ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3400.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3400/2020-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně V. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 2 C 96/2019-425, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů shodně vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), a že se coby právní nástupkyně domáhá vydání náhradních pozemků za část pozemku odňatého jeho původnímu vlastníkovi (parc. č. XY v k. ú. XY); dospěly však k závěru, že v době odnětí (ke dni 2. 2. 1965) předmětný pozemek nebyl určen k zastavění. Z toho dovodily, že nešlo o pozemek ocenitelný podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), nýbrž podle §14 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jako pastvina), a uzavřely, že žalobkyně již (ve veřejných nabídkách) byla se svým nárokem téměř uspokojena, pročež na vydání požadovaných náhradních pozemků nemá nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku ocenění odňaté a posléze pro překážky ve smyslu zákona o půdě nevydané pozemkové části. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.
Dovolatelka je oprávněnou osobou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno za splnění podmínek podle §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nezpronevěřil, řešil-li otázku charakteru odňatého pozemku a tím i otázku výše restitučního nároku dovolatelky jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019). Otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání; dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015).
Hodnotící závěry odvolacího soudu pak nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci, byly-li (i při zohlednění toho, že existence směrného územního plánu zásadně objektivně není způsobilá pro svoji obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní – hrubé – skladby určitého útvaru, definovat určení příslušného pozemku; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10) založeny na posouzení věci při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo – především existence platné územně plánovací dokumentace, obsah aktu, jímž došlo k odnětí pozemku, a charakter pozdější výstavby na odňaté pozemkové části. Vycházel-li tedy odvolací soud z toho, že z podkladů pro připravovaný směrný územní plán nevyplynulo, že by lokalita, v níž se pozemek nacházel, byla rezervována pro plochy obytné, a teprve s delším časovým odstupem byl pozemek zastavěn garážemi (a nikoli rodinnými domy, jak mělo být podle tvrzení dovolatelky plánováno), a to na základě jiných aktů územního plánování, než kterým argumentuje dovolatelka, přičemž ani z obsahu aktu, na základě něhož přešel původní pozemek bezplatně do vlastnictví státu, se nepodává, že by důvodem přechodu měla být pozdější výstavba, pak jeho závěry o zemědělském a nikoli stavebním charakteru odňatého pozemku plně korespondují výše uvedené judikatuře.
Předestírá-li dovolatelka jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci (tvrdí existenci směrného územního plánu, již soudy nižších stupňů nepotvrdily), zpochybňuje tím zjevně závěry skutkové a nikoli právní. Platí přitom, že prostřednictvím takové polemiky na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr Nejvyššího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).
Vytýká-li pak dovolatelka neprovedení důkazu, upozorňuje tím na vady řízení. Platí přitom, že k vadě řízení může Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), v nyní posuzované věci tedy nikoli. Nadto soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). To v posuzované věci odvolací soud učinil, vysvětlil-li, proč předložení směrného územního plánu po jednotlivých institucích znovu nepožadoval a proč dále nedokazoval ani k otázce polohy odňatého pozemku.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Sluší se dodat, že nemožnost dovolatelky – bez své viny – v nalézacím řízení použít konkrétní důkaz, popř. dodatečná možnost provedení důkazu, který nemohl být v nalézacím řízení proveden, může odůvodňovat eventuální žalobu na obnovu řízení (srov. §228 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení; proti tomuto výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu