ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2429.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2429/2020-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) H. B. , narozené dne XY, bytem XY, b) K. Č. , narozené dne XY, bytem XY, a c) K. S., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 176/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2020, č. j. 7 Co 1822/2019-498, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň b) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.672,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 13. 3. 2020, č. j. 7 Co 1822/2019-498, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 C 176/2018-427 [jímž - poté, co usnesením ze dne 15. 4. 2019, č. j. 9 C 176/2018-354, mimo jiné připustil, aby do řízení na stranu žalující přistoupily žalobkyně b) a c) na základě jejich návrhu ze dne 9. 4. 2019 - nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, který je ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění), podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví, a to žalobkyně a) ve výši id. ½ a žalobkyň b) a c) každé ve výši id. ¼ (výrok I.), a kterým žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni a) náklady řízení ve výši 33.644 Kč (výrok II.) a žalobkyním b) a c) každé ve výši 19.400 Kč (výrok III. a IV.)] a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.219,08 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami dle §4 zákona o půdě jakožto dědičky po V. Č., zesnulém v roce 2005, že o jeho restitučních nárocích na vydání původních pozemků bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto v letech 1994 až 2002 negativně pro zákonné překážky, že žalobkyni a) svědčí ½ a každé ze žalobkyň b) a c) ¼ zděděného restitučního nároku, že nárok žalobkyně a) dříve evidovaný žalovanou ve výši 130.143 Kč byl částečně uspokojen v letech 2012 - 2015, kdy se zúčastnila veřejných nabídek pozemků, přičemž její zbývající nárok byl poté žalovanou evidován ve výši 57 Kč, že nárok žalobkyň b) a c) žalovaná evidovala v hodnotě 65.071,50 Kč pro každou z nich, že v roce 2018 byla žalobkyně a) žalovanou ve veřejné nabídce pozemků odmítnuta pro nedostatečnou výši nároku, že koncem roku 2018 a v lednu 2019 marně usilovala o přecenění svého nároku z důvodu, že nevydané pozemky byly určeny k zastavění, k čemuž doložila znalecký posudek ze dne 15. 6. 2018, vypracovaný znalkyní doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., o ocenění pozemků odňatých právnímu předchůdci žalobkyň, že neúspěšné byly rovněž snahy žalobkyň b) a c) o přecenění jejich nároků (viz jejich dopisy žalované ze dne 29. 11. 2018 a ze dne 21. 12. 2018 zaslaný žalované společně s označeným znaleckým posudkem) , že pro nedostatečnou výši nároku se žalobkyně b) a c) neúspěšně zúčastnily veřejných nabídek v prosinci 2018 a v březnu 2019, neboť žalovaná jejich přihlášky do veřejných nabídek „zneplatnila“, že žalovaná výzvám žalobkyň o přecenění jejich nároků nevyhověla a že tak částečně učinila až v průběhu tohoto řízení na základě žalobkyní a) předloženého znaleckého posudku ze dne 15. 6. 2018 (při jednání u soudu prvního stupně dne 8. 10. 2019 učinily účastnice nesporným, že výše restitučního nároku žalobkyně a) před jeho částečným vypořádáním činí minimálně 2.003.735,30 Kč a výše restitučního nároku každé ze žalobkyň b) a c) před částečným vypořádáním činí minimálně 1.001.867,63 Kč), a že převodu zemědělského pozemku parc. č. XY (orná půda) v k. ú. XY, který je ve vlastnictví státu, a právo hospodaření k němu vykonává Státní pozemkový úřad, nebrání žádné překážky, přičemž jeho hodnota činí 41.957,05 Kč.
Odvolací soud se na základě takto zjištěného skutkového stavu věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučních nároků žalobkyň liknavě a svévolně, neboť jejich nároky evidovala v nesprávné výši, což mělo za následek, že snaha žalobkyň účastnit se veřejných nabídek pozemků byla žalovanou odmítána právě pro nedostatečnou výši jejich restitučních nároků, přičemž výzvy žalobkyň o přecenění nároků neakceptovala a na svém postoji setrvala i v průběhu tohoto řízení až do října 2019. Žalobkyním tudíž nelze vytýkat nedostatečnou aktivitu, jak žalovaná namítala, neboť žalobkyně se svých nároků nemohly domáhat jinak než žalobou podanou u soudu. Předpoklady výjimečného způsobu uspokojení nároků žalobkyň převodem konkrétního pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví v určených podílech proto měl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za splněné. S námitkou žalované, že žalobkyně požádaly o přecenění restitučních nároků až v roce 2018, se odvolací vypořádal poukazem na to, že tyto žádosti nic nemění na povinnosti žalované evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši. Pakliže hodnota pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nepřesahuje doposud neuspokojenou výši restitučních nároků žalobkyň, je podaná žaloba všech žalobkyň důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázky posouzení údajné liknavosti a svévole vůči žalobkyním b) a c), které v minulosti neprojevovaly žádnou aktivitu zakládající jejich nárok domáhat se vydání požadovaného náhradního pozemku prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle, a nikoli postupem předpokládaným v §11a zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že ve vztahu k žalobkyním b) a c) postupovala liknavě či svévolně, že až do konce roku 2018 tyto žalobkyně nevyvíjely aktivitu ohledně „údajně nesprávného ocenění jejich restitučního nároku“, že aktivitě těchto žalobkyň „domáhat se uspokojení údajně nesprávně oceněného nároku ve veřejných nabídkách nebránila, protože se žádných neúčastnily“, že připojení se k žalobě žalobkyně a) bylo účelovým krokem, kdy „si náhle vzpomněly, že i jim byl restituční nárok vypočten nesprávně“, že pouze vyčkávaly, jakým způsobem budou soudy posuzovat případ žalobkyně a), aby zcela účelově získaly lukrativní pozemky v různých soudních řízeních za situace, kdy neexistovala žádná legitimní překážka, pro kterou by se nemohly domáhat uspokojení svého restitučního nároku, a že nyní se mohou bez omezení účastnit veřejných nabídek. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně b) a c) v obsáhlém vyjádření k dovolání znovu zrekapitulovaly veškeré úkony, které učinily za účelem přecenění a uspokojení jejich restitučních nároků, a zcela odmítly argumentaci žalované; dovolání považují za nepřípustné, event. nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé týkající se žalobkyň b) a c) není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§237 až 238a) jen oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (Fondu) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, nebo ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o svévolném postupu dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobkyň b) a c) odpovídá výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Bylo-li totiž již v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že Fond tyto nároky vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1994 až 2002, jimiž původní pozemky nebyly oprávněné osobě –V. Č. - vydány, a vznikl mu tak nárok na převod náhradních pozemků, případně na finanční náhradu, a žalobkyně b) a c) spolu s žalobkyní a) tento nárok v určeném poměru v roce 2005 zdědily, avšak Fond při vyčíslení výše těchto nároků nesprávně vycházel z toho, že nevydané pozemky mají charakter pozemků zemědělských, ačkoliv byly určeny k zastavění, a v důsledku toho tyto nároky žalobkyň b) a c) ocenil částkou 65.071,50 Kč pro každou z nich, že žalobkyně v roce 2018 žalovanou opakovaně upozorňovaly na nesprávně evidovanou výši jejich nároků a vyzývaly ji k přecenění těchto nároků, že dne 21. 12. 2018 jí doručily znalecký posudek ze dne 15. 6. 2018, vypracovaný znalkyní doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., o ocenění pozemků odňatých jejich právnímu předchůdci, avšak žalovaná na svém nesprávném postoji přesto setrvala a teprve při jednání u soudu prvního stupně dne 8. 10. 2019 učinila nesporným, že výše nároku každé z nich (po přecenění před částečným vypořádáním) činí minimálně 1.001.867,63 Kč, není namístě jiný závěr, než že žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu zcela znemožnila uspokojení nároku těchto žalobkyň zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě); to dokládá i zjištěná skutečnost, že žalobkyně se do veřejných nabídek přihlásily, avšak jejich žádosti byly žalovanou „zneplatněny“ pro údajnou nedostatečnou výši jejich restitučních nároků. Přitom je zcela logické, že i žalobkyně b) a c) požádaly žalovanou o přecenění jejich zděděných restitučních nároků po V. Č. za situace, kdy o to požádala rovněž žalobkyně a), když nároky všech žalobkyň vyplývají z totožných rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1994 až 2002. Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat nesprávnost jeho závěru, že se žalobkyně b) a c) [stejně jako žalobkyně a)] přes svůj aktivní přístup nemohly domoci svých nároků „jinak než cestou žaloby na uzavření dohody“ o převodu konkrétního vhodného pozemku, neboť následkem svévolného postupu Fondu a dovolatelky nebylo lze po žalobkyních spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, která by byla zcela marná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), pročež odvolací soud žalobu považoval za důvodnou.
Námitky žalované uplatněné v dovolání, že žalobkyně b) a c) nevyvinuly žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků, považuje Nejvyšší soud za zcela nepatřičné a zcela přehlížející skutkový stav zjištěný v dané věci již soudem právního stupně (srov. body 3. až 34. odůvodnění jeho rozsudku), z nějž vyplývá, že žalobkyně b) a c) - poté, co si žalobkyně a) nechala zpracovat znalecký posudek znalkyní doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., o ocenění pozemků odňatých právnímu předchůdci žalobkyň, ze dne 15. 6. 2018 - postupovaly ve snaze uspokojit jejich restituční nároky v souladu se zákonem o půdě [žalovaná (Fond) má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků] zcela shodně jako žalobkyně a), tj. doložily žalované (opětovně) výše označený znalecký posudek, opakovaně vyzvaly žalovanou k přecenění odňatých a nevydaných pozemků jejich právnímu předchůdci a potažmo jejich zděděných restitučních nároků (v čemž jim žalovaná nevyhověla) a přihlásily se do dvou veřejných nabídek, avšak žalovaná jejich přihlášky pro údajnou nedostatečnou výši jejich restitučních nároků zneplatnila [stejně jako přihlášky žalobkyně a)].
Relativizuje-li dovolatelka konkrétní okolnosti o snaze žalobkyň b) a c) domoci se uspokojení jejich restitučních nároků, směřují tyto její námitky proti skutkovým zjištěním učiněným již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal a vycházel z nich, jimiž ovšem přípustnost dovolání založit nelze. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Závěr o svévolném postupu žalované, resp. Fondu [a naplnění předpokladů pro to, aby se žalobkyně b) a c) domáhaly uspokojení jejich restitučních nároků mimo zákonem stanovený postup] nemůže účinně zpochybnit ani ta skutečnost, že s mnohaletým prodlením žalovaná nakonec v průběhu tohoto řízení sama restituční nároky (všech tří) žalobkyň přecenila (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020).
Závěry vyslovené napadeným rozsudkem odvolacího soudu se nepříčí ani žalovanou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jenž je vybudován na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, libovolným nebo diskriminačním přístupem žalované (jak se ovšem stalo v posuzované věci). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, v posuzované věci není přiléhavý, neboť vychází z diametrálně odlišných skutkových okolností (v porovnání se skutečnostmi, jež vzaly soudy za prokázané ve věci nyní posuzované), kdy osoby oprávněné byly tehdy zcela pasivní a bez legitimního důvodu na systém veřejných nabídek od samého počátku zcela rezignovaly, s cílem domoci se výlučně konkrétních, jimi vybraných náhradních pozemků. Poukázala-li dovolatelka dále na již citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pak právě v něm dovolací soud vyslovil, že „nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi - ať už jsou jakéhokoliv charakteru - odůvodňovat nedostatky ve svém postupu“.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu