ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1361.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1361/2020-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd (Tyršův dům) 450/40, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 116/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2020, č. j. 22 Co 280/2019-776, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.577,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 4. 2. 2020, č. j. 22 Co 280/2019-776, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 9. 2019, č. j. 12 C 116/2018-700, ve výroku I. ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, částečně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, dále jej ve výroku I. změnil tak, že výše uspokojeného restitučního nároku vydáním náhradních pozemků činí u žalobce a) částku 302.603,60 Kč a u žalobce b) částku 302.603,60 Kč, a v dalším jej v tomto výroku, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, do jejich podílového spoluvlastnictví každému v rozsahu id. ½, potvrdil (výrok II.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 173.403 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37.665 Kč, vše k rukám jejich zástupce (výroky III. a IV.).
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že:
A) odvolací soud „se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když nepřihlédl k tomu, že není možné dovodit oprávněnost žaloby na základě nespokojenosti žalobců se způsobem, který stát určil k vypořádání restitučních nároků, a zároveň, že není možné vycházet i v současnosti z historicky dovozené liknavosti a svévole státu, když je nutné zkoumat skutkový stav, tj. aktivitu žalobců a jejich účast ve veřejných nabídkách, nikoliv v minulosti, ale ke dni vyhlášení rozsudku o nahrazení projevu vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017)“,
B) odvolací soud „se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom směru, že není možné vyhovět nároku žalobců (tj. dovodit liknavost a svévoli žalované) v situaci, kdy žalobci nejsou sami dostatečně aktivní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019)“; k tomu dále poukázala na závěry (v dovolání citované) rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019,
C) „závěry odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené a lze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu podrobit přezkumu v dovolacím řízení, ačkoliv se jedná o zjištění skutková (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019)“, což považuje za otázku, „jež má být posouzena odlišně a současně se jedná o otázku hmotného práva, která doposud nebyla řešena“,
D) „zda se oprávněná osoba účastnila veřejné nabídky s vážnou vůlí a vážným zájmem i v případě konkurence zájmu více osob o totožný pozemek a v souladu s ustanovením §11a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), reagovala s vážnou vůlí na výzvu k navýšení nabídky“, neboť se jedná o vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Dovolatelka s poukazem na §154 odst. 1 o. s. ř. namítá, že obecné soudy by měly „zkoumat aktivitu žalobců ke dni vyhlášení daného rozsudku či nejméně ke dni podání žaloby“ (k tomu opětovně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4926/2017). Dále namítá, že by se Nejvyšší soud měl „vypořádat s otázkou tzv. historické liknavosti, […], aby její dřívější pochybení v podobě liknavosti a svévole nebylo žalované přičitatelné „jednou pro vždy“, ačkoliv se její praxe změnila, a nadále se liknavě či svévolně ve vztahu k oprávněné osobě nechová“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně jejich restitučního nároku (sp. zn. 28 Cdo 366/2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019 a sp. zn. 28 Cdo 4121/2019) a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 uvedli, že v porovnání s předchozími řízeními nedošlo po skutkové stránce k žádným změnám.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalované (které posoudil dle jeho obsahu) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzující části výroku II. o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se touto částí napadeného výroku rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a že proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu - viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
Tento výklad co do své podstaty není dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými osobami, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným výrokem rozsudku nikterak neodchýlil.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry přitom soudy nižších stupňů založily na individuálním a komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a v řízení zjištěných skutečností, z nichž je patrná jak aktivita žalobců a jejich úsilí o uspokojení restitučních nároků zákonem zásadně předpokládaným postupem, tak i pasivita žalované (jejího předchůdce - Fondu), zejména co do kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejné nabídky pozemků (a to i v poměru k hodnotě restitučních nároků žalobců), kdy soudy - jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí - reflektovaly i stav aktuální, nikoliv snad pouze minulý (rozhodnutí není sankcí za „historicky dovozenou liknavost a svévoli státu“, za nějž je dovolatelka považuje, a skutková zjištění neskýtají podklad ani k tomu, aby předchozí aktivitu žalobců bylo možno považovat za postrádající jejich „vážnou vůli a vážný zájem“, jež nebyla vedena snahou o uspokojení nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek pozemků). V neposlední řadě lze poukázat i na skutečnosti týkající se nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců a prodlení s jeho přeceněním (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu - usneseními ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, jež byla vydána v jiných sporech, v nichž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu tehdy posuzovaných věcí (zejm. s ohledem na zjištěnou pasivitu tehdy žalujících oprávněných osob, jež o uspokojení svého nároku dříve dostatečně aktivně neusilovaly). Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, neboť odvolací soud, resp. soudy obou stupňů, v dané věci nevycházely z toho, po jak dlouhou dobu nebyly restituční nároky žalobců uspokojeny, nýbrž z toho, že žalovaná (resp. Fond) své povinnosti vůči nim řádně neplnila, a ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá - oproti projednávané věci - o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala (za dané situace tak v tomto rozhodnutí zmíněná případná historická liknavost Fondu - úzce se pojící s individuálními skutkovými okolnostmi dané věci - nemohla odůvodňovat odčinění přivoděné újmy mimo zákonem předvídaný postup). Další dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v dalších citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Za daného stavu pak napadené rozhodnutí nezávisí ani na dalších dovolatelkou současně nastíněných otázkách, jež předpokládají jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav (nejde o situaci, že by se oprávněné osoby účastnily veřejné nabídky s nedostatkem „vážné vůle a vážného zájmu“, že „žalobci nejsou sami dostatečně aktivní“, a napadené rozhodnutí není založeno ani na předpokladu o „historicky dovozené liknavosti a svévoli státu“ vůči žalobcům). Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), Nejvyšší soud již dříve taktéž akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Napadená část rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v souladu i s dalšími dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019, a ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4121/2019) a ani z tohoto pohledu tedy touto částí rozhodnutí nevybočil odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobců a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatelky), pak tím uplatnila (jí tvrzené) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu