ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2428.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2428/2020-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S. , narozeného XY, bytem XY, a b) J. S. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 260/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 Co 392/2019-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 18 909,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 9. 2019, č. j. 13 C 260/2017-287, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků, jako náhradních k uspokojení nároku žalobců jako oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek, lze-li postup dovolatelky (jejího předchůdce) při uspokojování nároků žalobců označit za liknavý a svévolný. Dále pak dovolatelka zpochybňuje řešení otázky promlčení uplatněného práva na převod náhradního pozemku, event. posouzení jí vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Současně kritizuje i závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce b), s použitím tvrzení o předchozím postoupení nároku (pohledávky) jiné osobě.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za projev libovůle ba až svévole lze pak podle rozhodovací praxe považovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje (ztěžovala) uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s níž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci netrpí, opírá-li se i o zjištění (odvolacím soudem aprobovaná tvrzení), že v rozsahu žalovanou evidované výše nároků se žalobci účastnili i veřejných nabídek, později sami aktivně usilovali o přecenění nároku (bezprostředně poté, kdy zjistily, že je nárok žalovanou nesprávně kvantifikován), k čemuž opatřili i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku a kdy jejich legitimnímu požadavku žalovaná nevyhověla, setrvávajíc na nesprávném ocenění.
Za tohoto stavu odvolacím soudem učiněné závěry (stran liknavosti, libovůle a svévole žalované) nelze označit za nepřiměřené, či právní posouzení za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či Ústavního soudu (s níž je naopak – jak vidno shora – v souladu). K argumentaci dovolatelky, jíž se snad zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách) sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (včetně akcentovaného rozsudku ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019), jež se otázkou liknavosti, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o půdě“), při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již cit. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
Je současně vždy namístě zkoumat, zda vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění); k uvedenému dále srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019, na něž poukázal i odvolací soud).
Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Předestírá-li dovolatelka námitku ohledně nesprávného posouzení otázky aktivní legitimace žalobce b) a rozpornost jím uplatněného nároku s dobrými mravy v projednávané věci, nemůže ani tato argumentace založit přípustnost dovolání, neboť se zakládá na zjevně jiném skutkovém stavu věci, než z jakého vyšel při jejím právním posouzení odvolací soud [tvrdí-li dovolatelka, že smlouvou uzavřenou v roce 2003 došlo k postoupení celého restitučního nároku žalobce b) na třetí osobu, nelze přehlížet, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v posuzovaném případě došlo smlouvu toliko k částečnému postoupení pohledávky žalobce b)], a nejde tak – jak již naznačeno výše – o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4969/2015, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3901/2016).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 313 142 Kč) ve výši 7 664 Kč za každého z žalobců [§7 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 281,88 Kč, tj. celkem 18 909,88 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu