ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2511.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2511/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: R.E.I.T. Group družstvo , se sídlem v Pardubicích, Pernerova 441, identifikační číslo osoby: 26007983, zastoupeného JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, proti žalovanému B. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 800, o zaplacení částky 87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2019, č. j. 37 Co 45/2018-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.920,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Stanislava Juránka, advokáta se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 800, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 13 C 37/2017-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 87.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 19.680,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti výroku I.) rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 37 Co 45/2018-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.559,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení měli v rozhodné době od 1. 4. 2014 do 28. 2. 2017 v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví pozemek parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemek parc. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti dlouhodobě užíval žalovaný a další osoby s ním žijící ve společné domácnosti. Shledaly, že žalovaný v období od 1. 4. 2014 do 28. 2. 2017 neužíval předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, neboť žalobce netvrdil ani neprokázal žádné konkrétní omezení svého práva užívat předmětné nemovitosti v rozsahu a intenzitě, které by odpovídalo výši jeho (spoluvlastnického) podílu. Konstatovaly rovněž, že přiznání nároku požadovaného žalobou by za zjištěných skutkových okolností nutně muselo být založeno na interpretaci a aplikaci právního předpisu, jež by urážela obyčejné lidské cítění ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť žalobce, jenž svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nabyl v nedobrovolné dražbě konané v rámci exekuce vedené na majetek bratra žalovaného, neprojevoval jakýkoli zájem o užívání předmětných nemovitostí a požadoval výhradně zaplacení částky, kterou považoval za polovinu tržního nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že předmětné nemovitosti (zejména pak dům č. p. XY) nemůže užívat v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, jelikož mu to existující poměry neumožňují, a tudíž žalovaný podle mínění dovolatele užívá předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Na podporu svých tvrzení předkládá výčet soudních rozhodnutí týkajících se ochrany vlastnictví a spoluvlastnictví, společného užívání bytu, posouzení míry užívání nemovitosti a bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí rovněž s názorem soudů nižších instancí, že přiznání žalovaného nároku by znamenalo „urážku obyčejného lidského cítění“, neboť žalovaný vědom si toho, že vlastní jen podíl na předmětných nemovitostech, se - na rozdíl od žalobce - nikterak neangažoval v procesu exekuce postihující spoluvlastnický podíl jeho bratra na předmětných nemovitostech. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci částku 87.500,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení před soudy všech stupňů, a aby současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádřil nesouhlas s podaným dovoláním a zdůraznil, že ve shodné věci, v níž byla žalována náhrada bezdůvodného obohacení, ovšem za jiné období, byl nárok žalobce již pravomocně zamítnut rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 3. 2014, č. j. 21 C 312/2013-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 37 Co 195/2014-66; projednávaná kauza by tudíž měla být rozhodnuta obdobně jako uvedený právní případ. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci dovolatel cituje řadu rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i jedno rozhodnutí Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení vzniku bezdůvodného obohacení žalovaným nadužíváním spoluvlastnického podílu odchýlit, přičemž identifikace této právní otázky (při benevolentnějším přístupu ke zkoumání esenciálních náležitostí dovolání žalobce) je dovoditelná toliko z obsahu dovolání (explicitně právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nevymezuje).
Žalobce svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci, jež je jediným možným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř.) odvolacím soudem při zvažování vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu (žalobce nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, že žalovaný neužívá společnou nemovitost ve větším rozsahu než by odpovídalo jeho podílu a že spoluužívání nemovitosti oběma účastníky je možné, avšak žalobce toto spoluužívání bez přiměřených důvodů odmítá). Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).
Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání sluší se doplnit, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ohledně formulovaných skutkových závěrů, jakož i přijatého právního posouzení věci, plně aprobován rozsudek soudu prvního stupně, není při řešení právní otázky vzniku bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu jen některým ze spoluvlastníků v kontradikci k závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, jenž byl publikován pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je plně uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) - srovnej §3028 odst. 1 a 3 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017]. Cituje-li dovolatel na podporu své argumentace z několika rozhodnutí dovolacího soudu řešících otázku vzniku bezdůvodného obohacení v závislosti na nadužívání spoluvlastnického podílu jen některým ze spoluvlastníků, pak přehlíží, že judikatorní závěry jím akcentované byly formulovány na základě skutkového stavu zjištěného v konkrétní věci, jenž v podstatných rysech nekoresponduje skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů ve věci aktuálně posuzované. Lze v této souvislosti například poukázat na (dovolatelem) odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, v němž žalobcem zdůrazněný závěr, že „pro vznik nároku na náhradu z bezdůvodného obohacení užíváním nemovitosti není rozhodné, že třeba neužívající strana stávající stav svým jednáním nezavinila“ vychází ze skutkového stavu, pro nějž bylo určující znepřístupnění společné nemovitosti jednomu ze spoluvlastníků výměnou zámků, přičemž podstatnou pro rozhodnutí ve věci byla právní otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Jelikož se žalobci nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání zjištěný stav, podle něhož žalobce není žalovaným omezen užívat předmětné nemovitosti v rozsahu a intenzitě odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se blíže věnoval úvaze, že vyhovění žalobou uplatněného nároku by se zakládalo na interpretaci a aplikaci právního předpisu urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 o. z.), kterou odvolací, respektive prvoinstanční, soud nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Sluší se ovšem podotknout, že aplikace tohoto ustanovení nebyla vzhledem k argumentaci soudu prvního stupně, kterou odvolací soud plně aproboval, přiléhavá. V poměrech projednávané věci nešlo o uplatnění takového (nesprávného) způsobu výkladu a použití konkrétní právní normy (soudy nižších stupňů ji ostatně ani neidentifikují), jejichž důsledkem by mohlo být navození stavu z obecně – objektivně vnímaného - hlediska nepřijatelného, ale o posouzení, zda by výkon práva žalobcem (uplatněním nároku na vydání náhrady z bezdůvodného obohacení) nemohl být eventuálně označen za zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z. [k nároku na vydání bezdůvodného obohacení a korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; k aplikovatelnosti judikatury reflektující institut dobrých mravů i v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 (§8 o. z.) srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016].
Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu