ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3347.2019.3
sp. zn. 28 Cdo 3347/2019-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 870/7, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 377/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 C 377/2016-64, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 C 377/2016-64, potvrzen ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 1 100 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 29. 5. 2016 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci rovněž 8,05 % úrok z prodlení z uvedené částky jdoucí od 17. 11. 2015 do 28. 5. 2016 (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se v řízení domáhal vrácení části kupní ceny ve výši 1 100 000 Kč, kterou uhradil žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne 3. 6. 1997. Žalovaný proti pohledávce žalobce uplatnil námitku započtení vlastní pohledávky, jež mu měla vzniknout v celkové výši 2 079 000 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením převáděných nemovitostí (jež mu byly posléze vráceny), k němuž mělo dojít v období let 1997 až 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, kvalifikuje nárok žalobce jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že protipohledávka žalovaného, jakožto pohledávka nejistá a neurčitá, není dle §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), způsobilá k započtení. Žalobě přitom v plném rozsahu (včetně požadovaného příslušenství) vyhověl.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Předestřel otázku vzájemné kompenzability své pohledávky z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením vrácených nemovitostí vůči pohledávce žalobce na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy o převodu části podniku, uplatněné žalobou. Mínil, že tato otázka nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu jednoznačně vyřešena (odkazoval toliko na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). Vytýkal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že pohledávky účastníků řízení jsou ve smyslu §1987 o. z. nezapočitatelné, a to z důvodu obtížnějšího prokazování rozhodných skutkových okolností. Poukazoval na to, že započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka žalobce, je určitá, splatná a lze ji vyjádřit v penězích. Dále vznesl otázku počátku prodlení s úhradou dluhu z titulu bezdůvodného obohacení. Měl za to, že uvedená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud vyřešena. Mínil, že okamžikem rozhodným pro počátek prodlení byl v posuzovaném případě až den následující po právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 Cmo 281/2015-524, kterým bylo postaveno najisto, že předmětná smlouva o prodeji části podniku je neplatná. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), jednající prostřednictvím pověřeného zaměstnance s vysokoškolským právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud otázku kompenzability vzájemné pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody nevyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného ustanovení vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva. Zákonodárce tu vyšel z prevenční funkce náhrady škody, neboť hrozba vzniku povinnosti nahradit škodu má ovlivnit právě jednání osoby, které lze v daném okamžiku charakterizovat jako protiprávní; srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část
(§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2026. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zde tedy musí převážit časové hledisko okamžiku škodní události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě škody), neboť škůdce nelze uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu vzniklou jeho jednáním, s nímž tato povinnost nebyla v okamžiku škodní události zákonem spojována. Uvedené přechodné ustanovení je projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod č. 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2167/2018) rovněž vyplývá, že pro způsobilost pohledávek ze smluvních vztahů k započtení je rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, pak není rozhodné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. Za určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení (pro určení právního režimu rozhodného pro způsobilost pohledávek k započtení) totiž lze považovat princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo.
Tato výkladová pravidla je pak třeba aplikovat i pro určení právního režimu pro způsobilost vzájemných pohledávek k započtení podléhajících různým právním úpravám. Má-li být zachován princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo, musí být pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (před a po 1. 1. 2014) k započtení rozhodná právní úprava, kterou se daná pohledávka řídí. Tedy způsobilost pohledávky, pro niž platí právní úprava do 31. 12. 2013, se bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky, pro niž platí právní úprava účinná od 1. 1. 2014, se bude řídit zákonem č. 89/2012 Sb. Nedojde tak ke změně předpokladů započitatelnosti pohledávek, s nimiž při jejich vzniku počítal (musel počítat) dlužník i věřitel (např. pohledávka řídící se zákonem č. 40/1964 Sb. tak nebude nezpůsobilá k započtení jen proto, že je případně nejistá či neurčitá, neboť na ni §1987 odst. 2 o. z. vůbec nedopadá); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, přijatý občanskoprávním a obchodním kolegiem tohoto soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže tedy odvolací soud posuzoval kompenzabilitu pohledávky dovolatele z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením vrácených nemovitostí, k němuž mělo dojít v letech 1997 až 2017, podle §1987 odst. 2 o. z., aniž se zabýval tím, kdy došlo k porušení právní povinnosti vedoucímu ke vzniku tvrzené škody, a aniž v souladu s ustanovením §3079 odst. 1 o. z. právně kvalifikoval, zda se započítávaná pohledávka řídí zákonem č. 40/1964 Sb. anebo zákonem č. 89/2012 Sb., jsou jeho právní závěry přinejmenším předčasné a neúplné.
K dovolatelem vznesené otázce počátku prodlení s úhradou žalované částky pak v režimu (soudy nižšího stupně správně aplikovaného) zákona č. 40/1964 Sb. (viz §3028 odst. 3 o. z.; z judikatury srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018) jest poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, dle níž není-li doba splatnosti závazku stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Dlužník se pak dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán, a od toho lze požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 291/2017). Tento závěr platí také pro bezdůvodné obohacení, neboť pro určení počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení je rozhodné doručení výzvy k jeho vydání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4835/2010). Dovodil-li tedy odvolací soud, že výzva žalobce ze dne 6. 11. 2015 je právním úkonem, na základě kterého měl dovolatel svůj závazek splnit, a to ve lhůtě v ní určené, je jeho rozhodnutí v této části souladné s judikaturní praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Z důvodu nikoliv zcela správného právního posouzení kompenzability pohledávky uplatněné dovolatelem shledal ovšem Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu; jelikož se důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Dospějí-li soudy nižšího stupně v dalším řízení k závěru, že k porušení právní povinnosti, v jehož důsledku vznikla započítávaná pohledávka z titulu práva na náhradu škody (nebo její část), došlo před 31. 12. 2013, a započtení se tak řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (§580 a násl. obč. zák.), nebude pro její kompenzabilitu významné, zda jde o pohledávku nejistou či neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. Toto hledisko naopak bude nutno vzít v úvahu při posouzení kompenzability pohledávky na náhradu škody (nebo její části), řídící se zákonem č. 89/2012 Sb. Její započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. nebude možné, bude-li lze očekávat, že by námitka započtení vznesená podle §98, věty druhé, o. s. ř. s ohledem na obtížnost zkoumání existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu