ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4277.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4277/2019-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, proti žalovaným 1) S.K.Y., a.s. , identifikační číslo osoby (IČO): 607 52 475, se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 834/8, a 2) PAYASO KLUB s.r.o., v likvidaci , IČO: 257 08 937, se sídlem Praze 6, Vokovice, K Červenému vrchu 845/2b, oběma zastoupeným JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 105 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 538/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 28 Co 130/2019-479, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 2. 2019, č. j. 5 C 538/2014-324, v odvoláním napadené části výroku I tak, že v poměru mezi žalobcem a první žalovanou se žaloba na uložení povinnosti první žalované zaplatit žalobci částku 105 680 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítá, jakož i v současně dotčeném výroku II o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně mezi žalobcem a první žalovanou (výrok II) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce, jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení „otázky bezdůvodného obohacení“ [zda první žalovaná reálně užívala pozemky v žalobcově vlastnictví a zda ji vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (zde posuzované – se zřetelem na dobu jeho vzniku – v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“)] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2016, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, z novější judikatury pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018). Otázka, zda a kým byl pozemek ve vlastnictví jiného reálně užíván, je pak především otázkou skutkového zjištění v té které konkrétní věci (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99).
Shora odkazovaným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil. Ve skutkových poměrech projednávané věci není rozhodnutí v rozporu se shora připomenutými obecnými tezemi o vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci bez právního důvodu, kdy dovolatelem odkazovaná judikatura (včetně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003), pokud jí byl v konkrétních věcech aprobován závěr o důvodnosti podané žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, stojí na odlišných skutkových základech (na zjištěném užívání cizí věci tehdy identifikovaným subjektem bez adekvátního právního důvodu, zatímco v nyní posuzované věci neměl odvolací soud užívání předmětných pozemků první žalovanou za prokázané, uzavíraje, že obohacení vzniklo právě na straně druhé žalované).
Sluší se dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se v případě užívání cizí nemovité věci na základě (neplatné) nájemní smlouvy uzavřené s osobou odlišnou od vlastníka neobohacuje na úkor vlastníka přímo její faktický uživatel, nýbrž subjekt, jenž tuto nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, na něž dovolatel odkazuje, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014). Ani o takový případ v nyní posuzované věci nejde. [První žalovaná neměla předmětné pozemky v detenci či držbě a nepřenechala je do užívání jiné osobě – druhé žalované. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že jedna z budov, jež první žalovaná pronajímá druhé žalované a nachází se v dotčeném areálu, o níž žalobce tvrdil, že částečně leží na jeho pozemku, na tento pozemek nikterak nezasahuje, přičemž k tvrzenému pronájmu chatek situovaných na žalobcových pozemcích pak odvolací soud uzavírá, že tyto chatky první žalovaná v rozhodné době nevlastnila a neprovozovala].
Rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, v němž se připomíná, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a přístupnou jen pro svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval. Ani o takovou situaci v daném případně nejde. Dovolateli v souzené věci neprospívají ani závěry jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, jímž Ústavní soud, poté, kdy korigoval Nejvyšším soudem tehdy učiněný závěr o neprojednatelnosti dovolání, nikterak nezpochybnil dosavadní judikatorní závěry a obecným soudům toliko vytkl jejich nesprávnou aplikaci v situaci, kdy stěžovatelka hradila „nájemné“ jiným osobám, jež nebyly vlastníky bytu a jimž se tak dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu a nešlo o plnění z neplatné smlouvy.
Jakkoliv tedy dovolatel vymezuje přípustnost podaného dovolání prostřednictvím „otázky hmotného práva – bezdůvodného obohacení“, u níž má za to, že byla posouzena (vyřešena) v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí, z obsahu dovolání (v něm současně uplatněných námitek) je zjevné, že brojí především proti skutkovým závěrům, které o věci učinil odvolací soud (napadá-li zejména ten závěr, že první žalovaná pozemky ve vlastnictví žalobce v rozhodné době neužívala, namítaje, že v řízení tvrdil a navrhoval důkazy prokazující užívání pozemků první žalovanou a její prospěch z tohoto užívání). Přezkumná činnost dovolacího soudu totiž směřuje toliko k prověření právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), aniž by při něm byl Nejvyšší soud oprávněn zasahovat do konkluzí ohledně skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení.
Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (namítá-li, že soudem učiněné závěry nemají oporu v provedeném dokazování) je tudíž v dovolacím řízení bezcenná, neboť skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádná argumentace neuplatňuje se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, proti nimž dovolání tak či tak přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovaným, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měly jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu