnice 2019/790, byl institut rozšířené kolektivní správy vyjma oblasti upravené ve směrnici 93/83/EHS upraven toliko vnitrostátním zákonodárstvím každého členského státu a nebyl jako takový obsahem práva unijního.
[54] Proto v občanském soudním řízení, jehož předmět se týká samotného posouzení jednotlivých náležitostí institutu rozšířené kolektivní správy, nejsou splněny podmínky pro zahájení řízení před Soudním dvorem o předběžné otázce týkající se výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť pravomoc týkající se legislativního vymezení těchto náležitostí je na základě unijního práva ponechána k dispozici národnímu právu členských států a tuzemské vnitrostátní právo na obsah (některého) ustanovení unijního práva nikterak neodkazuje. V tomto směru tudíž nejde o výklad ustanovení unijního práva ve shora uvedeném smyslu, nýbrž jedná se výhradně o otázku tuzemského vnitrostátního práva tak, jak je obsaženo v autorském zákoně (v tomto směru k pravomoci Soudního dvora v řízení o předběžné otázce srov. např. jeho rozsudky ze dne 19. 3. 1964, ve věci C-75/63, Unger proti Bestuur der Bedrijfsvereniging voor Detailhandel en Ambachten , ze dne 18. 10. 1990, ve věci C-297/88 a C-197/89, Dzodzi proti Belgickému státu , ze dne 21. 12. 1995, ve věci C-307/95, Max Mara Fashion Group S.r.l. proti Ufficio del Registro di Reggio Emilia , a ze dne 7. 11. 2013, ve věci C-313/12, Giuseppa Romeo proti Regione Siciliana , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019).
[55] Nejvyšší soud tak v poměrech projednávané věci bere ve vztahu k unijnímu právu pouze v úvahu, zda tuzemský zákonodárce, jde-li o rozšířenou kolektivní správu, nepřekročil možnosti stanovené čl. 13 směrnice 2004/48/ES z hlediska cílů unijního práva. S přihlédnutím na závěr přijatý výše v odstavcích [46] až [48] má Nejvyšší soud za to, že vzhledem k podobě právní úpravy stanovené v §40 odst. 4 a §101 odst. 9 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, nicméně nevyvstává v tomto směru (tj. ohledně souladu tuzemské právní úpravy s unijním právem) žádná interpretační otázka týkající se unijního práva, jež by nebyla zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora (tzv. výjimka acte éclairé ).
[56] Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že přestože směrnice 2019/790 nemůže mít v poměrech projednávané věci ani nepřímý účinek, neboť dovolatelka provozovala televizní vysílání v době, kdy ještě směrnice nevstoupila v platnost, je právní úprava stanovená v §101 odst. 9 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, jakož i v §97e autorského zákona, ve znění účinném od 20. 4. 2017, zcela v souladu rovněž s čl. 12 této směrnice.
[57] Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jak dovolací soud uvedl již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5891/2016, odkaz dovolatelky na rozsudek Soudního dvora ve věci C-301/15 není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí řešilo specifickou situaci, v níž žalobci byli samotní autoři a jednalo se o prodej tzv. komerčně nedostupných knih, který je ve Francii dotčen zvláštní právní úpravou; z těchto důvodů nelze toto rozhodnutí vztáhnout na nyní projednávanou věc.
[58] Nejvyšší soud není rovněž povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se principu proporcionality zmíněného v čl. 10 a čl. 31 směrnice 2001/29/ES. Dovolatelka se nevyjadřuje důsledně (tedy na základě aplikace konkrétních kritérií) k tomu, proč by soudem stanovená výše bezdůvodného obohacení byla v jejím případě nepřiměřená. Její obecné odkazy na právní předpisy Evropské unie, kde je princip přiměřenosti výslovně zakotven a je také zohledněn v autorském zákoně, nemohly založit jí tvrzený rozpor s právem Evropské unie, který by – za splnění dalších podmínek plynoucích z judikatury Soudního dvora – měl vést k přerušení řízení a k položení předběžných otázek. Tyto dovolatelkou vymezené otázky unijního práva tak nejsou významné (relevantní) pro řešení daného případu, a proto povinnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek CILFIT, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 135/19).
III. K počátku běhu objektivní promlčecí lhůty.
[59] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[60] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §3036 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
[61] Podle §23 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.
[62] Podle §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
[63] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným. Okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017).
2) Bezdůvodné obohacení vzniklé z důvodu neoprávněného užití autorského díla, případně právo na jeho vydání, vzniká postupně den po dni (každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, či sp. zn. 30 Cdo 2191/2017).
[64] Tyto závěry se přitom obdobně prosadí i v poměrech neoprávněného užití uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů.
[65] Napadené rozhodnutí výše popsané judikatorní závěry nerespektuje. Posuzoval-li odvolací soud toliko počátek běhu subjektivní promlčecí doby a nezabýval se tak z hlediska posouzení objektivní promlčecí doby tím, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo ani délkou promlčecí doby (zda byla objektivní promlčecí doba tříletá, či zda se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení a objektivní promlčecí doba byla desetiletá), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž předčasné. Jelikož žalobce podal žalobu dne 30. 12. 2016, není za této situace správný (je přinejmenším předčasný) ani závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobcem uplatněný nárok není promlčen ani za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 (tj. nárok ve výši 61.890 Kč).
[66] Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se bezdůvodného obohacení vzniklého za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 (tj. co do částky 61.890 Kč s příslušenstvím), včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[67] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
[68] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[69] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu